ATY - 12. kapitola

Překlad: Peťa

Zbytek výletu už nemám pochybnosti kvůli tomu, jestli to platí, když se Lo natáhne pro mou ruku nebo když mi vklouzne rukou kolem pasu. Všechno je to stoprocentní, skutečné city, které si můžu užít bez neustálého zmatení.

Zpátky ve Philadelphii slunce nahradí mraky a nejvíc tropické, co je zde k dostání, jsou malé deštníčky v ovocných drincích. Společně s podzimem se dostaví realita, zkoušky se rýsují stejně blízko jako Vánoční charitativní slavnost. Teď když jsem zpátky v zemi mužských těl, snažím se zaměřit svou mysl na Lo a na nikoho jiného. Ne na pouličního prodavače hot dogů nebo na právníky vstupující a opouštějící bytový komplex.

Nemůžu Lo podvést, ale někdy se nemoci mění v možná, která se stávají okay. A já prohrávám v tom, jak kontrolovat tenhle typ vodopádu, jakmile začne. Dobrá věc je, že ekonomika krade mé myšlenky od Lo a dokonce i od sexu.

Praštím hlavou do tlusté učebnice. „Zdechněte čísla, zdechněte.“

V kuchyni cinkají lahve alkoholu, známý zvuk, který mě teď dohání k šílenství. Viním z toho vysokou. „Lo,“ zavolám z obýváku. „Už jsi dělal tenhle úkol? Můžeš mi pomoct?“ Musím být zoufalá, když ho žádám o pomoc.

Směje se, ale neobtěžuje se odpovědět. Prostě rozkošné. Vyletím (pozn. od zkoušky). Jako bych pro rodiče potřebovala další důvod, aby mě pronásledovali. Svět vám lže. Říkají, že se stanete tím nezávislým soběstačným stvořením, když dosáhnete osmnácti, zpřetrháte rodinná pouta, jakmile vstoupíte do vysokoškolské společnosti. Ale v naší ekonomice v devíti případech z deseti jste na nich finančně závislí, dokud se nepřipojíte ke skutečným pracujícím. Dokonce i já - dcera multimiliardářského magnáta - musím být kvůli podpoře odkázána na rodinu. S tímto systémem je něco zásadně špatně a nemusím být sakra dobrá v ekonomice, abych to věděla.

Koušu si nehty na rukou až do lůžek a plácnutím zavřu svou knihu. Sleduju Lo, který se oběma rukama opírá o pult, jeho košile vyhrnutá nahoru a oči zúžené na obrazovku jeho počítače. Kliká na nějaká tlačítka a soustředěně zírá na webovou stránku.

Začnu si ho představovat, jak jde ke mně, dívá se na mě tak, jako to dělal u moře. Zná mě dost dobře, aby převzal vedení. A udělá to, ochotně, roztáhne mi nohy…

Lo se narovná a zavře notebook, jeho pohyb mě probere z mé fantazie. Okay, nemůžu se soustředit na ziskové marže, když všechno, na co dokážu myslet, je něco malinko víc hanebného.

Tiše cupitám přes kuchyň, kde si Lo mixuje pití. Omezuje se na kvantitu, nikoli na kvalitu. Bourbon a whisky, jeho oblíbené tmavě-zbarvené tekutiny, v hejnech rozprostřené po pultech.

Postávám u ovocné mísy a chabě předstírám, jako bych zkoušela jablka. V předešlých dvou týdnech, od toho co jsme se vrátili do města, jsem nepřišla na to, jak se obrátit na Lo, aniž bych se cítila divně. Nejsem ten typ, co se objeví a řekne: Hej Lo, můžeš se se mnou, prosím, vyspat? Myšlenka na to, že bych pronesla ta slova, posílá na mou kůži červené skvrny. Dělat to s cizinci je jiné. Nikdy je nemusím znovu vidět a slova používám výjimečně. Věnuju jim hluboký svůdný pohled a oni mě následují, ať jdu kamkoli. Použití této Venušiny masožravé techniky s Lo se zdá laciné a nervózní. Tak tu místo toho trapně stojím.

Nechci žádat o sex, jako bych si objednávala něco na baru. Proč to nemůže být jednodušší?

Snažím se vyhnout nepříjemnému rozhovoru otázkou. „Fakt si uvědomuješ, že v týdnu máme test? Budeš se vůbec učit?“

„Budu improvizovat.“ Uvolněně si loká svoje pití a lokty se opírá o pult. Nakloní hlavu, pečlivě mě sleduje.

Možná to byla špatná otázka. Teď se cítím nervózní za nás oba.

O tomto čase bych se předváděla v třpytivém tílku a mířila do klubu dokonce, i když je jen večer. Teď, když jsem monogamní, mám jen jedinou možnost a on shodou okolností pitím lahve bourbonu uspokojuje svou vlastní posedlost.

Měla bych ho od toho odtrhnout? Udělá mě to v tomto vztahu strádající sobeckou osobou?

„Lily.“

Jeho hlas přeruší moje myšlenky. Přestanu přecházet sem a tam. Sakra práce, kdy jsem začala přecházet?

„Jsi okay?“

„Jsem v pohodě.“ Vrátím se k ovoci.

„Zdáš se hrozně fascinovaná těmi jablky.“

„Jop.“

„Okay, dost.“ Položí sklenici a přiblíží se ke mně. „Od té doby, co jsme se vrátili z Baham, jsi byla napjatá a nervózní vždycky, když jsi jasně potřebovala sex. Uvědomuješ si, že jsi mi říkávala, kdy a kde budeš mít každou noc sex?“

„To bylo před tím, než to bylo s tebou,“ bráním se. 

„Takže tohle by mělo být jednodušší,“ říká zmateně.

„Není. Nemám ráda prosení se o to. Ti chlapi, se kterýma jdu do postele, chtějí se mnou mít sex,“ ztuhnu. To nevyšlo dobře. „Myslím tím,“ říkám v rychlosti, když mi zrudnou ruce, „že taky aktivně hledají šukačku. Nerelaxují na gauči ani nesurfují na internetu. Nechci, aby tohle byla povinnost nebo aby moje problémy napadly tvůj osobní život.“

„Ujišťuju tě, že mít sex není povinnost, zvlášť ne s tebou. Co se týče tvých problémů, no, to je to o čem je vztah, Lil. Tvůj problém je teď mým problémem. Vlastně skoro vždycky to byl můj problém. Teď jsem jen dostal odměnu místo toho, abych sledoval, jak si ji bere nějaký zmrd.“

„Ale ty mě nepotřebuješ k pití. Ty mě nemusíš žádat, abych připravila whiskey sour (pozn. koktejl z whisky, cukru a citronové šťávy). Tvoje závislost neproniká do mého života, jako ta moje do tvého.“

„Ano, proniká, ale jinými způsoby. A opravdu si myslíš, že jsem do tohoto šel slepý?“ Natočí si pramen mých vlasů na prst. „Vím, kolik sexu máš. Vím, že když ho nemáš, prohlížíš si porno. Nejsem idiot, Lil. Roky jsem byl tvůj nejlepší kámoš a neztratil jsem ty vědomosti teď, když jsem tvůj přítel.“

Poukazuje na solidní fakta. „Okay, ale stejně mi připadá divné žádat o to.“

Zahákne prsty v pase mých džínů a dívá se na kousíček kůže, který vykukuje pod mou blůzou.

„Pak to nedělej,“ řekne mi, jeho ruka přilne k mému kříži. „Jestli chceš, abych vybral, kdy to budeme dělat, můžu. Ale nechtěl jsem ti to brát.“

Jeho ruka se zvedá po mé páteři a šikovně mi rozepne podprsenku. Překvapením se zapotácím dozadu, na každé části mého těla kvete žár. Zahákne paži pod tu mou, uzamkne mě, takže se nemůžu vykroutit. Naše těla se dotýkají odshora dolů, jeho tvrdá hruď se tiskne na moji měkkou. Sotva můžu dýchat.

Lo mi přitiskne rty ke spánku a pak zašeptá: „Věříš mi?“

Těžce polknu, snažím se soustředit. Věřím mu? „Ano,“ řeknu. „Ale… nemůžeš čekat tak dlouho.“ Moje slova se řinou ven víc zoufale, než jsem očekávala. „Musí to být víc než dvakrát a speciální. Když se dostanu do stresu, možná potřebuju víc a“-

Jeho rty najdou moje, umlčí mě. Svěsím ramena a téměř okamžitě taju. Uvolní sevření, takže moje ruce můžou vzlétnout kolem jeho krku. Tančíme. A přesto se naše nohy nehýbou, ale cítím se lehčí než vzduch pozastavený nad mraky, zatímco tančím waltz ve stylu Krásky a zvířete (pozn. Beauty and the Beast).

Pozvolna přeruší polibek a drží čelo na mém. Následky se houpu. Rty na jeho. Překvapení z toho všeho.

„Nic neztrácíš,“ snaží se mě ujistit Lo. „Získáváš spontánnost. Jaké to bylo?“

Otevřu pusu, ale nemůžu zformovat slova.

Jeho úsměv se spokojeně rozšíří. „Tak dobré, huh?“

„Mmm-hmm.“ Uchýlila jsem se k mumlání.

„Ty bys mohla v kuchyni umývat nádobí,“ šeptá, jeho rty mě lechtají na uchu, „a já bych mohl přistoupit a…“

Jeho ruka mi klouže po zádech a pod džíny mezi stehna…

Jsem nekriticky nadšená.

Sundám si košili, podprsenku už rozepnutou. A on mě snadno zvedne a položí na pult. Vidím něco v jeho očích - touhu, které jsem si předtím nevšimla. Je plná odhodlání, jako by mě přesvědčoval, že je dostatečný.

Doufám a modlím se a přeju si, aby byl. Jedině čas ukáže.

* * *

 Vůně česnekového chleba a rajčatové omáčky podněcuje můj hlad. Zavrtím se na svém místě a škubnu za okraj svých černých koktejlek, které se mi na stehnech vyhrnují. Od vysoké nejpěknější místo, kde jsem večeřela je hospoda, kde se podávaly drahé sýry a pistácie. Jediné případy, kdy si čtu menu s minimálně stodolarovými chutě zkoušejícími chody, je během rodinných večírků zahrnujících večeři, kde mě matka nutí do vysokých podpatků a štípe mě do ruky, abych se usmívala.

Nevěřícné upřené pohledy mi nepomáhají cítit se o něco víc vítaná. Aristokrati ve středním a pokročilejším věku střílejí naším směrem kritické zlostné pohledy, čekají, že povečeříme-a v každém okamžiku se vyřítíme. Lo musí cítit nepříjemné spekulace kvůli našemu věku. Jeho čelo neustále mačkají vrásky.

Zamluvil tuto rezervaci před týdnem, přičemž se odvolával na to, že potřebujeme mít naše první „opravdové“ rande. Pomalu srkám víno. Když nám objednal house Merlot (pozn. house = víno typické pro danou restauraci, většinou levnější), zadržovala jsem překvapení. Neměl víno - což zmiňuje jako „podřízený“ alkohol - měsíce. A i když nás odvezla Nola do La Rosetta, Lo mi objednal alkohol výjimečně. Jakéhokoli druhu.

Teď když jsme oficiální pár, myslela jsem si, že přestanu jeho gesta tak moc analyzovat, ale začínám až moc přemýšlet, hlavně nad rozdíly v našem vztahu. Někdy si přeju dálkové ovládání, abych mohla pozastavit svůj mozek. Jen kvůli chvilce klidu.

Číšník se vrátí s košíkem „premiového“ chleba. Tohle byla jeho slova, když mluvil o bochníku a taky kvůli tomu vypadal naprosto nafoukaně. Možná očekával, že se naše oči rozšíří uvědoměním, že jsme v drahé restauraci - s premiovým chlebem a drahými raviolami, na místě nepostaveném pro mladé dospělé jedince, jejichž věk začíná jedničkou nebo dvojkou.

„Jste připraveni si objednat?“ zeptá se s vcucnutými tvářemi, připomíná mi toho trochu moc z mé matky.

Přeskakuju mezi Capellini alla Checca (pozn. rajčata, česnek, bazalka) a Filletto di Branzino. Těstoviny nebo mořský vlk? Lo si všimne mé nerozhodnosti a řekne: „Dejte nám pár minut navíc.“

Číšník přesune svou váhu. Uh-oh. Znám ten pohled. Chystá se být zlý. „Tohle není mexická restaurace, kde můžete sníst hranolky zdarma a pak odejít. Ten chleba stojí peníze.“ Oh ten premiový chleba stojí peníze! Kdo by si to pomyslel? „Nakonec si musíte objednat.“

Lo zaklapnutím zavře menu a roztáhne ruce vně stolu, přičemž sevře strany. Vypadá skoro připravený převrátit tu zatracenou věc. Jeho otec by to udělal, uvědomím si. Ta myšlenka mi ukradne dech. Nechci je srovnávat. Nikdy. „Řekl jsem ‚dejte nám pár minut navíc.‘ Naznačil jsem někdy, že nezaplatím?“

„Lo,“ varuju ho, jeho klouby bělají. Prosím nepřevrať ten stůl.

Číšník pohlédne na Loovy ruce a pak si k našemu stolu najde cestu manažer. Oči z ostatních lnem lemovaných boxů a stolů se svíčkovou sadou směřují k nám, zírají na tu podívanou.

„Je tu problém?“ zeptá se manažer, trochu starší než číšník, oba oblečeni v černé uniformě.

„Ne,“ odpoví Lo první, zatímco odlepuje prsty ze stolu. Vytáhne svou peněženku. „Přáli bychom si láhev vašeho nejdražšího šampaňského s sebou. Po tomto odcházíme.“ Podá manažerovi svou černou kartu American Express.

Číšník s povolenými-čelistmi se narovná. „To je Pernod-Ricard Perrier Jouet. Je to přes čtyři tisíce dolarů.“

„Ano?“ řekne Lo s nakloněním hlavy a předstírá šok.

Manažer položí pevnou ruku na číšníkovo rameno. „Seženu pro vás to pravé, pane Hale.“ Ooh dokonce použil jeho jméno z kreditní karty. Bonusové body pro něj. Odvede číšníka z našeho dohledu a Lo vypadá skoro připravený zlomit krk kuřeti - nebo muži, který právě poposedl s ocasem mezi nohama.

„Takže tu nebudeme jíst,“ řeknu, dávám dohromady, co se právě stalo.

„Chtěla bys tu jíst?“ téměř křičí a odepíná si vršek černé košile s límečkem.

„Ne opravdu.“ Moje líčka rozkvetou ošklivým červeným odstínem, čím déle lidé zírají.

Vyroluje si rukávy. „Neměl jsem tušení, že respekt v zasrané restauraci si musíš vysloužit.“

„Můžeš si přestat hrát se svojí košilí?“

„Proč?“ zeptá se, zatímco se zklidňuje. Zkoumá mou řeč těla. „Vzrušuje tě to?“

Zlostně hledím. „Ne. Vypadá to, jako bys byl skoro připravený vběhnout do kuchyně a vymlátit duši z našeho číšníka.“ Což je komické. Lo se většinou rvačkám vyhýbá a spíš mívá sklony křičet vám do obličeje, verbálně vás napadat, než dát ránu.

Protočí oči, ale na mou žádost si přestane hrát se svými rukávy.

Uběhne jen minuta, než se vrátí manažer se zlatou lahví a kartou American Express. Lo vstane, naznačí mi, abych se zvedla, a popadne oboje a na cestě ven střelí po každém vařící pohled, dokonce i po manažerovi, který neudělal nic víc než, že se omluvil a nabídl vděčné díky.

Vklouznu rukama do svého dlouhého vlněného kabátu. „Nola tu nemá být ještě hodinu,“ řeknu mu.

„Na chvíli se projdeme. Stánek s taco je deset bloků odsud. Myslíš, že to zvládneš?“

Přikývnu. Moje malé podpatky se už zasekávají v drnech podél rozpraskaného chodníku, ale snažím se nedělat si s tím hlavu. „Jsi v pořádku?“ zeptám se ho. Láhev se houpe v jeho ruce, ale druhou rukou se natáhne pro tu mou, drží mě pevně a zahřívá mou prochladlou dlaň.

„Prostě to nenávidím,“ řekne a otře si zpocené čelo. „Nenávidím, že se k nám pořád chovají jako k dětem dokonce, i když je nám dvacet. Nenávidím, že jsem musel vytáhnout peněženku a koupit si respekt.“ Zastavíme se na přechodu, velká červená ruka na nás bliká a ukazuje nám, abychom zůstali na místě. „Cítím se jako můj otec.“

Jeho postoj mě vyvede z konceptu. A jeho lícní kosti se zostří, nutí můj žaludek dělat kotrmelce. Vypadá daleko víc jako Jonathan Hale, než kdy přiznám.

„Nejsi on,“ zašeptám. „Převrátil by ten stůl a pak by nechal personál, aby uklidil jeho nepořádek.“

Lo se vlastně nad tou představou zasměje. „To by udělal?“ Značka se změní na jdi a my projdeme zastavenou dopravou, mezi auty lemujícími ulici s jasnými reflektory zářícími dopředu a dozadu. Zčistajasna zmínka o jeho otci poklesne ve vzduchu, ztracená mezi námi.

V dálce zahlédnu stánek s taco osvětlený šňůrou různobarevných světýlek. Přes rušnou ulici spočívá malý park a několik děcek ve vysokoškolském věku obklopuje tryskající fontánu, baští buritos. Předpokládám, že do tohoto prostředí zapadneme, ale kamkoli Lo a já jdeme, cítím se jako vyvrženec. Některé věci se po střední nikdy nezmění.

„Je ti zima?“ zeptá se Lo.

„Huh? Ne, jsem v pohodě. Můj kabát je lemovaný kožešinou.“

„Líbí se mi.“

Snažím se skrýt úsměv. „Zkontroluj si visačku.“

Pohotově se svraštělým obočím ucouvne a mrkne se. „Calloway Couture?“ Opět přistoupí k mému boku. „Rose ho navrhla,“ usoudí. „Beru to zpět. Je ošklivý.“

Směju se. „Můžu ji přesvědčit, aby ti navrhla vestu (pozn. svetr bez rukávů).“

„Přestaň,“ řekne s otřepáním.

„Nebo košili s monogramem. Dá tvoje jméno přímo přes srdce L-O-R-E-N“-

Stlačí mi boky a já křičím a směju se zároveň. Vede mě ke stánku s taco, jeho rty celou dobu u mého ucha, šeptají nějaké zakázané věci, které by mi rád dělal, za to že jsem tak zlobivá.

„Můžeme přeskočit taco?“ zeptám se najednou rozpálená.

Úsměv rozsvítí jeho tvář. Otočí se na pouličního prodavače, nezačleňuje se do mých tužeb. Ještě ne. „Dám si tři kuřecí taco. Ona si vezme hovězí s extra salátem.“ Zná mou objednávku nazpaměť, což není překvapivé, protože tu jíme pravidelně, ale teď když jsme spolu, se to zdá víc sexy.

„Chceš pálivou omáčku na to kuře, že?“

„Ne, ne dneska.“

Zamračím se. „Vždycky si bereš pálivou omáčku.“

„A ty nesnášíš ostré jídlo.“

CooooOhhhh. Docvakne mi to. Někdy brzo mě plánuje líbat. Tohle se mi líbí. Vyzvedneme si naše objednávky, zaplatíme a usadíme se přes ulici na okraj fontány.

Opatrně kývavě vyndá korek z lahve, a jakmile je uvolněný, zasyčí. Nalije každému z nás dost na to, aby naplnil chatrné polystyrenové kelímky.

Zhruba ve stejnou chvíli si dám velké sousto z mého taco a z konce vyteče omáčka a steče mi po bradě. Rychle najdu několik ubrousků, které nebyly odfouknuty, ale bojím se, že Lo už byl svědkem mých rozpaků.

Tvrdě se snaží neusmát se. „Pamatuju si, jak jsi byla na plese debutantek. Nebo to byl sen?“

Odfrknu si, čímž si nepomáhám. „Sotva. Musela jsem celou noc tancovat s Jeremym Adamsem a byl o celou hlavu menší než já. Protože někdo si vybral jít na ples s Julianou Bancroftovou.“

Ukousne si velké sousto ze svého kuřecího taco, aby potlačil smích.

„Pořád nechápu, proč jsi mi to udělal. Byla příšerná.“ Dám si velký hlt šampaňského, bublinky mě lechtají v nose. Už se cítím uvolněnější. Tekutina odvahy, něco o čem toho Lo trochu ví, ale předpovídám, že by byl zrovna tak nestydatý i bez většího požití.

„Nebyla tak špatná,“ řekne a shrábne spadlé kuře z tácku zpátky do tortilly.

„Naplnila mi skříňku kondomy.“

„Nevíš, jestli to byla ona.“

„Vyspala jsem se s jejím přítelem. Kdybych věděla, že randí s nějakým klukem ze státní školy dvacet mil daleko, nikdy bych se ho nedotkla.“

Vyvarovala jsem se spaní s kluky z Daltonské akademie. Sotva jsem chtěla reputaci coury, takže jsem si své úlovky vybírala velmi velmi opatrně. Ale zjevně ne příliš moudře nebo jinak bych si všimla jeho lži, když prohlašoval, že je single. Lady Štěstí ale byla poněkud na mé straně. Juliana nikdy nikomu neřekla, co se stalo, protože v první řadě nechtěla, aby lidé věděli, že randí „níž.“ Malé plus k příšernému utrpení.

„Mohla to být kterákoli jiná holka,“ odporuje pořád Lo. Myslím, že částečně proto, aby mě vytočil. Zvedne svůj kelímek se šampaňským.

Zírám. „Všechny kondomy měly všude třpytivé nálepky. Kdo jiný měl na střední škole fetiš na Lisu Frank (pozn. americká podnikatelka, známá produkcí školních potřeb pro holky s barevnými obrázky)? Dokonce všude nosila pořadač s duhovým jednorožcem a to byla v deváté třídě. Takže ne že by byla jen krutá, ale byla dost domýšlivá, aby se nad ten zločin prakticky podepsala.“ Odmlčím se. „Znáš tu smutnou část tohohle příběhu. Vlastně jsem ty kondomy použila.“

Šňupne si šampaňského a dusí se alkoholem.

Plácám ho po zádech.  „Pomalu. Možná bys měl přejít na něco, s čím si dokážeš poradit. Jsem alkoholový nadšenec. Měl bys mě poslechnout.“ Blesknu úsměvem.

„Skutečně?“ řekne, jeho tvář červená ze zaseknutí plic. Dá si další lok, aby si pročistil hrdlo.

„Takže proč jsi vzal Julianu?“ zajímám se. „Nikdy jsi neodpověděl.“

Pokrčí rameny. „Nepamatuju si.“

„A já ti nevěřím, Lorene Hale.“

„Použij moje celé jméno, Lily Calloway, jeho autorita mě nechává chladným.“ Bleskne stejně samolibým úsměvem.

„Doprovodil jsi mě na hodně plesů před tímto,“ připomenu mu. „Takže co se změnilo?“ Neměla bych naléhat, ale moje zvědavost převládá nad citlivostí.

Položí svůj prázdný tácek stranou a drží lahev šampaňského mezi nohama. Čekám, zatímco přemýšlí nad správnými slovy na to, jak zformulovat svou odpověď. Rýpe do květovaného zlatého nátěru. „Noc předtím, než se mě Juliana zeptala, přišel jsem domů ožralý. Podplatil jsem nějakého kluka, aby mi koupil lahev Jima Beama. Strávil jsem odpoledne pitím v zadní části naší staré základky.“ Protočí oči. „Pravděpodobně jsem vypadal jako zasraný delikvent. Nudil jsem se. A hádám, že už to ani nebyla dobrá omluva. Můj otec mě viděl klopýtat dovnitř a po nějaké tečně došel k tomu, že jsem nevděčný.“ Jeho oči se zúží na cihlovou cestičku. „Pamatuju si, co toho dne řekl. ‘Nejsi ani schopen pochopit, kolik jsem ti toho kurva dal, Lorene. A takhle mi to oplácíš?’”

Mám strach se Lo dotknout. Je něco jako v hypnóze a kdybych kolem něj položila ruku, možná by se z toho vytrhnul, rozmrzelý a nešťastný. Možná je i tak obojí.

Pokračuje s těžkým zamračením: „Hodinu jsem ho poslouchal, jak křičí. Pak začal mluvit o tobě.“

„O mně?“ Dotknu se svého hrudníku, nevěřím, že bych mohla vstoupit do konverzace tohoto druhu.

Přikývne. „Jo, řekl, že jsi pro mě příliš dobrá, že bych nikdy nebyl schopen vyrůst a být s holkou jako ty. Byl jsem mladý, nepoddajný, a když řekl ‘jdi,’ já řval ‘zastav.’ Když řekl ‘Lily,’ já křičel ‘Juliana.’“

„Oh,“ zamumlám, neuvědomujíc si, jak skutečně hluboko-usazená je pravda.

„Do zápisu,“ jeho hlas se uvolní, „byl jsem celou noc v depresi muset ji poslouchat pořád žvanit o jejích koních. A pokud si správně pamatuju, využila jsi Jeremyho malou výšku jako svou výhodu.“

Uši mi nad tou vzpomínkou hoří a rudnou. Použiju ruce jako klapky na oči, abych zaštítila své ponížení. „Nemáš shledávat moje bývalé úlovky za zábavné,“ šeptem křičím a pořád blokuju své periferní vidění.

Škubne rty. „Miluju na tobě všechno.“ Zvedne mi prstem bradu a tak jemně mě líbá, že přemýšlím, kdo je ten muž na druhé straně. Něha mě vtáhne a v krátkém okamžiku ztrácím dech.

Odtrhnu se první, nejistá, jestli můžu vydržet líbání ho takovým způsobem bez příslibu divokého vášnivého sexu. Zvedne obočí, přiloží si kelímek ke rtům a usměje se. Ano, ví přesně, jak se právě teď cítím. Jsem tak průhledná.

Změním téma, abych se udržela od stečení do fontány. „Poppy se mě pořád ptá na tvoje narozeniny. Chce se seznámit se všemi našimi přáteli na párty, kterou prý pro nás pořádají -zvláště s Charliem a Stacey.

Zůstane klidný. „Co jsi jí řekla?“

„Řekla jsem jí, že by tu párty nesnášela. Příliš mnoho opilých vysokoškoláků, a že se s nimi bude muset setkat jindy. Skočila na to pěkně rychle. Kromě toho nemá důvod myslet si, že bychom si vytvořili fiktivní přátele.“

„Přál bych si, abys vybrala lepší jméno než Stacey. Neznám žádné Stacey, s kterýma bych se kdy přátelil.“

„To je jméno předsudku a nedospělosti.“

„Taková věc jako jméno předsudku není, ale nepochybuju, že je to trochu nedospělé. Mám hodně nedostatků.“

„Ohledně tvých narozenin“- držím se toho - „od té doby, co v poledne neztrácíš vědomí, můžu tě vlastně vzít oslavovat ven?“

Odtrhne zbytek štítku šampaňského. „Nemyslím si.“

„No tak. Můžeme se vystrojit do kostýmů a jít na párty.“

„Proč bychom prostě nemohli zůstat doma, pít a mít sex?“

„To děláme každý den, Lo,“ říkám podrážděně. Od té doby, co jsme spolu, se moje noční klubové zvyky vytratily. Na rozdíl od Lo nejsem zvyklá být tak moc nasáčkovaná v bytě. „Musí tu být nějaké výhody v tom mít narozeniny na Halloween.“

Dá si lok z lahve šampaňského, zatímco přemýšlí. Utře si ústa hřbetem ruky. „Hádám, že už máme perfektní kostýmy.“

Usměju se a pak se okamžitě zamračím. „Počkej, jaké kostýmy?“ Můj žaludek klesne, a jakmile se začnou dostavovat mé rozpaky, jeho tvář se rozsvítí. Oh, nenávidím ho. „Ne, ne ty stejné, které jsme si vzali na Comic-Con.“ Můj sporý oděv X-23! A jeho těsný, stejně tak odvážný oblek Helliona. Fotka zarámovaná na jeho stěně.

„Chceš jít tak naléhavě ven, tohle je moje podmínka.“

Pokouší se vidět, jak moc to chci. Zhluboka se nadechnu. Vezmu si na sebe zepředu plášť nebo něco absurdního, aby mě to zakrylo. „Fajn. Máš dohodu.“

„Ty uzavíráme rádi, ne?“

Předpokládám, že jo.