WI - 17. kapitola

Překlad: Ivča

Před 6 – ti lety

Nesnáším, když chodí pozdě. Vlastně nesnáším, když se vůbec neukáže. Ale to se nestává moc často. Obvykle jí rodina věnuje tolik pozornosti jako moje rodina mně a do lesů může jít jen tehdy, když to nikdo netuší.

Ale vždycky se stresuju, že se neukáže. Co když je zraněná, její rodina to zjistila, nebo změnila názor a plížení jí nestojí za to? Pak si začnu myslet, že by bylo nejlepší, kdyby to se mnou vzdala, protože si začínám představovat budoucnost a já v ní nejsem. Musím na ni myslet. A budoucnost s ní vypadá smutně, protože nemám ponětí, jak se o ni postarat.

Pak mě napadne, že budu brát různé práce a bude to v pořádku. Ale potřebuju něco jistého, stálého, abych se o nás postaral, kdybych musel. Určitě nechci být jako můj otec a nebudu se přiživovat na vlastní ženě, která by musela sama vydělávat na celou domácnost a děti. Budu muž, na kterého může být City hrdá.

Což mě děsí ještě víc, protože nemám ponětí, jak se takovým člověkem stát.

Když slyším kroky, trhnu sebou, vyskočím a uleví se mi. Molo se pode mnou zhoupne, když běžím ke kraji, abychom se setkali na břehu.

„Ahoj,“ křením se na ni, když ji uvidím v šortkách, sandálech a tričku s krátkým rukávem. Vlasy má dnes v culíku, ale vím, že je bude mít brzy rozpuštěné.

„Ahoj,“ odpoví mi, ale vypadá zamyšleně. Když se obejme rukama, zamračím se.

„Co se děje?“

Je otřesená. Nikdy jsem ji neviděl rozrušenou a už vůbec ne vyděšenou.

Vzal jsem ji za ramena. Snažila se usmát, ale chvěla se. Ruce se jí třásly, když mě držela za zápěstí a postavila se na špičky, aby mě políbila.

Odtáhl jsem se. „City?“ Možná nás spolu viděl její bratr Max.

Včera jsme jej slyšeli s mou sestrou Mercedes, a víme, jak špatně může dopadnout utajený vztah. Možná byl příliš rozptýlený na to, aby jí něco řekl, ale dnes už ne. Možná…já nevím.

Byl jsem rozrušený po celý den a pořád jsem si dělal starosti, že se City otočí na podpatku a rozhodne se mi neodpustit to, co jsem jí řekl. Dál jsem se kvůli tomu cítil hrozně a určitě jsem si neodpustil. To proto jsem byl dnes tak netrpělivý, než se objevila, protože jsem se chtěl ujistit, že je to mezi námi v pořádku.

„To nic,“ řekne, zavrtí hlavou a znova se falešně usměje.

„Nelži mi. Něco tě vynervovalo.“

Povzdychne si, jako kdyby byla znechucená mou vytrvalostí, ale pak zavře oči a přitiskne se mi k hrudníku.

„Je to hloupost,“ zamumlá.

„Je mi jedno, jestli je to ta nejhloupější věc na světě. Rozrušilo tě to a chci vědět, co se děje.“ Obejmu ji a vezmu do náručí.

Pevně mě obejme okolo krku a přitiskne se ke mně. „Kam jdeme?“

„Beru tě k našemu stromu. Tam si nejlépe promluvíme…a přinejmenším se tam pomuchlujeme.“

Zakření se. „Já si odtamtud pamatuju jednu velmi žhavou pusu.“

Odfrknu si. „Řekl jsem přinejmenším. Opravdu si myslíš, že tě dnes nechám odejít bez toho, abych ti alespoň jednou strčil jazyk do krku?“

„Ach ty můj Knoxi Parkere. Rozhodně to umíš se slovy.“

„Jsem teenager, pamatuj na to. Sex možná není to nejdůležitější, co od tebe chci, ale je to na seznamu snů.“

„Opravdu?“ zatváří se nadějně, což není dobře pro moje libido, protože mi okamžitě ztvrdne a vypadá tak nadšeně, jako ona.

„Budu předstírat, že ses nezeptala. A jsme tady. U našeho problémového stromu.“

„Problémového stromu?“

Když se o něj opřu, sklouznu po něm i s ní na klíně a kývnu. „Jo. Zdá se, že tady jsme se zbavili všech problémů.“

Usměje se. „Líbí se mi to.“

Pohladím ji po nose. „Myslel jsem si to. Takže teď mluv, holčičko. Nebo tě zlechtám.“

Povzdychne si a položí mi hlavu na rameno. „Zítra nebudu moct přijít. Je Den debutantek.“

Pohladím ji po vlasech a natočím si pramínek okolo prstu. „Jo, viděl jsem letáky. Myslel jsem si, že je to až večer, když budu v práci.“

„To je, ale máma domluvila na poledne v našem altánku fotografa. Musím se obléknout, namalovat a to všechno.“ Udělá obličej, ale usměju se.

„Vsadím se, že budeš vypadat úžasně.“

Převrátí oči. „Vždycky si připadám jako pudl. Tehdy mi matka opravdu věnuje pozornost.“

„A toho se bojíš?“ zeptám se, ale nežeru jí to.

Povzdychne si. „Ne. Ale doufala jsem, že tím odvedu tvou pozornost a zapomeneš na to.“

„Nikdy si nepřestanu dělat starosti o to, co tě štve, dokud ti nebude lépe.“

„Ale je to opravdu – „

„Hloupé. Já vím. Teď to vysyp.“

„Dobře. Dnes na oběd přišel otcův právník.“

„Dobře,“ odpovím.

„A přivedl sebou rodinu, včetně svého…syna.“

„Tada?“ slyšel jsem ji mluvit o tom, že je syn jejich právníka nejlepším kamarádem Garretta a jak jsou nerozdělitelní.

„Ne, toho druhého,“ zašeptá. „Mladšího. Jeremyho. Je v mém věku, ale žijí na severu, takže chodí do Ellamoru a ne na Southside jako my.“

Kývnu a jsem připravený jej zavraždit za cokoli, co provedl. „A?“

„A nic.“ Zasténá a položí mi hlavu na rameno. „To proto je to tak hloupé. Nic neudělal, jen z něj mám pokaždé husí kůži. A to pokaždé, když se na mě podívá. A dnes – „

Když se najednou odmlčí, chytnu ji okolo pasu. „A dnes?“

„Prostě…“ Zašklebí se a zavrtí hlavou. „Řekl něco, co mě znepokojilo.“

„Co řekl?“ skoro na ni řvu.

Vyskočí a hledí na mě. „Nebylo to tak hrozné. Mrzí mě to, Knoxi. Nechtěla jsem, aby sis dělal starosti.“

Zavrčím a odmávnu její omluvu. „Prostě mi řekni, co ti řekl a sám posoudím, jestli si mám dělat starosti.“

„Dobře, fajn. Řekl mi, že dnes vypadám dobře, lépe než obvykle a zářím. Pak se mě zeptal, jestli jsem už konečně přišla o panenství.“

„Co že to řekl?“ řeknu tvrdě a jsem připravený nakopat syna právníka do prdele.

„Ale bylo to spíš jako: ´Konečně ti někdo rozlouskl třešničku, co´? Naklonil se ke mně a úlisně se křenil. Bylo to prostě…“ Zachvěje se. „Vyděsilo mě to.“

„A to taky mělo. Je to nevhodná otázka. Kdo to, sakra, je?“

„Už jsem ti to řekla. Je to syn našeho právníka – „

„Jo, to jsem pochopil. Nikdy s ním nezůstávej sama.“

„Ach, věř mi. Určitě s ním sama nebudu. A dnes se se mnou snažil být sám. Ale pořád jsem mu utíkala. Měla jsem pocit, že se o něco pokusí, když s ním budu sama…a bylo by mu jedno, jestli mu to dovolím.“

„Tak máš ke svým obavám opravdu dobrý důvod.“ Přitáhnu si ji blíž a políbím ji do vlasů.

„Takže si nemyslíš, že jsem paranoidní?“

„Sakra, že ne. Vždycky věř svým instinktům. Někdy tuší víc, než náš mozek.“

Povzdychne si a uvolní se. „Proto za tebou tak ráda chodím. Vždycky se cítím lépe.“

„To je moje práce.“ Políbím ji na spánek. „To je úloha přítele.“

Spokojeně zasténá, položí mi ruku na srdce a dál se o mě opírá. Kůra našeho stromu mě začne tlačit do zad, ale nepohnu se, protože ji mám v klíně a naše nohy jsou tak propletené.

Nevím, jak dlouho jsme tam v tichosti seděli a užívali si přírodu okolo nás. Myslel jsem si, že usnula a líbilo se mi, že se se mnou cítí tak dobře, že mi usne v náručí.

Užíval jsem si to, hrál si s jejími vlasy a splétal pár pramínků, které jsem pak rozplétal.

Když se zhluboka nadechla a pohladila mě po hrudníku, uvědomil jsem si, že je pořád vzhůru.

„Víš,“ zamumlá ospale, jako kdyby měla každou chvíli usnout. „Pořád jsi mi neřekl, čím chceš být, až dospěješ.“

Zakřením se a přičichnu si k jejím vlasům. „Protože to nevím.“

Pomalu mě hladí k břichu. „A co vysoká? Chceš jít na Ellamore, nebo přemýšlíš nad něčím jiným?“

Povzdychnu si a pustím jí vlasy. „Nepůjdu na vysokou.“

„Ale – „

„Určitě bych si to nemohl dovolit.“

Posadí se mi na klíně, otočí se ke mně a vrtí hlavou. „To je nesmysl, Knoxi. Existují půjčky, stipendia – „

„Stipendia?“ odfrknu si a zasměju se. „Sotva zvládám střední, abych nepropadl. Už jsem jeden ročník opakoval. Já bych stipendium určitě nedostal. A nechci se zadlužit…jsem si jistý, že bych ani nedostudoval.“ Zvláště když si chci šetřit každý dolar na to, abych ji podporoval na škole, kdyby na to přišlo.

Zmateně svraští obočí. „Počkat, opakoval jsi?“

Kývnu a začnu si znova hrát s jejími vlasy, abych nemyslel na všechen stud. Nerad jí přiznávám, že jsem blbec. Chci, aby mě viděla jako někoho jí hodného.

„Druhý ročník,“ řeknu: „protože moje čtení stálo za prd. Další rok si uvědomili, že mám dyslexii.“

Nakloní hlavu na stranu, když se snaží dát si vše dohromady. „Takže…tvoje sestra taky propadla?“

„Mercy?“ zamračím se a zajímá mě, jak na to přišla. „Ne, nemá dyslexii. Jen já ji nám.“ Nemají ji ani mladší bratři.

„Ach. Asi jsem si vždycky myslela, že jste dvojčata…protože jste ve stejném ročníku.“

A víc neřekla. Nezmínila se o mé dyslexii. Neptala se na to, jak jsem to zvládal. Prostě to přijala, jako kdyby to nebyl velký problém.

„Jsem o rok starší, než Mercy,“ vysvětluju. „Což je další ostuda, když jsi s vlastní mladší sestrou ve třídě. Ráda mě kvůli tomu otravuje a říká, jaký jsem idiot.“

City na mě zúží oči. „Cokoli. Vůbec nejsi idiot. Jsi jeden z nejchytřejších lidí, které znám.“

„Ach, jo?“ líbí se mi, jak mě brání, musím se usmát a zeptám se: „Co tě přivedlo k takovému závěru?“

„Já nevím.“ Zavrtí hlavou. „Možná to, že jsem s tebou strávila každý den. Mluvili jsme spolu, víš. Hodně. A ani bych nespočítala, kolik jsem se toho od tebe naučila. Taky jsem si všimla, jakou skvělou máš paměť.“

„Jo, to je má jediná záchrana, protože moje čtení stojí za prd.“

„No, na tobě mi všechno připadá skvělé.“ Políbí mě na tvář. „Možná nikdy nedostaneš ty nejlepší známky, protože vše vidíš jinak. Ale i tak jsi úžasný v tolika směrech. Znáš život na ulici a máš schopnosti k přežití. Pořád můžeš být čímkoli a kýmkoli budeš chtít.“

„Asi o tom budu muset teda popřemýšlet,“ zamumlám a jsem ohromený tím, jakou víru ve mně má.

„To je dobrý nápad, protože příští rok absolvuješ a už na jaře bys měl mít plán.“

„Mám plán,“ řeknu. „Chci vypadnout.“

Zvláštně se na mě podívá. „A kam?“

„Já nevím.“ Pokrčím rameny. „Kamkoli. Vždycky jsem chtěl vypadnout…jet někam, kde budu za něco stát, kde nebudu podělaný Parker, kde můžu být prostě Knox a jít si svou cestou.“

Soucitně se na mě podívá a vezme mi tváře do dlaní. „Ty pro mě máš cenu.“

Přitisknu čelo na její. „A proto chci vědět, kam půjdeš. Protože kde budeš ty, tam budu i já.“

Otevře pusu: „Knoxi,“ zašeptá.

„Miluju tě, City.“ Hlas se mi zlomí nejistotou, když si uvědomím, že to bylo poprvé, co jsem jí to řekl. Nahlas. „Jsi má budoucnost.“

„Ach můj bože. Ach můj bože.“ Položí mi třesoucí se ruce na tváře a oči se jí lesknou. Pak se na mě nádherně usměje. „Bude to v pořádku, když ti řeknu to samé?“

Zasměju se, protože se mi ulevilo. „Kdybys to udělala, opravdu bych to ocenil.“

Pak zaječí. „Tak tě taky miluju. Ach můj bože, Knoxi. Milujeme se.“

„Jo, to mi došlo.“ Pak ji políbím, otevřu pusu a nemůžu se jí nabažit. Pak ji chytnu za boky a přirazím k ní svoje, než mi jezdí na klíně.

„Počkat, počkat, počkat,“ zalapá po dechu, přestane mě líbat a přitiskne čelo na moje.

Možná mě přestala líbat, ale dál se mi tiskne do klína.

„Omlouvám se,“ okamžitě se jí omluvím. „Přestanu s tím. Nechtěl jsem…“

„Ne, to je v pořádku. Prostě potřebuju chvilku.“

Kývnu. „Máš ho tolik, kolikjen budeš chtít, zlato. Máme na to zbytek života. Nemusíme na nic spěchat.“

Vydechne a kývne. „Dobře. Děkuju ti.“ Skoro o minutu později se znova zhluboka nadechne. Pak se na mě podívá a zeptá se: „S kolika holkami jsi byl?“

To jsem vůbec nečekal, tak se překvapeně odtáhnu. Pak se ušklíbnu. „Sedím vedle nich po celou dobu v hodině ekonomie.“

Šťouchne mě do hrudníku a zakření se. „Sklapni, ForresteGumpe, myslím to vážně.“

Pořád ji musím škádlit, protože se zdá, že žárlí a líbí se mi to: „Kolik si myslíš?“

Kousne se do rtu, chvíli přemýšlí a řekne: „Osm?“

Zajímá mě, kde k tomu přišla a zavrtím hlavou. „Ne.“

Zbledne a zaskřehotá: „Víc? Ach můj bože, nespočítala bych je na prstech na rukou a nohou?“

Když znova zavrtím hlavou, začne se ode mě posunovat. Vypadá tak zdrceně a zděšeně, že si s ní musím přestat hrát. Vezmu ji za ruku a přitáhnu k sobě. „Protože to číslo není tak vysoké, abys vůbec potřebovala počítat na prstech.“

A je zmatená – protože se zamračí a dívá se na mě, jako kdybych byl blázen. Pak zakývá hlavou. „Ale…“

„Nula,“ řeknu. „To číslo je nula.“

Vytřeští oči. „Ach můj bože. Jsi – „

Zrudnu a přitisknu jí ruku na pusu. Tak moc se stydím.

City mi sundá ruku z pusy. „Nemůžeš být panic. Jak je to vůbec možné?“

„Hej, ty jsi taky panna,“ zasyčím a připomenu jí, že není o nic zkušenější, než já a nemá právo o tom kecat, i když…dobře…jsem kluk. Je mi 18. Měl bych skórovat.

„Jo, ale já…“

Když to dál nerozvádí, zvednu obočí a čekám, až mi vysvětlí, proč je v pořádku, že je nezkušená a u mě to v pořádku není.

Odkašle si a ukáže na mě. „Jsi tak…krásný, chytrý, okouzlující a…prostě úžasný. Myslela jsem si, že tě holky prosí o to, aby mohly být s tebou.“

„Jsem taky syn Bruce Parkera.“ Pokrčím rameny. „Tak trochu jsem vyděděnec, když jde o takové věci.“

Nakrčí nos, jako kdyby nesouhlasila. „To není spravedlivé. Hodně holek si nevšimlo toho, jak jsi úžasný.“

„Není to o nic férovější, než být nevinná zachovalá dcera skvělého a ohromného Abbotta Bainbridge. Vsadím se, že se tě nikdo nedotkl, protože se šíleně bojí tvého otce.“

Pohladím ji po porcelánové tváři. Je tak čistá a nedotčená ohavnostmi života a to se mi líbí. Když jsem v její ohromné přítomnosti, vždycky mi to dává naději.

„Ty ses mě dotýkal,“ zachraptí, když cítím, jaký má na ni vliv mé hlazení na krku.

„To protože jsem podělaný Parker.“ To krásné místečko, kterého se dotýkám, je tak úžasné, že se nakloním a políbím ji přímo pod ucho.

Zavře oči a nakloní hlavu na stranu, abych ji mohl dál líbat. „Přestaň říkat, že jsi podělaný,“ připomene mi, ale je příliš zabraná do vzdychání. „Jsi v tom opravdu dobrý. Byla jsem si tak jistá, že máš víc zkušeností.“

„Neřekl jsem, že žádné nemám. Prostě jsem nikdy neměl sex.“

Odtáhne se a vypadá zraněně. „Takže…jak daleko ses dostal?“

Polknu a doufám, že ji nenaštvu, nebo hůř, nezraním. „Jak daleko ses dostala ty?“

Odfrkne si. „No tak, Knoxi. Víš, jak daleko jsem se kdy dostala. Když jsem na tebe narazila v lesích, bylo to nejblíž, co jsem kdy byla u kluka. Nikdy jsem nedostala pusu a nedržela jsem se za ruce.“ Řekne pohrdavě. „Sakra, nikdy jsem s nikým ani netančila.“

Zvednu obočí. „Nikdy jsi netančila s klukem?“

„Ne,“ zavrčí se zaťatými zuby. „Ne. Teď jsi na řadě ty. Jak daleko ses dostal?“

Odkašlu si a najednou jsem opatrný. Žárlí a vidím, že je zraněná. Ublížil jsem jí. Ale nebudu jí lhát, tak uhnu pohledem a přiznám se: „V prváku jsem byl s prvačkou po naší výhře v basketbalu. Byla párty a všichni slavili. Myslel jsem si, že je opilá, ale šla ke mně, aby mi řekla, že jsem roztomilý, takže…“ pokrčím rameny. „Muchlovali jsme se.“

„A?“ tlačí na mě. „Zvládl jsi to…na první metu? Druhou? Třetí?“

V hlavě mám prázdno, protože nevím, co mám říct. „No, nevím, co se děje na každé metě, takže…“

„První meta je líbání,“ začne vysvětlovat. „Včetně francouzáku. Druhá je cokoli okolo pasu a třetí je pod pasem a homerun je…no víš.“

Když na ni mrknu, zrudne. „Mám dva starší bratry,“ vysvětluje na svou obranu. „A mluví s kamarády opravdu otevřeně.“

„Dobře.“ vydechnu. „Rozhodně to tedy byla druhá meta.“

Otevře pusu. „Dostal ses jí pod tričko?“

„Ehm…no…sundala si tričko, takže ne, víš…“

„Sundala si podprsenku?“

Páni, najednou mi připadají i moje boty zajímavější a sakra, jsou ošoupané. Opravdu potřebuju nové tenisky.

„Knoxi?“ Z jejího hlasu zatnu zuby. Sakra, proč se jí pokaždé musím ke všemu přiznat?

„Jo,“ zamumlám a zabořím špičku boty do hlíny. Jo, opravdu si musím koupit nové. „Sundala si i podprsenku.“

Když ztuhne, okamžitě se na ni podívám a začnu panikařit. „City – „

Zvedne ruku a začne zvláštně dýchat. „Omlouvám se, ale prostě se mi to nelíbí. Nelíbí se mi, že ses dotýkal prsou jiné holky. Jejích bradavek…a moje jsi nikdy neviděl.“

„Já…“ Když mi to konečně dojde, mrknu a nevím, co na to říct. „Co?“

Obejme se rukama a posune se ode mě. „Omlouvám se. Žárlím. Vím, že je to hloupost, ale nemůžu si pomoct. Prostě…nenávidím, že znáš jinou holku víc, než mě.“

Najednou se začnu smát, zavrtím hlavou a natahuju k ní ruku. „Věř mi, City. Vím o tobě, sakra, víc, než o ní. Sakra, ani jsem neznal její jméno, zjistil jsem ho až další den ve škole, když jsem slyšel, jak na ni volala její kamarádka…když kolem mě prošla a úplně mě ignorovala, protože si mě asi nepamatovala.“

City si kouše ret a mračí se do prázdna. Pak se na mě podívá. „Pořád se mi to nelíbí. Nezvládám, že víš, jakou barvu mají její bradavky a moje ne.“

Zakřením se. „Takže to znamená, že mi řekneš, jakou barvu mají tvoje bradavky?“ líbí se mi, kam tento rozhovor míří.

Zatne bradu. „Ne. Ukážu ti je.“

A svlékne si tričko. Prostě jen tak. Když přede mnou sedí jen v podprsence, hledím na ni s otevřenou pusou. „Ehm…Ježíši, City. Jsi si tím jistá?“

„Ano. Chceš, abych si sundala podprsenku?“

„Sakra, že jo. Ale…asi bych neměl. My – „

Položí své teplé ruce na moje.

„Prosím, pomoz mi zvládnout tu žárlivost. Dej mi víc, než jsi dal jí.“

Od té chvíle jsem byl ztracený. Holka, kterou jsem miloval, mě žádala, abych to pro ni udělal, tak jsem to udělal. A miloval jsem každou zatracenou chvilku.

„Dobře,“ zašeptám. Položím jí ruku na bok a rozzáří se na mě.

Její pokožka je tak teplá a hebká. Nevěděl jsem, že může být kůže tak hebká. A když jsem ji pohladil, naskočila mi husí kůže. Všude byla tak hebká a teplá. Když jsem posunoval ruku k podprsence, zarazil jsem se a rozhodl se nepokračovat. Slyšel jsem příliš hororových historek o klucích, kteří dlouho zápasili s podprsenkami, tak jsem posunul ruku k levému ramínku.

Podívám se jí do očí a chytnu ramínko mezi prsty. Pak se usměju, když jí ho pomalu sundávám. Podprsenka se posune níž a odhalí kousek prsa.

Nadechnu se a ohromeně se na ně dívám, než se jí podívám do očí, abych se ujistil, že si je jistá.

Zakření se na mě, položí mi dlaň na tvář a řekne: „Vypadáš nadšeně a ustaraně.“

Bingo. „Nechci to podělat,“ přiznám se.

Zavrtí hlavou a ujistí mě: „To není možné.“ Pak se kousne do rtu. „Pokud se ti nelíbí, co vidíš.“

Odfrknu si. „Toto není možné.“ Sundám jí ramínko a podprsenka se posune níž, až skoro vidím bradavku.

Naposledy se jí podívám do tváře a posunu ji celou dolů.

„Ach.“ Nadechnu se a neuvědomuju si, co držím. „Páni.“ Podívám se jí do tváře. Červená se, ale pořád se usmívá, tak se vrátím k bradavce. Je růžová a už teď tvrdá, takže si nemůžu pomoct a přejedu po ní palcem.

Zalapá po dechu a chytne se mě za ramena. „Ach!“ tentokrát byla řada na ní, aby zalapala po dechu. „Páni.“

Usmějeme se na sebe a vezmu jí prsa do dlaní, než je znova pohladím palci.

„Bože, Knoxi.“ přirazí mi do klína. „Zatraceně mě dráždíš.“

Chraplavě se zasměju a pak vsajubradavku do pusy.

Chytne mě za vlasy a zatahá. „Ach můj bože, ach můj bože, ach můj bože.“

Saju ji a zbytek odpoledne strávím tím, že si zatraceně užívám druhou metu.