Unforgiven - 44. kapitola

Překlad: Peťa

S trhnutím se probudila a vykřikla do tmy. Zpevnil na ní svůj stisk a ona se uklidnila. Její srdce se zklidnilo, její nervy se utišily a její panika se v mžiku zklidnila. „Ššš,“ zašeptal jí u ucha.

Hodiny ukazovaly po druhé hodině a tělo ji bolelo a bylo z něj rozbolavělé. Hádala, že bude. Bylo to přes šest let, co byla s někým a její s někým ve srovnání s Darrenem vybledlo – nezáleželo na tom, že byli jen tři. Opravdu se to stalo? Nemyslela si, že se pomátla, ale jak se to stalo? Oh jo, požádal ji a ona byla bezmocná říct ne. Teď musela říct sbohem. Do prdele.

Přetočil se od ní, pustil svůj stisk na jejím těle, a když se přetočila, aby viděla, co dělá, seděl nahý na straně postele. Její Darren. Byl to její Darren – minimálně v tu chvíli. Byl to celý Darren, jako býval. Klidný, trpělivý, svůdný. Ale když se k ní otočil, její Darren byl pryč. Jeho oči byly bez výrazu a vzdálené. Rychle to setřásl, vynutil na rtech úsměv. „Pravděpodobně bych měl jít.“ Cítila, jak její tvář padá a ta jeho taky. Kompletně nepřirozený úsměv, kterým po ní bleskl, sklouzl a vstal.

„Ještě nemusíš chodit.“

Zhluboka se nadechl a obočí mu cuklo. „Nijak to nezjednodušíme, když zůstanu.“

„A to jsem si myslela, že to bude těžké, ať se děje cokoli.“

„Víc než těžké.“ Jeho oči se posunuly na zem. Sebral z podlahy svoje oblečení, natáhl si džíny a rychle si zapnul zip. Neobtěžoval se se zapínáním knoflíku kalhot; sakra, ani se neobtěžoval, aby si natáhl spodní prádlo. Místo toho utíkal a neplýtval na tohle časem. Vstala, když odcházel z pokoje a šla za ním ven. Neměla tušení, jak tohle udělat. Říct mu sbohem? Co to znamenalo? Na to nebyla připravená. Pozastavil se u dveří, v ruce držel zbylé oblečení a zavrtěl hlavou.

„Bailey.“ Zašeptal její jméno a nechal hlavu klesnout, když se mu zavřely oči. „Kurva, Bay.“

„Ještě ne.“ Nechtěla prosit. Prostě nebyla připravená.

„Kdy? Jak dlouho to chceš odkládat? Dokud ti znovu nezlomím srdce? Dokud ti neublížím takovým způsobem, že mi to nebudeš moct ani odpustit? Nemyslím, že chápeš, jak moc mě to ničí… a přesto… jak těžké je prostě to všechno nechat jít. Ani ti nemusím chtít ubližovat, abych to dělal. Prostě se to děje.“ Čekal, až něco řekne. Bude se s ním hádat, něco. Ale neměla co říct. „Nevyměnil bych milování s tebou za nic na světě, ale z nějakého důvodu ses rozhodla odejít a rozhodla ses správně. Ty to víš. Zasloužíš si něco lepšího než můj vztek a bolest a nepořádek. Chci, abys měla něco lepšího.“

Šla k němu, vytáhla se na špičky a políbila ho. Chvíli držel rty zavřené, ale pak zasténal a jeho rty se oddělily. Tvrdě ji políbil, přitiskl ji ke zdi a pak se rozpadl. Sjel zipem dolů a skoro ve stejném momentě ji zvedl a přišpendlil ji ke zdi. Cítila velkou hlavičku jeho ptáka, jak ji šťouchá do pohlaví a pak byl v ní. Posunul ji dolů, když do jejího těla tvrdě přirazil a ona nad náhlou bolestí, která ji bodla v lůně, zavrčela. Sevřela jeho ramena, prosila své tělo, aby se uvolnilo, a on jí pohřbil hlavu do krku, nepohnul se, jen ji nehybně držel.

Lapal po dechu a ona potlačovala slzy. Nebylo to tou bolestí. Ta bledla, ale bylo to skutečnou bolestí. Tou, která neodešla jen dýcháním, uvolněním se. Tahle bolest neodejde nikam. Ta jí zlomí srdce a v tu chvíli nedokázala předstírat, že neexistuje. Nedokázala se soustředit na potěšení pohřbené hluboko v ní. Jen před chvilkami byl palce od toho, aby prošel jejími dveřmi a mohla cítit, jak v ní proudí ta bolest. Neoblbovala se. I on to mohl cítit. Utrpení v jeho hlase, zoufalství v jeho doteku, nebylo žádné skrývání toho a on se o to ani nesnažil.

Vlasy měla zachycené na rtech, a když jí odtáhl obličej od krku, natáhl se, aby jí setřel vlasy z úst a pak zaútočil na její rty. Přilepil se na ně a vrazil jí jazyk do úst. Klopýtal s ní zpátky do ložnice a ona k němu lnula, když ji položil na postel. Jeho oči byly tak divoké, slastná věc na pohled. Roky jí působil to, že slábla v kolenou a to, že měla ty tmavé hlubiny, které ji upřeně sledovaly, když používal své tělo, aby potěšil to její, bylo dost k tomu, aby ji to přinutilo rozpadnout se.

Zavlnil boky mezi jejími oddělenými stehny, odmítal dát jejímu tělu i jen jedinou unci prostoru. Rozvířil v jejím rozkroku hlubokou pulzující potřebu a pak znehybněl. Nepohnul ani svalem, jen se nadechoval a vydechoval a studoval její oči.

„Přetoč se na kolena.“ Posadil se, odtáhl se od jejího těla a ona se přetočila směrem od něj, přičemž se zvedla na kolena. Pak byl za ní a čekala na dotek. Jemně jí oddělil pysky a pak ho znovu ucítila, plynule se tlačil dovnitř. S trhnutím si přitáhl její boky ke svým slabinám a začal pracovat s jejími boky směrem dopředu a dozadu. V době, kdy se znovu udělala, byla želé, a když se zhroutila, přišpendlil jí ruce k posteli a nahrbil ji. Její kolena byla roztažená jako u žáby, jak ležela skoro ochromená pod jeho vahou. Ale skoro ochromená nebylo ochromená a to, co potřebovala cítit, to cítit mohla.

Tlačil se jí k zadku a vlnil boky. Bylo to svůdné, ať už ho mohla vidět nebo ne a jeho ruce ji pevně držely, když jí dýchal do ucha. Vzrušení v tom trhavém a chvějícím se dechu nutilo její svaly, aby se chvěly a stahovaly kolem něj, a když to udělaly, zasténal, poháněl tak její tvořící se potřebu víc než jen mnohem dál. Asi nemohla být znovu vzrušená, nejméně ze všeho když si nebyla ani jistá, že její svaly dokážou fungovat, ale když se jeho zadýchané steny staly srozumitelnými myšlenkami, její tělo ji začalo prosit, ať se znovu vzdá.

„Kurva, Bay… Jsi jediná, kterou jsem kdy chtěl.“ Mluvil za trhavých a lapavých nádechů a jeho slova byla zlomená a hrdelní, jak se znovu a znovu nořil do jejího těla. Udělal se, když divoce tiskl boky k jejímu zadku a pronášel její jméno, zatímco čelem klesl na její rameno.

Moment lapal po dechu a otočila hlavu, nechávala ho tulit se jí ke krku pod uchem. Poslouchala, jak se jeho tělo uklidňuje a uvolňuje a právě když si pomyslela, že nemá v úmyslu říct nic dalšího, tiše promluvil. „Vždy jsem tě chtěl.“ Nechal své rty, aby se dotkly jejího lalůčku.

„Oh, Bože.“ Její hlas byl prakticky kňučením, když se vyřinula její neodpověď odpověď. Prostě tam nebylo co lepšího říct, nic víc, určitě nic, co by dokázala vymyslet. Potáhl ji za lalůček zuby a jemně trhnul. Neobtěžoval se odtáhnout se z jejího těla a byl hluboko a nehybně v ní. Podepřel se o loket a věděla přesnou sekundu, kdy ji jeho váha opustila, protože se cítila prázdně a sama.

„Neuvěřitelná.“ Jeho rty ji znovu lechtaly na lalůčku a pomyslela si, že to není nic víc než jen blažené prohlášení, dokud znovu nepromluvil. „Ohromná. Inteligentní. Sladká. Láskyplná.“ Ona byla teď tím, kdo lapal po dechu. „Vzrušující. Pohlcující.“ Začala se znovu chvět kolem jeho délky uvnitř ní a hlas se mu zachytil v hrdle, když ji cítil, jak se sevřela. „Výjimečná.“ Vyšlo to šeptem a neměla tušení, jestli je to další slovo na seznam nebo jednoduše reakce.

Předpokládala, že končí hru, kterou začali před celou věčností. Slova, která jí odepřel tu osudnou noc, která zničila každou šanci na to, aby byli spolu něčím úžasným, kterou kdy měli. „Přála bych si, abys to ke mně teď mohl cítit.“

Odmlčel se. Jeho hruď se přestala hýbat, jak na moment zadržel dech. „Mluvil jsem o teď, stejně jako o tehdy, i když jsem vynechal svoje oblíbené. Tehdy to neplatilo a teď to na mě působí víc než cokoli jiného na tobě.“

Konečně se odsunul z jejího těla a hluboko v tříslech cítila bolest, když se přetočila, aby k němu vzhlédla. Byla rozbolavělá, ale byla nasycená víc, než se kdy cítila. Obočí se jí nakrčilo. Studoval její oči a ona čekala. Nebyla si jistá, jestli jí to řekne, ale pak se natáhl, aby jí sčísl vlasy z čela a sklonil se dolů a políbil ji na nos. „Odpouštějící.“

Nemusela nic říkat. Byla při tom šokovaná v tichu a on se jemně usmál a prstem jí přejel přes tvář. Zmatením zavrtěla hlavou.

„Pořád jsi tady, ne? Rozhodně jsem ti to neulehčil.“ Jeho hlas byl tichý a jeho výraz smutný. Ale dál prstem sledoval její tvář. Pak dolů k bradě. Pohladil ji po čele a sledoval ji, když se jí dotýkal. „Ty bys ke mně nikdy nebyla tak krutá, jako jsem byl já k tobě. Jsi daleko silnější, než abys nechala sama sebe chátrat a degradovat jako já. Závidím ti to.“ Jeho oči slzely, i když jeho hlas byl klidný a na jeho rtech byl malý úsměv. Bailey byla pouhé vteřiny od vzlykání a mohla cítit slzu, která jí stekla po tváři. Setřel ji a kývl v tom, co se zdálo být ujištěním. „Jess by na tebe byla tak hrdá. Musela jsi být tak silná.“ Políbil ji na ústa. Bylo to jemné. Bylo to sladké a srdce se jí lámalo, protože věděla, co přijde. „Budeš šťastná. Slibuju.“ Znovu ji políbil a pak řekl slova, která nechtěla slyšet. „Je čas.“

Bolest. Oslepující muka. Až taková, že dech opustil její plíce a cítila imaginární pěst, jak jí uzluje vnitřnosti. Vylezl z postele, zpátky si navlékl kalhoty a ona ho následovala ke dveřím. V uších jí bzučelo, a i když bolest měla znamenat slzy, nebylo co plakat. Stála tam, čekala, až to skončí, děsila se toho a zároveň chtěla, aby bylo po všem. A pak bylo.

To byla podstata. Podstata toho, kde to že viděla jeho tvář, jeho nádherné rysy, jeho intenzivní pohled jednoduše končilo a stal se neodbytnou vzpomínkou. Jen tak. Políbil ji; dotkl se její brady. „Vždy budeš mým světem.“ Rty se mu chvěly, když říkal ta slova a jí spadly slzy. Pak ji znovu políbil a otočil se. Odešel.