TYL - 21. kapitola

Překlad: Verča

CÍTILA JSEM SE NEPOHODLNĚ z vyhlídky opuštění bezpečnosti soukromé kliniky, a také jsem cítila silnou naléhavost dostat se zpátky do normálu. Jettovo tichá jízda potlačila některé z mých nadšení, i když nahrazovala jsem to rostoucím vědomím, že se chystám dozvědět více o jeho minulosti.

Bylo to dobré, špatné a děsivé. Nebo možná sexy.

Slunce vytvářelo na obloze odstíny oranžové a mědi, když jsme konečně opustili dálnici a směřovali k tomu, co vypadalo jako průmyslová zóna se sklady. Auto se smykem zastavilo před vysokým plotem z ostnatého drátu, za nímž byly vidět řady budov. Vůbec to nevypadalo tak, jak jsem si představovala místo k životu. Třípodlažní sklad, okolo shluk zchátralých zdí, které se zdály opuštěné. Dvůr vypadal opuštěně a neudržovaně. A některá okna byla rozbitá. Mohla bych pochybovat o tom, jestli měl Jett správnou adresu, kdyby tu nebyly bezpečnostní kamery v horních částech plotu, jejichž malé černé čočky blikaly. Nahlédla jsem do jedné a nemohla setřást pocit, že mě někdo sleduje.

Dojeli jsme k bráně s interkomem. Málem jsem očekávala, že Jett stiskne tlačítko a brána se otevře, ale místo toho přišel vysoký chlap s rameny, jaké mají kulturisti. Kývl na Jetta a otevřel bránu, abychom jsme mohli projet. Jeho pohled byl směsicí nedůvěry a zášti.

„Znáš ho?“ Zeptala jsem se, když jsme projeli branou do dvora o velikosti fotbalového hřiště.

„Jo.“ Jett zíral před sebe, ruce svíral na volantu tak pevně, až jsem se obávala, že by ho mohl rozlomit na dvě části. Možná, že měl osobní problémy se strážcem, ale v tomto případě to není moje věc.

Jett jel a já jsem si uvědomila, že budovy jsou uspořádány do tvaru „U“ s pruhy okolo. Některé ze zaparkovaných aut vypadaly jako to moje doma: staré a otlučené. Napočítala jsem jich: třiadvacet. Jett vjel na prázdné místo a vypnul motor.

„Proč je tu tolik aut?“ Zeptala jsem se.

„Čekají na nás,“ řekl Jett vážně. „Připravena?“

Přikývla jsem a vyšli jsme. Prošli jsme kolem prvních dvou budov, prohlížela jsem si tmavá okna. Pohyb na střeše upoutal moji pozornost. Natahovala jsem krk, abych lépe viděla. Něco – hádám kus látky – se třepotalo ve večerním vánku. Někdo byl nahoře, o tom nebylo pochyb.

„Nedívej se, Brooke,“ řekl Jett. „Je to jejich území, a musíme jim prokázat respekt. Nemají rádi šmírování.“

„Ale říkal jsi, že nás očekávají.“

Přikývl, pohyb hlavou byl sotva znatelný. „Ano. Ale existují pravidla.“

Otočila jsem se zpět k Jettovi, ale stále jsem sledovala budovy koutky očima. Jett udělal totéž, poznala jsem to z toho, jak jeho oči skenovaly prostor bez toho, aniž by otočil hlavou.

„Mají co skrývat, že mají stáže?“ zašeptala jsem

„Všichni to tak dělají.“

Čekala jsem, že mi k tomu řekne víc. Ale mlčel. Koutkem oka jsem zachytila někoho na střeše, něco signalizoval.

„Jsou opatrní,“ řekl Jett nakonec. „Je tu spousta rivality.“

Znala jsem takovéto příběhy z novin. Být tady to všechno ale dělalo reálnějším, a děsivějším než jsem si kdy představovala.

Jett zastavil před čtvrtou budovou. Podívala jsem se na rozbitá okna. Za nimi byla tma. Žádný pohyb. Žádné světlo. Žádný život. Jen zchátralé staré zdi, které nutně potřebovaly rekonstrukci.

„Jsi si jistý, že jsme na správném místě?“ zeptala jsem se. „Nevypadá to jako místo, kde by mohl někdo žít.“

Jett po mě střelil sarkastický úsměv, ale nevyjádřil se. Místo toho řekl: „Lidé, se kterými se setkáme, jsou mými bývalými přáteli. Někteří z nich jsou stále, ale nevěř jim, dokud ti neřeknu.“

„Proč?“

„Porušil jsem několik pravidel.“

„Některá pravidla jsou určena k tomu, aby se porušovala,“ řekla jsem.

„Nejsem si jistý.“ Ušklíbl se, když otevřel dveře a přitiskl mi ruku na záda, když mě vedl dovnitř. Bylo to jedno z jeho přehnaných gest, gesto, kterým si značí své území. V duchu jsem si odfrkla.

Prošli jsme velkou prázdnou halou a došli ke schodišti. Tlumené hlasy se ozývaly ze zdola. Jett mi pokynul abych mlčela, když jsme k nim zamířili. V mé mysli mi kroužilo přes milion otázek.

„Jsme tady dole,“ ozval se mužský hlas. Jett mi dal vědoucí pohled a naklonil hlavu doleva. Teprve pak jsem si všimla bezpečnostní kamery a interkomu, které byly nainstalované ve zdi.

Vylezli jsme poslední schod a dosáhli nejspíš podsklepení. Byla tu zima a tma; vzduch smrděl chemikáliemi. S jistými kroky mě Jett vedl chodbou, zahnuli jsme za dalším rohem, a pak jsme se konečně dostali do otevřeného prostoru s barem.

Bylo tu nejméně čtyřicet lidí, většina z nich byli muži. V okamžiku kdy jsme se objevili všechna konverzace přestala. Prohlížela jsem si tváře a všimla si Sylvie a Kennyho, kteří byli mezi nimi. Mávala na mě a já jsem bojovala s nutkáním zamávat jí nazpátek. Tohle byl Jettův svět. A musela jsem se podle toho chovat. Mé srdce spadlo, když jsem si všimla, že na nás někteří mířili zbraněmi.

Byli jsme vetřelci.

Neměli rádi vetřelce.

Ve skutečnosti s jejich tvrdými pohledy vypadaly, jako by neměli rádi nikoho. Tečka.

Jett pustil mou ruku a pokynul mi abych zůstala. V stejné době, udělal krok vpřed i nějaký chlap. Měl na sobě pohodlné tričko bez rukávů – druh, který neskrýval jeho silné potetované ruce. Ale to není důvod, proč jsem se na ně podívala. Na levé paži až ke krku měl stejné tetování jako Jett.

„Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju dne, když se vrátíš, brácho. Chtělo to kuráž.“ Jeho hlas zněl podivně povědomě, a pak mi to došlo. On byl v té samé budově, kdy mě Jett zachránil.

Brian.

To bylo jeho jméno.

Jett si odfrkl. „Já také ne.“

„To je tvoje holka?“ Brian naklonil hlavu na mě, jeho pohled mě sjížděl odzhora až dolů a přetrval pohledem trochu příliš dlouho na modřinách na mém krku.

„Jo. Brooke.“ Jettova odpověď byla sotva jen zavrčením.

„Zná pravidla?“

Zamračila jsem se. Jaká pravidla? Jett se nezmínil o nějakých pravidlech.

„Nedělej si starosti,“ odpověděl Jett. Uvědomila jsem si, že vidím jeho novou stránku.

„Jen se ptám.“ Brian zvedl ruce v obraně před tím, než se ke mně otočil s úsměvem na rtech. „Pojď blíž.“

„Zůstaň, kde jsi, Brooke,“ přikázal Jett. Jeho podráždění bylo nyní nahrazeno zlostí. Rozhodla jsem se poslechnout.

Brian se zasmál. „Ochranářský vůči ní, co? Co si myslíš, že bych udělal? Kdybych se jí chtěl dotknout, už bych to udělal.“ Očima putoval zpátky ke mně. „Nejsem ten typ chlapa, ne?“ Užíval si show, líbilo se mu být středem pozornosti.

„Víš, přemýšlel jsem,“ řekl Brian neurčitě. „Chci aby závod jela s tebou.“

„No tak chlape. Vynech ji z toho,“ vykřikl někdo zezadu. Moje hlava se obrátila směrem, kterým vycházel hlas. Byl to Kenny.

„Buď tohle, nebo nic,“ řekl Brian, ignorující ho. Jeho hlas nesl varování, až mě zamrazilo na zádech. V místnosti se rozhostilo ticho. Někteří začali přikyvovat, a další se pomalu přidávali.

Davová mentalita.

Pokud Brian luskne, ostatní ho budou následovat. V neposlední řadě se mi nelíbilo, že mnozí měli zbraně a netajili se tím. Vyschlo mi v ústech.

„Zůstane,“ řekl Jett. „Tohle nebylo součástí naší dohody.“

„Myslíš, že si můžeš klást požadavky?“ Vystoupil Brian kupředu a zastavil se sotva pár centimetrů od Jetta. „Když jsem ti ji pomohl najít, upsal ses mi. Teď jsme si kvit. Viděl jsem, že potřebuješ pomoct zachránit její zadech, takže se buď podrob mým pravidlům nebo kurva vypadněte.“

„Nebudu riskovat její život.“

Brian pokrčil rameny a strčil si ruce do kapes. „Škoda.“ Obrátil se ke svým přátelům a naklonil hlavu směrem ke mně a Jettovi, což byl jeho způsob, jak je instruovat, aby nás vyhodili. Jett se ke mně vrátil a jeho ruka sevřela mou.

„Udělám to,“ řekla jsem Brianovi. V místnosti se rozhostilo ticho, a bezpočet pohledů se na mě zaměřilo. Kdyby nebylo této situace, sama bych si zatleskala za falšovaný druh důvěry, který jsem neměla.

„Ne, to ne,“ zasyčel Jett. Vymanila jsem se z jeho sevření.

„Je to moje rozhodnutí,“ řekla jsem, s důrazem na každé slovo. S pohledem zpět na Briana, jsem zopakovala, „Jak jsem řekla, udělám to.“

Naše oči se setkaly.

„Bravo!“ Brian přikývl, i když jsem nemohla říct, zda je ohromen nebo se mi prostě vysmívá. Šel pomalu, modré oči se do mě vpíjely. Nejspíš čekal, že změním názor. Když jsem to neudělala, napětí z jeho tváře zmizelo. „Sam řekl, že jsi byla propuštěna z nemocnice dříve. Jsi si jistá, že chceš jet s Jettem?“

„Ne, Brooke,“ řekl Jett. Ignorovala jsem ho.

„Jsem si jistá. Nebylo by to poprvé, co uvidím Jetta závodit. On je nejlepší.“

Brian se usmál, ale humor v jeho očích nebyl vidět, mohla bych přísahat, že je to překvapení, jen s malým náznakem respektu.

„Budeme spolu zadobře.“ Nakonec přerušil oční kontakt a oslovil chlapy kolem nás. „Slyšeli jste ji. Na co čekáte? Pomozte jim.“

Dav se rozešel. Jett se na mě vyčítavě díval, s pohledem, který říkal „Co to kurva?“ Pokrčila jsem rameny a střelila po něm svůj nejvíce sebevědomý úsměv. Po pravdě řečeno, závodit jsem ho viděla jen jednou v Itálii, a to nebyl závod, ale boj o život a smrt. Dokonce i tehdy, jsem měla strach, že se z auta nedostanu rychle pryč.

Byla jsem vedena do přilehlé chodby, opouštějící Jetta s Brianem.

Vedeš si skvěle, Stewartová.

Zatím nikdo neviděl můj do očí bijící strach. Přesvědčila jsem sama sebe, že to byla správná volba. Jediná možnost, kterou jsme měli. Jett potřeboval mou podporu a já jsem s ním, musím mu to dát najevo. Musela jsem získat své místo, stejně tak jako on, protože to bylo jediné místo, kde jsme se mohli schovat.

***

MOC DĚKUJU ZA KOMENTÁŘE! J