TYL - 18. kapitola

Překlad: Verča

COKOLIV BYLO v té vodě, tak se mi díky ní začalo dělat špatně a myslela jsem si, že jsem ve stavu beztíže. Mé tělo se začalo mírně třást. Po chvíli se moje tělo začalo třást intenzivněji a dech se mi zrychlil. Bylo to velmi podobné panickému záchvatu, a já si uvědomila, že to co se se mnou právě děje, může ustupovat velmi dlouho. Možná že voda byla špičatá (Máme tady opět to slovo, které nevím jak přeložit :D Nejspíš to bude něco jako přiotrávené, zkažené..) a Liz to nevěděla, nebo možná jsem měla opravdu panický záchvat. Ať tak či onak, musela jsem se z toho dostat sama.

Po dlouhou dobu, jsem pořád zírala do stěny. Byla jsem vyčerpaná, ale moje mysl byla příliš aktivní, a to jsem chtěla. Strážný mě chodil kontrolovat v pravidelných intervalech, ale nikdy nepromluvil.

Nevěděla jsem kolik času uplynulo, když venku, pryč z mé cely, jsem uslyšela klapnutí. Posadila jsem se a uvědomila si, že to šlo od Liziiných dveří. Několik lidí vstoupilo do její cely. Jejich hlasy byly příliš tlumené, vůbec jsem jim nerozuměla.

Někdo se zasmál.

A pak jsem uslyšela zvuk, díky kterému zmrzla moje krev v žilách. Znala jsem ten zvuk. Nikdy jsem to nezažila, ale vím, co se tam děje. Nemohla jsem říct kolik mužů bylo v Liziině cele, ale slyšela jsem jejich smích, pleskání, chrochtání – těla přirážející proti jejímu. Třásla jsem se, přitiskla jsem si ruce proti ústům abych zastavila všechny zvuky, které se vytvářejí v mém krku. To když začalo to kňučení a křik. Zaplavil mě pocit bezmoci, když jsem si uvědomila, že nemůžu nic udělat, abych jí pomohla.

„Natáčíš to?“ zeptal se někdo.

„Ne kurva, chlape. Myslíš, že ti budu chybět, že?“ Ten druhý se zasmál. Bylo to hluboký znervózňující zvuk, ten, který jsem okamžitě poznala. Byl to ten samý člověk, který mi vyhrožoval, když jsem rozbila sklenici.

„Pojďme na tu novou. Co myslíš?“ Řekl třetí muž. Jeho hlas byl hluboký a chraplavý. Kuřácký hlas.

První z nich znovu promluvil. „Pamatuješ na pravidla? Dante ji chce pro sebe.“ Podle toho jak řekl „ji“, uvědomila jsem si, že mluví o mně. Ale kdo byl Dante? Dannyho slova.. Možná mluvil o stejném chlapovi – Dante.

„Pokud jí zdrogujeme, nebude si nic pamatovat. Problém vyřešen,“ řekl kuřácký hlas. „Nikdo by jí stejně neuvěřil.“

Hovno!

Mé srdce začalo bušit proti mému hrudnímu koši, nutila jsem se sama sebe přijmout vzduch. Panikaření nikomu nepomůže.

„Ne, to není dobrý nápad,“ řekl první z nich. Znělo to napjatě, úzkostně. „Dante ji chce ve stavu, ve kterém je teď. Byl v tom jednoznačný.“

Smích, pak cvaknutí, jako od opasu.

„Nemusíš to dělat,“ řekl ten chlap s kuřáckým hlasem. „Ale já chci svou zábavu. Ty, Stu?“

„Počítej se mnou,“ odpověděl druhý hlas. „Ale vezmeme jí do wheel pokoje.“

„Wheel pokoj?“ Co to bylo za pokoj? Vlastně jsem to nechtěla zjistit. Hlasy pokračovaly v mluvení, jejich slova nedosáhla až ke mně, protože zvuk šířící se krve v mých uších přehlušil všechny zvuky. Prohlížela jsem si místnost a úniky, ale stejně jako dříve, tu nic nebylo. Žádná díra ve zdi, do které bych se mohla vejít.

Třesoucíma rukama jsem se ujistila, zda mám střep stále ukrytý v mém obleku. Můj dech byl pískavý, když jsem se posadila na matraci a čekala, jak se to bude dál vyvíjet.

Život nebo smrt. Protože, pokud selžu, jsem si jistá, že nepřežiju noc.

Dveře se rozletěly a dovnitř vešli dva muži. Byli velcí, jejich výrazy byly neúprosné. Oba měli pistoli a já si uvědomila, jak jsou mé šance malé. Ten blonďatý, který uklízel střepy, měl propadlé tváře a prázdné oči, jaké mají narkomani. Ten druhý s kuřáckým hlasem, který jak se zdálo nedodržoval Danteho pravidla, byl široký a vojenským účesem a křivým nosem. Poznala jsem v něm chlapa, který proti mně držel zbraň v té garáži.

Moje ústa se otevřela ke křiku ale hned se zavřela, protože by mi to stejně k ničemu nebylo. Chtěla jsem bojovat, škrábat jejich tváře, i když jsem věděla, že proti nim nemám žádnou šanci.

Tmavovlasý chlap se u mě zastavil, odstranil mi provazy a postrčil mě. Slabá z nedostatku jídla, vody a spánku jsem klopýtla. Ale moje mysl byla dost ostrá, aby sledovala okolí.

Chodba byla dlouhá a úzká, s dveřmi na obou stranách. Vypadalo to jako prázdné skladiště s uzamčenými místnostmi. Zvuk podrážek se odrážel od stěn, když jsem byla vedena do sousední garáže se třemi zaparkovanými auty. Na východní straně, téměř celá zakrytá obrovským kamionem, bylo tucet nastavitelných polic. V nichž byly schované krabice. Natahovala jsem krk, ale byly příliš daleko, abych viděla dovnitř.

„Jdi – Přivedu zbytek,“ řekl černovlasý klus. Nahlédla jsem přes rameno a viděla ho, jak přešel k policím.

Blonďákova ruka se sevřela kolem mého zápěstí a nutil mě jít ke kamionu v rohu a pak stiskl tlačítko. Rampa sestoupila a on mě přinutil jít nahoru.

Uvnitř bylo ztlumené světlo, ale viděla jsem, že vůz byl vyzdoben, aby se podobal pokoji s bílými stěnami a dvojlůžkem. Podlahu pokrýval hnědý koberec. Vyschlo mi v ústech, když mě udeřilo poznání.

Toto byl wheel room – pohyblivý transportér sloužící k účelu zadržení žen.

Nechtěla jsem tady umřít.

To byla moje šance.

Pravděpodobně jediná šance, jak se dostat pryč.

Sakra, nehodlala jsem mrhat časem.

Pomalu jsem strčila ruku do švu u pasu a popadla skleněný střep tak pevně, až jsem si ostrou hranou skla poranila kůži. Ale bylo mi to jedno. Bez přemýšlení jsem se obrátila a vrhla se po něm. Zabořila jsem ho do mužova krku a tlačila ho dovnitř. Řezala jsem do něj. Řezala jsem jeho kůži, maso a nervy. Jeho tělo se okamžitě zlomilo v pase. Záplava krve zakryla muži kůži a stékala dolů na podlahu.

„Stu!“ Jeho hlas by ztlumený. Jeho rozšířené oči prozrazovaly paniku, když zvedl ruce ke svému obličeji.

Nechala jsem mu střep v krku a běžela po rampě směrem, kterým jsem přišli -  a do jediných dveří, které jsem viděla.

„Svině.“ Slyšela jsem tmavovlasého kluka vypouštějící dlouhý řetězec nadávek, které byly nahrazeny rychle se blížící se kroky. Ale bylo mi to jedno a neobrátila jsem se. Všechno o co jsem se starala, byl únik. Dostat se z tohoto místa tak rychle, jak jen to šlo.

Dveře, otevřela jsem je, ty vedly do mé cely, rozbila jsem další. Bylo to riziko. Hazard, ale neměla jsem jinou možnost. Běžela jsem rychleji. Otevřela jsem dveře, vděčná, že nebyly zamčené. Byla jsem na schodišti. Trhla jsem dveřmi nouzového východu. Byly zamčené. Klení uniklo z mých rtů.

Neměla jsem tušení kde jen ten druhý, Stu, tak jsem běžela nahoru po schodech a snažila se otevírat každé dveře, které jsem našla. Ve chvíli kdy se dveře otevřely, jsem dosáhla třetího patra a moje plíce hořely z nedostatku kyslíku. Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem nejedla, ale věděla jsem, že už nemůžu. Po mé pravici byly další dveře. Byly otevřené. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou tak tiše, jak to jen šlo.

Chodba vypadala stejně jako ta s místnostmi, pouze dveře byly pootevřené. Rychle jsem prohlédla jednu z místností, když jsem běžela kolem a uvědomila jsem si, že jsou stejné jako ty dole. Zamířila jsem k posledním dveřím po mé levici, čekajíc další garáže. Místo toho jsem vstoupila do otevřeného prostoru s uzamykatelnými skříňkami.

Dveře vedoucí na schodiště se otevřely a slyšela jsem kroky. Neztrácela jsem čas a zavřela se do jedné ze skříněk. Prostor byl malý, ale pro mě dostatečně velký, abych se vešla dovnitř.

Můj dech byl namáhavý. Hlasitý. Snažila jsem se zpomalit bušení mého srdce. Kroky se rozléhaly chodbou a mířily ke mně.

Zatajila jsem dech, když se v místnosti rozhostilo ticho. Přes malé štěrbinky ve skříni jsem viděla Stuovu tvář. A pak odešel a dveře se zabouchly.

Stejně jako jsem byla v pokušení zůstat ukrytá, bylo jen otázkou času, kdy se Stu vrátí. Představa, že otevře skříň a najde mě po tom, co jsem udělala jeho příteli, mě děsila. Tak jsem vylezla ze skříňky a zamířila na druhý konec chodby, když mě někdo vzal za pas a přitlačil něco na ústa.

Kopla jsem ho a tvrdě praštila, ale měl železné sevření.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Zasyčel Stu. Jeho dech byl těžký. Strčil mě proti zdi. Instinktivně jsem se stočila do klubíčka, chráníc tak své dítě, ale vzal mě za vlasy a táhl mě na nohy. Mé oči padly na chlapa, kterého jsem ještě neviděla a na injekční stříkačku, kterou měl v ruce. Jako by vycítil mou náhlou paniku, usmál se a já si uvědomila, že tu jsou jen dvě možnosti.

Buď budu potrestaná tím, že draze zaplatím za můj útěk, nebo chování. A soudě podle výrazu jeho tváře, když se nestará o poslouchání Danteho příkazů nenechá mě bez úhony.

Druhá možnost je dokonce temnější než první, takž jsem ji odtlačila do zadní části mé mysli, nechtějíc na to myslet.

Bolela mě hlava, ale to mi nijak nebránilo v boji. Moje noha se dotkla něčeho měkkého a Stu vypustil další řetězec nadávek. Jeho ruka pustila mé vlasy a na chvíli jsem si vychutnala pocit svobody. Pak byly moje nohy podraženy a já se zhroutila a narazila hlavou o podlahu.

Moje vidění bylo rozmazané. Snažila jsem se vstát, ale někdo mi držel ruku kolem krku, přerušujíc tak přívod vzduchu. Neschopná se pohybovat nebo dýchat, jsem nahlédla do jeho chladných tmavých očí. Stu byl rozzuřený a vzrušený, když mi zabraňoval v dýchání. Ten druhý si vedle něj klekl. Trhla jsem sebou, když jehla projela skrz mou kůži.

Během několika vteřin, kdy se droga pohybovala v mých žilách, jsem se cítila slabě. Bojovala jsem a tvrdě kopala, dokud jsem si neuvědomila, že nemůžu nic dělat. Mé tělo bylo připraveno se vzdát. Bylo to, jak kdyby moje tělo nemělo na výběr. Přijala jsem, že to co se stalo, je moje chyba a můžu si za to sama.

Stu vytáhl mou sukni a odtrhl mé kalhotky. Cítila jsem vzduch mezi mýma nohama a slyšela zvuk jeho zipu. Zavřela jsem oči, schovávajíc se za víčky. Ať už se to stane, nechci toho být svědkem.

Ani hlasitý výstřel nepřinutil otevřít mé oči. Ani kroky kolem mě. Ani křičení jména Jett. „To je to jak se to dělá, Jette. Zdá se, že jsi zapomněl.“ A pak další výstřel následovaný dalším. Teprve když jsem uslyšela Jettův hluboký hlas, přinutila jsem se otevřít oči a stočit rty do slabého úsměvu. Byl tak krásný. Krásný sen. Alespoň necítím bolest, protože o něm sním.

„Brooke, bejby.“ Jeho zelené oči byly plné starostí. Chtěla jsem ho ujistit, že budu v pořádku, jen aby se zbavil bolesti. Chtěla jsem se ho dotknout, abych zjistila, jestli tu je, nebo zda je jeho krásná tvář jen iluze, ale moje prsty nenásledovali příkaz mého mozku.

„Je mi to líto, Brooke.“ Pak mě zvedl do náručí a přitiskl na hruď. Přes bolest uvnitř mé hlavy a břicha jsem vdechla jeho vůni vody po holení, když pořád opakoval „Dostaneme tě odsud.“

„Dole je holka,“ zašeptala jsem. „Prosím, pomoz jí. A Jette, tvůj otec-“ Bojovala jsem proti ztrátě vědomí. Každé slovo byl boj. Snažila jsem se udržet oči otevřené, ale vše co jsem viděla, byla tma. „On je naživu.“

Poslední věc, kterou jsem slyšela, byl Jettův křik, „Zavolej sanitku, Briane.“

A pak nade mnou převzala moc tma, celou mě spolkla.

***

Ahojte, holky! J

Taky jste tak rády, že jí Jett našel včas?

Odpověď na otázku: Anet se ptala, jestli teď někdy bude i kapitola z Jettova pohledu. - Bohužel, kapitoly budou vyprávěné jen z pohledu Brooke. Sama musím říct, že mě to celkem mrzí L :D

Jinak děkuji moc za komentáře J