TBZ - 13. kapitola

Překlad: Lucie

Vulture Mine (Pozn. překl.: byla osada v Arizoně s asi 5000 obyvateli, kde se těžilo zlato a stříbro mezi léty 1863 - 1942) bylo legitimní město duchů. Byly tady desítky ještě stojících staveb, nějaké cihly a nějaké kameny. Všechny budovy byly zanedbané, vypadalo to, jako kdyby se někdo sebral, odešel a nechal tak všechny věci za sebou. Bylo tu těžební zařízení vlevo vedle silnice, které bylo zrezivělé a zlámané. Byly zde shluky budov postavené na mírném svahu s kaktusy rostoucími mezi nimi. Čerpací stanice byla primitivní, jasně z jiné doby. Byly tam ještě pneumatiky opřené o budovu a spousta náhodných věcí roztroušených okolo. Bylo strašidelné, když jsem si uvědomila, že ten, kdo to tu opustil, se ani neobtěžoval si vzít tyhle věci s sebou.

Na vršcích některých budov byl ostnaný drát, který nám bránim v dalším zkoumání. Jako známku toho jsem uviděla ceduli, která nás informovala, že jsme nestihli prohlídku dolu. Místo toho jsme šli v tichosti podél pozemků. Jediné zvuky, které nás doprovázely, byly z okolní pouště a naše boty křupající o kameny a větve.

Minuli jsme rozpadající se chatku s latrínou. Byla to jako procházka do minulosti.

"Je to trochu smutné, co?" Zeptal se Everett.

Přikývla jsem a rozhlédla se po všech opuštěných budovách. "To je. Pojďme odsud."

Následovala jsem ho do auta. Místo pocitu zaujetí, jsem se cítila jako vetřelec. Bylo to nepříjemné, když jsem viděla trosky života všude kolem nás. Vlezli jsme do auta a Everett vycouval.

"Promiň," řekl, když jsme vyjeli pryč.

"Nemyslela jsem si, že bych se mohla takhle cítit z toho, co jsme tu viděli."

"Já taky ne." Zamračil se. " Jsem připraven dostat se ze silnice, a ty?"

"Ano."

***

Stále jsem se ze sebe snažila dostat ten pocit nepohodlí, který jsem cítila při pohledu na Vulture Mine, když jsme se zapisovali do hotelového pokoje. Oba jsme byli v podivné náladě. Nemluvili jsme, ani když jsme jedli naši večeři, kterou jsme si koupili cestou.

Když jsem vklouzla do přikrývek, obrátila jsem se na Everetta. Měl na sobě brýle a zapisoval si něco do notesu. Dával pozor, abych neviděla nic z toho, co si psal. Rty měl sevřené, obočí v jedné lince.

"Co to píšeš?" Zeptala jsem se, zatímco jsem zívala.

"Slova."

Povzdechla jsem si a převalila se na záda. "Jsi velmi dobrý v tom, abys říkal vyhýbavou pravdu."

"Děkuju ti za kompliment."

"To ale nebyl kompliment." Vytáhla jsem si přikrývku až ke krku. "Pro někoho, kdo je tak brutálně upřímný, se divím, že si pro sebe necháváš tyhle malé věci."

"Kdo řekl, že to, co píšu, je malá věc?"

"Je to další Pulitzer?"

"Pravděpodobně ne."

"Tak proč mi to teda neřekneš?"

"Řekni mi, proč jsi přestala bojovat."

Bylo vážně těžké neprotočit oči. "To bude tvoje odpověď na každou mojí otázku, na kterou se zeptám? Mám se ti otevřít a říct ti věci, na které ani neznám odpověď?"

Everett zavřel notes a položil ho na noční stolek. "Některé věci jsou osobní. To, co píšu, je osobní. A tak daleko jsme se ještě nedostali. Ještě nejsme na takové úrovni." Sklouzl do přikrývek, otočil se ke mně a opřel si hlavu. "Pojďme něco zkusit. Ty mi položíš otázku. Já položím otázku tobě. A pak se rozhodneme, nakolik jsme ochotni na ni odpovědět."

Asi minutu jsem o tom přemýšlela. "Ale pouze za předpokladu, že předchozí otázky jsou pryč ze stolu?"

"Ano. Nebudu se ptát, proč nebojuješ a ty se nebudeš ptát na to, proč jsem se rozhodl, že nebudu léčit moji rakovinu. Nebo na notes."

"Chci, aby ses zeptal první."

"Dobře," odpověděl. Načechral si polštář a zvážněl. "Pověz mi o Miře."

"Co chceš vědět?"

"Je to jediný člověk ve tvém životě. Myslím, že když se o ní něco dozvím, pomůže mi to dozvědět se něco i o tobě."

Chvíli jsem o tom přemýšlela, pak jsem se podívala do stropu a začala povídat. "Vzpomínám si na její hlas. Byl teplý a příjemný, jako červené víno. Byl to zvuk, který mě probudil. Když se mi podařilo otevřít pravé oko, uviděla jsem ji. Měla červené vlasy, jako když z výfuku šlehají plameny, a černé linky kolem očí. V první chvíli mě napadlo, že je šlapka." Málem jsem se zasmála, když jsem o to řekla nahlas. Místo toho se mi nepartně zvedl kouket úst. Byl to takový kompromis. "Voněla jako kouř a káva, popleskala mě po obličeji, abych se probudila. Její hlas byl netrpělivý, jako kdyby to, že mě našla u silnice uprostřed noci, byla pro ni nepříjemnost. Potom mám černo, neviděla jsem ji, dokud jsem druhý den ráno neodešla z nemocnice. Nechlácholila mě. Pamatuji si, že jsem jí za to byla vděčná. Neobjala mě, ani mě neutěšovala. Místo toho mě odtamtud odvezla na projížďku. Bylo to divné."

"Trénovala jsem, každý den, několik měsíců. Je hasiška a navíc je i učitelka sebeobrany, takže je většinu dne pryč. Strávila jsem hodně času sama. A žádná z těch chvil, kdy jsme byly spolu, nezahrnovala tlachání o klukách nebo zaplétání vlasů. Hodně mi pomohla."

"Jste stále v kontaktu?"

"Jsme, i když ne v tradičním slova smyslu. Mira má, nebo měla, přítele. Byl to děsivě vypadající chlap, ale dostatečně milý. Nesouhlasil s tím, aby si mě vzala pod svá křídla, ale necítila jsem se díky němu jako břemeno. Mira a Six to vždycky měli nahoru a dolů, ale on je středobod jejího vesmíru. Nechce si to přiznat, ale je." Mojí myslí se blýskla vzpomínka, jak sedí u Miry  obývacím pokoji a sleduje nás, jak trénujeme. "On je do ni taky udělaný, ale nebyli schopni dát si ty svoje hovna dohromady, aby to fungovalo. Moc o něm nevím, protože si Mira svého soukromí váží, vím jenom, že bývá často pryč." Když jsem skončila s mluvením, otočila jsem hlavu a podívala se na Everetta. Pozoroval mě, zpracovával vše, co jsem mu řekla. Neměla jsem v úmyslu říct tolik, kolik jsem řekla, ale nevadilo mi mluvit s Everettem o Miře. Měl pravdu v tom, že byla jediným člověkem v mém životě. Protože byla.

"Jsem na řadě?" Zeptala jsem se. Everett přikývl s vážnou tváří. Chtěla jsem se na tu otázku zeptat už několik dní, takže ze mě úplně vylétla. "Řekni jaké to bylo, když jsi musel bojovat s rakovinou jako teenager?"

Everett se zamračil, ale povzdechl si, jako kdyby se zdál zavázán mi odpovědět na mou otázku. "Když mi poprvé diagnostikovali rakovinu, nikdo si nemyslel, že to bude několikaleté utrpení. Ale bylo. Nakonec jsem tolik chyběl ve škole, že máma začala s domácí výukou, zatímco jsem ležel v posteli, ať už doma, nebo v nemocnici. Sledoval jsem mámu, jak trpí, táta dokonce přišel o práci, protože měl už moc absencí. Moje sestra je o pár let starší než já, ale tenkrát byla ještě na střední škole, když jsem zažíval to nejhorší období. Rodičům se začalo hroutit manželství, sestra mě z větší části ignorovala a já ležel na nemocničním lůžku, neschopný dělat něco užitečného nebo produktivního. Nikdo mě samozřejmě neobviňoval, ale pořád jsem se za to cítil zodpovědný. A pořád se tak cítím. Když se operace ukázala jako nejlepší řešení, přistoupil jsem na ní. Byla úspěšná, očividně, ale nebyl jsem připravený na vedlejší účinky."

"Co tím myslíš?"

"Když jsem se po operaci probudil, moji rodiče byli rozvedení, moje sestra byla těhotná s chlapem o deset let starším, než byla ona. Ještě ani neodmaturovala. A ten chlap byl ženatý."

Natočila jsem se obličelej k němu. "Tvoji rodiče se rozvedli během operace?"

"Ne," zavrtěl hlavou. Rukou se přesunul k hlavě, aby stáhl vlasy dozadu. "Tohle," řekl a ukázal na jizvu, "vzalo mi to moji rakovinu, ale také mou paměť. Nebo teda posledních šest měsíců." Pustil ruku. "Po operaci jsem se stal někým jiným. Byl jsem naštvaný. Ještě mám občas malé výbuchy, asi si můžeš vzpomenout na tu epizodu s bezpečnostními pásy, ale tehdy to bylo horší. Byl jsem naštvaný na moje rodiče, že za sebe nebojovali tvrději. Byl jsem naštvaný na sestru, že zničila manželství, zatímco naši rodiče to vzdali tak snadno. Před operací jsem byl šťastný. Sportoval jsem, měl jsem spoustu blízkých přátel a s desítkami dalších přátel jsem pravidelně trávil čas. Po operaci jsem svou povahou tyhle přátele odstrčil pryč. Po celou dobu jsem měl bolesti hlavy a v době, kdy jsem si mohl legálně koupit alkohol, už jsem byl alkoholik."

 Snažila jsem se to celé pochopit. Do určité míry jsem chápala ztrátu paměti, i když já jsem ztratila pouze několik minut, ne měsíců. Konečně jsem pochopila, proč Everett v první chvíli cítil smutek. Smutek podbarvoval každý jeho úsměv. Žal, který jsem zpočátku zaregistrovala na jeho tváři se rozšířil mnohem hlouběji.

"Dodělal jsem si maturitu a šel jsem na vysokou. Moji rodiče už nebyli ti stejní lidé jako předtím. Moje mamka bývala společenská, mívávala knižní klub, organizovala aktivity pro mládežnické členy v kostele. Nyní dělá práci, díky které se cítí mizerně, ale nemůže si dovolit nepracovat, když je svobodná žena. Mého otce většinu času nevídám. Pořád miluje mamku a nedokáže se od ní odpoutat. Moje sestra vychovává mého synovce sama, pracuje na nepravidelné směny. Říká se, že tragédie stmelí rodinu dohromady, ale v mém případě byla kompletně rozdělena. Nikdo z nás už není stejný. Smějeme se, když jsme spolu, ale nemyslíme to tak, ne doopravdy. Být pospolu na svátky je jediná připomínka, jak dobře jsme fungovali. Je to bolestivé, Parker. To neustálé vědomí, rok co rok, že už to nikdy nebude tak dobré, jako to bývávalo."

Pochopila jsem, proč už s rakovinou nechce bojovat. Nesouhlasila jsem s tím, ale chápala jsem proč. Bylo to pro mě nepříjemné, poslouchat o Everettově tragickém životě. Bylo to tak matoucí, protože jsem obvykle žila pro tento druh zábavy. Bylo to to jediné, pro co jsem žila: pozorování lidí. Ale s návštěvou města duchů a poslechnutím si Everettova životní příběhu, jsem se citíla, že to bylo víc, než jen pozorování života někoho jiného.

"Nemáš k tomu co říct? Dostal jsem tě do deprese?"

Mé oči se obrátily zpátky k Everettovi. Nevěděla jsem, co mám říct, tak jsem se místo toho naklonila a políbila ho. Byl to jen pokus, protože jsem si nebyla jistá, jestli to byla správná reakce na to, co řekl. Když jsem se chystala odtáhnout, přiložil mi ruku zezadu hlavy a přitáhl si mě blíž.

Jeho ruka se v mých vlasech stočila v pěst, jak jsme se líbali. Přes tlak, který mi působil, mě líbal něžně. Vychutnával si to. Ale já byla hladová, zoufalá. Žár, vyvolaný jeho pohledy, ve mně doutnal celý den. Neměla jsem trpělivost na vychutnávání. Chtěla jsem být pohlcena.

Vylezla jsem si na něj, přetáhla si tričko přes hlavu a odhodila ho. Everettovy ruce se pohybovaly po mých bocích, mačkaly mě, a když se přesunul na mé břicho, zatahal za podprsenku. "Sundej si to." Zavrčel.

Naklonila jsem se dopředu a zachytilla jeho ústa v polibku. Ochutnávala jsem ho s netrpělivostí a cítila opojnou chuť na rtech. Byla jsem jím opilá.

Jeho ruce mi přešly po zádech, dokud nenašly sponu od podprsenky a o tveřinu později ji ze mě strhl. Jeho prsty se pohybovaly na mých prsou a stiskl je předtím, než přejel palci po mých bradavkách. V reakci na to jsem se prohnula v zádech a Everett využil příležitosti, aby mě překlopil na záda, takže teď byl na mně. Jeho rty se znovu a znovu setkávaly s mými, zatímco se postaral o zbytek našeho oblečení. Nehty jsem mu přejížděla po hrudi, když byl zase nade mnou. Vlasy mu visely přes obličej, rty měl oteklé a težce dýchal.

"Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se, když jsem uviděla pramínek potu na jeho čele.

"Budu. Teď, žádné další mluvení."

Natáhl si čekající kondom a byl uvnitř mě dřív, než jsem stačila něco říct.

***

Když jsme oba dosáhli vrcholu, Everett se na mě zhroutil. Cítila jsem jeho ruce, jak se mi obalily kolem pasu, stáhl si mě k sobě tak, že jsem ležela na něm. Usnul během několika sekund.

Já jsem zůstala vzhůru. Sex s Everettem mě nabíjel, jak moje tělo, tak moji mysl. Vyklouzla jsem z jeho náručí a očistila se v koupelně. Když jsem vyšla ven, stále spal na posteli, úplně nahý. Asi minutu jsem ho obdivovala, moje oči cestovaly po celém jeho těle. Byla to moje první šance si ho opravdu prohlédnout, ne jen pár záblesků mezi tím, co mě vytáčel k nepříčetnosti.

Vylezla jsem si zpátky na postel a posadila se hned vedle něj. Mé oči sklouzly na hrudník na jeho tetování o sladkém momentu. Pohled mi tam zůstal jeden další úder srdce, než se přesunul. Pod tímto tetováním, blízko u boku, byl strom. Začínal na pánevní kosti a pokroucené větve se rozvětvovaly přes jeho břicho i záda. Strom neměl žádné listy, jen pokroucené větve a rovné kořeny. Bylo to něco, na co jsem se ho chtěla zeptat. Na pravé straně žeber byla skupinka čtyř vlaštovek, každá z nich letěla v jiném směru. Podél jeho pravé paže byly tři přímky, které ovinuly jeho biceps. Přemýšlela jsem o nich. Nebylo to jen umění, bylo to něco hlubšího.

Uslyšela jsem zavibrovat telefon uvnitř kabelky a tak jsem sklouzla z postele, abych ho zkontrolovala.

Mira: Hej, Myško. Jak se máš?

Podívala jsem se na hodiny. Bylo teprve deset, tak jsem na sebe hodila Everettovo tričko a vyšla z hotelového pokoje na malý balkón.

Já: Dobře. Je vše v pořádku?

Mira: Můžu ti zavolat?

Okamžitě jsem věděla, že bylo něco špatně. Mira si nerada povídala. Záměrně se vyhýbala zvedání telefonu, pokud to nebyl Six nebo někdo jiný.

Tak jsem ji vytočila. Zazvonilo to jednou, než to zvedla.

"Myško." Slyšela jsem úlevu v jejím hlase.

"Miro. Co se děje?"

Nastala pauza na druhé straně telefonu. "Nemůžu uvěřit, že tě o to žádám, ale potřebuju tvoji pomoc."

Teď jsem měla opravdu strach. Mira nežádala o pomoc. To ona byla ta, kdo mi pomohl.

"Jistě. Co potřebuješ?"

"Můžeš přijet do Colorada?"

Nebyli jsme daleko od Colorada a hned mě napadlo, jak přesvědčím Everetta, abychom udělali další zastávku. "Ano," odpověděla jsem. "Jsem právě teď v Arizoně. Můžu tam být pravděpodobně zítra."

"V Arizoně?" Mira věděla, že jsem nikdy necestovala. Vyhýbala jsem se tomu, abych musela opustit vlastní ložnici. Opustit stát, to bylo něco, co jsem nikdy neudělala.

"Ano." Nebyla jsem si jistá, jak to mám vysvětlit. Nemohla jsem lhát, ne když se s Everettem zítra setká. "Počkej, proč jsi v Coloradu?"

"Proč jsi v Arizoně?"

"Jsem na výletě."

Nastala dlouhá pauza. "Opravdu? Ty, na výletě?"

"Jo. Vysvětlím ti to, až se tam dostanu. Co ode mě potřebuješ, abych udělala?"

"Potřebuju, abys dělala návnadu. Jsi rychlý běžec, jsi dobrá ve skrývání. Bude to jen na jednu noc, a pak můžeš pokračovat ve svém... výletě."

Mohla jsem říct, že mě ugriluje v okamžiku, co mě uvidí, ale byla jsem více zaměřena na tu část o návnadě.

"Návnada?"

"Vysvětlím ti to, až se sem dostaneš. A stejně tak i ty."

"Dobře. Napiš mi, kam máme přijet."

"My? S kým tam jsi?

"Jmenuje se Everett."

"Everett? Jaké je jeho příjmení?"

Zapřemýšlela jsem. Vlastně jsem ani nevěděla. Jak to bylo možné? Byla jsem s ním na výletě a ani jsem nevěděla, jak se jmenuje. Nevěděla jsem, jak mám odpovědět.

"Ehm..." Začala jsem. A pak jsem se stáhla. "Ne. Nebudeš si ho prověřovat." Další pauza. Začínala jsem být naštvaná. Nikdy jsem nebyla naštvaná na Miru. "Poznáš ho zítra."

"Dobře. Přijeď rychle."

A pak linka oněmněla. Mira se neobtěžovala s loučením, aspoň ne se mnou.

Povzdechla jsem si a rozhlédla se po poušti kolem nás. Ozývaly se odtamtud podivné zvuky, které se lišily od zvuků města, na které jsem byla zvyklá. Vzduch voněl jinak, teplo jsem cítila jinak. Já jsem se cítila jinak. Obrátila jsem se zpátky ke skleněným posuvným dveřím a vklouzla zpět do pokoje. Jediné světlo v místnosti vydávala lampa vedle postele, kterou nechal Everett zapnutou.

Everett se ani nepohnul z místa, na kterém usnul. Vlezla jsem si vedle něj, lehla jsem si na svou stranu postele a pozorovala ho. Ve spánku byla jeho tvář uvolněná, bez vrásek, které se mu tvořily, když se mračil, když na mě byl naštvaný, neměl ani vrásky kolem očí, které měl, když se mnou flirtoval. Vypadal tak klidně, a část mého já, malá část, cítila nádech smutku. Umíral. Brzy už bude mít tento výraz na své tváři napořád.

I přes to, že to bylo proti mým vlastním pravidlům, jsem se přisunula k Everettovi a položila hlavu na jeho paži. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo instinktivní nebo ne, ale jeho paže se obalila kolem mě a stočila si mě k němu blíž. Doufala jsem, že to byl instinkt. A zároveň jsem doufala, že nebyl.