TSOD - 9. kapitola

Překlad: Liv

TAG – kazeta

HENRY USNUL na Millině rameni asi pět minut potom, co jsme se rozjeli domů a podařilo se mu tlačit jí ke mně, protože si na devadesáti minutové cestě zpátky do Salt Lake zabral větší část sedačky. Líbilo se mi to až moc. Líbilo se mi, jak tiskla své stehno k mému, jak jsem položil ruku na její koleno pokaždé, když jsem se dotkl řadicí páky a jak voněly její vlasy, které jsem cítil pokaždé, když jsem se podíval na její tvář. Přehrával jsem si konverzaci s Mosesem a cítil jsem záblesk vzteku, když zpochybnil mé kamarádství s ní a donutil mě prozkoumat náš vztah. Nechtěl jsem ho prozkoumávat. Chtěl jsem si ho užívat.

Strávili jsme odpoledne v příjemné konverzaci a mezi zvířaty. Henry neměl z koňů strach a mám pocit, že se v příštích dnech dočkáme zásoby statistik a zajímavých faktů o žokejích a dostihách. Georgia řekla Henrymu, že má stejnou velikost jako většina profesionálních žokejů a od té doby chodil o něco rovněji a vypínal hruď. Už se ptal, kdy zase přijedeme. Slíbil jsem mu, že to bude brzo a zamračil se na Georgii a Mosese, kteří na mě dělali obličeje, a zvedali obočí. Nesnažili se skrývat svou fascinaci Millie, ale ta fascinovala každého. Taky se nebála a já jsem se celý den snažil na ní nezírat a nekrmit tím zvědavost svých přátel.

„Jak se ti jelo na koni?“ zeptal jsem se Millie, kmitl očima na její tvář a potom jsem je zase zaměřil na silnici.

„Bylo to, jako bych měla oči. Koně věděli kam jít a já se jen nechala vozit, ale byl to dobrý pocit.“

„Ani trochu ses nebála?“

„Jasně že bála. Bojím se neustále. Když jsem ztratila zrak, bála jsem se tak moc, že jsem jen seděla v pokoji a hrála na kytaru. Ale po chvíli jsem si uvědomila, že když se budu všeho bát, nebudu jen slepá, ale bude to, jako bych byla mrtvá. To mě děsilo. Ta jediná věc, kterou vidím, jsem já, víš? Ty věci, které se odehrávají uvnitř mě. Moje myšlenky, moje pocity, moje strachy, moje chyby. To jsou jediné věci, které vidím jasně. Zbytek střílím od boku. Když oslepneš, asi se musíš vyrovnat sám se sebou.“

„Výhody slepé holky,“ řekl jsem a ona se zasmála.

„Říkám to často, že?“

„Říkáš. A je to zatraceně skvělý.“

„No, mohla bych vyjmenovat i seznam nevýhod, ale to by trvalo celý den.“

„Nevýhody?“

„Jop. Všechny ty nevýhody, které přináší, že nemůžu vidět,“ řekla věcně.

„Řekni mi jednu. Tu první věc, která tě napadne,“ naléhal jsem.

Začala, ale potom zavrtěla hlavou a kousla se do rtu. „Ne.“

Šťouchl jsem do ní svým ramenem a její hlava poskočila. „No tak. Stěžuj si, zlato. Stěžuj si.“

Její tváře zrůžověly. „Ne.“

„Chtěla si něco říct a pak sis to rozmyslela. Viděl jsem to!“

„Dobře. Tak tohle. Tohle je nevýhoda.“

„Co?“

„Nevidím, co si myslíš TY. Nemůžu se podívat na tvou tvář a zjistit, na co asi tak myslíš. Je to tak nespravedlivé. Opravdu ráda bych viděla tvou tvář. Alespoň jednou.“

Oba jsme na chvíli mlčeli, než jsem prolomil napětí.

„Sakra. To je opravdu nevýhoda. Mám nádherný obličej,“ dobíral jsem si jí, ale byl jsem napjatý a hrdlo mě trochu bolelo. Zalapal jsem po dechu a zasmál se, když mě praštila loktem do žeber.

„Víš, co je ještě nevýhoda?“ střelila zpátky, zjevně povzbuzená mým nedostatkem empatie.

„Dovolil jsem ti jen jednu věc. Nechceme otevřít stavidla, Millie.“

Zavrčela a pokračovala, jako bych jí přiváděl k šílenství.

„Nemůžu řídit. Nemůžu běhat. Můžu chodit, ale to není to stejné jako sedět za volantem a řídit. Místo toho se musím spoléhat na ostatní, jako třeba tebe, že mě někam vezmete. To nenávidím ze všeho nejvíc,“ vyštěkla.

Bez varování jsem změnil jízdní pruh a hledal nejbližší výjezd ze silnice v celkem agresivní rychlosti. Sjezd jsem našel za malým městem Mona a uháněl jsem k nadjezdu, odbočil na vedlejší silnici a zastavil na straně se skřípěním pneumatik. Henry se zavrtěl a bez vzbuzení změnil pozici, čímž uvolnil Milliono rameno.

„Whoa!“ Vykřikla Millie a popadla mě za stehno. „Co to děláš? Někam jedeme, ne?“

„Nechám tě řídit.“

„Co-cože?“ zalapala po dechu a dala ruce na přístrojovou desku.

Upravil jsem volant a posunul sedadlo dozadu, abych vytvořil více místa, což moc nepomohlo vzhledem k mé velikosti, a posadil jsem Millie na svůj klín a ignoroval výstražné signály, které se rozezněly v mé hlavě. Moc blízko. Vycouvej. Sexy žena na klíně. Nedodržení pravidla! Nedodržení kamarádství!

„Davide!“ Opřela se o mně a její ruce mě svíraly, jako bych jí řekl, že budeme skákat z útesu.

„Přestaň se vrtět!“ Smál jsem se tak moc, až jsem zasténal a ona okamžitě ztuhla.

„Mám tě, Millie. Mám tě. Bude to sranda. Jako jízda na koni, když Georgia držela otěže.“

„Dobře,“ vypískla, rázně kývla, až její hlava narazila do mé brady a já se zachechtal, znovu překvapený její odvahou a důvěrou.

Položil jsem její ruce na volant a ona prsty jezdila nahoru a dolů, jako by se něčeho podobného ještě v životě nedotkla. Možná nedotkla. Obrátila volant na jednu stranu, pak na druhou a nervózně se chichotala, než dala ruce tam, kde jsem je umístil.

„Dobrý?“

„Jo. Dobře. Dobrý.“

„Budu přímo tady, abych ti řekl, co dělat a pomůžu ti, pokud vyjedeš ze silnice.“

Šlápl jsem na plyn a potom na něj umístil její nohu, aby mohla udělat totéž. Šlo poznat, že se snaží neutéct z mého klína – její tělo prakticky vibrovalo nervozitou – ale zůstala na místě. Zůstala a pozorně poslouchala. Dal jsem jí základní instrukce, pomohl jí na silnici a jeli jsme asi osm kilometrů v hodině. Ruce ze dvou a deseti hodin nepohnula a já jsem musel zatočit volantem, abych nás vyrovnal. A potom jsme trošku zrychlili.

„Jak se cítíš?“

„Jako bych padala,“ zašeptala, její tělo ztuhlé a ruce zamknuté na volantu.

„Uklidni se. Padání je snadnější, když se mu nebráníš.“

„A řízení?“

„To taky. Všechno je snadnější, pokud s tím nebojuješ.“

„Co když nás někdo uvidí?“

„Tak ti řeknu na jakou stranu zamávat.“

Zachichotala se a mírně se uvolnila. Políbil jsem jí na spánek, který se opíral o mou tvář a ona okamžitě znovu ztuhla jako prkno.

Do prdele. Udělal jsem to bezmyšlenkovitě. Prostě jsem reagoval.

„Poklepal bych tě po zádech, ale čelo jsi měla blíž,“ vysvětlil jsem. „Dokázala jsi to. Řídíš.“

„Jak rychle jedeme?“ zeptala se bez dechu. Doufal jsem, že je to strachem a ne tím polibkem.

„Oh, přímo letíš, zlato. Dvanáct kilometrů za hodinu. S tímhle tempem budeme v Salt Lake za dva dny, přestanu cítit nohy a Henry to bude chtít taky zkusit. Přidej trochu plynu. Uvidíme, jestli to pojede alespoň na patnáct.“

Šlápla na to tak náhle, že jsme prudce vyletěli dopředu.

„Whoa!“ vykřikl jsem a ruce mi vyletěly na volant. Koutkem oka jsem viděl, že se Henry vzbudil.

„DanikaPatricková je první žena, která vyhrála závod NASCAR,“ řekl prkenně a potom se zase opřel do sedadla. Rychle jsem stočil pohled na něj a viděl jsem, že zase zavřel oči.

Millie ho slyšela a o něco ubrala plyn.

„Henry tě právě přirovnal k Danice Patrickové. A zjevně ho vůbec neznepokojuje, že řídíš, protože už zase spí.“

„To protože Henry ví, že jsem drsná.“

„A jo. Drsná Bláznivá Millie. Jede devadesát mil za hodinu do slepé uličky,“ zazpíval jsem Boba Dylana a bavil se.

„A taky ti Henry věří,“ dodala Millie, spíš pro sebe než pro mě a já jsem znovu pocítil nutkání políbit jí na spánek. Najednou už jsem se nechtěl smát ani zpívat. Bylo mi trochu do breku.

(Konec kazety)

**

MOSES

NA VŮNI POSILOVNY něco bylo. Tag to miloval. Říkal, že to voní líp než čerstvě posekaná tráva, ženská prsa a steak dohromady. A to byly jeho oblíbené vůně. Tagova posilovna byla cítit potem, bělidlem a špetkou aviváže. Nedokázal jsem přijít na to, proč je vůně aviváže tak výrazná, dokud jsem si neuvědomil, že teplo a pot vypařovala tu vůni z oblečení. Vonělo to dobře – pot, mýdlo a dobré úmysly smíchané se zdravou dávkou testosteronu a přehnanou sebejistotou. Bylo to cítit jako Tag.

Tag nechal puštěnou hudbu celou dobu, ale jeho výběr byl zajímavý – trochu MerleHaggarda, trochu Metallica a mezi tím se střídal skladby Michaela Jacksona, Neil Diamond a TheKillers, aby to oživili. Měl eklektický vkus. Tohle a malý rozsah.

Než Georgia před osmnácti měsíci vstoupila do výtahu a zpátky do mého života, bydlel jsem v bytě nad tělocvičnou a skoro každý den jsem tady Tagovi pomáhal. Bylo to pro mě pohodlné – lidi, atmosféra, všechno – a když jsem vstoupil do dveří, přivítalo mě ze všech stran nadšení a zvědavost, což pro mě bylo normální.

Všiml jsem si Axela, který pracoval se skupinkou zápasníků, a viděl jsem Andyho, který schytával rány v osmiúhelníku. Když jsem přemýšlel, koho přeruším jako první, moje jméno se ozvalo přes tělocvičnu a oba se omluvili a mířili ke mně, aniž bych na sebe musel upozorňovat. Mikey byl Axelovyv patách, popadl svou holi a řídil se ke mně, jako by taky chtěl odpovědi. Mikey si tady málokdy bral svou protézu a byl jednonohý zázrak ve více ohledech. Dítě jménem Cory, který byl nový, když jsem si bral Georgiu, se taky přibližovat.

Otázka v jejich očích a strach ve výrazech odrážel to napětí, kterého jsem se snažil zbavit. Neměl jsem žádné odpovědi. Proto jsem tady.

„Něco nového?“ zeptal se Mikey, a zapomněl na pozdrav. Všiml jsem si, že ostatní lidi kolem nás čekají, až uslyší, co řeknu, a já jsem nechtěl Millie a Taga probírat uprostřed tělocvičny.

Axel zachytil můj pohled okolo a vedl nás k malé kanceláři, kterou jsem prohledal před dvěma dny ve snaze najít Taga. Mikey, Cory a Andy nežádali povolení, aby mi pomohli a jájsem je nevyhazoval. Možná jsme na to mohli přijít společně. Axel nečekal, až začnu naši improvizovanou schůzi. Ukázal na zeď, kde byl plán na příští měsíc, kompletně vyplněný.

„To je Tagovo písmo. Musel tady přijít někdy minulý týden a vyplnit to. Nikdo ho neviděl a já jsem to moc neřešil, když jsme spolu poprvé mluvili, Mosesi. Plán je vždycky aktualizovaný na měsíc dopředu. Nenapadlo mě, že by tady musel přijít.“ Axel pokrčil rameny. „Cítím se kvůli toho o něco líp. Aspoň neleží někde na straně silnici, ne?“

Přikývl jsem.

„Řekni mu o těch papírech, Axeli,“ nabádal Andy.

Axel šel ke kartotéce, kde Millie našla pásky. Vytáhl svazek papírů a podal mi je.

„Dneska ráno jsem dostal tohle. Úředně ověřené. Jsou od Tagova právního zástupce.“

Přejel jsem to rychle očima a potom se v hrůze podíval na Tagův tým.

„Každý dostal kopii?“ zeptal jsem se.

„Já jo,“ řekl Cory.

„Já taky,“ nabídl Mikey a Andy.

Byly to právní dokumenty s podrobnosti o převodu vlastnictví tělocvičny Axelu Karlssonu, Andrewu Gormanovi, MacheluSladeovi a CorymuMangumu, kteří byli uvedeni jako spolumajitelé a akcionáři s licenčním právem.

„Už to nabylo platnosti?“ vydechl jsem a hledal v právním žargonu data a detaily.

„Ne. Je to v procesu. A musím souhlasit s podmínkami. My všichni. Ale základy jsou hotové,“ odpověděl Axel, a jeho výraz byl jasný. Neměl z toho nečekaného bohatství radost. Byl zničený.

„Co se doprčic děje?“ zavrčel Andy, jeho irský přízvuk tak těžký, že zbarvil slova.

„Nikdo Taga neviděl, ani o něm neslyšel?“ Museli jsme to probrat.

„Leo ho viděl jako poslední, ale to bylo skoro před třemi týdny,“ řekl Axel. Už mi to jednou řekl, ale rekapitulace neuškodí.

„Leo ho vzal do nemocnice na stehy, když se porval v baru,“ shrnul jsem. „Leo ho potom odvezl domů. Millie ho potom viděla. Strávil u ní noc.“

Kluci si vyměnili pohledy.

„Co?“ naléhal jsem.

„Nic,“ řekl Andy. „Jen máme Millie rádi. Jsme za něj rádi.“

Přikývl jsem. Já jsem jí měl taky rád. A byl jsem za něj rád. Polkl jsem nadávku a pokračoval.

„Millie řekla, že tam strávil i další noc. Říkala, že byl v dobré náladě a vypadalo to, že je v pořádku. Očividně ho ta rána do hlavy moc neznepokojovala.“

„To mě nepřekvapuje. Nikdo nezvládá rány tak jako Tag,“ řekl Cory obdivně.

„Byl pryč, než se probudila,“ pokračoval jsem. „Nechal jí zprávu. Ať se o něj nebojí, že jede navštívit rodiče. Řekl, že už je dlouho neviděl.“

„Zavolal jsi jeho rodičům?“ zeptal se Mikey.

„Zavolal. Nikdy se tam neukázal a dokonce jim ani nedal vědět, že za nimi jede, takže ho nečekali.“

„Chtěl jet do Dallasu? To je dlouhá cesta. Dvoudenní výlet jenom tam. Minimálně. Spousta najetých kilometrů. Volal jsi dálniční hlídce?“ zeptal se Mikey.

Zavrtěl jsem hlavou. „Volal. Ale nemyslím si, že vůbec chtěl jet do Dallasu. Myslím, že si jen kupoval čas. To papírování proběhlo před šesti dny.“

„Kupoval si čas na co?“ Axel se neptal nikoho konkrétního.

„Aby si zorganizoval věci. Aby se ujistil, že bude o všechno postaráno,“ řekl jsem ponuře.

„Tag udělal z Vince před třemi týdny manažera a Lea taky povýšil. Ale Vince říkal, že už Tagovo jméno není na směnném rozpisu v baru. Myslel si, že je Tag unavený, když tam pracoval tolik hodin. Bral na sebe Morganovy směny,“ dodal Axel.

Cory vypustil řadu nadávek a ostatní ukázali ke sklenici, označenou HENRY na Tagově stole, která přetékala dolary. Byla to ta sklenice, kde se strkají peníze za sprosté slova.

„Patří tam celá tvoje výplata, Mangume,“ povzdechl si Mikey, i když jsem neměl pocit, že by ho nutili zaplatit.

„Takže ho nikdo poslední dva dny neviděl ani s ním nemluvil a Millie ho viděla jako poslední?“ zopakoval Axel a rukama si prohrábl vlasy. Jeho blond ježek se nepohnul.

„Vypadá to, že ho jako poslední viděl jeho právník,“ řekl jsem, a pořád se vzpamatovával z papírů, které jsem svíral v ruce.

„Jak je Millie?“ zeptal se Mikey. „Co na to všechno říká?“

„Je velmi vyrovnaně v háji,“ odpověděl jsem upřímně. „Neříká to, ale jsem si dost jistý, že to dává za vinu sobě.“

Cory zopakoval stejná slova, jako před chvílí.

„Ne,“ zavrtěl Axel hlavou. „Ne. To nedává žádný smysl. Viděl jsem jeho obličej, když ten večer přišel Henry do baru. Byla skoro zavíračka a já jsem dělal Tagovy společnost, když jsem si dával pár piv. Henry proletěl dveřmi, byl bez bot a neměl kabát. Běžel celou cestu a šílel.“

„Proč?“ zeptal jsem se. Tuhle historku jsem ještě neslyšel.

„Nevěděli jsme. Znáš Henryho. Mluví ve sportovních náznacích. Je zatraceně těžké s ním komunikovat. Ale pořád říkal něco o Millie a bylo jasné, že ho něco znepokojilo. Nikdy jsem takhle Taga neviděl. Nechal Henryho se mnou a vyletěl ze dveří během sekundy. Neopustíš holku, která v tobě vyvolá takovou reakci. Vždycky jsem si z Taga kvůli jeho žen utajovali. Ale Millie je jiná.“

„Millie je jiná,“ souhlasil Mikey a přikyvoval.

Cory jen zaklel a zatahal si za vlasy.

„Co se doprčic děje?“ zeptal se znovu Andy. Ale nezněl naštvaně. Zněl stejně ztraceně, jako je Tag.