TSOD - 7. kapitola

Překlad: Liv

TAG - kazeta

HENRY VLEZL DO MÉHO auta a měl ten nejzachmuřenější výraz, jaký jsem kdy viděl. Jeho vlasy stály všemi směry a ruce se mu třepaly.

„Jdi v pohodě, kámo?“ zeptal jsem se, snažil jsem se být jemný.

„Chceš místo toho jít za Robin? Ráda tě ostříhá, Henry.“ Millie ho následovala ven a poklepávala si holí cestu po chodníku se zamračeným obočím. Teď stála u dveří spolujezdce. Šlo vidět, že chce jet taky, ale nezdálo se, že by se to Henrymu líbilo.

„Je to rande chlapů, že Henry? Chlapi chodí k holiči. Ne do salonu.“

Henry si nervózně luskal prsty a nedíval se doprava ani doleva.

„Pouštění draka je v Thajsku oficiální sport!“ Vyhrkl Henry.

Amelie se kousla do rtu, ale odstoupila od auta.

„Ahoj, Millie. Přivezu ho zpátky. Nedělej si starosti,“ zavolal jsem na ní.

Pokusila se o úsměv, přikývla a já jsem odjel od obrubníku. Henryho luskající prsty si našly tempo. Klap klap. Klik klik. Znělo to jako rytmus, který má Millie, když holí bouchá do chodníku při chůzi.

„Henry?“

Žádná odpověď. Jen klikání, celou cestu do holičství.

Zastavil jsem u Leroye a zaparkoval auto. Vyskočil jsem ven a zamířil k Henryho dveřím. Henry se nepohnul.

„Henry? Chceš to udělat?“

Henry se podíval na mé vlasy a luskl prsty.

„Potřebuju ostříhat, Henry. Stejně jako ty. Jsme chlapi. Zvládneme to.

„Ben Askren, Roger Federer, ShaunWhite, TroyPolamalu, David Beckham, Triple H.“

„Triple H?“ Začal jsem se smát. Henry vyjmenovával sportovce s dlouhými vlasy. „Začínáš být zoufalý, Henry.“

„Larry Fitzgerald? TimLincecum?“

„TimLincecum, jo? Ten hraje pro Obry, že? Tvůj oblíbený tým, správně?“

Henry neodpověděl.

„Do prdele. To je fuk. Já jsem se stejně nechtěl stříhat. Myslím si, že se to tvojí sestře líbí.“

Luskání zpomalilo.

„Chceš jít koupit létajícího draka? Slyšel jsem, že je to v Thajsku oficiální sport,“ řekl jsem.

A Henry se pousmál a přikývl.

JELI JSME DO Toys R Us pro létající draky. Měli tam ten nejlepší výběr a my jsme nebyli žádní amatéři. Henry si dal na čas a nakonec si vybral draka, na kterém byl LeBron James. Já jsem si vzal toho jediného červeného, kterého jsem mohl najít, což byl Elmo drak, a zíralo na mě šťastné červené monstrum, které mělo tvář ve tvaru diamantu. Henry si myslel, že je to k popukání, a to bylo ještě lepší.

„Mám rád červenou!“ Řekl jsem mu a smál se, protože se smál i on. „Měli bychom jednoho vzít i Millie. Kterého myslíš, že by si vybrala?“ Okamžitě jsem se cítil hloupě. Neustále jsem zapomínal, že neviděla a proto by jí bylo úplně jedno, jak by ten drak vypadal.

Ale Henry si nemyslel, že to byla hloupá otázka a hned začal znovu vybírat. Vytáhl z police růžového, třpytivého draka a podal mi ho.

„Rozhodčí v Národní Lize Rugby mají růžové dresy,“ řekl vážně.

„Okay, nevím co s tím má společného Millie. Ale je to dobrá volba.“

Když jsme se po hodině vrátili domů, Henry sebral všechny draky a vyskočil z auta dřív, než jsem mohl zaparkovat. Utíkal, jako by mu bylo pět, vřítil se dveřmi dovnitř a já jsem ho následoval pomalejším tempem.

Když jsem vešel do kuchyně, Millie přejížděla rukou po Henryho hlavě se svraštělým čelem. Zvedl jsem jednu její ruku a položil jí na zadní stranu mého krku, kde mi vlasy spadaly pod límec.

„Měla jsi pravdu,“ řekl jsem jednoduše. „Až moc lpíme na našich vlasech.“

Čelo se jí vyhladilo, ale ruku nezvedla. Stočila prsty okolo mých vlasů a trochu zatáhla, zkoušela délku a já jsem bojoval s tím, abych nezačal spokojeně přít. Henry s tím nebojoval. Položil hlavu na její rameno a zavřel oči, naprosto zkrocený.

„Neusni, Henry. Máte ty draky, kteří se musí proletět.“

Millie zaklonila hlavu a rozesmála se, ruce jí klesly k bokům.

„Och, ten ne-až-tak-nenápadný náznak ti neunikl, co?“ ušklíbla se.

„Ne. Bylo to dost jasné. Vzali jsme ti růžového. Henry ho vybral.“

„Zná mě dobře. Růžová je moje oblíbená barva.

„Opravdu? Proč?“

„Protože má vůni. Má příchuť. Vždycky když ochutnám něco růžového, vzpomenu si na tu barvu. Na vteřinu zaplaví mou mysl, než jí zase ztratím.“

„Hm. Myslel jsem, že je to kvůli toho, že miluješ rugby.“

„Ah, ten růžový dres?“ zeptala se Millie.

„Henry musí chodit častěji ven,“ odpověděl jsem se smíchem.

„Pojďme!“ vykřikl Henry a rozběhl se ke dveřím, jako by si vzal mou radu k srdci.

Ulice byla lemovaná stromy, dvorek před domem moc malý a na cestě projížděly auta, takže jsme neměli dost prostoru. Složili jsme se do auta, Millie doprostřed, řadicí páku měla mezi nohama a Henry seděl u dveří a prakticky skákal nadšením.

Moses nesnášel moje přední sedadla. Říkal, že ho dráždí nepřítomnost opěrky na ruce. Ale Mo to nedomyslel. Ještě nikdy jsem za své sedadla nebyl tak vděčný jako v tuhle chvíli, když byla Millie přitlačená na mně a můj pravý triceps zavadil o její ňadro pokaždé, když jsem přeřadil. Voněla jako ovoce. Jahody nebo meloun. Voněla… růžově. Ta myšlenka mě donutila k úsměvu. Byla růžová a jemná a sladká. Zatraceně. Tady jsem se rozhodl, že je růžová i moje oblíbená barva.

Jel jsem do Liberty parku, jižně od centra města a během několika minut vyběhl Henry s drakem ven a pustil LeBrona Jamese do vzduchu.

„Už tohle dělal,“ řekl jsem překvapeně.

„Už dávno. Vlastně si ani nepamatuju, když to bylo naposledy,“ odpověděla Millie. „Jak mu to jde?“

„Poslouchej,“ řekl jsem. „Slyšíš to?“ Poslouchal jsem s ní, napínal jsem uši, abych zachytil zvuk, který by jí mohl přiblížit ten pohled. Potom draka zachytil vítr, zvedl ho do vzduchu a byl slyšet jemný zvuk ve vzduchu, když vlál, jako prádlo na prádelní šňůře, které vlaje ve větru.

„Slyším to!“

„To je Henryho drak. Je to přirozený talent.“

„Pomůžeš mi dostat do vzduchu mého draka? Mohla bych se rozběhnout, ale to by mohlo být nebezpečné. Nechci vběhnout přímo do rybníka. Je tady rybník, ne?“

„Prostě utíkej od zvuků kachen.“

Zanedlouho byly naší draci ve vzduchu a LeBron James, Elmo a Milliin jasně růžový se proháněli po obloze a oživovali bledou odpolední oblohu.

„Dej tomu trochu šťávy, Millie!“ Zařval jsem, když se její drak stočil směrem dolů a byl nebezpečně blízko zemi. „Nech ho letět!“

Millie vyjekla, ale okamžitě poslechla a její drak se narovnal a vystoupal výš.

„Cítím, jak stoupá!“ zakřičela. Henry nebyl ten jediný, kdo měl přirozený talent. Běhal sem a tam, draka tahal za sebou, vlasy mu padaly do očí a únorové slunce mu dělalo červenější tváře.

„Kdybys mohla jít kamkoliv, v ruce jen šňůrku toho draka, kam bys šla?“ zeptal jsem se Millie, díval se do nebe a přemýšlel o všech místech, které jsem navštívil. „Nebo je pro tebe cestování děsivá myšlenka?“

„Ne. Není děsivá. Jen nereálná. Existuje spousta míst, které bych chtěla navštívit, i když bych je nemohla vidět. Pořád můžu tisknout ruce na stěny a cítit je. Budovy jsou nasáklé historií, víš. Skály taky. Všechno, co už tady nějakou dobu je.“ Amelie se odmlčela, jako by čekala, že se rozesměju nebo budu argumentovat. Ale můj nejlepší přítel dokáže vidět mrtvé lidi. Neměl jsem pochyb, že existuje spousta věcí, kterým nerozumíme. A přijímám to. Je to jednodušší než se snažit to pochopit.

„Je to pravda,“ dodala Millie i když jsem proti tomu nic nenamítal. „Když mi bylo třináct, vzala máma mě a Henryho do Alama v San Antoniu. Všude tam je napsáno „Nedotýkejte se budov,“ a jsou ohraničené provazem, aby ses mohl jen dívat. Což je dost nefér, pokud se zeptáš mě. Já se dívám rukama! Takže moje máma dostala zvláštní povolení. Vždycky mi nějak pomohla zažít tolik, kolik jsem jen mohla, i kdybych kvůli toho měla porušit pár pravidel. Stála jsem hned vedle Alamo, přitiskla k němu ruce i obličej a poslouchala.“

„A slyšela jsi něco?“ zeptal jsem se.

„Neslyšela jsem nic. Ale cítila jsem. Těžko se to popisuje. Ale bylo to skoro jako vibrace. To, co cítíš v nohou, když přijíždí vlak. Ten pocit… víš, co myslím?“

„Naprosto přesně,“ řekl jsem.

„Kdykoliv jsme cestovali, máma se ujistila, že budeme v hotelech, které mají historii. V San Antoniu byl hotel, který se jmenoval Fairmount. Postavili ho v roce 1906. Když jsme tam vešli, cítila jsem se jako v Titanicu. Prošla jsem celý ten hotel. Vzpomínáš, jak jsi říkal, že byl svět kdysi krásnější?“

„Jo.“ Předtím jsem se kvůli toho cítil hloupě, ale teď jsem rád, že jsem to řekl.

„Je to naprostá pravda. Ve Fairmount je pořád originální nábytek a celé to město je tak… zralé.“ Zasmála se volbě svých slov. „Zralé je to jediné slovo, které se hodí. Je to nabité historií a časem a energií. Pod povrchem je toho tolik, ale nikdo to nevidí. Ne jen já. Nikdo. A protože to nevidí nikdo, je pro mě ctí, že to můžu alespoň cítit.“

„Znám ten hotel. Přemístili ho v roce 1985. Opravdu ten hotel vzali a přesunuli na konec ulice. Moje babička byla jednou z těch bohatých starých dam, kterým záleželo na zachování historických památek. Stejně jako mnoho dalších bohatých rodin. Byla ve výboru, který se ho snažil zachránit. Stalo se to předtím, než jsem se narodil, ale pak se uskutečnilo velké gala ve Fairmout, na oslavu stého výročí a zúčastnila se celá naše rodina. Je to fajn místo.“

„Já ho miluju.“ Millie si povzdychla. „Kde ještě jsi byl?“

„Cestoval jsem po celém světě. Za šestadvacet let jsem toho viděl víc, než vidí většina lidí za celý život. Mnohem víc.“

„Byl jsi s rodiči?“ zeptala se.

„Ne.“

Čekala a já jsem zvažoval, co bych s ní měl sdílet. Nebyl to šťastný příběh. Ale k mému velkému překvapení jsem si uvědomil, že jí ho chci říct.

„Nikdy jsem nemyslel na cestování. Nebyl to ani můj sen. Neměl jsem žádné sny. V osmnácti jsem byl ztracené bohaté dítě, které nemělo žádnou představu o tom, kdo je, nebo co si počít se zbytkem života.“

Millie neodpověděla. Vzhledem k tomu, že nemohla poskytnout oční kontakt, byla nejlepší posluchačka, kterou jsem poznal. Trochu mi připomínala Mosese, tím jak všechno pobrala a nic jí neuniklo. Rozdíl byl, že Moses nevisel na každém mém slovu. Millie ano. A já jsem si nebyl jistý, co si o tom myslet. Nechtěl jsem, aby visela na těch špatných slovech, aby si neudělala naděje, když něco pochopí jinak a bál jsem se, že potom budu zodpovědný za všechno, co vyslovím. Říkal jsem pravdu a na to házel vrstvu hovadin, jen pro pobavení. Z části za to mohl můj šarm, z části Texas. Ale takhle to s Millie být nemohlo. Vždycky jsem musel říct to, co cítím. Nevěděl jsem, proč se mi to zdá jako pravda. Ale bylo to tak. A cítil jsem za svá slova zodpovědnost až ve střevech.

„Když mi bylo šestnáct, moje sestra Molly zmizela. Ráda chodila na večírky. Jako já. Byli jsme divocí. Ale měli jsme k sobě blízko. Byla o pár let starší než já, ale já jsem byl chlap, víš? Zmizela čtvrtého července a my jsme nevěděli, co se s ní stalo. Dva roky. A já jsem vinil sám sebe. Hledal jsem jí, ale nepodařilo se mi jí najít. Takže jsem svou frustraci utápěl v alkoholu. Táta měl v domě zásobený bar a já jsem si často dával. A v osmnácti už alkohol nepomáhal na svědění pod mou kůží ani neklidu v krvi. Ztratil jsem svou sestru a podivně jsem žárlil na to, že jí nikdo nemůže najít.“ Přemýšlel jsem, jak hluboko zajít a nakonec jsem vypustil pár věcí. Ne proto, že bych se za ně styděl, ale proto, že se to nehodilo k pouštění draka.

„A pak jsem potkal Mosese. Moses neměl nic, ale věděl všechno. Maloval, aby se zbavil bolesti. Tak se s tím vypořádával. A nechal mě, abych se kolem něj poflakoval. Pustil mě k sobě. Pomohl mi vidět. Ani jeden z nás neměl kam jít. Ale já jsem měl peníze. Rodičům se ulevilo, když jsem odcházel. Byli unavení. Plní žalu. Tak mi podali kreditní kartu a umyli si nade mnou ruce.“

„A tak jste prostě šli do Evropy?“ Její hlas byl ohromený.

„Šli jsme všude. Byli jsme sotva zletilý. Ve skutečnosti pořád děti. Ale on uměl malovat. A já jsem se mohl vykecat skoro ze všeho, takže on maloval a já jsem se ujišťoval, že lidi budou jeho věci kupovat, místo toho, aby nás posílali do vězení za vandalismus. Chtěl vidět všechny známá umění. Louvre, Sixtinskou kapli, architekturu, Velkou Čínskou zeď. To byl jeho sen. A tak jsme to dělali. A když jsem nás nemohl vykecat z problémů, našli jsme si jinou cestu. To byl můj cíl. Chtěl jsem někomu dát pěstí v každém městě, kde jsme byli. Zmlátil mě velký Švéd. Teď pracuje v mojí tělocvičně a moje mise je, mu každý den nakopat zadek.“

Millie se zasmála, znělo to jako píseň a já jsem zvažoval své slova a ujišťoval se, že jsem říkal pravdu. Když jsem byl spokojený s výsledkem, uvolnil jsem se a zasmál se s ní.

„Axel?“ odvážila se hádat Švédovu identitu.

„Axel,“ potvrdil jsem. „Andyho jsem potkal v Irsku a Paula v Brazílii. Když jsem otevřel tělocvičnu, našel jsem je a zeptal se, jestli pro mě nechtějí přijet pracovat.“

„Takže ty jsi sbíral lidi a Moses sbíral umění?“

„Tak nějak.“

„Jak dlouho jste cestovali?“

„Cestovali jsme tak dlouho, dokud jsme se nenašli.“

„Co to znamená?“

„Moses mi jednou řekl, že nemůžeš utéct sám sobě. Můžeš se snažit, skrývat se, nebo umřít. Ale ať půjdeš kamkoli, pořád to budeš ty. Na dlouhou dobu jsem byl docela prázdný. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, co mě naplňuje.“

„Tomu rozumím. Temnota je velmi prázdná. A ve tmě jsem vždycky sama.“

Bez přemýšlený jsem se natáhl a vzal jí za ruku. Bylo to tak instinktivní gesto, že než mi došlo, co to dělám, už jsem jí držel. Zapomněl jsem na Elma, a na lanko, kterým jsem ho navigoval. A ona taky. Na nějakou dobu jsme byli v minulosti a bolestných vzpomínkách.

Stiskla mou ruku, ale už nic neřekla, zjevně čekala, až dokončím svůj příběh.

„Trvalo to přes pět let. Prostě jsme chodili z jednoho místa na druhé. Před pár lety jsme skončili tady a konečně se zdálo, že je čas se usadit. Tady jsme začali naše putování. A tady jsme ho taky skončili.“

„A našel jsi sám sebe?“

„Pořád hledám. Ale ve mně toho stejně moc není. Jsem docela mělký.“

Zahihňala se a já jsem pustil její ruku, ve strachu, že to špatně pochopila. Lehce mě pustila, ale přes její krásný obličej se něco mihlo a já jsem přemýšlel, jestli nakonec opravdu jsem tak upřímný, jak jsem chtěl být.

Henry běžel po trávě k nám, křičel a snažil se mě varovat, ale už bylo pozdě. Millie musela cítit napětí v lanku, protože vyjekla, odtáhla se ode mě a navíjela lanko v naději, že bude mít štěstí a zachrání situaci.

„Mayday!“ zakřičel Henry. O několik vteřin později spadli zamotaní draci na zem.

Moje nepozornost mě dohonila a červené monstrum nad námi se zamotalo do Milliana draka a začal se potápět dolů, přičemž stahoval i růžového draka. Dostal jsem se moc blízko, přestal jsem být opatrný a zaplatili jsme oba dva.

(Konec kazety)

**

MOSES

„BYLI JSME V Irsku. Dublinu,“ řekl jsem, když se Millie nepokusila vyměnit kazetu. „Tag uměl vycítit boj. To je jeho tajná zbraň.“ Tohle a jeho schopnost uspět u holek. To jsem si nechal pro sebe. Tuhle schopnost by neocenila, i když jsem měl pocit, že Millie ví naprosto přesně, kdo Tag je, se vším všudy. Ale možná proto, že jí nerozptylovaly pohledy, které po něm házely ostatní ženy, vypadalo to, že opravdu vidí Taga a bylo pro mě zajímavé, jak trvá na to, že ho bude nazývat jménem, které dostal při narození, místo jména, které používal, když se snažil šarmantně projít životem.

„Ale tehdy to byl skutečný boxerský zápas mezi dvěma boxery, o kterých Tag slyšel a chtěl se na ten zápas podívat. Andy Gorman a TommyBoyle. Tag už si s Andym začal, když jsem maloval portrét po Andyho matku. Andyho otec umřel před několika lety a jeho matka se zoufale snažila navázat s ním spojení. A protože jsem byl šarlatán – takhle mě nazval – vyhodil nás. Tag se mě snažil bránit, jako obvykle a Andy mu zlomil nos. Takže když mi Tag řekl, že chce vidět ten zápas, nebyl jsem moc nadšený.

„Andy vyhrál. KnockoutovalBoyla v prvním kole. Lidi z toho neměli moc radost. Andy měl vyhrát, ale měl to natahovat, aby to vypadalo, že jsou jejich síly vyrovnané. Dlužil lidem nějaké peníze. A když to neudělal tak, jak měl, obklíčili ho v uličce a začali do něj mlátit. Chcete hádat, kdo vběhl doprostřed boje?“

Millie se usmála, ale moc dlouho jí to nevydrželo.

„Měl na to prostě nos. Když někdo bojoval, Tag tam běžel, aby mohl být ve středu všeho dění. Tag tam běžel, jako by byl Andy jeho nejlepší kamarád a ne člověk, který mu jen před pár týdny zlomil nos. Museli jsme odjet z Irska. Až tak hloupé to bylo. Až tak nebezpeční byli ti lidi, které Tag nasral. Ale Tag o takových věcech nepřemýšlel. To pro něj není důležité. Viděl prostě pět proti jednomu a tak šel, pěstmi napřed. On a Andy Gorman bojovali zády k sobě a já se k nim musel přidat. Bál jsem se, že se Tag nechá zabít.

„Stručně? Andy Gorman a každý chlap v tělocvičně Tagovi dluží. Každý je k němu loajální, ale jen protože Tag byl loajální jako první a nastavil kvůli ním svůj krk. Ne protože ho požádali, ale protože potřebovali pomoct. Z toho se stal Tagův účel. Viděl jsem, jak se změnil, viděl jsem, jak se rozhodl, že chce žít, že chce bojovat a vážit si života. Sledoval jsem ho, jak našel sám sebe.“

„A teď se znovu ztratil,“ zašeptala Millie.

„Něco se stalo,“ namítl jsem.

„Říká sbohem, Mosesi. Vypadá to, že píše svoje paměti nebo něco takového.“

Millie měla pravdu. Vypadalo to jako dopis na rozloučenou.