TSOD - 14. kapitola

Překlad: Liv

TAG – kazeta

TRVALO MI ASI DVĚ HODINY po zápase, než jsem svůj slib dodržel. Měl jsem rozhovor, sprchu, hlubokou masáž svalů a další sérii rozhovorů, než jsem se konečně dostal ze slavnostní atmosféry a mohl zamířit k Millie. Tělo mě bolelo, takže jsem si dal pár ibuprofenů, ale pořád jsem cítil adrenalin a chtěl jsem vidět svou dívku.

Museli se na ten zápas dívat, protože Henry vyletěl ze dveří a byl u mě dřív, než jsem se dostal z auta. Millie měla v ruce hůlku a čekala na verandě přesně tak, jak slíbila.

„Tagu!“ Henry znovu luskal prsty, zjevně byl nadšený, že mě vidí. „Čtyřicet procent lehké těžké váhy skončí v TKO nebo KO,“ recitoval. Bylo hezké slyšet, že to ví. Objal jsem ho kolem ramen a táhl ho zpátky k domu.

„Amelie brečela celou dobu. Potom jsem jí řekl, že ti teče krev z nosu a ona si zakryla uši.“

„Henry,“ povzdechla si Amelie a pokárala ho. Ale natáhla ke mně ruku a já jí za ní vzal. Pustil jsem Henryho a přitáhl jí ke svému tělu, pod mou pravou rukou a spolu jsme vstoupili do haly a zavřeli za sebou dveře.

„Rozhodčí zastavil zápas! Zastavil zápas, protože jsi chtěl zabít Santose? Naštvalo tě, že ti kvůli něj tekla krev z nosu?“ zeptal se Henry v hale.

„Ne, jen mě to přinutilo bojovat víc.“ Zasmál jsem se Henrymu divokému pohledu.

„Všichni křičeli Tag Team! I já! Všichni na sobě měli tričko Tag Team!“ Henry byl tak živý, že prakticky lítal. Vzpomněl jsem si na triko, které jsem pořád svíral v ruce.

„To jsi mi něco připomněl. Na, jedno jsem ti přinesl.“ Hodil jsem to Henrymu, který tričko chytil a přetáhl si ho přes dres KobeBryant, který měl na sobě. To tričko ho na chvíli umlčelo a obdivoval se v zrcadle, které visí na pravé straně schodiště.

„Tobě jsem taky jedno donesl, Millie,“ zamumlal jsem. „Ale nechal jsem ho v autě. Je to tvoje oblíbená barva.“

„Je na něm napsané, ‚Můj přítel vyhrál nad Santosem a já jsem dostala jen tohle mizerné tričko‘?“ řekla suše, ale na rtech měla úsměv.

„Člověče, to je ostré!“ protáhl jsem, ale naklonil jsem se a přitiskl svá ústa na její. Pevně jsme se objali a ona přitiskla svou tvář na mou hruď.

„Odpouštím ti,“ zašeptala. „Ale už nikdy nezůstanu doma. Byl to jeden z nejmučivějších zážitků mého života.“

„Řekl jsem ti, že vyhraju. A potom že přijdu sem. A tak jsem tady,“ řekl jsem a zabořil nos do jejích vlasů.

„Vezmeš si nás, Tagu?“ zeptal se Henry soustředěně a připojil se do konverzace.

„Cože?“ Nebyl jsem si jistý, jestli jsem ho dobře slyšel.

„Vezmeš si Millie a budeš můj bratr?“ zopakoval, jeho výraz naprosto vážný. Nedělal si srandu. „Chceme být součástí Tag Team.“

Zasmál jsem se a podíval se na Millie. Její obličej byl zmrazený. Její záda ztuhla ve chvíli, kdy Henry ta slova pronesl, a vysvobodila se z mého sevření. Natáhla se pro svou hůl, jako by se musela něčeho držet.

„Statisticky všichni atleti, kteří mají pevné rodinné zázemí, mají lepší výdrž, lepší duševní zdraví a celkově lepší výkon, než sportovci, kteří jsou rozvedení nebo svobodní,“ řekl Henry roboticky a já jsem odtrhl oči od Millie.

„Vymyslel sis to, Henry?“ zazubil jsem se.

Henry vypadal zmateně, jako by bylo nemožné vytvořit sportovní informace na podporu argumentů.

Možná bylo. Možná v Henryho světě, kde bylo všechno jasné, nebylo možné lhát.

„Ty už jsi součástí Tag Teamu, Henry,“ řekl jsem jemně. „Vždyť máš tričko, abys to dokázal. Dostaneš jich tolik, kolik budeš chtít, v každé barvě a můžeš být na každém zápase v mém rohu.“

Henry naklonil hlavu na stranu, zvažoval mou nabídku, ale zklamání bylo v jeho výrazu vidět. Millie se otočila a vyšla rychle předními dveřmi ven.

„Millie!“ zavolal jsem za ní, ale ona nezaváhala. Slyšel jsem, jak její hůl klepe do chodníku před domem.

„Ach jo, Henry. To se ti povedlo.“ Zasmál jsem se a překvapilo mě to. Stejně tak moje reakce na to „V“ slovo. Když ženy začaly s narážkami na jakýkoliv druh závazku, bylo to poslední rande. Pokaždé. Byl jsem v tom dobrý. Nikdo mě nikdy nechytil.

Myslím, že jsem vždycky věděl, že se jednoho dne ožením. Když mi bude osmdesát. A přesto mě vůbec nevyděsilo, když to Henry navrhl. Ve skutečnosti se mi zrychloval tep, když jsem pomyslel na to, že bych si vzal Millie.

Svědily mě z toho dlaně. Mé srdce se z toho usmívalo tak, že jsem cítil jeho okraje až u žeber. Anebo jsem začínal cítit zranění z boje se Santosem.

„Protože ztratili spoustu hráčů ve vojenské službě za 2. světové války, spojili se Pittsburgh Steelers a PhiadelpjiaEagles v roce 1943 do týmu Steagles,“ odříkal Henry.

„Co? Steagles?“ Moje oči se zaměřily na Henryho, ale musel jsem jít za Millie.

Henry s vážnou tváří přikývl. „Mohli bychom to udělat. Můžeme se spojit. Mohli bychom být Taggersonovi.“

„To je velmi zajímavý nápad, Henry.“ Přikývl jsem a kousal se do rtu, abych se nerozesmál. „Ale musím nejdřív přemluvit Millie. Nejsem si jistý, jestli by chtěla být Taggersonová.“

„Andertová?“ Nabídl Henry další kombinaci a nakrčil přitom nos a pak zavrtěl hlavou, protože mu to neznělo dobře.

„Dej mi chvíli, abych se na to zeptal Millie. Jo?“

Henry mi ukázal palec nahoru, sedl si na spodní schod a čekal na verdikt.

Vyběhl jsem ze dveří a procházel ulicí, díval jsem na všechny strany a doufal, že Millie najdu. Všiml jsem si jí na dalším bloku.

„Millie!“ Vypadalo to, že míří ke kostelu a já se rozběhl, abych jí dohnal, volal jsem na ní a cítil každou ránu, kterou jsem dostal na zápase.

„Millie! Počkej, miláčku. Zabíjíš mě.“ Zastavila, ale neotočila se. Byla ztuhlá a přes sebou držela hůl jako tu první noc před barem – znovu pastýřka ovcí.

„Millie.“ Zpomalil jsem do chůze a přiblížil se k ní, obalil kolem ní ruce, takže jsme mezi sebou oba drželi její hůlku. Jako lidi v metru, kteří se drží stejné tyčky. Potom jsem se jemně odtáhl a vzal jí hůlku, aby se držela mě.

„Proč utíkáš?“

„Otázka je, proč neutíkáš ty?“ zeptala se a kousla se do rtu.

„Chtěla bys být Taggersonová, Millie?“ zašeptal jsem, uvolnil jí ret ze zubu a políbil jí na něj.

„Být co?“ vydechla.

„Nebo možná Andertová?“ Znovu jsem přejel rty po jejích a ona je pootevřela, abych použil trochu větší tlak.

„Henry si myslí, že bychom měli spojit naše jména,“ vysvětlit jsem.

Millie zasténala a já jsem cítil její rozpaky.

„Henry opravdu potřebuje přestat žádat o ruku dospělé muže,“stěžovala si.

„To jo… je trochu mladý na takový druh závazku.“ Znovu jsem jí políbil na horní ret, potom na dolní. Uklidňoval jsem jí a na chvíli jsme vůbec nemluvili.

„Davide?“ zašeptala, když jsem jí konečně nechal nadechnout.

„Jo?“ Znovu jsem se k ní přiblížil, neschopný držet se zpátky. Chutnala jako studená voda, teplá přání a já se v ní topil. Zapomněl jsem na svůj zápas, na otékající lícní kost a bolest žeber.

„Jsem do tebe zamilovaná,“ přiznala Millie tiše. Cítil jsem její slova na mém rtu, jejich tvar jsem viděl v hlavě a oba jsme stáli bez hnutí. Vzduch kolem nás najednou oživl, plný barev a zvuků. Svět byl magický a já jsem byl král.

„Já jsem do tebe taky zamilovaný,“ řekl jsem bez váhání. Ta slova vyklouzla z mých úst naprosto upřímně.

Ty vole.

Byl jsem zamilovaný do Amelie Andersonové. Byl jsem zamilovaný do slepé holky a všechno ostatní bylo v mlze.

Millie se odtáhla a usmála se velkým oslňujícím úsměvem, který mě taky donutil k úsměvu.

„Znamená to teda, že budeš nosit moje tričko?“ zeptal jsem se.

„Hrdě,“ odpověděla.

Stáli jsme uprostřed chodníku, pouliční lampa nás osvětlovala a já jsem políbil Millie s úmyslem jí nikdy nenechat odejít. Nikdy.

Šli jsme zpátky domů a tu noc už jsme o Taggersonových ani Andertových nemluvili. Millie přísně informovala Henryho, že je na manželství příliš mladý a bude mu muset stačit tričko. Zdál se tím trošku podrážděný a já jsem na něj pokrčil rameny, jako že to nebylo moje rozhodnutí. Ujistil jsem se, že bude mít tričko na každý den v týdnu, jedno taky pro Ayumi a to ho trochu uklidnilo.

Ale semínko bylo zasazeno.

Znal jsem Millie jen dva měsíce, ale byl jsem si jí jistější, než čímkoliv jiným v životě. Byl jsem na půl cesty uličkou a budu čekat, až se rozhodne ke mně připojit.

PO BOJI SE SANTOSEM, byly dny dost hektické a to šílenství mě dohnalo. Poprvé v životě jsem byl unavený. Byl to zvláštní pocit. Zjistil jsem, že chci být s Millie a Henrym, takže jsem u nich strávil víc času, než u sebe doma.

Ve skutečnosti jsem se u nich začal cítit jako doma. Dokonce jsem tam jednou usnul na gauči, když jsem s Henrym sledoval zápas a probudila mě hudba.

Millie seděla na podlaze uprostřed obývacího pokoje, zády ke mně a na složených nohou měla kytaru. Zápas skončil, Henry to se mnou vzdal a šel do postele. Budu mu to muset vynahradit, i když mi nevadí, že jsem zmeškal zápas. Nebyl jsem moc dobrý divák. Radši jsem sám hrál.

Sledoval jsem, jak Millie zahrála pár písní, hlavu měla skloněnou ke kytaře, jako by se jí líbilo, jak struny vržou. Držela kytaru ve vzpřímené poloze, krk téměř ve svislé a já jsem poslouchal, bez řečí, aby si myslela, že pořád spím. Neustále mě překvapovala. Věděl jsem, že umí hrát, ale nevěděl jsem, že je v tom tak zatraceně dobrá.

„Jak je možné, že jsi mi předtím nezahrála?“ zeptal jsem se tiše, můj hlas ospalý.

„Jsi vzhůru,“ řekla a já slyšel úsměv v jejím hlase.

„Já jsem vzhůru, ty jsi krásná a musíš přijít blíž.“

Ignorovala mě, její prsty brnkaly na struny. „Kdybys byl akord, Davide, jaký bys byl?“ přemýšlela a hrála jeden za druhým.

Poslouchal jsem její experimenty.

„Ah, tenhle je dobrý, smutný,“ řekla a jemně brnkala.

„Myslíš, že jsem smutný?“ zeptal jsem se.

„Ne. Rozhodně ne. To není tvůj akord. Žádný mollový akord se k tobě nehodí.“

„Rozhodně ne. Jsem jasně dur. Hlavní akord.“ Zasmála se a já si povzdechl. Nevěděl jsem, kolik je hodin, ale nedaleká lampa a tiché struny mi zavíraly oči.

„Tohle je Henryho akord.“ Millie zahrála něco disharmonického, zvědavého a já se musel zasmát nahlas, protože to dávalo perfektní smysl. „Ale ty budeš něco hlubšího,“ dodala.

„Protože jsem sexy chlap,“ protáhl jsem.

„Jop. Protože jsi sexy chlap. A my hledáme něco s trochou drnčení.“

„Protože jsem sexy Texasan.“

„Sexy Utahový Texasan.“ Zkusila několik dalších, smála se a krčila nos, když se snažila najít správnou strunu. „A potřebuje něco sladkého.“

„Sladký a násilný?“ zeptal jsem se.

„Sexy, drnkavý, sladký a násilný. Tohle bude těžší, než jsem předpokládala,“ řekla a pořád se chichotala.

Zahrála něco plného a hrdelního, zvedla každou strunu a pak zabrnkala dohromady. „Tady to je, slyšíš to? To je Tag.“

„Líbí se mi to,“ řekl jsem potěšeně.

Natáhla ruku, její malíček na spodní struně a akord se jen nepatrně změnil, jako by ten akord ještě nebyl úplně vymyšlený. „A tohle je David.“

Sedl jsem si za ní na podlahu, popadl jí za stehna a přitáhl si jí blíž, takže jsem kolem ní byl obtočený tak, jako ona kolem kytary. Opřela se o mojí hruď, zastrčila hlavu pod mou bradu a hrála akordy, které pojmenovala po mně.

„Chci slyšet tvojí píseň, Millie.“

„Myslíš mou strunu?“

„Ne. Tvojí píseň. Jsi žena. Ženy nemají jen jeden akord.“

Sladce se zasmála. „Jsem ráda, že to víš, ale taky si docela přeju, abys toho tolik o ženách nevěděl. Nutí mě to přemýšlet o tom, kde jsi všechny ty znalosti získal. A trochu potom žárlím.“

„Vyrostl jsem se třemi sestrami a jednou velmi umíněnou matkou. Zjistil jsem to rychle.“

„Dobrá odpověď, Velký Chlape.“

„Je to pravda, miláčku. Tak hraj. Zahraj svou píseň.“

„Ještě jsem jí nenapsala.“

„Dáš do své písně můj akord?“

„Proč to zní tak dvojsmyslně?“ Smála se, ale něco v jejím hlase bylo melancholického.

„Protože jsem sexy chlap.“

„Dám tvůj akord do mé písně. Oba dva, Tagu a Davide. A dám tam i Henryho.“

„Co tvoje máma? Má akord?“

Millie okamžitě pohnula prsty a zahrála něco jemného, šťastného a zároveň žalostného. „To je moje máma, tenhle akord. Poznáváš to?“

Na chvíli jsem se zamyslel. „Je to část její písně?“

„Je to část staré country písničky. Je to první akord ‚Blue EyesCrying in theRain.‘“

Zazpíval jsem refrén. Tu písničku jsem dobře znal.

„To je ono. Miluju to. Moje máma měla modré oči, stejně jako já a Henry. A díkybohu nestrávila moc času pláčem. Strávila spoustu času láskou. Ale byla v ní i touha. Chtěla nás chránit. Chtěla nás ochránit před bolestí. Chtěla nám vrátit věci, která nám někdo vzal nebo odepřel. Po tom toužila. A nemohla s tím nic dělat. Ať už nás milovala jakkoliv, tohle nedokázala.“

„Myslím, že to nedokáže nikdo.“

„Ne. Nikdo to nedokáže. Před svou smrtí mi něco řekla a já na to myslím, když začne být všechno těžké. Řekla, že celý svůj život nás jen chtěla chránit před utrpením. To byla její práce matky – chránit nás před bolestí, ale stejně jsme trpěli.“ Millie se odmlčela, jako by vzpomínala na tu konverzaci. Chtěl jsem jí políbit, ten dolní ret, který se chvěl tou citlivou vzpomínkou. Místo toho jsem přitiskl rty na její tvář, měl jsem strach, že když jí políbím na rty, už mi ten příběh nedořekne.

„A potom řekla, ‚Chtěla jsem tebe a Henry ušetřit bolesti, ale pak jsem si uvědomila, že ta bolest z vás dělá lepší lidi.‘ Umírala a sledovala, jak se vyrovnáváme s tím, že jí ztratíme.“

„A co myslíš? Dělá z nás bolest lepší lidi?“ zeptal jsem se.

„Asi to všechno záleží na tom člověku,“ přemítala.

„Možná to taky záleží na množství té bolesti,“ dodal jsem a pohladil jí po vlasech.

„A jestli u sebe máš lidi, kteří tě budou držet za ruku a se kterými můžeš tu bolest sdílet.“ Naklonila se blíž k mé ruce.

„Měla jsi někoho takového, Millie?“ zeptal jsem se tiše.

„Měla. Moje máma možná nebyla schopná uchránit nás před bolestí, stejně jako jsem do nedokázala já u Henryho. Ale milovali jsme se navzájem, takže ta bolest byla snesitelná.“

„Chci tady být pro tebe, Millie. Chci tě podporovat. Chci, abys mi dala všechnu tu bolest,“ řekl jsem a zpíval jí do ucha RollingStones s trochu pozměněným textem.

„Nech mě být tvůj soumrak, moje záda jsou široká, zmírní tvou bolest,“ zazpíval jsem a políbil její ušní lalůček. Budu jí milovat a ochraňovat, přísahal jsem sám sobě.

Pro Amelii Andersonovou už nebude žádné utrpení. Budu ten, kdo na ramenou ponese všechny ty sračky.

Nechala mě se tulit k jejímu krku a já jsem šťastně broukal.

„V té písni jsou další slova, Davide. Ptá se, jestli je dost. Jestli je pro ní dost. Takže se tě ptám, Tagu. Jsem pro tebe dost? Protože nejsem dost slepá, abych to neviděla.“

Ta část songu, kterou teď zmínila, mi projela myslí a já jsem ohromeně zavrtěl hlavou. Na tu část o sleposti jsem zapomněl.

„Jsem dost drsný? Jsem dost tvrdý?“ zazpíval jsem, víc než jen trochu vzrušený.

„Takže mi to taky dáš všechno, Velký Chlape? To dobré, zlé a ošklivé? Protože to chci všechno.“ Usmál jsem se jejímu upřímnému prohlášení a snažil se nesmát té sexuální narážce. Nemá ani tušení.

Vzal jsem jí kytaru z náruče a položil jí na zem.

„Jsi víc, než dost, Bláznivá Millie.“

Otočila se v mém náručí a našla můj obličej dlaní, než mě políbila na rty. Políbil jsem jí, když jsem si v hlavě broukal jako MickJagger o tom, že zatáhne závěsy a sladce se pomiluje.

(Konec kazety)

MOSES

„AHOJ, DOKTORE. TO JE MosesWright.“

„Mosesi! Tak rád o tobě slyším.“ Hlas doktora Andelina byl hluboký a jemný jako máslo, takhle to bylo vždycky a já jsem znovu žasl nad jeho schopností přinutit lidi, aby se okamžitě cítiti v bezpečí. Byl to nový psycholog, když jsem ho poprvé potkal v Montlake – bylo mu možná šesta nebo sedmadvacet –ale něco na něm vyzařovalo, že jeho duše žila už milion životů. Byl moudrý, laskavý a já jsem se do něj s Tagem trochu zamiloval. Ale vykašlal jsem se na sladké povídání, ve kterém byl Tag stejně lepší a přerušil jsem NoahaAndelina, i když jsem věděl, že je to hrubé a on si bude myslet, že jsem ztratil veškerou půdu pod nohama stejně jako ten osmnáctiletý nevrlý kluk, kterým jsem byl v Montlake.

„Vím, že ses s Tagem viděl pravidelně, když jsme se vrátili do Utahu. A vím, že mi nemůžeš říct, o čem jste mluvili. Chápu to. Důvěra mezi lékařem a pacientem. Nepotřebuju vědět, co řekl Tag nebo ty. Ale je pryč, doktore. Prostě najednou zmizel. Je zamilovaný do skvělé dívky, která ho taky miluje, ale pořád vidím jeho sestru. Pořád vidím jeho sestru, doktore, a ani ti nemusím říkat, proč mě to k smrti děsí.“

Nespojoval jsem myšlenky moc dobře, ale rychle nadechnutí na druhém konci linky mi potvrdilo, že se mnou NoahAndelin drží krok.

„V tvém profesním názoru, myslíš, že by si ublížil? Není přece sebevrah,“ prudce jsem se odmlčel, protože jsem si uvědomil, že to nevím jistě. Když poslouchám Taga, nemám tušení, jestli se emočně vrátil do chodeb Montlake, ve kterých chtěl utéct sám sobě. Opravil jsem se. „Chci říct, není takový sebevrah, jakým býval. Tag je nejzdravější člověk, kterého znám. Ale má v sobě stopu šílenosti a rád zachraňuje všechny kolem sebe, ale na sebe trochu zapomíná. Prostě najednou zmizel. Kam myslíš, že šel? Máš nějakou radu, která by mi pomohla ho najít?“

Doktor Andelin neodpověděl hned a já jsem si ho mohl představit s rukou u obličeje, hlavu skloněnou jak přemýšlel.

„Jak víš, že si jen… nedává přestávku?“ dokončil doktor Andelin hloupě, jako by jen chtěl přijít s lepší alternativou.

„Nechal nám kazety. Ta holka, se kterou se vídá, je slepá. Takže se nahrál a mluví s ní.“

„Amelie,“ doplnil doktor Andelin a já si uvědomil, že s ním o ní mluvil Tag.

„Takže o ní víš.“

„Ano, Viděl jsem ho před měsíce. Byl-“ doktor Andelin se odmlčel, jako by se snažil neporušit důvěru. „Byl šťastnější, než jsem ho kdy viděl. Tohle je… nečekané.“

„Pomohlo by, kdybys slyšel ty kazety?“ Byl jsem zoufalý. Doufal jsem, že by to Millie nevadilo.

„Dal ti nějaký důvod se domnívat, že existuje něco, co bys pro něj mohl udělat?“ zeptal se doktor Andelin tiše.

„Cože?“ Cítil jsem, jak mi projel hněv žilami a chtěl jsem hodin telefon proti zdi.

„Kdy naposledy ho někdo viděl?“ Hlas doktora Andelina byl nesnesitelně jemný.

„Před dvěma týdny,“ zašeptal jsem.