TSOD - 13. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

SEDĚL JSEM NA MILLIINĚ VERANDĚ s Kathleen a houpal se s ní v kované železné houpačce, která tam byla pravděpodobně od chvíle, co se dům před sto lety postavil. Už jsem nechtěl poslouchat kazety. Tag si nenechal nic pro sebe. Každý detail, každá myšlenka, všechno vyplulo na povrch. Byl jako nahý. A já jsem nahé chlapy neměl rád. Takže jsem nechal poslouchat Georgiu a Millie, zatímco já jsem byl na verandě, sKathleen, která mi spala na hrudi, na hlavě čepičku a byla zachumlaná do deky, která jí chránila před jarním vzduchem. Užívali jsme si spolu více času, aby mohla vypadat jako já, jak řekl Henry.

Henry se stáhl do svého pokoje. Bylo pozdě a všichni jsme byli unavení. Ale Millie nemohla přestat poslouchat a já jí nevinil. Nejradši bych pásky přeskočil a pustil tu poslední, ale neměl jsem na to právo. A protože znám Taga, věděl jsem, že by to nebylo tak jednoduché.

A pak Georgia otevřela okno, které bylo nejblíž mé hlavy, když je začaly dusit emoce v místnosti a já jsem na verandě zase slyšel každé slovo, poslouchal jsem, jak můj přítel dává do slov to, co bych já dokázal vyjádřit pouze malbou.

Jednou jsem Georgii řekl, že kdybych jí namaloval, použil bych každou barvu. Modré a zlaté a bílé a červené. Broskvovou a smetanovou a bronzovou a černou. Černou pro mě, protože jsem na ní chtěl nechat svou stopu. Dát na ní razítko. A to jsem taky udělal, ale ne tím způsobem, kterým jsem zamýšlel. Moje mysl se naplnila myšlenkami na mého syna – který vypadal hodně jako já, i když bych to Henrymu neřekl. Nestrávil jsem s ním ani jeden den jeho života. A přesto vypadal jako já.

„Ahoj, kamaráde,“ zašeptal jsem a přemýšlel, jestli mě může slyšet. „Chybíš mi.“ Ochutnal jsem na jazyku hořkou pachuť, jako vždy, když jsem se chystal vyslovit jeho jméno. „Dávej pozor na Taga, Eli. Chová se jako tvrďák, ale myslím, že má teď trochu strach.“

„Nechci odejít,“ zazněl za mnou Tagův hlas.

Trhl jsem sebou a zaklel, díky čemuž Kathleen zakňourala v mém náručí.

Potom jsem si uvědomil, že Millie pustila další kazetu. Byl to jen Tagův hlas, který vycházel z okna, nic víc a já jsem znovu zaklel.

TAG – kazeta

„NECHCI ODEJÍT,“ zasténal jsem. Stáli jsme na verandě a bylo chladno, ale já jsem nebyl připraven jít domů. Nevěděl jsem, jestli vůbec kdy budu připraven.

„Tak neodcházej,“ řekla Millie jasně. Byli jsme kolem sebe omotaní celou noc a to mi kazilo vůli. Zápas se Santosem mám za deset dní a ta poslední věc, na kterou jsem myslel, byl zápas. Musel jsem jít domů. Musel jsem se vyspat. Musel jsem vstát brzy a jít cvičit. Ale nechtěl jsem odejít.

„Bojím se tmy, takže asi budu muset zůstat do rána,“ zašeptal jsem. Snažil jsem se jí rozesmát, ale ta slova zněla tak pravdivě, že jsem sebou trhl a byl jsem vděčný, že to nemohla vidět. Ale byla příliš vnímavá, aby to neslyšela v mém hlase. Trochu se zatřepala. Cítil jsem to, jen lehký otřes, který jí cestoval přes záda až dolů na ruku, která spočívala na mé hrudi.

„Opravdu se bojíš tmy?“ zeptala se a já si dovolil ještě jednou odbočit.

„Ne, opravdu ne. Spíš jsou to stísněné prostory. Temné, stísněné prostory. Když jsem byl malý, měl jsem astma. Asi je to tím pocitem, že nejsem schopný dýchat nebo pocitem bezmoci. Že jsem v pasti.“

„Chápu. V tom případě tě nebudu nutit se mnou spát v rakvi.“

„Správně… jsi upír. Zapomněl jsem.“ Usmál jsem se a ona to slyšela v mém hlase, protože se usmála taky.

„Každopádně, temnota je obrovská. Nemusíš se bát tmy. Až se začneš cítit v pasti nebo bezmocný, prostě zavři oři a budeš mít víc prostoru, než kolik budeš kdy potřebovat.“

Přikývl jsem a políbil jí na čelo, protože si to zasloužila tím, jak byla sladká.

„Zavři oči. No tak, zavři oči,“ přikázala.

Udělal jsem to, ale okamžitě jsem pocítil závrať, dezorientaci a tak jsem se po ní natáhl. Moje rovnováha byla v posledních dnech zvláštní a vinil jsem za to chtíč.

„Neměj strach.“ Slyšel jsem v jejím hlase úsměv. „Jsem přímo tady. Dotýkám se tě, jsi v pořádku.“ Tuhle hru si užívala.

„Posuň je níž.“

„Cože?“ zeptala se.

„Tvoje ruce na mé hrudi,“ řekl jsem.

„Jo, jsou tam.“

„Posunuj je dolů. Řeknu ti, kdy zastavit,“ trval jsem na svém.

Když jí to došlo, vybuchla smíchy. „Nemáš ani páru, kolikrát jsem využila svou slepotu, abych si někoho „omylem“ ohmatala.“

„Opravdu?“ můj hlas se překvapeně zvedl.

„Ne. Spíš ne. A teď ticho!“ nařídila. „Potřebuju se na tebe trochu podívat.“

Polkl jsem, když její ruce sklouzly z mých prsou níž, její prsty přejížděly po svalech, které jsem měl na břiše. Jestli to bylo možné, cítil jsem se víc nahý a mnohem zranitelnější, než jsem se kdy cítil s jakoukoliv jinou ženou, i přesto, že jsem teď nahý nebyl. Protože jsem věděl, že nevidí, byl jsem si víc vědom toho, že věnuje větší pozornost každému detailu. Sklouzla rukou pod mé tričko a já se usmál do jejích vlasů. Bylo to lechtivé i vzrušující.

„Tvoje pokožka je hladká. A hrbolatá. Zbožňuju hrbolky, víš.“

Uchechtl jsem se, a pomyslel na všechny hrbolky v Braillově písmu, které měla doma a které jí pomáhaly žít. Když přejela prsty nahoru po mém břiše a položila si hlavu na mou hruď, snažil jsem se nezasténat. Místo toho jsem se naklonil a políbil jí na temeno hlavy, její hedvábné vlasy jsem cítil na rtech.

„Budu se tě často dotýkat,“ řekla upřímně.

„To mi nevadí,“ řekla jsem velkoryse.

„Ale ty věci, kterých se nemůžu dotknout, budeš muset popsat.“

„Dobře.“

„Tvoje oči… jakou mají barvu?“ zeptala se.

„Zelenou.“

„Jako tráva?“

„Jo, možná trošku světlejší.“

„A tvoje vlasy?“

„Tmavé a světlé. Něco mezi. Tvoje jsou čokoládové, moje jsou…“ na chvíli jsem přemýšlel a snažil se přijít s nejlepším popisem. „Opravdu to musím popsat? Můžeš se jich dotknout.“ Vjela do nich prsty a já se snažil nepříst.

Sáhla po mých dlaních a přitáhla si je k obličeji.

„Teď se na mě podívej tak, jako se dívám já.“

Přejel jsem prsty přes její tvář a zavřel oči, abych se mohl podívat jako Millie.

„Máš vysoké a výrazné lícní kosti, tvůj obličej je trochu do tvaru srdce,“ prohlásil jsem, i když jsem její obličej viděl v hlavě.

„Mám vysoké čelo,“ přerušila mě.

„A špičatou bradu,“ dodal jsem.

Cítil jsem hedvábí jejích vlasů a zastrčil je za její uši.

„A velké uši,“ řekla.

Dotkl jsem se jich konečky prstů. „Máš hezké uši,“ řekl jsem. Opravdu to tak bylo. Mezi prsty se zdály drobné, její jemná kůže se stáčela do tvaru otazníku, jako by stále čekala na odpovědi.

„Co máš na mém obličeji nejraději?“ řekla Millie potom, co jsem jí ještě chvíli prozkoumával.

Dotkl jsem se jejích rtů, tiskl jsem polštářky svých palců na tu nejplnější část jejího spodního rtu, než jsem sjel nahoru a prsty do středu, abych jí mohl pusu lehce otevřít.

„Tohle. Tohle mám nejradši.“

„Protože mě můžeš políbit?“ Ah, moje holka ví, jak flirtovat. Líbilo se mi to.

„Ano,“ řekl jsem. A pak jsem to udělal. Políbil jsem jí pomalu a sladce. A ona mě políbila zpátky. A znovu, pořád dokola, na několik dlouhých minut, dokud naše rty nezačaly být rozbolavělé a já jsem věděl, že bych měl přestat, ale nakonec jsem se do toho znovu ponořil, sjel jsem jazykem k jejímu, protože mi to tření dělalo tak dobře a její chuť zapalovala oheň v mém břiše.

„Nechci odejít,“ řekl jsem znovu. Nevěděl jsem, jestli na to budu někdy připravený.

MILLIE SE MĚ SNAŽILA znovu vzít do kostela, ale já jsem pro ní měl překvapení. Bydleli jsme ve městě, které se chlubí jedním z nejslavnějších sborů, a my je uslyšíme zpívat. Měl jsem kontakty, udělal jsem pár hovorů a dostal povolení přijít na zkoušky. Nechtěl jsem se o tuhle zkušenost dělit s celým davem a Millie bude úplně překvapená, když jí jen posadím do lavice. Pokud by tam byl dav, očekávala by nějaké představení. Žádný dav a překvapení bude kompletní.

Byla nadšená, její tvář růžová, úsměv široký a ruku mi tiskla jako úzkostné dítě.

„Jsme v kostele?“ zašeptala teatrálně.

„Tak trochu.“

„Nemám pocit, že by tady byl někdo jiný. Jsou tady další lidi?“

„Tak trochu.“

Zvedla obočí a štípla mě do ruky. „Jak tady můžou být ‚tak trochu‘ lidi? Buď tady jsou, nebo nejsou.“

„Jsou tady další lidi… ale nepřišli do kostela.“

„Doooobře,“ řekla Millie pochybovačně a šlo vidět, že tancuje ve své kůži.

Celá zadní stěna byla z varhan, něco co jsem nikdy předtím neviděl, a když začal varhaník hrát, cítil jsem vibraci až na zubech a vlasy na mém krku se postavily. Millie vedle mě zalapala po dechu. Vzal jsem jí za ruku a zavřel oči, abych mohl zažít to, co zažívá ona. Potom začal sbor zpívat. Zalil nás zvuk, oba nás chytil nepřipravené, prosakoval do našich pórů, šířil se naší páteří a lechtal nás na chodidlech.

Zapomněl jsem na zavírání očí a zíral místo toho na Millie, která zvedla bradu, jako by byl ten zvuk slunce, které jí hřálo kůži. Její oči byly zavřené, rty pootevřené a vypadala, jako by čekala na polibek. Byla to velikonoční píseň, sbor radostně zpíval, že On povstal, a následovalo několik dalších radostných haleluja ve vítězné harmonii.

„Takhle zní nebe. Nezdá se ti?“ vydechla Millie, ale já jsem zůstal potichu, protože jsem nechtěl zničit chvíli svým názorem na zvuk nebe. Podle mých omezených zkušeností bylo nebe tiché, tiché tak všudypřítomně a úplně, že se ho člověk mohl dotknout. Měl svou váhu. A v tom tichu byl smutek a vina, lítost a ztráta. Ztráta toho, co mohlo být, ztráta toho, co už nikdy nebude, ztráta lásky, ztráta života, ztráta šance. To všechno jsem cítil, když jsem spolknul celé balení aspirinu a rozřízl si zápěstí. Ztratil jsem vědomí, jen abych ho mohl nabýt ve větší míře. A to ticho bylo ohlušující. Nebyla tma. Bylo světlo.

Takové světlo, že jsem neměl jinou možnost a viděl jsem na sobě úplně všechno. Nelíbilo se mi to.

I když jsem naříkal a protestoval, když jsem sebou škubl zpátky so světa, pryč z nebe – nebo pekla, kdo ví – byl jsem taky vděčný. A ta vděčnost mě naplnila vinou. Z nebe se stalo něco jiného, až když jsem poznal Mosese. Moses viděl mrtvé lidi. Pro Mosese nebylo nebe tiché. Bylo plné vzpomínek, plné barev.

Přiváděl mrtvé opět k životu. Maloval je. Moses je vidět nechtěl, ale neměl na výběr. Musel se s tím smířit. A když to dělal, já kráčel vedle něj a pak jsem zůstal oddaný, i kdyby jen proto, že Moses viděl mou sestru, kterou jsem já už vidět nemohl a taky měl odpovědi, které nikdo jiný neměl. I když někdy tyhle odpovědi udělaly smrt lákavější. Aspoň smrt neznamenala úplný konec. Tím jsem si byl jistý.

Pro Millie možná bylo nebe místo,kde zněly andělské sbory a varhany, protože právě tam se cítila nejvíc naživu. Pro Millie to bylo jen o zvuku, ne o tom, co viděla. Ne barvy, jako to je pro Mosese. Ale pro mě by bylo nebe něco jiného. Znělo by to jako gong na začátku každého kola, chutnalo jako adrenalin, pálilo jako pot v mých očích a oheň v břiše. Vypadalo by to jako křičící davy a soupeř, který toužil po mé krvi. Pro mě byl nebe osmiúhelník.

„Víš, že ten můj boj proti Santosi je v úterý večer, že?“ mluvit o tom tady pravděpodobně nebyl nejlepší nápad. Chlupy na rukou mi stály poslední půl hodiny, když jsme poslouchali jednu píseň za druhou. Teď sbor zpívá „Krásný Spasitel,“ a já zíral na Millin obličej a přemýšlel o tom, jak krásný je ten můj spasitel. Pokud nebe byl osmiúhelník, tak Millie byla anděl v jeho středu. Dívka, která měla sílu srazit mě na kolena a pak zase zvednout. Dívka, pro kterou jsem chtěl bojovat a dívka, kterou jsem si chtěl podmanit.

„Jo?“ Její rty byly u mého ucha, takže náš rozhovor nepřerušil zkoušku sboru. Neodpověděl jsem hned, čekal jsem, až skladba dospěje ke konci. Dirigent mávl na varhaníka a sbor, kteří rázem utichli a já jsem popadl Millie za ruku a táhl jí k východu, zatímco jsem po cestě poděkoval svému kamarádu v TabernacleChoir, který tohle zprostředkoval. Mrkl na mě a ukázal mi palec nahoru. Millie se držela mé paže, dokud jsme nebyli na otevřeném slunci venku. Uvolnila své sevření a zvedla hlavu, aby cítila teplo na tváři a dala mi perfektní pohled na její krásný krk.

„Nechci tě v úterý v publiku, Millie,“ vyhrkl jsem.

„Nechceš?“ Sklopila bradu a na slunce zapomněla.

„Nechci, zlato,“ řekl jsem jemně.

„Proč?“ Její tón byl smutný.

„Nebyl bych schopen se soustředit. Bál bych se o tebe.“

Povzdechla si a ten náhlý poryv vzduchu zvedl temné pramínky vlasů, které měla u pusy.

„Hned jak vyhraju, tak za tebou přijdu,“ slíbil jsem.

„To víš tak jistě, že vyhraješ?“

„Jop. Vyhraju, zvednu ruce nad hlavu a zařvu, Hej Millie, zvládl jsem to!“

„Jako Rocky Balboa.“ Usmála se.

„Správně. A potom poběžím davem, ven ze dveří, tři bloky rovně, dva bloky doprava a zabuším na tvé dveře, abys mi mohla pogratulovat tak, jak uznáš za vhodné. Ujisti se, že bude Henry u Robin.“

Zasmála se, ale šlo poznat, že nechtěla. Usadilo se mezi námi ticho a loudali jsme se k místu, kde jsem parkoval. Okolí bylo dokonale udržované a ideální na procházku, i když to Millie nemohla vidět.

„Nejsem ze skla, Davide,“ řekla tiše.

„Já vím.“

„Opravdu? Protože si myslím, že kdybych viděla, tak bys mě na zápase chtěl.“

„Možná,“ připustil jsem. „Ale nevidíš. Mít tě tam v tom davu, aby do tebe ostatní tlačili a naráželi, zatímco já nebudu vědět, jestli prohrávám nebo vyhrávám, to mi přijde zbytečně kruté. To nechci. Ty budeš mít strach o mě, já budu mít strach o tebe, a pokud to tak bude, nebudu se moct soustředit na výhru.“

„Ale Tagu, takhle to tak trochu funguje. Já se starám o tebe, ty se staráš o mě. Tomu se říká vztah.“ V jejím hlase bylo podráždění a já si všiml, že když se na mě zlobí, říká mi Tagu.

„Ty ochraňuješ mě, já ochraňuju tebe,“ trval jsem na svém. „Takhle to funguje. Ochráníš mě tím, že budeš v bezpečí, zatímco budu bojovat, takže nebudu rozptýlený. A já tě ochráním tím, že na tom budu trvat.“

Znovu si povzdychla a já jsem se zastavil, abych jí k sobě mohl otočit. Jemně, polštářky prstů, jsem přejel zamračenou vrásku mezi jejím obočím a pak jsem se dotkl jejích rtů a koutky jí zvedl nahoru, abych jí donutil k úsměvu.

Popadla mě za ruce a kousla mě do konečku prstů. Trochu silněji, aby dala najevo svou frustraci.

„Bude se to vysílat na FightNet. FOX sports tam bude taky, ale asi to dají později. Ale na FightNet se budeš moct dívat online. Můžeš se připojit a dívat se doma. Mikey je komentátor pro Tag Team. Je v tom dobrý, Millie, a já mu řeknu, že posloucháš a ujistím se, aby říkal trochu víc detailů, než běžně. Budeš vědět o všem, co se stane.“

Zavrtěla hlavou, jako by se jí to vůbec nelíbilo.

„Prosím, Millie?“ zašeptal jsem.

„Nechci, aby ses cítil sám. Připadá mi špatné, že tam nebudu,“ protestovala.

„Každý bojuje sám, Millie. S tím mi pomoct nemůžeš.“

„Dobře,“ zašeptala.

„Dobře?“ zeptal jsem se.

„Dobře,“ podvolila se.

Vděčně jsem jí políbil, skoro zoufale a ona mi polibek opětovala. Ale cítil jsem tu bolest a podvolení.

Když jsem zastavil před jejím domem, dovnitř jsem s ní nešel a ona neměla námitky. Byl jsem plný energie, očekávání a nervů. Měl jsem čtyřicet osm hodin, abych se na zápas připravil a potřeboval jsem si pročistit hlavu. Nechtěl jsem žádné rozptýlení. Dokonce ani to krásné.

„Přijdeš v úterý večer, bez ohledu na to, kolik bude hodin?“ zeptala se, její ruka na klice od dveří a hůlka připravená.

„Přijdu,“ slíbil jsem. Od krve, pohmožděný, zmlácený, prostě přijdu.

„Budu poslouchat, budu fandit a budu čekat,“ řekla prostě. Otevřela dveře auta, sklouzla na zem a já jsem sledoval, jak opatrně zabouchla dveře.

(Konec kazety)

MOSES

MILLIE NA ZÁPASE NEBYLA. Až teď jsem si to uvědomil. V tu dobu mě pohltila energie davu a byl jsem moc zaneprázdněný sledováním zápasu, abych si všiml, že chybí jedna žena, zvlášť, když nebyla moje.

Georgia taky nešla. Políbila mě a řekla mi, že se děti do takového davu nehodí, takže bych měl jít bez ní. Řekla, že ona zůstane s Kathleen doma a budou dělat holčičí věci. Věděl jsem, že ‚holčičí věci‘ v podstatě znamená, že Georgia Kathleen nakrmí, vykoupe, uloží ke spánku a sama půjde brzy spát, ale nechal jsem se přemluvit.

Takže jsem šel solo, seděl jsem vepředu, s několika dalšími členy Tag Teamu, kteří nemuseli pracovat v Tagově rohu, když Tag přicházel do arény k písni WaylonaJenningsona, který zpíval o kovbojích, které je těžké milovat a ještě těžší udržet. Dav tleskal a zpíval refrén, zatímco je Tag naváděl. Rozesmálo mě to. Byl jsem za něj tak nervózní, že jsem viděl dvojmo, ale on se choval jako velká gorila, skákal nabitým sálem se širokým úsměvem na obličeji.

Vůbec se nezdál nervózní, a když zachytil můj pohled, usmál se ještě víc a udeřil se do prsou.

Bruno Santos vstoupil do arény ve třpytivém bílém rouchu s kapucí a šla mu vidět jen brada. Jeho volba písně bylo něco basového, takže jsem nedokázal rozeznat slova, ale zachytil jsem „zničení“ a „vyhlazení“. Skákal na špičkách, krčil rameny, protahoval si krk a já si najednou přál, abych zůstal doma s Georgií. Starost o lidi byla osina v zadku. Zírat na Tagův zápas byla větší osina v zadku. Převracel se mi žaludek a já se díval na svého přítele a snažil se ho přinutit, aby mě z toho utrpení co nejdřív vysvobodil.

Jistě, že to neudělal. Ale bojoval. Bojoval tvrdě a ošklivě, schytal tolik rán, kolik rozdal a jako obvykle se zdálo, že každou ránou, kterou dostane do obličeje, je lepší a lepší. Jak se zpívalo v té písničce, bylo těžké ho udržet. Ale rozhodně nebylo těžké ho milovat. Dav byl na jeho straně, a když se vyhnul blízkému konci ve čtvrtém kole, tedy ramenu Santose, slzely mi oči, převracel se mi žaludek a diváci šíleli.

A potom, když to vypadalo, že to skončí rozhodnutím, rozhodnutím, které by se nelíbilo vyzyvateli – což se dělo zřídka – Tag chytil Santose v rohu a bušil do svého protivníka, zatímco přiváděl dav v úžas. Santos klopýtl, Tag byl zase na něm, jeho pěsti létaly, Santos si zakryl hlavu a nevracel rány. A pak bylo po všem. TKO[1] pro Taga. Vystřelil jsem ze sedadla, křičel a skákal s ostatními kluky z týmu, v deliriu z úlevy a přešťastný z rozrušení.

Vtipné, že mě ani jednou nenapadlo, že tam Millie není, ale rozhodně jsem si všiml, že se Tag nezdržel, když bylo po všem. Dělal rozhovory, přijímal gratulace, třásl rukami, nechával se poplácat po zádech. Ale odešel hned, když jsem odešel já – doprovodil jsem ho k autu – a párty pokračovala bez nás. Já jsem jel domů za svou ženou a Tag jel zjevně domů za Millie.

---

[1] TKO – technický knockout - vítěze vyhlásí rozhodčí