TBZ - 18. kapitola

Překlad: Lucie

Snědli jsme si oběd na břehu řeky. S Everettem jsme spolu navzájem nemluvili, protože jsem stále zpracovávala všechno, co řekl. A také věci, které jsem díky tomu cítila.

Po jídle jsme si znovu zuli boty, abychom mohli přebrodit řeku zase nazpátek. Everett naházel odpadky do batohu a chytil mě za ruku.

Držet ho za ruku bylo pro mě teď něco víc. Gesto, které vypadalo obyčejně, pro mě najednou mělo význam. Pokaždé, když mě teď držel za ruku, jsem myslela na chvíli, kdy ho budu muset nechat jít. Až neucítím teplo jeho ruky v mé. Můj žaludek se naplnil strachem.

Byla jsem soustředěná na vlastní myšlenky, že jsem uklouzla a levá noha mi skouzla dozadu. Padala jsem obličejem napřed, když jsem ucítila, jak se Everettovy paže ovinuly kolem mého pasu, a tím zastavil můj pád pár deset centimetrů od toho, než by můj obličej narazil do skály. Stalo se to tak rychle, že jsem na ten pád nijak nezareagovala, ale o několik vteřin později se moje tělo začalo třást šokem.

"Hej," řekl, aby mě utišil, přičemž mě vytahoval, abych se postavila. Aby uklidnil mé třesoucí se tělo, omotal kolem mě své ruce a pevně mě objal. "Mám tě. Jsi v bezpečí." Pomalu se mnou houpal sem a tam. Žádný zvuk mi nevyšel z úst, ale v hlavě jsem křičela.

Pevně mě držel, přitiskl rty do mých vlasů. Znovu a znovu. Stáli jsme tam po kotníky ve vodě. Zdálo se to jako hodina. Moje tepová frekvence se zpomalila a třesoucí tělo ochabovalo. A on jen pokračoval v tom, že mě držel. To byl ten okamžik, kdy jsem ucítila něco bolestivě bušit v mé hrudi. Everett mě uzdravoval. Ukazoval mi, jak žít. Ale to léčení, to žití mě bolelo. Bolelo mě vědomí, že Everett stále umírá.

Odtáhl se a položil mi ruku na tvář. "Jsi připravená pokračovat?" Zeptal se, když jeho oči vyhledaly moje.

Chytila jsem ho za zápěstí a zavřela jsem oči, jen krátce. "Ano," zašeptala jsem, když jsem oči znovu otevřela. Udělala jsem krok, ale můj levý kotník byl slabý a bolavý od pádu. Everett mi ovinul paži kolem pasu. A pak mi podal své boty.

"Na," řekl, než mi dal ruku pod kolena, aby mě zvedl, a nesl mě před vodu.

"Jsem v pořádku!" Protestovala jsem.

"Přestaň se kroutit," řekl a přísně na mě pohlédl.

"Můžu chodit," znovu jsem zaprotestovala.

"Mlč a nech mě, ať tě odnesu, Parker."

Udělala jsem to, vděčná za pocity, které jsem cítila, když mě nesl.

Everett mě nesl celou cestu až k autu a posadil mě na sedadlo spolujezdce, aby se lépe mohl podívat na můj kotník. "Je to trochu oteklé, ale nemyslím si, že by byl vymknutý, nebo něco takového."

Zafuněla jsem. "Taky není. Jsem v pořádku."

Everett otevřel dveře k zadnímu sedadlu, dal trochu ledu do plastového kelímku a potom vzal jeden z ukradených ručníků. Vrátil se zpět ke mně a otřel mi vodu z nohy. "Everette," řekla jsem a snažila se mu vytrhnout ručník z rukou. "Jsem v pořádku."

Podíval se na mě skrz vlasy, které mu spadly do čela. "Je to jen maličkost. Jenom tě usuším, aby sis mohla nohu položit na palubní desku, abych ti mohl dát led na kotník."

Posadila jsem se zpátky do sedadla. "Je to jen maličkost."

"Mohla by být," odpověděl. Jeho oči se setkaly s mými. "Jen mě to nech udělat, dobře?" Něco bylo na tom, jak to řekl, jak se na mě podíval, aby se ujistil, že tomu rozumím. Nedělal to jen kvůli mně, ale i pro sebe.

Když skončil, vylil led z kelímku na ručník a položil mi ho na kotník, který jsem měla opřený o palubní desku.

"Zbytek cesty budu řídit," řekl, zatímco mě připoutal a zavřel dveře.

Sledovala jsem ho, jak obešel auto a posadil se na sedadlo řidiče. Všichni byli již ve svých vozidlech. Byla jsem trochu v rozpacích z vědomí, že celý konvoj čeká jen na mě. Everett vlezl do auta a připoutal se. "Chystáme se na misii Dolores a potom na hřbitov," řekl, když nastartoval, aby následoval auta před námi. Sáhl za sebe a vytáhl láhev s vodou. "Tady, venku už začíná být horko."

Vzala jsem si láhev s vodou, ale hleděla jsem na Everetta. "Proč jsi ke mně tak milý?"

Držel svůj pohled, který byl zaměřený na auto před námi. Pokrčil rameny. "Každý někdy potřebuje trochu pomoct, Parker. Nestyď se o ni požádat."

***

Misie Dolores byla založena začátkem 19. století skupinou jedenácti rodin z Nového Mexika. Většina samotné misie se rozpadla, ale bylo tu několik stojících ruin, rozpadající se cihlové budovy a za tím vším byl hřbitov. Kotník mě ještě bolel, takže jsme s Everettem čekali v autě, zatímco zbytek skupiny si prohlížel ruiny. Připomnělo mi to město duchů, které jsme navštívili v Arizoně, takže mi až tolik nevadilo, že o tohle přijdu.

"Až tato prohlídka skončí, myslel, že se podíváme dolů do Texasu. Budeme muset někde zastavit na noc, ale rád bych jako další navštívil Texas."

"Co je v Texasu?"

"Spousta věcí. A nějací lidé, u kterých bych se měl zastavit."

Nakrčila jsem čelo. "Jací lidé?"

Přejel rukou po volantu. "Moje rodina." Bylo mu to nepříjemné.

Stejně, jako mě netěšila myšlenka na setkání s jeho rodinou, věděla jsem, že je to něco, co bylo třeba udělat před tím, než tento výlet skončí. Tak jsem řekla: "Dobře."

***

Výlet končil na ranči, ale s Everettem jsme opět zůstali ve voze, protože můj kotník se stále zvětšoval. Když jsme se vrátili zpět na cestu, bylo už pozdní odpoledne. Everett okamžitě najel na silnici mířící na jih.

Když jsme na noc zastavili v Amarillu v Texasu, byli jsme ještě několik hodin od naší příští destinace.

Když jsme procházeli halou našeho hotelu, Everett mě znovu chytil za ruku. Něco mezi námi se v Coloradu změnilo. Everett se natáhl pro moji ruku, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě, ale překvapivě jsem se já po té jeho natáhla taky. Poté, co jsme se zapsali, jsme prošli kolem baru do výtahu. Po pohledu na bar, jsem se podívala na Everetta.

"Když jsem s tebou, mám radši čistou hlavu," odpověděl mi na moji nevyslovenou otázku. "I když to znamená trochu víc bolesti." Podíval se na mě a dal mi poloviční úsměv. "Nechci zapomenout."

Jemně jsem stiskla jeho ruku, aby pochopil, že bolest, kterou mu způsobuje rakovina v hlavě, je stejná, jako bolest v mé hrudi.

"Je ten kotník lepší?" Zeptal se po stisknutí tlačítka našeho podlaží.

"Ano. Děkuji ti za to, co jsi pro mě udělal." Bylo mi nepříjemné říct, co pro mě udělal. Jak mi pomohl.

"Udělal bych to znovu," řekl. A já jsem věděla, že to myslí vážně. Ne, protože Everett odmítal lhát, ale proto, jak to řekl. Způsob, jakým se na mě díval. Nedokázala jsem vysvětlit, kdy se pro nás věci změnili, kdy jsme se rozhodli, že se budeme držet za ruce a významné pohledy budou teď naše „věc“. Ale nic nebylo víc správné, jako moje ruka v té jeho a jeho oči upřené na mě.

Šli jsme chodbou k našemu hotelovému pokoji, kradli jsme si pohledy na toho druhého. Jeho ruka se trochu zatřásla, když vložil kartu do čtečky na dveřích. Bylo to skoro nepatrné, ale já si toho všimla. A jak už jsem věděla z rozhovoru z kaňonu, jeho chvění bylo způsobeno rakovinou.

Jeho rakovina byla vždy v zadní části mé mysli, připomnělo mi to můj cíl, který jsem si pro tento výlet s Everettem stanovila. Byla to připomínka toho, že můj čas s Everettem měl omezenou dobu platnosti. Že i když bychom mohli žít navěky v paměti, tak jsme všichni obyčejní smrtelníci.

"Nad čím přemýšlíš, Parker?"

Bez dechu jsem vzhlédla a uviděla jsem otevřené dveře do hotelového pokoje. Čekal na mě, jeho ruka v mojí, abych se k němu připojila. "O smrtelnosti," řekla jsem, to slovo mělo hořkou pachuť na jazyku.

Jeho obličej změkl. Jeho úsměv se ztratil tak rychle, jak přišel. "Pojď," řekl a tahal mě za ruku do hotelového pokoje. Zavřel dveře. Stáli jsme tam proti sobě v úzké chodbě, která vedla k ložnici, a s koupelnou po mé levé straně.

"Jsi smutná," řekl. Nebyla to otázka.

Zírala jsem na podlahu, očima jsem sledovala vzory na hotelovém koberci. "Nechci být."

"Alespoň jsi upřímná."

Zvedla jsem hlavu. "Nechci cítit, Everette."

"Ale já chci, abys cítila," řekl a popadl mě za ramena. "I když to bolí, chci, abys cítila. A ještě víc chci, abych mi řekla, jak se cítíš."

"Smutně," řekla jsem mdlím hlasem.

"Ale proč?"

"Protože přemýšlení o smrti je smutné."

"A proč přemýšlíš o smrti?"

"Protože se jí dívám přímo do tváře, Everette!"

Popadl mě za ruku a položil si ji na prsa. "Nedíváš. Cítíš to? Nejsem mrtvý. Jsem živý. A ty taky." Vzal mou druhou ruku a položil mi ji na mou hruď. "Tenhle sval tě drží naživu, řečeno vědecky. Ale nežiješ. Tvůj život si dal pauzu, když jsi byla napadena. Přestala jsi žít svůj život. Nemáš žádný směr, žádný účel a žádný důvod k dýchání. Jaké hodnoty máš ve tvém životě, Parker? Upřímně?"

Moje plíce mi byly těsné, napínaly se proti hrudnímu koši.

"Myslím," řekl, než polkl. "Nikdo tě nikdy předtím neoceníl. Jak můžeš vidět nějaké hodnoty ve svém životě, když nikdy nikdo neviděl žádné hodnoty v tobě? A já jsem smutný za všechny ty slepé lidi, kteří tě nemohli vidět."

Zkoušela jsem vycouvat. Prostor. Potřebovala jsem prostor. Nemohla jsem dýchat. Everett mě zastavil, ovinul paže kolem mě a přitáhl si mě k sobě.

"Já tě vidím," řekl. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou dopředu a dozadu. "Vidím tě, Parker. Jsi rozbitá. A ne všechny rozbité věci mohou být opraveny. A tak je to v pořádku, nemyslíš? Byla to tvoje zlomenost, která mě k tobě přitáhla, protože jsem v tobě viděl to stejné, co vidím v sobě. Byla to naše zlomenost, která nás propojila. Takže si nemůžu přát, aby všechny tyhle zlomené kousky zmizely, protože bez nich bych tě neviděl."

Nemohla jsem přestat vrtět hlavou. Nechtěla jsem to. Nechtěla jsem, aby lidi ke mně přitahovaly tyhle zlomené kousky. Chtěla jsem, aby mě nechali samotnou s těmi zlomenými kousky. Seděla bych uprostřed nich, a kdyby se někdo pokusil ke mně přiblížit, všichni by se pořezali o ty zlomené kousky, aby se ke mně nemohli dostat.

"Buď zlomená, Parker." Popadl můj obličej do dlaní a přinutil mě, abych se na něj podívala. "Proboha. Buď zlomená a buď s tím v pohodě. Buď v pohodě s tím, že to vím." Jeho slova, i když byla drsná, byla řečena jemně. Potom mě políbil. Tvrdě tlačil své rty proti mým.

Snažila jsem se bránit. Že jsem se o to snažila, znamenalo, že to, co řekl, byla pravda. Ale líbat Everetta bylo momentálně prvořadé.

Natlačil mě proti zdi, díval se na mě a těžce oddechoval. "Parker," zašeptal proti mým rtům, než se do nich znovu ponořil. Mé ruce si našly cestu do jeho vlasů a tvrdě jsem za ně zatáhla. Jeho slova mě zraňovala. A díky bolesti, kterou jsem cítila, jsem byla mimo kontrolu, násilná. A tak jsem si vzala všechno, co jsem mohla.

Everett mě zvedl, takže jsem mu omotala nohy kolem pasu. Naše rty byly perfektně sladěné. Chytil mě za ruce, když mi klouzaly po jeho hrudi, a podržel si je v jedné své, aby mi je zvedl nad hlavu.

Moje mysl si chtěla nahrát tento okamžik. Abych si to mohla uložit na později. Tohle bylo to, co jsem si chtěla pamatovat. Jeho ruce na mých zápěstích, které mi držel, abych ho nemohla prozkoumávat. Způsob, jakým jeho rty drtily moje, jako kdyby se chtěl odtrhnout, ale nešlo to. Připomnělo mi to zákon gravitace. Jak nás gravitace drží na zemi před tím, abychom nemohli uletět. A já jsem zoufale chtěla být jeho gravitace, abych ho mohla držet na zemi, aby mě neopustil. I přes moje všechny záměry jsem chtěla, aby se mnou Everett zůstal. Chtěla jsem jinou budoucnost. Chtěla jsem udělat všechno, k čemu mě Everett tlačil. Převzala jsem kontrolu nad svým životem, nad tímto momentem a políbila ho tak, aby pochopil všechny moje pocity. Zmatenost, touhu, strach.

Everett mě postavil jen na tak dlouho, aby odstranil všechno naše oblečení z dolní poloviny našich těl. Třásla jsem se potřebou, prsty mě svědily, protože se ho chtěli znovu dotknout. Když jsem uslyšela známý zvuk trhání fólie, zachvěla jsem se. O vteřinu později mě znovu zvedl, povzbuzoval mě, abych kolem něj znovu omotala nohy. A pak se přestal hýbat a položil mi ruce na tváře, aby odstrčil vlasy pryč z obličeje. "Parker." Bylo to jedno slovo, ale bylo načasováno s prvním přírazem, až moje hlava spadla dozadu, kde jsem se bouchla o zeď.

"Au!" Vykřikla jsem. Znovu a znovu do mě přirážel. S každým přírazem mě líbal po celé tváři až dolů na krk. Ruce měl na mých stehnech, která jsem měla omotaná kolem jeho pasu. Sáhl do vnitřní strany mých stehen, kam zaryl svoje nehty, přejel s nimi až k vrcholu stehen, kde se dotýkaly trička. Kompletně mě přišpendlil ke zdi. A pak začal přirážet tvrději, rychleji.

"Nech to jít, Parker," řekl a naklonil se svými rty k mému krku. Jemně mě do něj kousl, ale to stačilo, aby mě dostal přes okraj. Uslyšela jsem jeho zavrčení, když mě následoval v mém vyvrcholení, a pak jsme oba sklouzli po stěně na podlahu.

Everett se položil na záda s jednou rukou přes oči. Jeho hruď se zvedala a rychle klesala vyčerpáním.

Pořád jsem byla opřená o zeď, tílko mi sklouzlo přes rameno. Dívala jsem se na Everetta jako ve snách. Mé oči si znovu našly jeho tetování.

"Tento svět má pro nás vyhrazen pouze jeden sladký okamžik," zašeptala jsem.

Everett si sundal ruku z očí a podíval se na mě s jedním otevřeným okem. "Tohle nebylo sladké," řekl chraptivě. "Tohle bylo vášnivé." Povzdechl si a pomalu se posadil s jednou rukou na hlavě.

"Jsi v pořádku?"

Zavrtěl hlavou a vstal, zatímco se opíral o dveře koupelny, jako kdyby měl závrať. Bolelo mě, že ho vidím takhle slabého. A podle jeho pohledu jsem věděla, že nechce, abych ho takhle viděla.

"V pohodě," řekl. Nátáhl ke mně ruce, a tak jsem ho za ně vzala, a společně jsme se postavili. "Pojďme se osprchovat a zalézt do postele. Byl to dlouhý den."

"Posaď se, já pustím vodu a vezmu naše toaletní potřeby." Vedla jsem ho směrem k záchodu, dala víko dolů a pomohla mu posadit se.

Podíval se na mě, jeho oči vypadaly ztraceně.

Popadla jsemm toaletní potřeby a vrátila se do koupelny, vypadal unaveně. Každou minutou byl bledší. Zapnula jsem vodu a počkala, dokud nebyla dostatečně horká, a pak jsem mu pomohla do sprchy.

Zdálo se, že ho voda trochu probudila, navzájem jsme si našampónovali vlasy. S houbou svých rukách jsem jako první začala umývat jeho záda. "Povíš mi o svých tetováních?" Zeptala jsem se a třela houbou po každém svalu. Moje ruka přejížděla přes strom s pokroucenými větvemi, které byly omotané kolem spodní části trupu.

"Strom je něco, co jsem si udělal krátce po zjistění nádoru. Kořeny jsou rovné, protože tak všichni začínáme naše životy. Všechna miminka jsou nevinná. Tvoje kořeny jsou rovné. A potom poprvé ztratíš něco ze své nevinnosti, když se objevíš na Zemi, změníš se. Pro strom je přirozená změna, když roste. Ale existují věci, které mu stojí v cestě, má vyrůst kolem těch překážek? Má ho počasí v zimě zbavit listů? Mají vnější faktory, jako ptáci a veverky, zničit kůru? Lidé jsou velmi podobní. Jakmile ztratíme naši nevinnost, neexistuje žádný způsob, jak předpovědět naši budoucnost, jak naše větve porostou. Musíš jít s proudem, dokud tě někdo neporazí."

Bolelo mě spolknout ten knedlík v krku. "Otoč se," řekla jsem stojící pod sprchou. Otočil se, takže jsem čelila jeho hrudi. "A tyto?" Zeptala jsem se, když jsem mu prsty přejela přes čtyři vlaštovky na druhé straně žeber.

"Lidé, kteří pro mě znamenají nejvíc. Moje máma, táta, sestra a synovec. Chci, aby byli volní." Moje oči hořely. Nemusel říkat, od čeho by chtěl, aby byli volní. Už jsem to věděla.

Věděla jsem, že bych neměla, ale pokračovala jsem. Přejela jsem mu po hrudi až k jeho paži, kde se nacházely tři rovné linie, které obalovaly jeho pravý biceps. Nevěřila jsem svému hlasu, tak jsem se na něj podívala a snažila mu předat své myšlenky pomocí pohledu.

"To je, kolikrát mi bylo řečeno, že mám rakovinu. Tato linka," ukázal na nejspodnější linku, "byla přidána před pár týdny."

"Třikrát."

"Měl jsem rakovinu dvakrát, když jsem byl teenager. Poprvé to bylo podchyceno včas a vyžadovalo to jen malou léčbu. Podruhé," řekl a dotkl se prostřední čáry," to bylo, když se moje rodina rozpadla." Nechal ruku spadnout a podíval se na mě. "Tři zářezy," řekl.

Byla jsem ráda, že stojím přímo pod sprchou, protože jsem nechtěla, aby se stal svědkem slz, které se mi rychle kutálely z očí, aby se smíchaly s vodou ze sprchové hlavice. Nemohla jsem to vysvětlit. To, co jsem cítila, bylo víc než smutek. Bylo to něco hlubšího, palčivějšího.

"Jestli chceš nosit jen černou, nevadí mi to. Můžeme to vyškrtnout z pravidel."

Everett se na mě podíval. "Kde se to vzalo?"

Pokrčila jsem rameny. "Jsi muž v černém. Jestli chceš nosit černou, chci to taky." Nohy se mi nezvózně klepaly.

"Muž v černém?" Zeptal se. "Jako Johnny Cash?"

Nohy se mi zastavily. "Kdo to je?"

Everett zavrtěl hlavou. "Opravdu máš hodně, co dohánět, zlatíčko." Než jsem stihla zpracovat tu bolest, kterou jsem cítila z toho oslovení, Everett si poklepal na citát na prsou. "Vezmi si tohle například. Je to z písně."

"Tento svět má pro nás vyhrazen pouze jeden sladký okamžik, je z písně?"

Přikývl. "Je to od skupiny Queen. Což je pravděpodobně další kapela, s kterou jsi nebyla seznámena, takže než otevřeš pusu, tak ti řeknu, že to byla rocková kapela, která vznikla v 70. letech. Tento citát," řekl a přejel si prsty po namydlené kůži, kde bylo jeho tetování, "je z písně Kdo chce žít věčně (Who Wants to Live Forever)."

"Zní to jako opravdu povznášející píseň," odpověděla jsem suše.

Everett se zasmál, vzal si ode mě houbu a vyměnil si se mnou místo ve sprše. Nalil nějaký tělový gel na houbu a začal mi omývat hruď.

"Voní to jako tvůj sprchový gel," řekla jsem, konečně jsem pochopila, proč vždycky voní jako svěží voda.

"Protože je. Chci, aby ti tak voněla pokožka." Přejel mi houbou dolů po přední části mého těla, než si mě otočil. Když mi houba přecházela přes záda, cítila jsem, jak ji nahradil svýma rukama a jeho prsty mi tlačily na rameno a zpátky na ráda, kde mi začal masírovat svaly. Hlava mi klesla dozadu.

"To je příjemné," cítila jsem, jak mi slova vibrují v krku.

"Bolí to?" Zeptal se.

"Jenom trochu, ale je to taky příjemné."

"Kde je potěšení, musí být i trocha bolesti."

Otevřela jsem oči a narovnala hlavu. "Myslím, že ano."

"Tady to je, Parker." Pak mě objal a přejížděl po mě rukama. "Musíš mít dostatek odvahy, abys to vydržela."