TSOD - 10. kapitola

Překlad: Liv

TAG - kazeta

„MILLIE!“ V DOMĚ byla tma jako v pytli. Žádné světlo na verandě a žádná záře z oken. Nemohl jsem otevřít tu zatracenou bránu, i když předtím to šlo bez problému. Přeskočil jsem jí, schody jsem překročil třemi velkými kroky a vletěl nezamčenými dveřmi do domu, zatímco moje srdce bušilo jako buben a doplňovaly ho činely znějící v mé hlavě.

Vevnitř byla tma a to mě přesvědčilo, že pokud najdu světlo a rozsvítím, uvidím něco, co vidět nechci.

„Millie!“

Hledal jsem světlo a moje ruka se otřela o Milliinu hůl a srazila jí k zemi. Pokud je tady její hůl, opřená o své místo, bude tady i ona. Našel jsem vypínač, světlo zaplnilo chodbu, a osvětlilo kapky krve, které mířily ke schodům nahoru, kde se postupně ztrácely, jen aby mohly dopadnout o kousek dál ve větší míře.

Vyběhl jsem schody a dupal po chodbě, aniž bych věděl, kam mířím. V téhle části domu jsem nikdy nebyl. Otvíral jsem dveře a zapínal světla, dokud jsem nenašel místnost, která musela patřit Millie. Zdi byly prázdné, dřevěná podlaha čistá – žádné rozházené věci nebo odhozené oblečení, o které by mohla Millie zakopnout. Kapky krve vedly k zavřeným dveřím naproti úhledně ustlané postele.

„Millie?“ řekl jsem, ale byl z toho šepot. Už jsem nemohl křičet. Až moc jsem se bál. Přešel jsem místnost a otevřel dveře, připraven na nejhorší, jen abych vešel do koupeny, která byla jako zbytek domu temná. Světlo z ložnice osvětlilo malý prostor a já jsem zíral na Millie, která byla posazená na kraji vany v tílku a šortkách, vlasy vyčesané nahoru, jako by se chystala dát si vanu a nechtěla si je namočit. Krev byla po celém umyvadle a přes kohoutek se táhl morbidní krvavý otisk prstů. Sklouzl jsem rukou podél zdi vedle dveří a světlo změnilo vínovou krev do veselé červené.

Millie měla sluchátka v uších a její hlava se pohybovala, jako by spíš odpočívala, než krvácela. Měla prsty zabalené do žínky a pevně je svírala.

Její oči byly otevřené, zíraly do prázdna a vůbec nevěděla, že tady stojím.

Vytrhl jsem sluchátka z jejích uších a ona překvapeně vyjekla.

„Amelie,“ zavrčel jsem.

„Davide?“ vykřikla, její hlas byl plný překvapení místo bolesti.

„Co to sakra děláš?“

„Co sakra děláš TY?“ odsekla a okamžitě zopakovala můj rozzlobený tón.

„V celém domě je tma, po schodech se táhne krvavá stopa, takhle koupelna vypadá, jako bys tady chtěla spáchat sebevraždu a ty si hraješ s iPodem–“

„Řízla jsem se do prstu. Nemyslím si, že je to tak špatné. Trochu to pulzuje, ale to je všechno. Hodně to krvácelo, takže se to snažím zastavit dost na to, abych to mohla přelepit náplastí.“

„Ukaž mi to.“ Klekl jsem si před ní a odmotal žínku z jejich prstů. Krev se okamžitě vyvalila, ale ne dřív, než jsem si udělal obrázek o zranění podle množství krve na žínce.

„Je to dost hluboké, ale pravděpodobně bude stačit obvaz, pokud se nebojíš malé jizvy.“ Zase jsem její prsty zabalil a nakázal, ať je drží. „Kde jsou obvazy?“

„Myslela jsem, že jsou nějaké ve skříňce nad umyvadlem. Ale nemohla jsem je najít. Ale moc jsem nehledala. Teklo to a chtěla jsem to zastavit dřív, než jsem udělala nepořádek. Henry nesnáší krev a já jsem ho nechtěla budit.“

„Pozdě.“

„Cože?“

„Vyděsila jsi ho k smrti, Millie. Henry přišel do baru v pyžamu a blábolil něco o krvi a počtu stehů v baseballu. Byl úplně vyděšený. Myslel jsem, že se ti stalo něco hrozného. Nebyl jsem si jistý, co tady najdu.“ Cítil jsem, jak se kolem mě místnost otočila, a já klesl na sedátko záchodu, než jsem mohl omdlít a zhoršit situaci.

„Byl pro tebe?“ zeptala se ohromeně. „Myslela jsem, že je v posteli! Neslyšela jsem ho. Já jsem…“

„Poslouchala hudbu?“ vyštěkl jsem.

„Ano! To není zločin, Tagu. Jsem ve vlastním domě! Nemusím ti to vysvětlovat! A v mém domě je vždycky tma, když Henry spí! Já jsem slepá, pamatuješ? Já světlo nepotřebuju!“ Její rty se třepaly a já zasténal.

„Sakra, Amelie. Neplač, miláčku. Bál jsem se o tebe. Dobře?“ Bál bylo řečeno velmi mírně. Vstal jsem a otevřel zrcadlovou skříň nad umyvadlem. Podle krvavých otisků jsem viděl, kde Millie hledala. Na malé přeplněné polici bylo několik předmětů umaštěné krví. Na horní polici byly tři obvazy a já jsem je vděčně vytáhl a zavřel skříňku se slibem, že tu krev umyju, až si s Millie přestanu hrát na doktora.

„Kde je Henry?“ zeptala se tiše.

„Axel byl v baru. Má rád Axela, takže jsem ho tam nechal, abych zjistil, co se ti stalo. Zatraceně jsi mě vyděsila, Amelie.“ Do telefonu jsem naklepal zprávu pro Axela, aby věděl, že je Millie v pořádku a za chvíli si pro Henryho přijdu.

„Říkáš mi Amelie, protože se na mě zlobíš? Nejsi moje matka, Tagu. Vím, že to musí vypadat zle, ale jsem naprosto schopná tu situaci zvládnout. Už jsem se párkrát řízla a jsem si dost jistá, že se to někdy stane zase.“

„Pšš, Millie. Nezlobím se. Nezlobím. Prostě… pojď sem.“ Přitáhl jsem jí k sobě, postavil jí před umyvadlo a obvázal jí prst. Na pažích a nohou měla šmouhy od krve. Opláchl jsem žínku, kterou používala na zastavení krve, a ždímal jí, dokud z ní netekla čistá voda. Potom jsem jí použil, abych jemně otřel krev z jejích rukou a snažil jsem si nevšímat její husí kůže, když jsem pokračoval na její předloktí a potom ještě výš, otřel jsem její levé rameno a šmouhu na straně její brady. Koupelna byla malá a ta chvíle tak intimní, že spolu s krví zmizela i moje frustrace a strach. Znovu jsem žínku opláchl, aby byla teplá, a potom jsem si kleknul, abych umyl její nohy, zatímco ona položila ruce na má ramena, aby se udržela na jedné noze, když jsem její druhou zvednul. Přestal jsem, abych žínku znovu opláchnul, než jsem se přesunul na druhou nohu a ona zkroutila v prstech mé tričko a já cítil teplo v žaludku. Pokračoval jsem, dokud nebyla její pokožka růžová z teplé látky a přál jsem si, abych ještě nebyl u konce. Nemohl jsem nic dělat s tou krví na jejím černém tílku ani růžových kraťasech, které ladili s nehty na jejích nohou. Bříškem palce jsem se dotkl jednoho jejího nehtu na noze.

„Jak jsi to udělal?“

„Co? Jak jsem je nalakovala?“

„Jo.“

„Praxe.“

„Takže jsi sladila ty šortky a lak schválně?“ vzhlédl jsem, abych viděl její reakci.

„Samozřejmě.“ Usmála se, ale její hlas zůstal šepotem, skoro jako by se bála, že by hlasitost zahnala ten nabitý vzduch, který bzučel kolem nás. Vstal jsem a nechal mezi našimi těly prostor pár centimetrů.

„Proč?“ Zdálo se to tak nepodstatné, bezvýznamné a přitom to muselo dát tolik práce.

A ona se ani nemohla podívat na výsledek.

„Je to všechno o maličkostech… copak to ještě nevíš, Velký chlape?“ Řekla velký chlape stejným způsobem, jak já říkám miláčku.

„Kdy umřela tvoje máma, Millie?“ Můj hlas byl tichý a jemnější, než moje ruce na jejím těle.

„Když mi bylo osmnáct. Byla nemocná asi dva roky. Ani neměla vydržet tak dlouho. Ale věděla, že musí. Musela jsem být zletilá, abych se mohla stát Henryho opatrovníkem.“

„A kdo se stará o tebe, Millie?“ zašeptal jsem.

„O mě se nikdo starat nemusí, Tagu,“ zašeptala zpátky. „Snažila jsem se ti to říct.“

„Potřebovat a chtít jsou dvě různé věci.“ Polkl jsem a snažil se přesvědčit sám sebe, že nechci to, po čem velmi, velmi toužím. Když jsem se nepohnul, abych si to vzal, Millie ke mně přistoupila a opatrně mi vklouzla rukama kolem pasu. Moje srdce bušilo v hrudi a Millie na ní položila hlavu a poslouchala. Nemohl jsem se před ní skrýt. Byla slepá a přitom viděla každou zatracenou věc. Skoro stejně opatrně jsem kolem ní obalil ruce, volně a nechal jsem své velké dlaně na jejích štíhlých zádech.

„Můžu se tě na něco zeptat, Tagu?“ Její hlas byl naříkavý a tichý, jako by mluvila přímo k mému srdci, které leželo pod jejími rty. Odpovědělo jí cváláním. Asi jí to stačilo, protože nečekala, až promluvím. „Bojíš se mě políbit?“

„Proč bych se bál?“ Tak zatraceně jsem se bál.

„Protože líbat slepou holku je jako okrást žebráka nebo lhát knězi, víš? Jako uhodit dítě nebo utopit kotě? Je to jeden z těch neodpustitelných hříchů.“

Zamumlal jsem nadávku a chtěl se zasmát její troufalosti a přitom se naštvat kvůli tomu, že byla tak chytrá.

„Nebo máš možná pocit, že je to jako když potáhneš za volnou nitku, díky které nakonec rozpleteš celý svetr. Jedna z těch věcí, která se zdá nevinná, ale má katastrofální následky.“

„Tak to není, Millie,“ lhal jsem.

„Tak to je, Tagu. A pokud si myslíš, že chci nějakou záruku jen proto, že jsem slepá, tak mě to uráží. Kdybych byla jakákoliv jiná holka, tak už bys mi v tuhle chvíli sundávat oblečení. Je to jen polibek, Tagu. Není to slib podepsaný krví. Jen polibek.“

Když jsem jí jemně odstrčil a donutil jí zvednout hlavu z mé hrudi, viděl jsem bolest, která se objevila na celém jejím obličeji a silně zavřela víčka, jako by se chtěla chránit.

Ale špatně to pochopila. Vytvářel jsem si prostor, abych se mohl pohnout, ne abych jí od sebe vzdálil. Sklouzl jsem prsty po straně jejího obličeje, vzal jsem její hlavu do dlaní a položil své rty na její. Chytila se mých zápěstí a než jsem mohl polknout, z úst jí unikl malý vzdech, který jenom přidal strachu, který pořád bzučel v mé hrudi.

Její rty byly měkké, ústa sladká a na několik sekund jsem si byl vědom těch nejmenších detailů. Jak moje vousatá brada přejela přes její hladkou tvář, když moje rty šeptaly přes její, hedvábné teplo jejího očekávání, pramen jejích vlasů, který lechtal mou tvář, když jsem jemně přidal tlak na její rty. A potom se ke mně hladově naklonila, nárokovala si víc a podrobnosti se rozmazali do opojného pocitu touhy.

Můj žaludek poklesnul a moje ruce sklouzly z jejího obličeje až k pasu, kde jsem svoje ruce ovinul kolem jejího štíhlého těla, pevně jsem jí svíral a zoufale se snažil neztratit kontrolu, statečně se snažil udržovat emocionální lhostejnost, zatímco moje tělo mávalo bílou vlajkou. Potom moje myšlenky přemohl ten pocit a já jsem přestal myslet úplně.

Millie mě nejen políbila, ona mě označila, držela můj obličej ve svých dlaních, konečky prstů měla stočené do mé kůže, přitahovala si mě k sobě a díky dotyku jejich prstů a rtů mizela moje vůle vzdorovat. Potápěla se do mého těla, až jsem lapal po dechu, můj jazyk tancoval s tím jejím, její nohy viseli nad podlahou, když jsem jí zvedl. Obtočila nohy kolem mého pasu, abychom k sobě byli ještě blíž, nohami mě obepínala stejně silně, jako jsem jí svíral v rukou. Pak jsem klopýtal pryč z koupelny, svíral jsem jí jako dítě, které jsem chtěl zoufale chránit a líbal jsem jí jako ženu, kterou jsem odhodlaně chtěl mít, a padl jsem s ní na postel, jako by mě postřelili.

Moje ruce vklouzly pod její tílko, přejížděl jsem palci po hedvábné kůži na jejím břiše a tlačil jsem ten zakrvácený kus oblečení nahoru, přes její ňadra až k hlavě, kde jsem od ní odtrhl rty, abych jí to tílko mohl svléct úplně. Přitom jsem jí vyndal sponky z vlasů a její temné vlny se rozlily kolem jejích ramen a proti bílému prostěradlu připomínaly bazén inkoustově černé barvy. A mně se zasekl dech v hrudi. Moje ruce ztuhly a mé srdce zakoplo a pak těžce bušilo proti mým žebrům.

Odtáhl jsem se od ní a vstal, abych se mohl podívat na tu dívku pode mnou. Tmavé vlasy, hebká pokožka, plná prsa. Polkl jsem, hrdlo jsem měl plné emocí, které připomínaly spíš lásku než touhu. Její oči byly zavřené, její rty pootevřené a čekala, až se vrátím. Nezakryla se, ani se po mě nenatáhla. Prostě čekala.

Dole bouchly dveře.

„Tagu!“ zařval Axel. Millie sebou trhla a já jsem byl na druhé straně místnosti, škubal zásuvkami komody a hledal jsem čisté triko, abych zakryl to, co jsem právě rozbalil. Najednou byla vedle mě, jemně mě odstrčila na stranu a bez problému našla to, co jsem hledal, a přetáhla si to přes hlavu.

„Tagu!“ Axel zněl zoufale a mě napadlo, jestli se nesnaží držet panického Henryho.

„Henry potřebuje vidět, že jsi v pořádku, Millie.“ Ale ona už mířila ke dveřím a pohybovala se s takovou jistotou, že jsem chvíli jen užasle stál, než jsem se probral, zavrtěl hlavou a následoval jí ven z místnosti.

Axel a Henry stáli u paty schodiště, Axel držel Henryho a snažil se ho uklidnit. Když viděli mně a Millie, Axel pustil Henryho a úlevně zaklel ve švédštině. Henry vyběhl schody, přiřítil se ke své sestře, která ho slyšela, připravila se, a když byl u ní, obmotala kolem něj své tenké paže.

„Jsem v pořádku, Henry. Je mi dobře. Měl jsi za mnou přijít, Henry, než ses vyřítil uprostřed noci z domu! Ani jsem nevěděla, že jsi vzhůru. Měl jsi mě to nechat vysvětlit.“

„V baseballu je přesně 108 stehů,“ zašeptal Henry a zabořil hlavu do ramene jeho sestry.

„Já nepotřebuju stehy, Henry. Jsem v pořádku. Přísahám.“ Přejela rukou přes jeho šílené vlasy a pevně ho držela.

„Takže je všechno v pohodě?“ Axel přešlápl a sáhl po klice, jako by ho Henry unavil. Sešel jsem schody a natáhl ruku k mému příteli.

„Jo, Axeli. Díky. Dlužím ti, chlape.“

Axel přikývl a vzal mě za ruku, v jeho rychlém úsměvu byla jasně vidět úleva. „Nemohl jsem ho přesvědčit, že je všechno v pořádku.“

„To je v pohodě. Měl to těžké. Ten chudák kluk neměl žádný důvod čekat dobré zprávy,“ řekl jsem tiše, jen pro jeho uši. Axel znovu přikývl, a pustil mou ruku, vyklouzl ze dveří do noci, rozloučil se s Henrym, který zvedl ruku, ale nezvedl hlavu z Millina ramene.

Nechal jsem Henryho v Millině náručí a vydal se hledat hadru a dezinfekční prostředky, připraven zbavit dům krvavých skvrn a špatných vzpomínek. Když už jsem se do toho dal, uklidil jsem v kuchyni, vyklidil jsem myčku a pak jsem jí zase naplnil a zapnul. Potom jsem sledoval kapky krve nahoru po schodech, přes Milliin pokoj až do koupelny, a přitom jsem se snažil nemyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby Axel s Henrym nedorazili. Když jsem drhnul umyvadlo a starým kartáčkem za zuby pečlivě myl dlaždice v koupelně, slyšel jsem přes své neuspořádané emoce hlas sportovního komentátora a hlas Millie, který se ozýval za Henryho dveřmi. Vyndal jsem obsah skříňky s léky a dělal jsem si poznámky o tom, jak přesně jsou léky seřazené, abych je pak mohl vrátit přesně na jejich místo a Millie bude schopná všechno najít, až s tím skončím. Pro dobrý pocit jsem ještě umyl sprchu a záchod.

„Voní to tady jako borovice a míza.“ Millie stála u dveří a jemně se usmívala.

„Ah. Moje vůně,“ zavtipkoval jsem, i když to tak neznělo. Svojí dobrou náladu jsem nechal v baru, když Henry vrazil v pyžamu do dveří, a ještě jsem si jí nevzal zpátky. Stál jsem a umýval si ruce, ale neotočil jsem se. Ruce jsem měl z mytí červené, ale moje nervy byly na hraně a já si právě teď v okolí Millie nedůvěřoval.

„Henry je v pohodě?“ zeptal jsem se.

„Jo. Henry je v pohodě. A ty?“ Její hlas byl plachý. Neodpověděl jsem hned a ona čekala, poslouchala, jak si umývám ruce.

„Když zmizela moje sestra, říkal jsem si, že jednoho dne prostě přijdu domů a ona bude zpátky. Že to bylo jen nedorozumění. Špatný sen.“ Zíral jsem na její odraz v malém oválném zrcadle, moje oči přilepené na její tváři, než jsem se donutil odtrhnout zrak. Dneska jsem se cítil jako starý Tag. Ten šestnáctiletý Tag, který ztratil svojí sestru a nemohl jí zachránit.

„Jsem rád, že je Henry v pohodě.“ Byl jsem taky rád, že je v pohodě Henryho sestra. Byl jsem tak rád. Tak směšně, vděčně rád, že jsem měl slzy v očích.

Cítil jsem, jak mě Milliina ruka pohladila po zádech, našla mě, pak sklouzla rukama kolem mého pasu a položila hlavu na mé záda.

„Děkuji, Davide. Nevím, proč jsi na nás tak hodný. Ale jsi. A nebudu to zpochybňovat. Budu prostě vděčná.“ Cítil jsem na svých zádech její tělo a ruce kolem mého pasu se krátce utáhly. Potom ustoupila, pustila mě a na mě dolehla touha, která mě sežehla jako oheň. Zaklel jsem, otočil se, zabouchl dveře koupelny a přitiskl na ně Millie.

„Zatraceně, Millie!“ Zaúpěl jsem do jejich vlasů. „Proč musíš být tak zkurveně sladká?“ Moje rty byly na jejím čele, jejích tvářích, a tiskly se k jejímu krku, než jsem našel její ústa a úplně zapomněl na jemnost.

Ukazovala stejný zápal, kousala mě do spodního rtu, než jsem kmitl jazykem a cítil chvění jejího těla. Chtěl jsem na sobě cítit její nahé tělo, stáhnout jí na zem, odstrčit naše oblečení na stranu, ale místo toho jsem dal ruce nad její hlavu a chytil se dveří, abych se jí nedotýkal a abych nezačal něco, co jsem nemohl dokončit. A kdybych začal, tak už bych neskončil. Kdybych znovu viděl, jak leží pode mnou, její vlasy kolem ní, její ruce přitahující moje tělo, neskončil bych. A to jsem si nemohl dovolit. Ještě ne. Možná nikdy. Protože bez ohledu na to, co Millie řekla, ať už je to urážlivé nebo ne, Amelie Andersonová – nádherná, statečná a zatraceně SLEPÁ – nebyla ten typ dívky, se kterou si hrajete. Nebyla ten typ dívky, kterou vodíte za nos. Flirtoval jsem. To ano. Ale neublížil bych. Řekla, že nepotřebuje jistotu, ale já si byl zatraceně jistý, že to tak není. Byl jsem si zatraceně jistý, že záruka je přesně to, co si zasloužila. A tak daleko jsem ještě nebyl.

Moje tělo bylo. Moje tělo stačilo dojít sem a zase zpátky už několikrát. Moje tělo běželo kolem mého srdce, řádilo, zpochybňovalo mě a prosilo, abych pokračoval.

Ale ať už jsem byl jakkoliv směšně, vděčně, se slzami v očích rád, že byla v pořádku, tak daleko jsem ještě nebyl.

Odtrhl jsem od ní ústa a zabořil obličej do jejích vlasů.

„Jsi ještě panna, Millie?“ zeptal jsem se, hlas ochraptělý a ruce pořád nad její hlavou.

Ztuhla, její ruce, které byly na mé hrudi, teď náhle padly k jejím bokům.

„A ty?“ zeptala se škrobeně.

Napůl jsem se zasmál, napůl zasténal nad její drzostí a políbil jí na temeno hlavy. Smích odstranil většinu napětí, které jsem v sobě držel a zbytek jsem vydechl v dlouhém povzdechu.

„Ne, Millie. Já teda nejsem. Ani náhodou. A ty?“ zopakoval jsem otázku.

„Ne.“

„Lžeš. Máš malou rýhu mezi obočím a koušeš se do rtu. To je tvoje řeč.“

„Moje řeč?“

„Jo. Nesnaž se nikdy hrát poker, miláčku.“ Ustoupil jsem, nechal ruce padnout k bokům a napodobil její postoj. Přitáhl jsem Millie dopředu, abych mohl otevřít dveře koupelny, o které se opírala. „Musí už být něco kolem dvou ráno. Musím jít. Rozloučím se s Henrym a půjdu.“

Millie ztuhla a mírně zvedla bradu, což je další její řeč, ale beze slova mě následovala ven z koupelny. Uvedl jsem jí do rozpaků, ale nebylo nic, co jsem mohl říct, takže jsem držel jazyk za zuby a ruce u sebe. Strčil jsem hlavu do Henryho pokoje, jen abych zjistil, že už spí, rozvalený na své posteli a na obličeji mu blikají barvy z televize, kterou měl na protější stěně.

„Obři San Franciska vyhráli Světoví pohár 2012! Obři to všechno vyhráli!“ křičel komentátor a já si uvědomil, že sleduje záznam. Sezóna baseballu dávno skončila. Uvažoval jsem, jestli Henry doufá, že tam zahlédne tátu, bývalého hráče Obrů, jednoho z nejjasnějších světel baseballu. Škoda, že je to kretén. Škoda, že na tom Henrymu pořád záleží.

Zavřel jsem tiše dveře a vydal se dolů po schodech, najednou unavený, svaly mě bolely, krk jsem měl tuhý a myšlenky mě trápily. „Nikdy nezavolal, nikdy vás nekontaktoval? Ani potom, co umřela vaše matka?“

Millie věděla, o kom mluvím, i když jsem jeho jméno do otázky nezahrnul. Pokrčila rameny, jako by to pro ní moc neznamenalo. „Ne. Jeho právník jednou volal, aby si ověřil, že jsem pořád s Henrym. Aby si ověřil, že jsem jeho opatrovník. Potom se zdvojnásobily peníze, které posílal. Prostě posílá peníze. Měsíc po měsíci přijde šek. Jsem si jistá, že se kvůli toho cítí líp. Někteří lidé to nezvládnou, víš. To zklamání, tu přítěž, tu odpovědnost, která přichází s dítětem, které je zdravotně postižené. On to nezvládnul.“ Millie měla hlas chladný a stála rovně jako prkno.

„Hm.“ Naklonil jsem se a políbil jí na čelo. „Dobrou noc, Millie.“ Vyšel jsem dveřmi a byl jsem v polovině cesty domů, když jsem si uvědomil, že si asi Millie myslí, že jsem jeden z těch lidí – lidí, kteří to nezvládnou.