TM - 25. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Další čtyři měsíce se snažím dát si život zpátky dohromady. Druhý den v nemocnici v Bangkoku mě považují za schopnou cestovat a vrátit se domů, zpátky do Illinois s mými rodiči. Na cestu domů máme dva FBI doprovody – agenta Wilsona a Bosovskeho – kteří využijí dvacetihodinový let na další otázky. Oba jsou frustrovaní, protože dle jejich databází, žádný Julian Esguerra neexistuje.

„Neslyšela jste ho používat jiná jména?“ zeptá se mě agent Bosovsky už potřetí, když ani v Interpolu o něm nemají záznamy.

„Ne,“ odpovím trpělivě. „Znám ho jen jako Juliana. Teroristi mu říkali Esguerra.“

Bethiny dohady o tom, kdo jsou naši únosci, se potvrdily jako pravdivé. Opravdu byli součástí nebezpečné Džihádské organizace zvané Al-Quadar – to je vše, co byla FBI schopná najít.

„Tohle prostě nedává smysl,“ řekne agent Wilson, kulatý obličej se mu stáhne. „O každém s takovou mocí bychom měli vědět. Pokud je hlavou ilegální organizace, která vyrábí a distribuuje špičkové zbraně, jak je možné, že ani jediná státní instituce o něm neví?“

Nevím, co jim říct, tak jen pokrčím rameny. Soukromí vyšetřovatelé, které najali mí rodiče, také nebyli schopni cokoliv najít. Rodiče a já jsme se bavili o tom, jestli říct FBI o Julianových penězích, ale shodli jsme se, že ne. Vypustit tuhle informaci takhle pozdě by znamenalo dostat i mé rodiče do problémů a mohlo by se stát, že by si FBI myslela, že jsem byla Julianův spolupachatel. Navíc, co za únosce pošle peníze rodině oběti?

Když se dostaneme domů, jsem vyčerpaná. Jsem unavená z toho, jak mám rodiče neustále za zadkem a je mi špatně z neustálých otázek od FBI, na které neznám odpověď. Nejvíc jsem ale unavená z těch milion lidí kolem. Po roce s minimálním lidským kontaktem se cítím zachvácená davem.

Můj pokoj doma zůstal netknutý. „Pořád jsme doufali, že se vrátíš,“ vysvětlí máma, obličej jí září štěstím. Usměju se a obejmu ji, než ji jemně vystrčím z pokoje. Víc než cokoliv teď potřebuju být sama – protože nevím, jak dlouho si ještě udržím mou ‚normální‘ tvář.

***

Dva týdny po mém příjezdu domů, se od rodičů odstěhuju. Snaží se mi to vymluvit, ale přesvědčím je, že je to přesně to, co potřebuju – že potřebuju být sama sobě vlastním pánem a nezávislá. Pravdou je, že ač své rodiče miluju, nemůžu kolem nich být dvacet čtyři hodin denně. Už nejsem ta bezstarostná holka, kterou znali, a pro mě je příliš únavné se za ni vydávat. Je mnohem jednodušší být sama sebou v malém bytu nedaleko.

Rodiče se mi snaží vnutit zbytek Julianova daru – půl milionu dolarů – ale odmítnu. Ty peníze patří mým rodičům na zaplacení hypotéky a chci, aby to tak bylo. Po několika hádkách se konečně dohodneme: splatí hypotéku a zbytek dají do fondu na vysokou. I když nemusím pracovat, najdu si práci servírky. Dostane mě to z domu a není to náročné – což právě teď potřebuju. Mám dny, kdy nemůžu spát a dny, kdy vylézt z postele je mučení. Prázdnota uvnitř mě, mě ničí, utápím se v smutku a chce to veškerou mou sílu, abych fungovala normálně. Když jdu spát, mám noční můry. Hlava mi přehrává Bethinu smrt a jak vybuchlo skladiště, a to pořád dokola, dokud se neprobudím celá zpocená. Po těchto snech jen ležím, toužím po Julianovi, po jeho teplém a bezpečném objetí. Bez něj se cítím ztracená, jako loď bez kormidla. Jeho nepřítomnost ve mně udělá díru, která se nechce zahojit.

Beth mi chybí taky. Chybí mi její přístup, její věcný postoj k životu. Kdyby tu byla, byla by první, která by mi řekla, že takové věci se stávají ,a že se s tím musím vyrovnat. Chtěla by, abych se posunula dál. A já se snažím… ale nesmyslnost její smrti mě užírá. Julian měl pravdu – předtím jsem nevěděla, co je nenávist. Nevěděla jsem, jaké to je někomu ublížit, toužit po jejich smrti. Teď to vím. Kdybych se mohla vrátit v čase a zabít teroristy, kteří zabili Beth, udělala bych to. Nestačí mi, že umřeli při tom výbuchu. Přeju si, abych to byla já, kdo ukončí jejich život.

Mí rodiče trvají na tom, abych chodila k terapeutovi. Abych je uklidnila, párkrát tam zajdu. Nepomůže to. Nejsem připravená odhalit své srdce a duši nějakému cizinci. Naše sezení jsou ztrátou času a peněz. Nejsem v tom správném rozpoložení na terapii – má ztráta je příliš čerstvá.

Znovu začnu kreslit, ale nemůžu kreslit ty samé slunečné zákoutí, jako předtím. Mé umění je teď temné, chaotické. Kreslím výbuchy pořád dokola, snažím se ho dostat z hlavy a pokaždé jsou ty obrazy jiné, víc abstraktní. Také kreslím Julianův obličej. Dělám to zpaměti a trápí mě, že nemůžu zachytit jeho dokonalost. Nehledě na to, kolikrát se o to pokouším, nikdy to není on.

Všichni mí přátelé jsou na vysoké, takže prvních několik týdnů s nimi mluvím jen po telefonu a přes Skype. Moc neví, jak se chovat a já se jim nedivím. Snažím se udržovat konverzaci lehkou a soustředím se hlavně na to, co se událo v jejich životě po maturitě, ale vím, že jim vadí mluvit o svých problémech s partnery a zkouškách, když já jsem byla obětí příšerného zločinu. Lítostivě se na mě dívají a v očích mají zvědavost, ale nemůžu se přinutit mluvit o svém zážitku na ostrově.

I přesto když Leah přijede domů z Univerzity v Michiganu, trávíme čas spolu. Po několika trapných objetí v ní vidím tu samou holku, která byla po celou dobu na střední má nejlepší kámoška.

„Líbí se mi tvůj byt,“ řekne, prochází se po něm a prohlíží si malby, které jsem si pověsila na zeď. „Je to moc pěkné. Odkud jsou?“

„Namalovala jsem je,“ řeknu ji a obuju si boty. Jdeme do místní italské restaurace na večeři. Mám na sobě upnuté džíny a černý top, jako za starých časů.

„Vážně?“ Leah po mně hodí obdivným pohledem. „Odkdy maluješ?“

„Chvíli,“ řeknu a natáhnu se po kabátu. Už je podzim a začíná být zima. Zvykla jsem si na tropické klima ostrova a při šestnácti stupních mrznu.

„Kruci, Noro, to jsou fakt super malby,“ řekne a jeden obraz sundá, aby si ho lépe prohlédla. Na zeď jsem vyvěsila jen nějaké – Julianovi portréty jsou soukromé. „Nevěděla jsem, že to v sobě máš.“

„Díky.“ Zašklebím se na ni. „Můžeme jít?“

***

Večeři si užijeme. Leah mi vypráví, jaké to je chodit na vysokou a o Jasonovi, jejím novém příteli. Pozorně poslouchám a vtipkujeme o klucích a jejich nevysvětlitelných potřebách dělat stojky na bečkách piva.

„Kdy si budeš podávat přihlášku ty?“ zeptá se, když jsme v půlce dezertu. „Chtěla jsi nejdřív na místní vysokou. Pořád to tak chceš?“

Přikývnu. „Ano, myslím, že se přihlásím na jarní semestr.“ Ačkoliv si teď můžu dovolit jít na jakoukoliv vysokou, nemám chuť měnit své plány. Peníze na mém účtu mi nepřijdou skutečné a nechci je utrácet.

„To je super,“ řekne Leah s úsměvem. Zdá se nějak nabuzeně, jako by ji něco nadchlo.

Brzy zjistím, co.

„Ahoj, Noro,“ zaslechnu známý hlas za sebou, zrovna když chceme platit. Vyděšeně nadskočím. Otočím se a zírám na Jakea – kluka, se kterým jsem byla na prvním rande v tu osudnou noc, kdy mě Julian unesl. Kluk, kterého Julian kvůli mně zmlátil. Vypadá pořád stejně: rozcuchané blond vlasy, hnědé oči a skvělá postava. Jen výraz v jeho tváři je jiný. Je ztrhaný a napjatý, a obavy v jeho očích jako by mě kopli do břicha.

„Jakeu…“ cítím se, jako bych viděla ducha. „Nevěděla jsem, že jsi ve městě. Myslela jsem, že jsi v Michiganu-“

A pak si to uvědomím. Otočím se vyčítavě na Leah, která se na mě zeširoka usměje. „Doufám, že ti to nevadí, Noro,“ řekne. „Prozradila jsem Jakeovi, že se s tebou tenhle víkend uvidím a zeptal se, jestli se může přidat. Nebyla jsem si jistá, jak se na to budeš tvářit, kvůli tomu všemu-“ trochu zčervená, „-tak jsem jen zmínila, že tu dnes večer budeme.“

Zamrkám, dlaně se mi začnou potit. Leah o tom zmlácení, které jsem Jakeovi způsobila, neví. Tohle jsem prozradila jen FBI. Nejspíš má strach, že mi Jake přivodí zpátky otřesné vzpomínky na můj únos, ale neví o nevolnosti, vinně a úzkosti, kterou právě teď cítím. Ale Jake ví o tom, že jsem za ten útok zodpovědná. Vidím to na něm.

Donutím se usmát. „Jasně, že to nevadí,“ zalžu. „Prosím, posaď se. Dáme si kávu.“ Přesunu se na druhou stranu boxu a posadím se. „Jak ses měl?“

Usměje se zpátky na mě a obočí se mu svraští tak, jak se mi to dřív líbilo. Pořád je to jeden z nejhezčích kluků, které jsem kdy potkala, ale už mě nepřitahuje. Mé dřívější pobláznění je teď v porovnání s tím, co cítím k Julianovi, nic.

Když nemůžu spát, často myslím na věci, které jsme spolu s Julianem dělali – věci, které dělal on mně… věci, na které mě vytrénoval, abych chtěla. Během takových nocí se uspokojuju při těch zakázaných vzpomínkách sama. Vzpomínky, ve kterých zažívám bolest a zároveň rozkoš, násilí a chtíč. Toužím, aby si mě tak někdo vzal. Ne někdo, Julian.

Muž, který je teď mrtvý.

Zastrčím ty trýznivé myšlenky dozadu a soustředím se na to, co mi Jake vypráví.

„-jsem nemohl do toho parku několik měsíců,“ řekne a já si uvědomím, že mluví o svém zážitku po mém únosu. „Pokaždé, když jsem tam šel, myslel jsem na tebe, a kde asi jsi… Policie řekla, že je to, jako bys zmizela z planety-“

Poslouchám ho, stud a znechucení mnou samou mě užírá zevnitř. Jak se můžu takhle cítit kvůli muži, který mi udělal něco tak hrozného a ublížil během toho tolika lidem? Jak zvrácená jsem, když miluju někoho, kdo je schopný takového zla? Julian nebyl jen mučitel, ale také nepochopený hrdina, který dělal hrozné věci. Byla to zrůda, prostě a jednoduše.

Zrůda, která mi hrozně chybí.

„Omlouvám se, Noro,“ řekne Jake a vytrhne mě z mých myšlenek. „Omlouvám se, že jsem tě tu noc nemohl ochránit-“

„Počkat, cože?“ nevěřícně na něj zírám. „Zbláznil ses? Víš vůbec, proti komu jsme stáli? Není možné, abychom se tomu vyhli-“

„Stejně jsem se měl snažit.“ Jakeův hlas je plný vinny. „Měl jsem něco udělat, cokoliv…“

Natáhnu se přes stůl a vezmu jeho ruku do dlaně. „Ne,“ řeknu tiše. „Nemusíš se z toho obviňovat.“ Zahlédnu koutkem oka Leah; hraje si s telefonem a snaží se předstírat, že tady není. Nevšímám si jí. Musím Jakea přesvědčit, že to nepodělal tím, že mi nepomohl.

Jeho kůže je pod mými prsty teplá a cítím, jak se třese. „Jakeu,“ řeknu vlídně, dívám se mu do očí, „nikdo tomu nemohl zabránit. Nikdo. Julian má – měl – zdroje, které by mohly závidět i jednotky SWAT. Pokud je to něčí vina, pak moje. Dostal ses do toho kvůli mně a já se upřímně omlouvám.“ Omlouvám se za víc, než jen tu noc v parku, a on to ví.

„Ne, Noro,“ řekne tiše, v očích se mu zableskne. „Máš pravdu. Je to jeho chyba, ne naše.“ A já si uvědomím, že mi také odpouští – že mě chce také odprostit od viny. Usměju se a stisknu mu ruku, tiše přijmu jeho odpuštění.

Přeju si, abych si také tak jednoduše odpustila, ale nemůžu. Protože i teď, když tu sedím a držím Jakea za ruku, nemůžu přestat milovat Juliana.

Nehledě na to, co udělal.