TE - 4. kapitola

Překlad: Sinnel 
Kor.: Jitka

Na scéně se nám objevuje ex – tedy aspoň obrazně. Zvládne se Neil vyrovnat s démony ze své minulostí? Dokáže zvládnout situaci dřív, než se naprosto nečekaně zvrhne? A neohrozí to jeho vztah se Sophií?                              Sinnel

Když jsem měla v plánu schůzku s Valerií, obvykle jsem se pečlivě oblékala, jako bych byla prezidentem a chystala se na tu nejdůležitější schůzku ohledně smlouvy o jaderné bezpečnosti s Vladimirem Putinem. Dneska jsem prostě neměla tolik času, abych v tom ohledu vyvinula potřebné úsilí. Tak jako tak jsem nepotřebovala, abych vypadala dobře. Neil mě stejně neměl v úmyslu srovnávat s Valerií, která bude v oblečení od Versace. Nikdy by se k tomu nepostavil ve stylu: „Sakra, Sophie, ty vypadáš tak ošklivě, že jsem právě teď zapomněl na všechny ty problémy, které byly mezi mnou a Valerií a chystám se k ní vrátit.“ Nestalo se to za celých dvacet šest let a nestane se to ani dnes.

Vypadalo to, že Neil má stejnou teorii. Když dorazila Valerie, sešel dolů v tričku s obrázkem své oblíbené kapely a šedých teplácích. Tím dával jasně najevo, že na ni nepotřebujeme udělat dojem. Já jsem na sobě měla zelené tričko s dlouhým rukávem a černé kalhoty na jógu. Vlasy stále ještě mokré ze sprchy jsem si nedbale svázala do copu a šla jsem za nimi.

Našla jsem je v obývacím pokoji. Valerie byla oblečena elegantně, ale ležérně v úzkých džínách a dlouhém černém svetru. Jeho volné rukávy jí spadaly dolů po rukou. Lokty se opírala o kolena. Když jsem vstoupila, seděla na židli a klidně pozdravila: „Ahoj, Sophie.“

„Ahoj.“ řekla jsem, zatímco jsem se podívala na Neila. Seděl na pohovce naproti ní, mezi nimi byl konferenční stolek. Čelist měl napjatou, v očích naprosto fádní výraz. Očima jsem těkala mezi jimi dvěma. „Uniklo mi něco důležitého?“

Valerie pohledem zmrazila Neila, její výraz se pohyboval někde mezi nejistotou a lítostí. Co kurvaudělala?

„To je v pořádku Sophie, ví všechno,“ řekl jí Neil. Chlad v jeho hlase by klidně zmrazil vodu na pobřeží Miami v srpnu.

Sedla jsem si vedle něho, celé tělo jsem měla najednou napjaté, jako kdybych sledovala někoho, kdo připínáčkem přejíždí po povrchu nafouknutého balónu. Ať už měla dopadnout jakákoli bomba, chtěla jsem být kvůli němu odvážná, i když ta možnost zakrýt si oči a nic neslyšet byla hrozně moc lákavá.

Z Valeriiných reakcí jsem nedokázala nic vyčíst. Kdybych měla nějak pojmenovat její reakce, bylo by to něco mezi ostražitostí, překvapením a nepříjemným šokem. Co se děje? Pád burzy?

Dokonce i má fantazie mě zrazovala.

„Pak, víš…“ Odkašlala si. „Sophie, tvoje kniha měla obrovský úspěch, že jo?“

To víš, že byla obrovsky úspěšná, ty děvko. Ocitla se na žebříčku v The New York Times.  „Ano… Má to co do činění se mnou?“

„Svým způsobem.“ Valerie se znovu podívala na Neile, jako by ho žádala o svolení říct něco příšerného. „Víš, že můj bratr Stephen, byl… zapletený s Neilem.“

„Jo, to mi řekl.“ Tenhle rozhovor si vyžadoval nějaké tanečky. „Říkal, že byl se Stephenem předtím, než byl s tebou.“

„My jsme spolu nikdy nebyli „spolu“. Měli jsme jen příležitostný sex. Nebyl to žádný romantický, vzájemně opětovaný vztah.“ Už jsem při několika příležitostech slyšela Neila tenhle tón použít a vždycky to bylo zatraceně vážné. Jako když se mi podařilo znevážit jeho obavy ohledně rakoviny. Nebo když přišel na to, že jsem v jeho společnosti byla za špeha.

Takže to bylo opravdu špatné.

„Neile. Ty víš, že tohle není pravda. Ty -“ Při jeho vražedném výrazu se zarazila. Pak řekla směrem ke mně: „Stephen je teď televizním moderátorem a je zde docela známý. A jako takový se stal předmětem zájmu lidí.“

„To chápu,“ ujistila jsem ji.

S dalším pohledem směrem k Neilovi mi řekla: „Má v plánu napsat monografii. Ta bude obsahovat i některé kapitoly o tom, jak se zapojil do BDSM životního stylu. Velkou část z toho bude zahrnovat čas, který strávil s Neilem. Jsou detaily -“

Neil netrpělivě vydechl. „Chce odhalit intimní detaily našeho společného krátkého sexuálního života,“ dokončil za ni.

„Neile, kdybych nad tímhle měla jakoukoli kontrolu -“ začala Valerie a vypadala, jako by už tohle probírala.

Neil ji znovu přerušil. „Měla bys raději najít nějaký způsob, jak do toho zasáhnout a vyřešit. Je to tvůj bratr.“

„A tohle nebude vydávat přes společnost Elwood a Stern. Stejně jako ty mám svázané ruce.“

Odfrkla jsem si, ale moje neúmyslné veselí ti dva rychle umlčeli ošklivým pohledem. „Promiň,“ snažila jsem se vysvětlit. „Svázané ruce, BDSM…“

„Jo Sophie, pochopil jsem tvůj vtip.“ Svůj hněv znovu obrátil na Valerii. „Je to tvůj bratr. Tohle je bordel, který máš uklidnit ty.“

„Jak toho může mít dost na to, aby napsal o Neilovi?“ Už jsem odmítla zhmotnit své zkušenosti do knihy a to jsem s ním žila. „Po všech těch letech, co by mohl snad chtít napsat? Takže se lidé dozvědí, že jsi na ty věci ohledně dominance a submise. No a co? Že některým lidem nevadí, že máš rád občas naplácání, když jsou právě teď všude knihy o tématu „naplácej-mě“?“

„Při zasazení do tohoto konceptu ano,“ řekl Neil. „Ale stále je velice ponižující, když jsou tvoje osobní sklony vystavené veřejnosti. Zvlášť, když ty popisy nebudou zcela přesné.“

„Počkej, co?“ Zeptala jsem se, ale mírně zavrtěl hlavou, jako by mi chtěl naznačit, že tohle probereme později.

„Snažila jsem se ho ohledně tohohle přesvědčit, ale ani to s ním nehne,“ vysvětlovala Valerie omluvně.

Pořád jsem nechápala, v čem byl takový problém. Podle mě to nemusí chtít vykřičet na střeše, že se mu líbí, když někomu během sexu naplácá či ho poplácá on, ale jestli to někdo zjistí, svět se kvůli tomu nezboří. „Neile, o tobě už vyšly čtyři neautorizované biografie. Žádná z nich se tě tak nedotkla. Tak proč právě tahle?“

„Tahle bude mít širší čtenářskou obec,“ řekl stručně. „Ti lidé, kteří četli ty čtyři předchozí knihy, jsou pravděpodobně hlavně nadšenci do životopisů nebo mladí profesionálové, kteří si myslí, že v nich najdou tajemství mého úspěchu.“

„Tuto budou kupovat lidé posedlí celebritami,“ pokračovala Valerie. „Stephen je na očích veřejnosti, dokonce ještě víc než Neil. Chlípné monografie televizní osobnosti se budou prodávat mnohem lépe, než čtení o rakovině bohatého muže, který je na radaru společnosti jen mírně.“

Myslím, že jsem k tomu závěru dospěla na vlastní pěst. Ale ne dřív, než to řekl Neil.

„A ten bohatý muž se chystá oženit. Možná, že by z toho rodina jeho snoubenky nemusela být nadšená, když si představí svou mladou příbuznou, jak je svázaná v ložnici.“

Skoro jsem začala argumentovat, že to přehání, že jeho vtah se Stephenem byl už před lety a lidé by měli samozřejmě předpokládat, že se člověk mění. Ale ještě než jsem stačila cokoli říct, věděla jsem, jak je to šílené. Lidé nikdy nezapomínají. Lidé nikdy nepředpokládají, že se ostatní lidé můžou měnit.

Kdyby si někdo – například moje matka – tu knihu přečetl…

„Musíme něco udělat.“ Když jsem se dívala na Valerii, měla jsem vytřeštěné oči. „Musíš mu zabránit vydat ty kapitoly.“

Zavrtěla hlavou. „Snažila jsem se. Věř mi, že jsem se snažila, Sophie. Stephen říká, že musím přestat „lpět na minulosti“. Všechny moje námitky odmítá s tím, že mi záleží na několik desítek let staré, neopětované lásce.“

„Co… Mohli bychom ho žalovat? Za urážku na cti?“ Přejela jsem pohledem z Valeriiny grimasy k Neilovi.

„Pomluva je to jen v případě, když to není pravda,“ připomněl mi. „A já s ním spal. Soudní spor by k tomu jen přilákal ještě větší pozornost.“

„Naší nejlepší možností by bylo koupit to od Splendor publishing, pokud se to podaří, a tím by se ta kniha zatrhla úplně,“ vysvětlila Valerie. „Už jsem tím pověřila právníky.“

„Reynhlom Media by se o publikaci nikdy nepodělilo.“ Neil si rukou mnul kolena a pak se postavil. Celým tělem mu vibrovalo napětí.

Také jsem nenáviděla ten pocit, že se nic nedaří. „Dobře, pojďme tu situaci rozebrat. Chystáš se zkusit koupit tu společnost. Pokud to vyjde, žádný problém a kniha se zničí. Co by se stalo? Prostě bys ji vůbec nevydal?“

„Ve smlouvě bude klauzule o tom, že pokud se kniha v určitém časovém období nevydá, práva se vrátí autorovi,“ povzdechla si Valerie, jako by to na ni bylo až moc vysvětlovat to naprostému outsiderovi. Byla jsem si docela jistá tím, že zapomněla na to, že jsem v médiích pracovala, aspoň v jedné její odnoži a zaškatulkovala si mě oficiálního statutu trofejní manželky. Ale pokračovala dál. „Když by se práva vrátila, může je jednoduše prodat jinde. Ale takhle bychom je mohli využít, rukopis vrátit, požadovat přepracování a odstranění kapitol.“

„Dobře, takže… problém by byl z většiny vyřešen, jo? Kdyby to nevyšlo, máme jiné cesty?“ zeptala jsem se.

Neil přešel k oknu. Díval se z něj, jako by tam mohl vidět všechny moje rozzuřené vztahy, jak pochodují ulicí přímo k našemu domu. „Právě teď je naším problémem to, že koupě společnosti zabere dlouhou dobu. To by nám pak poskytlo výrazně méně času, abychom tu knihu dostali pod kontrolu.“

„A jakmile by se jednou dostala ven, to jediné, co by zbývalo udělat, je minimalizovat škody, což jen zvyšuje riziko toho, že tím získá jen o to víc pozornosti,“ řekla Valerie. „Pro naši práci je veřejné vnímání velice důležité. Sice nejsme celebrity, ale v případě, že by si obchodní soupeř či potenciální obchodní partner vytvořil na Neila nechutný názor, mohlo by to poškodit společnost.“

„I když už tam nepracuje?“ Nechápala jsem to. Neil odešel do důchodu. Už se přece nemusel starat o to, jak bude ve světě obchodu vnímán, ne?“

„Vypadá to, že pokud budeme zvažovat možnost té koupě, budu se muset z důchodu vrátit. Přinejmenším na nějakou dobu.“ Zaklel. „Nemůžu uvěřit, že mi tohle dělá.“

„Zavolej mu,“ naléhala na něj Valerie a neznělo to, jako by mu to navrhovala poprvé. To kvůli tomu byl tak naštvaný, když jsem sešla dolů. „Jsem si jistá, že když si s ním promluvíš -“

„Mluvit s ním mi nikdy dřív nepřineslo nic dobrého!“ vykřikl Neil. Neil nesnášel, když před lidmi ztratil sebekontrolu. Vypadalo to, že jím to otřáslo víc, než by mělo. Ne, že bych věděla, jak může člověka rozrušit, když zjistí, že jeho bývalý milenec se chystá psát o jejich vztahu a všechno o nich. Přes záda mi přejel studený pot. Pocit, že se to netýká jen naší nastávající svatby, ale i toho, jak by na něj mohla pohlížet moje rodina.

Zvedl se mi žaludek. Myslím, že jsem najednou věděla, co Neila tak rozrušilo. Při pomyšlení, že bych mohla mít pravdu, mou krev v těle nahradila čirá hrůza.

Náhle jsem se postavila. „Valerie, děkuji, žes nám o tom dala vědět. Neil tě bude kontaktovat.“

Nebrala mě na vědomí. „Neile, chceš, abych odešla?“

Zaťala jsem zuby. Tohle byl taky můj dům. Kdybych chtěla, mohla bych jí odtud vykopat.

Než stihl Neil jakkoli reagovat, řekla jsem: „Potřebujeme nějaký čas, abychom to spolu o samotě probrali. Jak dlouho budeš v Londýně?“

„Přes týden.“ Znělo to zmateně, jako by předpokládala, že nechám rozhodovat Neila.

„My odjíždíme pozítří. Pokud budeme cokoli potřebovat, ozveme se.“ Nemyslela jsem si to, ale stála jsem si na svém. Musela jsem si právě teď promluvit s Neilem, a nechtěla jsem, aby u tohohle rozhovoru byla i Valerie.

Rozpačitě vstala a natáhla se po svém černém vlněném kabátu, který měla přehozený přes jiné křeslo. „Neile, pak se mi ozveš, že?“

Odvrátil se od okna a podíval se na ni. „Samozřejmě. V tenhle okamžik si však myslím, že to zní, jako bys měla věci v rukou ty.“

Doprovodila jsem Valerii ke dveřím, a skutečně jsem se díky tomu, co se dělo, cítila špatně. Dělala jsem si starosti o Neila. Byla jsem si jistá, že já jsem se s tím vyrovnávala mnohem lépe než on a rozuměla jsem jeho pocitu naprosté bezmoci i snaze pomoci, a to vše ve stejném okamžiku. Ale kromě podnikatelských aspektů a možnému zásahu do vztahu mezi ní a jejím bratrem, tohle nebylo o ní a Neilovi. Dokonce to nebylo ani o mě a Neilovi. Bylo to o Neilovi a Stephenovi. Byla jsem si dost jistá, že vím naprosto přesně, co se mezi nimi stalo.

Když byla Valerie pryč, vrátila jsem se zpátky do obývacího pokoje. Neil tam už nebyl. Šla jsem do kuchyně a našla ho tam, jak právě dopíjí jedno z Michaelových piv.

„Ahoj,“ řekla jsem opatrně. „Víš, že je to jedno, že?“

Ušklíbl se a postavil prázdnou láhev na pult. „Není před polednem, Sophie. A nemám náladu.“

„Skutečně vypadáš vážně unaveně,“ začala jsem a přemýšlela, jak nadhodit to téma, když „nebyl v náladě“. Opřela jsem se o ledničku a zkřížila ruce. Když otevřel příruční chladničku a vytáhl z ní láhev červeného vína, mlčela jsem.

Aspoň to nebyla whisky, i když jsem si byla jistá, že v určitém bodu později přijde ke slovu.

„Jsem vytočený.“ Odmlčel se, aby se mohl věnovat vývrtce. „Prosím, netvař se tak blahosklonně, Sophie. Při téhle zprávě by byl nasraný každý.“

V souhlasu jsem přikývla. „Ale ty vypadáš… otřeseně. Je tady něco, co mi chceš říct, cos mi nemohl říct před Valerií?“

Podíval se na mě svým pohledem plným temného porozumění. Aniž bych se musela zeptat, věděla jsem to. Ale tak jako tak jsem to musela udělat. „Neile, ten Dom, co tě znásilnil, byl Stephen?“

Vydal znechucený zvuk. „Tohle slovo nepoužívej. Je to tak melodramatické.“

„Dobře. On byl tím Domem, který nepřestal?“ Nevěděla jsem, proč cítí mezi těma dvěma slovy takový rozdíl. „Byl to on, že?“

Vyndal z myčky skleničku na víno a naplnil si ji. „Ano.“

Cítila jsem se, jako by mi někdo z blízka dal přímý zásah z paintballové zbraně. „Nemůže to udělat,“ vyhrkla jsem, jako by to stačilo říct, aby se to nestalo.

„Může.“ Neil vypil polovinu obsahu skleničky jedním douškem. „Stephen by nikdy nepřiznal jakékoli provinění.“

„Ale jestli o tom napíše, lidé se dozví -“

„Věříš tomu, že bude psát o mých zkušenostech nebo o svých?“ zeptal se Neil. „Stephen věří tomu, že je excelentní Dom. Nikdy nevěřil tomu, že by jeho chování bylo zneužívající. Řekl mi, že problémem bylo to, že jsem přirozeně dominantní a nechápal jsem, co to znamená být submisivní.“

Když Neil znovu zvedl skleničku, ruce se mu třásly.

Neznala jsem konkrétní podrobnosti toho, co se stalo. Jestli mi Neil chce cokoli říct, budu poslouchat. Ale právě teď bych na něj neměla tlačit.

Rozpačitě jsem se zeptala: „Chceš obejmout?“

Pro mě objetí vždycky znamenalo uklidnění, ale on při jeho pouhé zmínce ucukl. „Ne. Prosím, prostě… nedotýkej se mě. Dokud se neuklidním.“

Co ten hajzl musel Neilovi udělat, že mu bylo teď tak, jak mu bylo? Sledovala jsem ho, jak zhluboka dýchá a vytlačuje všechen vzduch z plic. Nejradši bych ho zabila, jak jsem byla šílená. Můj obvykle neotřesitelný Neil byl teď zlomený a na dně. Kvůli Stephenovi, kvůli vzpomínkám na něj a já jsem s tím nemohla nic dělat. Musela jsem bezmocně sledovat, jaké škody ten pitomec napáchal, a které i nadále pronásledovaly muže, kterého jsem milovala víc než kohokoli jiného na světě.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptala jsem se.

„Můžeš mi přinést drink, abych se zpil do němoty,“ odsekl. „Bez odsuzování nebo přednášky o mém předpokládaném problému.“

I když si jedna část mého já myslela, že je naprosto pochopitelné, aby si někdo v jeho situaci dal drink, další část mého já ucukla při jeho obraně. Znamenalo to, že věděl, že jeho chování je sebedestruktivní, ale bylo mu to prostě jedno.

Vzal si láhev, sklenici nechal na pultě, a rozzlobeně odešel z kuchyně. Jeho hněv byl právě zaměřený na mě. Věděla jsem to, protože kdyby byl naštvaný na Stephena, měl by na paměti všechno to, co se mu stalo.

Šla jsem za ním. „Vím, že právě teď chceš být sám. Ale nemůžu tě tak nechat.“

Zastavil se na vrcholu schodiště. „Nebuď teatrální, Sophie. Neublížím si. Jsem nasraný, ne sebevrah.“

„Neměl bys zůstat naštvaný sám,“ trvala jsem na svém a šla za ním. „Neile, dovol mi, abych ti pomohla.“

„Nemůžeš mi pomoc!“ vykřikl. „Můžeš změnit minulost? Můžeš zabránit té knize, aby vyšla?“

Byla jsem vděčná za to, že Emma s Michaelem odjeli na letiště, aby vyprovodili Runólfa s Geirem. Nepotřebovali slyšet tu hádku, která se odvíjela na schodech. Zvlášť ne o tomhle.

„Je zřejmé, že ne.“ Snažila jsem se zklidnit tón svého hlasu, ale bylo to těžké. Chtěla jsem křičet, ale chtěla jsem řvát na Stephena, ne na Neila. Pomohlo mi, že jsem si to stále opakovala.

„Potom mi nemůžeš pomoc, nebo jo?“ Už stál na vrcholu schodiště a zamířil do své pracovny. Jakmile jednou zapadl do své svatyně, bylo nemožné ho odtamtud dostat.

„Možná ti nemůžu pomoci, ale můžu být s tebou, abys tím nemusel procházet sám,“ namítla jsem.

„Procházím si tím sám!“ Láhev vína hodil proti bílé zdi a víc než ten náhlý samotný akt násilí mě překvapilo hlasité tříštění skla. Ještě nikdy jsem neviděla Neila, že by tak ztratil kontrolu. Těžce dýchal a v šoku sledoval, jak červená kapalina stékala po zdi a vsakovala se do koberce. Nechtěl mě vyděsit. Vyděsil sám sebe.

„Tuším, že ho aspoň nebudeš pít,“ řekla jsem, abych přerušila to vyděšené ticho panující mezi námi.

„Omlouvám se,“ řekl po dlouhé době. „Bylo to naprosto zbytečné.“

„Pomohlo ti to, aby ses cítil lépe?“ zeptala jsem se tiše.

Přikývl, ale řekl: „Ne.“

Opatrně jsem k němu přistoupila. Ani jednou, dokonce ani při našich nejtvrdších hrátkách jsem si nikdy nemyslela, že by mi Neil skutečně ublížil. Nevěřila jsem tomu ani teď. Ale on ani nebyl náchylný k takovýmto destruktivním výlevům, a já nevěděla, jak to zvládnout. Nechtěla jsem, aby mu bylo ještě hůř nebo aby se cítil ještě provinileji. Kdyby mi někdo udělal to, co udělal Stephen Neilovi, chtěla bych udělat víc, než jen praštit lahví vína. Chtěla bych házet nábytkem.

Když se ke mně otočil, měl oči plné slz. „Je mi to tak líto, Sophie. Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Myslím, že víc než mě jsi vyděsil sám sebe.“ Snažila jsem se usmát. Nefungovalo to, ani to nepomohlo.

„Doufám, že je to pravda.“ Ten stud v jeho výrazu mi trhal srdce.

„Nebojím se o sebe,“ řekla jsem mu a napřáhla jsem k němu ruce. Teď už moji nabídku, tak jako dřív v kuchyni, neodmítl. Objal mě a já ho pevně stiskla. Později zařídím někoho, kdo vyčistí zeď a koberec od vylitého vína. Právě teď jsem potřebovala uklidnit Neila.

„Jakmile se vrátíme, zavolám doktoru Harrisovi,“ přísahal s hlavou opřenou o mé temeno. „Tak strašně moc se omlouvám za to, jak jsem se tenhle týden choval.“

Po očku jsem se na něj podívala. „Neile, tvoje máma právě zemřela a teď jsi zjistil, že člověk, který ti ublížil, chystá se psát knihu, jako by byl tím největším odborníkem na tvoje osobní zkušenosti. To všechno se stalo v rozmezí několika dnů. Takže jsi vybouchl a vyřádil se na naší zdi. Aspoň sis však tentokrát nevzal přemíru prášků či se nepokusil o sebevraždu.“

Nehádal se, i když jsem věděla, že chce.

„Chceš si promluvit o tom, co se stalo?“ Nikdy jsem se ho neptala na přesné detaily toho, co mu Stephen udělal. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že Neil byl svázaný a zpanikařil. Zapomněl na své bezpečnostní heslo a Stephen tvrdil, že nevěděl, že ho Neil chtěl zastavit. Neil se při tom zápasu zranil. Mně to stačilo, ale jestli si Neil potřeboval ulevit sám sobě, mohla jsem být tím, kdo mu bude naslouchat. „Myslela jsem tím, že mi to nemusíš říkat, pokud nechceš.“

Nepromluvil, ale oba jsme se přesunuli do jeho pracovny. I když jsme tu byli sami, zavřel za námi dveře. Seděla jsem na gauči, zatímco on přecházel kolem kulečníkového stolu a nervózně na něj poklepával prsty. Hodně dlouho jen mlčel. To naprosté ticho bylo znervózňující

Nakonec začal mluvit. „Se Stephenem jsem se seznámil v prostorách klubu zvrhlostí. Byly to neoficiální schůzky. Pozvánky byly vždy jen ústní. Prostě možnost pro ty samé děti, aby se scházeli a každou sobotu se bavili o sexu.“

Znělo mi to jako by na ten klub měl sladké vzpomínky, na rozdíl od vzpomínek na muže, kterého tam potkal.

Neil zvedl ze stolu kostku křídy a hrál si s ní jako s kostkami. „Věděl jsem, že dominance je něco, co mě zajímá a co chci prozkoumat a Stephen si byl naprosto jistý sám sebou i svými dovednostmi. Samozřejmě, že jsem byl polichocen tím, že mě chce trénovat. Vypadal tak dobře.“

„Jo, to se klidně vsadím. Podívej se na jeho sestru.“ I když jsem neměla ráda Valerii jako člověka, musela jsem uznat, že je objektivně atraktivní.

Neil se moudře se mnou nehádal. Pokračoval. „Musím uznat, že ohledně některých věcí měl spoustu znalostí. Znal různé předměty, rozdíly mezi typy provazů, který by mohly ublížit, pokud by byly použity na nesprávných místech. Prostě ty základy. Začali jsme spolu spát a já jsem to měl hodně rád. Snad až moc. Myslím, že jsem se do něj trochu zamiloval, a věřím i tomu, že on do mě také. Takže, když navrhl, že jako část svého tréninku, bych mu dělal sub, věřil jsem mu.

Ani se mi tenkrát nelíbilo mít svázané ruce, ale přesvědčil mě, že je důležité vědět, jaké to je. Měl takovou tu starožitnou kovanou železnou postel, když jsem s ním spal poprvé, pomyslel jsem si, že by mohla být dobrá pro to, aby v ní byl někdo svázán.“ Neil se tiše zasmál při té vzpomínce a mě pro něj bolelo srdce, protože to nebyl žádný veselý zvuk. „Řekl mi, ať si kleknu k jejímu čelu a svázal mi zápěstí. Pak mě bičoval. Nebyla to ani tak bolest z toho bičování jako to, že jsem měl strach z toho svázání, ale nemohl jsem si vzpomenout na své bezpečnostní slovo. Do dneška si nemůžu vzpomenout, jaké slovo jsme si nastavili. Bylo to ještě předtím, než jsem se dozvěděl o metodě červená, žlutá, zelená. On… ehm…“

Poklepala jsem si na gauč vedle sebe. „Jestli chceš, sedni si sem.“

Přikývl a vděčně pohnul rty. Když seděl vedle mě, držela jsem ho za ruku a palcem jsem mu přejížděla po jejím hřbetě. Podíval se na mě a pak velice jemným hlasem pokračoval: „On… bože, tak moc se stydím.“

Netlačila jsem na něj.

Nakonec řekl: „Ojel mě. A nebyl opatrný. Nebylo to něco, na čem bychom se předem dohodli. Možná protože už jsme to dělali dřív, myslel si… byl jsem…“ Vydechl a otřásl se. „Prosil jsem ho. Ale nezastavil. Byl jsem naprosto zoufalý, abych se dostal pryč, Sophie. Ani nemůžu popsat, jak strašné to bylo. Někdy si myslím, že věděl, jak jsem byl šílený úzkostí a že byl jen sadistickým bastardem. Moc bych přál, aby to bylo jen jeho nezkušeností, že to nevěděl.“

Věděla jsem, čemu jsem věřila já, ale nebylo to na mě, abych Neila jakkoli ovlivňovala.

Posadil se, vymanil se z mých rukou a pak si rukama třel o stehna, jako by ze sebe chtěl setřít ty špatné vzpomínky. „Zbytek znáš. Bojoval jsem s těmi provazy a poškodil si rameno. Byl jsem v agónii. Když to skončilo, to jediné, co jsem si uvědomoval, bylo to, že jsem sám sebe zranil.“

Tys nebyl tím, kdo ti ublížil, Neile, pomyslela jsem si. Už jsem se mu to chystala říct, ale v pravý čas jsem se zarazila. Nebylo na mně, abych mu řekla to, co už nejspíš věděl sám. Právě teď se mi svěřoval se svým nejhorším zážitkem v životě a já mu do toho chtěla skákat a opravovat ho.

„Když jsem se ho zeptal, proč to udělal…“ Neil zavrtěl hlavou. „Jak už jsem to řekl, nevím, jestli lhal nebo byl nezkušený.“

Tou bezmocností jsem se dusila. Nechtěla jsem, aby tím musel projít, ale stalo se to a ani ta největší síla na Zemi mu tuhle část života z paměti nevymaže. Byl tím nenapravitelně poškozen, a i když si tu ránu sám sobě zašil, jizva mu zůstane navždy. Bez ohledu na to, jak moc jsem ho milovala, bez ohledu na to, jak moc to bylo vůči němu nespravedlivé, nedá se to změnit.

Cítila jsem, že bych potřebovala svou vlastní láhev vína, kterou bych mohla praštit do zdi.

Nebrečel. Neměl žádný výraz, nic. Jen pokrčil rameny. „To je to, co se stalo. Teď potřebuji, abys mi řekla, že nic z toho všeho nesnížilo tvoje mínění o mně.“

„Neile! Samozřejmě- “

„Vím, že to tak není,“ přerušil mě. „Prostě jsem to potřeboval slyšet.“

„Dobře.“ Znovu jsem ho vzala za ruku a přitiskla si ji ke svému srdci. „Neile Elwoode. Můj názor na tebe nic z toho nezmění. Nezmění to ani nic na tom, co k tobě cítím. K ničemu takovému nikdy nedojde.“

Sevřel mě do objetí a vedle mého ucha zašeptal: „Děkuji ti.“

Jeho úleva byla hmatatelná. Ve svém náručí jsem téměř cítila jeho mrtvou tíhu. Myslím, že se mi ze sebe podařilo dostat část jeho napětí, protože teď jsem měla v hlavě jen jedinou myšlenku: Stephenova kniha musí být zastavena. Odmítla jsem dovolit, aby ten člověk Neilovi znovu ublížil. Jestli je nějaký způsob, jak to zastavit, využijeme ho.