TD - 2. kapitola

Překlad: Marťa

Píp. Píp. Píp.

„Vypni to,“ zasténala jsem a přehodila si polštář přes hlavu tak, aby neustálé pípání zmizelo.

Píp. Píp. Píp.

„Vážně. Zabiju tě, jestli to nevypneš,“ řekla jsem znovu a tentokrát jsem se z toho ospalého oparu dostala natolik, abych si uvědomila, že jsem právě někomu vyhrožovala zabitím.

„Hm, to není můj budík, ale zvoní takhle už hodinu.“ Ten hlas. To byl mužský hlas a ozýval se z mé postele.

 Vystrčila jsem hlavu ze svého úkrytu a otočila se, abych se podívala na Pana brazilského modela, který ležel ve svůdné poloze na mé přikrývce. Ruku měl opřenou o bok a nohy sugestivně roztažené. Vážně? Lenošit jen ve spodním prádle a koukat na někoho, jak spí? Jak zvláštní.

„Ach, kruci. Měl jsi odtud odejít v noci.“ Řekla jsem pomalu a snažila se pochopit scénu před sebou. Znělo to, jako bych se znovu učila jazyk, ale jeho tělo bylo trochu rušivé. Myslím tím, že jsem žádné neviděla v denním světle už přes rok.

Tmavé obočí měl stažené do jednoho, když se na posteli posadil. „Myslel jsem, že bychom si to mohli dnes ráno zopakovat?“ Řekl s našpulenými rty, ve snaze nalákat mě na další číslo. Když jsem si vzpomněla na ten hrozný sex, který jsme v noci měli, nebylo těžké zavrtět hlavou.

„Ráda bych, opravdu, ale právě teď…“ Podívala jsem se na hodiny a vytřeštila jsem oči.

„Před deseti minutami začala schůzka s mým vydavatelstvím!“

Ani jsem se neobtěžovala čekat na jeho odpověď. Jakmile jsem uviděla čas na budíku, dala jsem se do pohybu. Nejsem z těch lidí, kteří by chodili pozdě. Jsem zodpovědná a slušná. Na všechna pozvání Bar micva jsem dorazila nejpozději pět minut předem. Usmívala jsem se a byla na sebe hrdá za svou včasnost. (Poznámka bokem: nejsem židovka, ale byla jsem pozvaná na podivně velký počet Bar micva).

Moje masivní skříň obsahovala každé oblečení, které by se hodilo na sluncem rozpálené podnebí, ale teď jsem na sebe v rychlosti hodila úzké džíny a první triko, které mi padla pod ruku. Strčila jsem si do kabelky taštičku s make-upem, do podpaží strčila hnědé kožené boty a pak si z jídelního pultu vzala banán.

Celou tu dobu, pózoval Model Man ve dveřích, jako by byl na focení. Předtím to bylo i roztomilé, ale teď to bylo strašidelné.

„Ty vole, musíš odejít,“ řekla jsem a šla ke dveřím doufajíc, že mě bude následovat.

„Myslím, že bys tady měla zůstat se mnou a hodiny a hodiny se mnou promilovat v téhle posteli,“ řekl se silným brazilským přízvukem. Dovedla jsem si představit, že při pomyšlení na to, by padesát procent ženské populace omdlévalo nadšením, ale vážně, potřebovala jsem ho dostat z mého bytu, abych mohla zamknout.

„Jóó, to ne. Je mi líto, ale musím odejít, takže tady můžeš zůstat nebo můžeš…“

Rozhlédla jsem se po svém prostorném bytě a snažila se přijít na to, co říct, abych toho chlápka dostala pryč. Co kdyby tady nadobro zůstal? Přišla bych domů z práce a on by seděl na pohovce a nohy měl položené na konferenčním stolku? Nebyla jsem připravená vzdát se svého bytu jen proto, že má ten člověk přízvuk a roztomilý zadek.

Místo přemýšlení, co říct jsem se prostě otočila a odešla. Pokud Model Man chtěl zůstat v mém bytě, pak budiž. Věděla jsem, že na mě dole čeká můj řidič. Snažila jsem se rozčesat si vlasy, aby vypadaly na mé schůzce alespoň trochu reprezentativně. Na schůzce s Jasonem Monroem. Zatraceně, nemohla jsem uvěřit, že už jdu pozdě o deset minut.

Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že už je to dvacet minut.

Skluzem jsem letěla po schodech dolů, příliš netrpělivá na čekání, až přijede výtah. Jakmile jsem se v plném běhu mihla recepcí, stihla jsem ještě vykřiknout na muže za pultem: „Mohl byste se ujistit, že osoba v mém bytě odejde? Ráda bych to vyřídila diskrétně, takže ho nechte odejít zadním vchodem. A možná mu dejte nějaký dárek na rozloučenou nebo tak něco!“

Domovník se na mě podezíravě podíval, ale neměla jsem na vysvětlování čas. Nemohla jsem si dělat starosti se svým novým spolubydlícím. Musela jsem se začít věnovat své schůzce.

Můj řidič, Jerry, stál v soukromé garáži a zamračeně se na mě, se sevřenými rty, díval. Bylo těžké vidět jeho ústa přes hustý, hnědý knír, ale věděla jsem, že tam jsou.

„Zkoušel jsem vám volat, slečno Heartová, ale nezvedala jste to. Šel jsem i nahoru a klepal na dveře,“ řekl a otevřel mi zadní dveře.

Chudák Jerry, vždycky se na mě snažil dávat pozor.

„Je mi to líto. Nezvonil mi budík. Musíme se dostat do centra, jak jen to bude možné,“ řekla jsem a posunula se na sedadle.

Jerry oběhl přední část vozu a do dvou sekund jsme se zařadili do pondělního ranního provozu. Většinou jezdil Jerry v přesném rychlostním limitu, který nabízí hladkou a pohodlnou jízdu. To ráno ale jel, jako démon a já si asi čtyřikrát málem vypíchla řasenkou oko. Poté, co jsem si vlasy stočila do nízkého drdolu, jsem doufala, že moje líčení dostatečně zakryje mojí kocovinu. A vtom jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na to nejdůležitější: nevyčistila jsem si zuby ani jsem si nevzala deodorant.

Úžasné. Skvělé. Použila jsem základní trik na otestování dechu tím, že jsem si dýchla do dlaně a čichla si a ano, na stupnici od jedné do deseti, bych svým smrdutým dechem mohla zabít malé štěně.

„Jerry, nemáte tady náhodou mátovou žvýkačku, že ne?“ Zeptala jsem se a naklonila se dopředu.

„Ne, madam. Mám zastavit a nějakou koupit?“

Podívala jsem se na hodiny v autě a trhla jsem sebou. „Ne. Nemáme čas, ale děkuji.“ Opřela jsem se a zadívala se dolů na klín, ve snaze vymyslet, jak zakrýt nedostatek hygienických procedur. Měla jsem kosmetickou taštičku a kabelku. Taštička byla mimo, pokud bych přelakovala svůj jazyk a doufala, že to zakryje zápach. Začala jsem prohledávat kabelku a děkovala jsem svatému pánovi, protože na samém dne ležela polovina otevřené žvýkačky. Jistě, byla potažená jakýmsi neidentifikovatelným růžovým kusem látky, ale byla jsem zoufalá.

Hned vedle jsem našla malý vzorek parfému. Stříkla jsem si ho přímo do podpaží a usmála se. Jistě, byla jsem cítit, jako domov důchodců, ale bylo mi to jedno.

Jakmile vejdu dovnitř, budu se hojně omlouvat za zpoždění a oni se usmějí a nabídnou mi kávu a čokoládový croissant.

Dnešní den dopadne dobře, věděla jsem to.

Zastavili jsme před budovou Global Records a já se podívala na lesklou budovu. Přední vchod hlídaly dvě železné sochy v podobě lvů a lidé, oblečení v oblecích proudili předními dveřmi dovnitř a ven. Pravděpodobně s nikým nemluvili jinak, než prostřednictvím Bluetooth sad. To vypovídalo o hodně věcech.

„Hodně štěstí, slečno Heartová,“ řekl Jerry, když mi otevíral zadní dveře. Vyrazila jsem z auta, poděkovala mu a zamířila k budově.

„Počkejte! Nechcete moje sako?“ Zavolal ještě.

Paparazzi seřazení podél ulice už štěkali otázky a já jsem si říkala, jak moc hrozně asi po včerejší noci vypadám. Nechtěla jsem tam zůstat už ani o sekundu déle.

„Ne, děkuji, Jerry!“ Odpověděla jsem, zatlačila do předních dveří a zamířila rovnou k výtahu. Personál ve vstupní hale se mě, za celá léta nezkontroloval, ale žena na recepci mi věnovala zvláštní pohled, když jsem procházela kolem. Možná jsem si neměla dávat tolik make-upu. Neprohlížela jsem se, dokud jsem nestála ve výtahu, mířícím do třicátého pátého patra, když jsem si vzpomněla na Jerryho otázku. Proč by mi měl nabízet sako? Zamračila jsem se a pak jsem se podívala na své tričko.

Ach bože. Ne. Ne. Co jsem to udělala? Tričko, které jsem vytáhla ze skříně, nebylo jen bílé, jak jsem předpokládala.

Ne, místo toho, na něm bylo přes prsa napsáno velkými černými písmeny: „ZASRANÁ POLICIE“.

Deset vteřin jsem jen stála a snažila se pochopit, jak jsem mohla být tak pitomá. Přemýšlela jsem o tom, že jsem se možná probudila v alternativním vesmíru nebo jsem možná v nějakém dílu Stmívání, ale ne. Tohle byl můj život.

A pokud jste zvědaví, proč jsem vlastně měla něco takového v šatníku, bylo to proto, že jsme šli v loni na Halloween s Cammie, jako raperky a tyhle trička jsme si koupily, jako vtip. Vážím si všech pracovníků donucovacích orgánů. Chci říct, kdo nemá rád muže v uniformě?

Sakra. Pořád mám to tričko.

Nechala jsem kabelku spadnout na podlahu výtahu, a pak si sáhla po lemu trička, abych si ho mohla otočit naruby. Bude to vypadat naprosto směšně, ale bylo to lepší, než přijít na schůzku s tou útočnou frází na hrudníku. Jen co jsem si vytáhla tričko nad podprsenku, výtah se zastavil a dveře se otevřely. Ztuhla jsem. Tam, přímo přede mnou, byla konferenční místnost, kde jsem měla být už před třiceti minutami. Vždycky jsem si myslela, že je ta místnost velkolepá. Od podlahy, až ke stropu byla prosklená, takže každý mohl snadno vidět dovnitř a ven.

Bohužel, dnešní ráno, jsem průhledné sklo nenáviděla každým vláknem svého bytí, protože když se otevřely dveře výtahu, oči mi padly přímo na Jasona Monroa. Jako ve zpomalené scéně zvedl hlavu a uviděl mě, jak tam stojím v podprsence a s tričkem nad hlavou.

„Do prdele,“ zasyčela jsem jedním dechem, stáhla si tričko zpátky dolů, abych se zakryla. Nastal čas na plán B. Pokusit se vynutit na někom v zasedačce infarkt, aby se schůzka zrušila.

Jak jsem vystoupila z výtahu, Jason Monroe sklouzl očima přes nápis na mém hrudníku, a pak sklonil pohled ke stolu a potřásl hlavou, jakoby nemohl uvěřit mým nervům.

Jo, skvělé. Přidej se do klubu, kámo.

S hlubokým nádechem jsem zatlačila do skleněných dveří zasedačky a všech pět hlav se otočilo čelem ke mně. Jednalo se o pět lidí, kteří měli tu moc drasticky změnit mou kariéru a všichni si právě četli nápis na mém tričku. Můj mozek na mě křičel, abych něco řekla, tak jsem vyhrkla to první, co mě napadlo.

„To není moje tričko a nemám ponětí, jak se u mě ocitlo,“ řekla jsem, jak jsem kráčela k prázdné židli vedle Jasona. „Jsem, a vždy jsem byla, spolehlivá obhájkyně policejního oddělení Los Angeles a veškerých záchranných složek.“

Úžasné, znělo to, jako z animáku.

„Myslíte si, že je to vtipné, Brooklyn?“ Zeptal se pan Daniels. Pan Daniels byl hlavou nahrávací společnosti a byl pravděpodobně nejdůležitější osobou v hudebním průmyslu. Jo, a vůbec mu moje tričko nepřišlo vtipné.

„Vůbec ne. To není můj typ humoru. Vůbec to není legrační. Dnes ráno jsem hodně pospíchala, však to znáte,“ blábolila jsem a udržovala oční kontakt se všemi, kromě Jasona. Ten chlap viděl mojí podprsenku, takže jsem nebyla úplně připravená setkat se s jeho pohledem. Cítila jsem, jak mě svým pohledem tiše odsuzuje. „Je mi moc líto, že jdu pozdě, a to tričko je prostě… nemůžu… je tamto voda?“

Najednou jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo a bála se, že umřu tam, uprostřed té konferenční místnosti, s němým obecenstvem kolem sebe. Tam, v té místnosti, plné starých chlápků a jednoho vážně sexy Jasona Monroa. Budou stát nade mnou, zatímco pomalu přestanu dýchat.

Byla jsem tak zamilovaná do své znepokojivé fantazie a ani jsem si neuvědomila, že mi Jason nalil sklenici vody, dokud ji přede mě nepostavil. Polkla jsem dech a sáhla po sklenici. Rychle jsem se podívala jeho směrem, abych zjistila, jestli už se uvolnil. Ne.

Bože, on opravdu vypadal moc dobře.

Jeho lícní kosti byly jako z broušeného skla a jeho čelist byla ostrá a silná. Mohla bych o jeho vzhledu napsat píseň, tak moc byl fascinující. Skladba se bude jmenovat Černá. Černé vlasy, černé oči, pět hodin černého stínu. Byl zahalený temnotou, ale byl tak záhadný a přitažlivý, že jste si nemohli pomoct, abyste se nechtěli naklonit trochu blíž a vidět, jestli upře ty tmavé oči zpět do vašich.

„Pokud jste již dostatečně hydratovaná, rádi bychom zahájili schůzku,“ řekl pan Daniels přísným tónem. Polkla jsem doušek vody, postavila skleničku na stůl a odvrátila se od Jasona. Nemohla jsem vrátit čas a znovu začít celé ráno, tak jsem alespoň chtěla mít schůzku co nejrychleji za sebou.

„Možná se divíte, proč jsme dnes ráno pozvali vás oba,“ začal. „Vy dva, jste naši nejvýkonnější umělci, zde v Global Records. Máte různé fanouškovské základny, obě stejně silné, ale disponujete různými talenty.“

Začala jsem dýchat, zatímco pan Daniels mluvil o mých talentech. Alespoň to znělo, jako by mluvil o mých úspěších z poslední doby.

„Grammy tu budeme mít za měsíc a kousek a původně jsme chtěli prezentovat oba zvlášť a poukázat na vaše jednotlivé výkony.“

Přikývla jsem. To všechno už jsem věděla. Akademie hudebního umění a věd už před několika týdny oznámila nominace a můj agent mi hned oznámil, že si mě vyžádali, abych během slavnostního ceremoniálu zahrála sólovou skladbu. Už jsem svou píseň začala cvičit se svým hlasovým trenérem a choreografem.

„Ale to se nyní změnilo,“ pokračoval pan Daniels.

 Kdyby se do místnosti postavil DJ a zaškrábal na vinyl, bylo by jeho prohlášení ještě dramatičtější.

„Rozhodli jsme se vyzkoušet něco nového, abychom překlenuli propast mezi oběma vašimi individuálními základnami fanoušků.“

Jason se naklonil dopředu a já na něj sklouzla pohledem, přičemž jsem si jeho postavu prohlédla tak nenápadně, jak to jen šlo. Ten chlap byl sexy s velkými S-E-X-Y. Ano, byla to pravda. Všechna jeho písmena si zaslouží být velká.

„Omlouvám se. Říkáte, že budeme hrát spolu?“ Zeptal se drsným hlasem. Bylo to poprvé, co promluvil od chvíle, co jsem přišla. Chvíli jsem se věnovala barvě jeho hlasu, dokud mi nedošlo, co vlastně řekl. Páni. Opravdu té myšlence není nakloněný. Neklidně jsem si na své židli poposedla a držela jazyk za zuby, zatímco pan Daniels řešil Jasona.

„Přesně tak. Už jsme to prodiskutovali a chtěli bychom, abyste spolu napsali duet a zahráli ho na předávání cen.“

„Ne,“ odpověděl Jason. To jedno jediné slovo, vyřčené s naprostou jistotou, mi způsobilo mrazení v zádech. Dobře tedy, schůzka byla u konce.

„Promiňte?“ Zeptal se pan Daniels, předklonil se a pojil ruce na stole. Jeho uhlově šedý, značkový oblek se napnul. Čelist mu cukala sem a tam, když se díval na Jasona tak, že by ho pohledem nejraději zapálil.

Ou. Kdybych mohla, varovala bych Jasona, aby ustoupil. Kdybych s panem Danielsem takhle mluvila, rozhodně bych neměla smlouvu s jeho společností už pátým rekem. Nemyslím, že by to platilo pro kohokoliv, kdo pracuje v hudebním průmyslu.

„Jsem sólový umělec. Nikdy předtím jsem na jevišti, s jiným zpěvákem, nehrál. A kdybych s tím měl začít, rozhodně to nebude s Brooklyn Heartovou.“

Tý jo.

„Prosím?“ Zeptala jsem se a naklonila se tak, abych mu viděla do očí. „Co to má znamenat?“ Byla jsem vzteky bez sebe. Během pěti minut si ten člověk dokázal vytvořit ne jednoho, ale hned dva nepřátele. Možná jsem nebyla tak zastrašující, jako pan Daniels, ale nosila jsem v kabelce pepřový sprej a byla jsem ochotná ho na svou oběť použít.

Jason se na mě se zkroucenými rty blahosklonně ušklíbl.

„Bez urážky, princezno. Ale ty a já, to je jako míchat jablka a pomeranče. Nikdy bychom spolu nemohli spolupracovat na jedné písni.“

Ušklíbla jsem se. „Vždyť mě ani neznáš.“

Zavrčel, opřel se v židli a sepjal ruce na břiše. „Udělala jsi na mě skvělý první dojem.“

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, než jsem se obrátila k panu Danielsovi. Se sladkým úsměvem a jiskrou v oku jsem mu dala svojí odpověď.

„Bylo by mi potěšením pracovat s Jasonem.“ Udělala jsem dramatickou pauzu a podívala se na Jasona, než jsem ho sjela svými posledními slovy: „Někteří z nás jsou profesionálové.“