TC - 51. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Ticho

Ten bastard se zastaví a stojí pár kroků ode mě. Vytáhne z kapsy minci, hodí ji do vzduchu a chytne ji. Drží ji mezi ukazováčkem a palcem.

„Líbí se ti má mince?“ zeptá se. Řekne to hlubokým hlasem a každé jeho slovo je přesně střižené, jako kdyby se nejvíce bál mumlání.

Vstanu se zaťatými zuby a podívám se blíž na minci, kterou drží. Sevřu ruce do pěstí, když vidím svou penny, kterou mi dal otec. Kterou jsem nechal u mámy doma.

„A co tyto boty?“ Otočí nohu stranou a vidím, že má moje tenisky. „Jsou trochu velké, ale jde to.“ Otočí se s rozpaženýma rukama. „Chtěl jsem sem přijít ve velkém stylu. Co myslíš? Zvládl jsem to?“ Položí mi ruku na hrudník. „Jmenuju se Rector a jsem tady, abych dokončil tvůj úkol.“

„Ty zkurvysynu,“ zavrčím.

„Ne,“ řekne a zvedne prst. „Ještě ne, ale vrátím se pro tvou mámu později.“ Usměje se a nakloní hlavu na stranu.

„Přemýšlej, mohl bych být jednou tvůj táta.“

Ženu se na něj, ale Max mě drží zpátky. Mám problém mě udržet, než mě chytnou i Charlie a Valery. Setřesu je a zůstanu stát. Snažím se klidně odpovědět: „Poslouchej mě dobře, Rectore. Zabiju tě. Ukončím tvůj život.“

Otočí si otcovou mincí mezi prsty. „O tom pochybuju. Mám toho tolik a nemám čas umřít.“ Strčí si minci do kapsy. „Věděl jsi, že jsem umřel jen před pár týdny?“ Dívá se mi do tváře, jako kdyby tam hledal odpověď. „Ne, samozřejmě, že jsi to nevěděl. Tolik démonů se snaží být sběrateli.“

Vytřeštím oči a dech se mi zadrhne. „Nemůžeš být.“

„Ach, ale můžu.“ Zvedne nohu a odhalí zlatý náramek.

„7 náramek.“

„Lháři,“ odseknu. „Je jich jen 6.“

Zavrtí hlavou. „Bojím se, že se mýlíš. 6 je pro sběratele. Ale další je pro Šéfa samotného.“

Srdce se mi zastaví. 7 náramek? To není možné. Věděl bych o tom. Šéf by mi to řekl. Byl jsem jeho pravá ruka. Nikdy přede mnou nic netajil.

„Chápeš, proč je pro mě úžasné tady být,“ řekne Rector.

„Šéf si tak moc musí být jistý mými schopnostmi, že mi dovolil chodit po zemi. Musím přiznat, že je to přesvědčivé. Pomohl jsi mi a přiměl jsi ji, aby podepsala smlouvu. Šéf byl podrážděný a slíbil jsem mu – ne, ujistil jsem ho – že to zvládnu dokončit.“

Hlava se mi točí. Nechápu, že to přede mnou Šéf tajil. A že neměl problém říct to tomuto debilovi. Dojde mi, že jsem nebyl Šéfova jednička a čekal na někoho dalšího, až toto místo zaplní. A co víc, nevěřím, že jsem toho debila v Chicagu necítil, když byl s mou matkou, ale asi jsem byl příliš zaujatý tím, že je máma na rande.

Rector si poklepe na hrudník. „A podívej se, dal mi tip. Abych se dostal k tvým blízkým. Jako ke tvé sladké matce.“ Naznačí ženské křivky a kousnu se do jazyka, abych nekřičel.

„A pak mi nabídl dohodu: když tento úkol splním sám, povýšení bude moje.“

„Jo,“ dodá Kincaid. „A Rector nám slíbil víc času na zemi.“

Ostatní tři sběratelé přikývnou, něco si mumlají a podporují svého nového potenciálního Vůdce duší.

„Víš, už předtím jsem tě sledoval,“ řekne Rector. „Vždycky jsi byl tak namyšlený. Prostě arogantní blb. Nemohl jsem se dočkat, až ti to seberu. A,“ řekne a poškrábe se na hlavě: „myslím, že jsem to zvládl dobře.“ posune se k nám. „Dost jsem si s tebou a Maxem pohrál. Ale nechme toho.“

Něco mi dojde a vyskočím. Ale než se dostanu k Rectorovi, Kincaid se žene k Charlie a strčí ji zbraň pod bradu. Začne křičet a ničí mě to. Chci věřit tomu, že by jí neublížil, ale i tak ztuhnu. Zvednu ruce a naznačím, že nepůjdu blíž. Podívám se Charlie do očí, když ji Kincaid táhne k Rectorovi.

„Charlie, poslouchej mě,“ řeknu. „Miluju tě. Tak moc tě miluju. Nedovolím, aby ti ublížili. Slyšíš mě?“

Charlie se kutálí po tvářích slzy, ale bradu má zaťatou, jako kdyby nechtěla ukázat, že se bojí.

Cítím bodnutí do zad a vím, že je to zbraň. Max vedle mě leží na zemi. Když jsem se rozmáchl, musel jsem ho praštit. Valéry vedle něj klečí na zemi a očima sleduje zbraň mířící na Charlie.

„Prosím, neubližuj jí,“ prosí jej Valery.

Kincaid namíří na Valery. „Kdo je, sakra, ta holka?“

„Moje snoubenka,“ řekne Max a snaží se ji krýt.

Kincaid nakrčí nos. „Chceš si vzít smrtelnici? To je nechutné.“ Namíří znova na Charlie a sběratel za mnou, což je Anthony, mi namíří na hlavu.

„Díky, Kincaide. Hodně jsi mi pomohl.“ Vezme si Kincaidovu zbraň a kývne na něj, aby ustoupil. Rector si přitáhne Charlie k sobě a stiskne rty. Podívá se na mě, když Charlie pevně zavírá oči. „Vypadá dobře, že?“ Rector k ní přirazí boky a sběratelé se zasmějí.

„Drž se od ní dál,“ zavrčím.

Rector se k ní nakloní a zašeptá jí. „Otevři oči. Podívej se na Danta. Podívej se na svou lásku.“

Otevře oči a vidí zbraň přitisknutou na mou hlavu. Strašně se vyděsí.

Rector ukáže na Kincaida, který mu podá papír, který je asi smlouvou, kterou jsme podepsali. Odhalí Charliino světlo a kření se, když vidí, jak málo zbylo.

Přitiskne jí nos na tvář. „No tak, dítě, požádej o další věc.“ Odmlčí se a přemýšlí. „A co tvoje zranění? Nechceš, aby bylo pryč?“

Charlie brečí, ale tváří se rozhodně.

„Nedělej to, Charlie,“ řeknu. „Podívej se na mě. Charlie! Podívej se na mě!“

Podívá se mi do očí.

Rector kývne na Anthonyho a ten mi přitiskne zbraň blíž k hlavě. Ozve se cvaknutí a nakloní zbraň.

„Ne,“ řekne Charlie klidně. „Neubližuj mu.“

Anthony položí prst na spoušť a předstírá, že ji stiskne, když Charliina rozhodnost povolí.

„Charlie, neublíží mi to,“ lžu. „Jsem nesmrtelný. Nemůžou mě zabít.“

„Má pravdu,“ řekne Rector. „Nemůžeme ho zabít kulkou. Ale kvůli té kulce bude mimo pár dní a v té době ho dotáhneme dolů a necháme na věky trpět. Chceš to?“

Charlie rychle dýchá, až se bojím, že omdlí.

„Řekl jsem, chceš to!“ křičí jí Rector do tváře.

Začne se nekontrolovatelně třást a musím při tom pohledu zavřít oči. Pokud chytnu zbraň za hlavou a střelím se sám, skončí to? Ne. Prostě na ni budou tlačit dál, dokud se nepodvolí. Prostě ji jen můžu prosit, aby jim nedala to, co žádají a modlila se, aby jí neublížili.

Charlie otevře pusu.

„Nedělej to, zlato,“ prosím ji. „Vzpomeň si na to, jak jsi k tomu zranění přišla. Vzpomeň si na své rodiče.“

Charlie svraští obličej, jako kdyby si vzpomněla na tu ztrátu. A uvědomím si, že jsem udělal špatně. Otevře oči a zakloní hlavu.

„Nemůžu tě ztratit,“ zašeptá.

„Ne,“ řeknu, ale vím, že je příliš pozdě.

Charlie zavře oči a klidně řekne: „Přeju si být krásná.“

Když to řekne, z hrudníku se mi uvolní značka, překlene místo mezi námi a dopadne na její světlo. Pak se okolo Charlie rozzáří světlo. Vznáší se okolo ní jako světlý zámotek.

A já křičím, když ke mně pomalu letí Charliina bezvadná duše, která vklouzne do mého těla.