TC - 45. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Důvěra

Postavím se před Charlie a chránil bych i svým životem, kdyby to bylo třeba.

„Co se děje?“ zeptá se Charlie, protože si toho všimla.

Postavím se k dalšímu sběrateli, aby Charlie byla za mnou. Pak to vidím. Záblesk rudé. Když si uvědomím, že je to Valery a ne sběratel, který se na mě pověsil, uvolním se. Ale i tak s ní před Charlie nemůžu mluvit.

Otočím se k Charlie a vezmu jí tváře do dlaní. „Můžeš pro mě něco udělat? Můžeš počkat v domě?“

„Dante, děsíš mě.“

„Ne. Neboj se, zlato.“ Políbím ji na špičku nosu a pak na čelo. „Budu hned zpátky. Teď běž, dobře?“

Podívá se do lesů, kam jsem se díval a kývne. Pak mě sleduje přes rameno a pokračuje. Když už ji nevidím, jdu k Valery.

„Objev se, Zrzko,“ řeknu. „Vím, že jsi tady.“

Valéry vyjde zpoza stromů jako masový vrah a vystřelí dopředu. Znechuceně se šklebí, když se jí podpatky boří do hlíny a stromů.

„Co tady děláš?“ zeptá se.

„Mluvím.“

„Lháři.“

„Víš, co tady dělám; držíš se okolo nás jako nějaká závislačka,“ řeknu. „O co jde? Co mi musíš říct?“

Valéry si uhladí vlasy a pak si dá drápy v bok. „Přišla jsem tě varovat. Někdo od vašich tě sleduje. A možná se ti snaží ublížit, nebo Charlie.“

„Ne, kurva, Sherlocku.“ Opřu se o strom a kopu špičkou boty v hlíně. „A co dalšího víš?“

„Ty to víš?“

„Samozřejmě, že to vím.“

„Tak bys jí to měl říct.“

Uhnu pohledem. „Snažím se.“

Valéry se zasměje. Je to ostrý smích, na kterém není nic vtipného.

„Tak mi dovol, abych ti dala trochu motivace. Řekneš jí do zítra, kým jsi, nebo to udělám já.“

Odstrčím se od stromu a jdu k ní. „Takto si myslíš, že do ničeho nezasahuješ?“

„Plány se změnily.“ Řekne Valery, vezme si cigaretu a zapálí si. „Řekni jí to. Brzy. Aby si mohla vybrat sama, na čí straně chce být.“

Přemýšlím. Musím to říct Charlie a poté ode mě bude chtít být co nejdále. Možná vběhne do Valeriina čekajícího náručí. Nebyla by to ta nejhorší věc na světě. Valéry by se ji snažila chránit. Ale nemůže udělat to, co já a nezašla by to takových extrémů, aby ji zachránila.

Nemiluje ji tak, jako já.

Ale pokud se ke mně pak Charlie nebude chtít přiblížit, Valery bude možná jedinou možností, jak Charlie zůstane v bezpečí. A chci ji brát jako určitou možnost, tak jí musím říct všechno.

„Charlie podepsala smlouvu o duší,“ přiznám.

Valéry vypadne cigareta na zem. Rozhlíží se okolo jako šílenec. „Věděla jsem to. Zatraceně jsem to věděla. To proto vypadá tak jinak. Že?“

Kývnu.

Prochází okolo mě a mumlá si pro sebe. Když kolem mě projde potřetí, chytnu ji za paži.

„Valery.“ Nevěřím, že to chci říct. „Pomoz mi. Společně ji udržíme v bezpečí.“

Vytrhne se mi. „Pracovat s tebou?“ odsekne.

„Jsi šílený. Jsi zatracený blázen.“ Položí si prst na spánek a ukazuje, jak šílený podle ní jsem.

„Nikdy bychom nepracovali s vámi. Máme své standardy. Morálku. Věci, na které vy démoni ani nemyslíte. Myslíš si, že si sežeru, jaké si o ni děláš starosti? Že bys neudělal a neřekl cokoli, abys dostal povýšení? Řekl jsi to sám, ne?“ vydechne.

„Dokážu Charlie ochránit a určitě k tomu nepotřebuju tvou pomoc.“

Začnu se hnát pryč a otočím se na ni přes rameno.

„Dante,“ křičí za mnou. „Neodcházej takto ode mě.“

Otočím se a jdu na zahradu. „Zapomeň, že jsem něco řekl. Nedovolím, aby se jí něco stalo. To bych raději umřel. Znova.“

Valéry se najednou tváří jinak. Jako kdyby klidněji. „Řekni jí to ty, nebo to budu já.“

Pak se otočím a hledám cestu k Charlie. Spatřím ji u hlavních dveří a rychle ji obejmu.

Políbím ji do vlasů a zamumlám: „Jsi připravená vyrazit?“

Charlie se rozhlíží okolo, jako kdyby se chtěla rozloučit s Bluem a Annabelle. Když je neuvidí, podívá se na mě a kývne.

Obejmu ji okolo pasu a otevřu dveře. Chci vyjít na verandu, když si vzpomenu, že nemám boty. Vrátím se, prohrabuju se hromadou bot a hledám ty svoje. Nevidím je a dojde mi to.

Jsou pryč.

Rychle proběhnu dům, jestli je někdo nemá. Nikdo a to mě nepřekvapuje. Jsou od Dwyana Wada. A teď jsou pryč. Ukradené. V prdeli. Chci křičet, házet věcmi a najít tu mrchu Natalie a postříkat hadicí každého, koho vidím. Ale vrátím se k Charlie a vezmu ji kolem ramen.

Když jdeme k Elizabeth Taylor, zeptá se: „Kde máš boty?“

Kousnu se do rtu a zhluboka nadechnu. „To je jedno,“ řeknu. Pak ji políbím do vlasů a otevřu dveře.

Když jedeme k Charlie, je tiše. Jako by čekala, že jí něco řeknu, ale nejsem si jistý, jak jí mám říct, kým jsem. Že je to celé moje vina.

Podívám se na ni a znova na cestu. „Víš.“

„Jsi jedním z nich?“ zalapá po dechu. „Jeden z těch špatných.“

Kývnu a srdce se mi stáhne, když mě dává s ostatními do jednoho pytle…mě…že jsem špatný.

„Kolik vás je?“ vydechne.

„6.“

„To není moc,“ řekne. „Kolik je jich dobrých? Těch, jak jsi ty?“

„Já…nejsem si jistý, Charlie.“ Je to pravda, ale je těžší odpovědět na její otázky bez lhaní. A opravdu jí nechci lhát. Už ne. Čekám na její další otázku a přemýšlím, jak se vyhnu odpovědi. Jak dlouho to ještě zvládnu.

„Byla jsem z plesu tak nadšená,“ zašeptá a dívá se z okna.

„Teď mi to přijde tak směšné. Víš?“

„Našla jsi lístky.“ Vezmu ji za ruku.

Dívá se z okna a sleduje ubíhající stromy. „Jo.“

Nemůžu vystát její poraženeckou náladu. Před 8 dny Charlie přemýšlela, jestli si má vzít do školy fialové, nebo růžové džíny. Teď se snaží bojovat se smlouvou, kterou podepsala kvůli mně a bojí se špatných lidí, kteří chtějí její duši.

Než si uvědomím, jak je to špatný nápad, řeknu: „Jdeme tam.“

Podívá se na mě. „Jo, správně.“

„Jdeme.“ Stisknu jí ruku. „Půjdeme tam. A až bude konec, budeme čelit tomu, co se musí stát, abychom zachránili tvou duši.“

„Jak?“ zeptá se. „Jak si budeme jistí, že má duše není v nebezpečí?“

Zatnu bradu, protože se bojím toho, jak bude reagovat, až jí to řeknu, zhluboka se nadechnu. „Budeme muset utíkat.“ Když neodpoví, pokračuju.

„Budeme muset dlouho utíkat, Charlie. Opravdu dlouho. A budeš muset bojovat se splněním smlouvy. Bude to opravdu těžké. To nejtěžší, co jsi udělala.“ Hladím ji po paži a chystám se na další slova. „Nebudeš moci zavolat domů. Budeš muset říct babičce a kamarádům – že se s nimi loučíš.“

Charlie je dlouho zticha. Několikrát kývne a stiskne mi ruku. Zavezu ji domů a otočím se.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se.

„Jo.“ Kývne a usměje se. Pak se jí hlas zlomí a po tvářích se jí kutálí slzy. „Udělala jsem si to sama.“

Obejmu ji a vzlyká. Vím, že je na mě naštvaná, že mě vnitřně viní za to místo sebe. A měla by. Ale teď potřebuje, abych ji držel. Tak to dělám. Budu ji objímat tak dlouho, jak bude chtít. Nechám ji brečet, až bude mít opuchlé oči. Pak jí zvednu bradu a setřu slzy z tváří.

„Mrzí mě to, Charlie.“

Kývne a dál brečí. „Nechápu to,“ řekne. „Pokud splním smlouvu, pokud nebudu moct odolávat nevolnostem, tak co se stane?“

„Nejsem si jistý,“ řeknu a je to pravda. Myslím, že když jsem podepsal smlouvu, její duše vklouzne do mě. Pak se sběratelé budou snažit mi ji ukrást, nebo mě zatáhnout do pekla a zabít dvě mouchy jednou ranou. A pak je tady Charlie. Až její duše opustí tělo, Šéf ji nechá zabít a asi někoho pošle, aby to udělal. Ví, že by zabití člověka vyvolalo válku, ale Šéf nechce o Charlie přijít.

Řeknu jí to, všechno, ale ne dnes. Chci si s ní užít další šťastný den. Ještě jeden.

Mám dva dny na to, abych ji přivedl, tak jí dám zítřejší noc. Tak budu mít čas nám zabukovat lety a sbalit pár věcí, které budeme potřebovat. Vím, že tlačím na své štěstí, ale potřebuju, aby to udělala. Poslední den s babičkou a poslední noc s kamarády.

Pak pojedeme.

„Poslouchej,“ řeknu a přitáhnu si její hlavu na hrudník.

„Chci, abys byla zítra s babičkou. Chci, abys na to všechno zapomněla a věřila, že to vše zvládnu.“ Zvednu jí hlavu a políbím jí na rty, na kterých cítím slané slzy.

„Zítra tě vyzvednu v 7 hodin a vezmu na ples. Bude to perfektní. Slibuju. Pak…“

„Utečeme,“ řekne.

„Běž se nahoru vyspat. Představ si, že ležím vedle tebe. Zítra nic z tohoto nebude existovat. Nic, dobře? Budeme spolu a s lidmi, kteří tě mají rádi. Dovol, abych se o všechno postaral.“

Čekám, že se se mnou bude hádat a ptát se na to, na co nechci odpovídat. Ale obejme mě okolo krku a přitiskne čelo na moje. Pak zavře oči a zašeptá: „Věřím ti.“

Z jejích slov mě brní celé tělo. Nikdy bych nikomu nevěřil tak, jako ona mně. Chtěl jsem jí odpovědět na každou otázku a otočil bych každý kámen. Ale ona ne. Ona lidem věří.

Věří mně.

Políbím ji a dám si načas, když se snažím zapamatovat si chuť a dotyk jejího jazyka. Pak zvednu hlavu a kývnu na její dům. Vystoupí a jde na chodník. Když ji sleduju, zajímá mě, jak ji ochráním. Zvednu kotník a tiše kleju na svůj kotník. Démoni nám závidí náramky – přejí si chodit po zemi. Ale já jsem ho vždycky nenáviděl a teď…teď si připadám jako ve vězení. Když ho nosím, vždycky budou vědět, kde jsem – a kde je ona. Ale nemůžu s tím nic udělat. Protože bez něj s ní nemůžu být. Nemůžu se postarat o její bezpečí.

U dveří se na mně otočí. Trochu se usměje. Zamávám jí a pošle mi pusu. Je to tak vtipné a nevinné. Nemůžu si pomoci a zasměju se.

A ten zvuk mě vyleká, protože jsem si nemyslel, že jej ještě někdy uslyším.