TC - 46. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Ples

Večer jedu k Charlie domů. Jedu brzy, ale chci, aby věděla, jak se na ni těším. Jen tak tak jsem zvládl nestát před jejím domem, abych si byl jistý, že je v pořádku. A nechtěl jsem jí vysvětlovat, co dělám, kdyby mě spatřila, a určitě jsem nechtěl, aby mě pronásledoval další sběratel a ptal se na to, co dělám.

Zastavím před domem a snažím se uvolnit. Je to její večer. Kromě toho jsem udělal vše, abych nás na něj připravil.

Sbalil jsem dvě tašky s jídlem, oblečením a zabukoval dvě letenky do Tokia, kde je velké množství lidí, mezi kterými se schováme. Pak jsem vybral co nejvíc peněz, rozstříhal kartu – a kousky své duše – na půlku. Až budeme pryč, nebudu ji moct použít.

Taky jsem sbalil mapy a napsal jména míst, kam můžeme letět, když nás najdou. A v těch mapách je zabalený Glock 45, kterého jsem koupil dnes ráno. Není to můj styl, ale mluvíme o démonech, ne o dětech ze školky. Čím víc toho naplánujeme, tím připravenější budeme.

Upravím si hnědé sako i červenou košili a zhluboka se nadechnu. Charlie si zaslouží, aby dnešní noc byla skvělá a chci jí to dopřát. Vystoupím z Elizabeth Taylor, jdu na verandu a zazvoním.

Čekám, že mi otevře babička a udělá mi monokl. Představuju si, že bude dost velký. Jsem rozhodnutý s ní něco udělat, když se otevřou dveře.

A zalapám po dechu.

Srdce se mi stáhne. Připadám si, jako bych nemohl dýchat. Jsem si jistý, že se znova nikdy plně nenadechnu. I když se dívám přímo na ni, nevěřím, co vidím.

Charlie stojí kousek ode mě a celá je jiná. Má na sobě červené šaty, které jsem jí koupil a na zádech má hedvábná andělská křídla, které si musela koupit v halloweenském obchodě. Vlasy má uhlazené a nemá brýle. Kdyby se usmívala, viděl bych její krásné rovné zuby. Ale neusmívá se. Ani zdaleka. Asi to má něco společného s tím zbytkem.

Její hrudník vypadá vyšší a lícní kosti má ostřejší. Má plnější boky a nos o něco užší. Pohladím ji po paži a pokožka jí září. Je ohromující na to, aby se každému klukovi zastavilo srdce, ale já toužím po staré Charlie.

„Kdy?“ zeptám se.

„Včera v noci. Chtěla jsem ti zavolat, ale stalo se to tak rychle. Nemohla jsem to zastavit, Dante.“ V očích se jí lesknou slzy. „Ale vypadám krásně, ne?“ Snaží se usmát a má mrtvá duše se hroutí.

„Vždycky jsi byla krásná, miláčku.“ Na čele se mi perlí pot a sevřu ruce do pěstí. Bojím se podívat na její duši. Je konec? Vzal jsem její duši a neuvědomil si to?

Jde ke mně a všimnu si něčeho.

Jejího kulhání.

Ukážu na její bok a křením se, až se obávám, že se mi roztrhne obličej. „Pořád –“

„Jo,“ řekne. „To mi nikdo nevezme. Stalo se mi to tu noc, kdy zemřeli rodiče. Je to moje. Nikoho jiného.“

Obejmu ji. Jsem tím ohromený. Ne její krásou, ale duší. Děsí mě to, čím víc se blíží splnění smlouvy. Už jí zbývá jen kulhání. Ale nedovolím, aby cokoli tuto noc zničilo. Nejsem si jistý, co říct, abych zlepšil náladu, nebo zamaskoval strach, který cítím, tak bezmyšlenkovitě vyhrknu: „Jsi moje přítelkyně.“

Charlie se na mě dívá a pak se usměje.

„Jo, jsi. A zítra ti ukážu, co můžu, abych tě ochránil.“ Políbím ji na namalované rty. „Ale dnes půjdeme na bezpečný školní večírek – kde bude punč, sušenky a strašná výzdoba. Bude to úžasné.“

A usměje se ještě víc. „Nemělo by to být tak zlé,“ řekne a připadá mi to jako něco mezi otázkou a odpovědí.

„Měla bys být vyděšená,“ řeknu. „Protože ti ukážu taneční pohyby, po kterých budeš prosit o přídavek.“

Plácne mě, a i když je nervózní, dovolí mi ji vzít za ruku a dovézt k autu.

„Kde je babička?“ zeptám se, usadím ji a ujistím se, že si nezničí křídla.

„Řekla, že je strašně unavená, ale milionkrát si mě vyfotila, než jsem odešla.“

Přijedeme ke škole a zajímá mě, jak Charlie vysvětlila svůj vzhled babičce. Rozhodnu se o tom nemluvit, protože se to téma bojím znova nadnést. Místo toho ji vezmu za ruku a stisknu. A trošičku jsem nadšený z tohoto debilního školního plesu.

Protože vím, že možná to bude naposledy, co vidím Charlie opravdově šťastnou.

***

S Charlie vejdeme do tělocvičny a dlouze si povzdychnu. Je to přesně to, čeho jsem se obával. Jako by se sešli všichni břídilové z Peachvillu a nakoupili ty nejstrašnější dekorace.

Kousek nad podlahou je přístroj na mlhu a ze stropu visí miliony černých a oranžových stužek. Na zdi nějaký blbec nalepil papíry s obrázky pavouků a dýní. A kapela – ach, mějte se mnou slitování – kapela. Jako by byli něco mezi Justinem Bieberem a Jonas Brothers, takže hrají halloweenské předělávky a krvácejí mi z toho uši. Ale když se podívám na Charlie, která má na sobě rudé šaty a andělská křídla, vše je zase úžasné. Když je tady, jsem šťastný. Ale pokud půjde čůrat, nebo se vzdálí, škrtnu sirkou.

Když jdeme k tanečnímu parketu, všichni se na ni dívají. Šeptají si, ukazují prsty a jsem nasraný. Proč si jí nevšimli předtím? Byla úžasná i tehdy. Ale asi jsem vinen za to, jak si ji prohlížejí.

Když se na ni dívám, skoro ji nepoznávám. Píchne mě z toho u srdce. Posune se dál, když je fyzicky perfektní?

Ale skoro jako kdyby mi četla myšlenky, strčí si ruku do kapsy a hodí si Skittles do pusy. Kousne se do rtu, abych se nesmál, protože vím, že je to pořád moje Charlie. Pořád je moje holka.

Annabelle nás uvidí a běží k nám. „Char-Char!“ ječí. „Vypadáš fenomenálně.“ A pak se její výraz změní, když si uvědomí, jak fenomenálně. „Popravdě vypadáš jinak. Hodně jinak.“

„Dovolila jsem babičce, aby mě namalovala,“ pípne Charlie.

Annabelle si ji prohlíží. „No, já nevím.“

Charlie svou kamarádku obejme, aby ji rozptýlila. „No tak, obejmi mě,“ řekne. „Líbí se mi tvůj kostým. Je…ehm…“

„Jsem Katharine Hepburnová,“ řekne Annabelle a trochu se uvolní.

Prohlížím si její nezajímavé šaty a tvář.

„Vidíš?“ řekne. „Jsem černobílá. Jako ve většině jejích filmů.“ Annabelle na hlavě poskočí klobouk se širokou krempou. „Překvapení. Nevyšňořil ses.“

„Přišel jsem za Něco úžasného^[1],“ řeknu. „Jinak bys mě nepoznala.“

Zakloní se a udělá si z rukou kameru, jako kdyby si nás prohlížela. „Ne. Ne, vidím…vidím…“ spustí ruce. „Vypadáš jako nářadí.“

Charlie zatahá Annabelle za ruku. „Víš, měli byste toho nechat a přiznat, že se máte rádi.“

Annabelle se na mě podívá. Udělám z prstů pistoli a namířím ji na ni. „Bum.“

Zakření se a taky vystřelí.

Charlie převrátí oči. Pak začne být trochu nervózní. „Hej, kde je Blue?“

Narovnám při zmínce o něm ramena. Když jsem viděl, jak ji líbal, chtěl jsem ho rozervat na kusy. I když to byla jen hloupá hra.

Annabelle ukáže přes své rameno. Svraští obličej, jako kdyby nevěřila, že se ptáme. „Vážně?“

Když ho uvidím, musím se smát. Měl bych ho nenávidět a ne být hotový z jeho kostýmu. Ale Blue je…modrý. Je celý v modrém, dokonce má namalovaný i obličej. Stojí u občerstvení a sám si nalévá zelený punč. Blue uvidí Charlie a rychle uhne pohledem. Ví, že je tady – asi ji sledoval od chvíle, co přišla.

Prohlédnu si Charliin obličej. Je rozrušená a to mě rozohní. Nelíbí se mi, že jí to dělá starosti. Když na něm myslí místo toho, aby myslela na mě, a tak ji vezmu za ruku. „Chceš si zatančit, krásko?“

Rozzáří se a kývne. Pak se otočí k Annabelle. „Nebude ti vadit, když si rychle zatančíme?“

Annabelle na nás mávne, jako kdyby si s tím vůbec nelámala hlavu.

Když vedu Charlie doprostřed parketu, Taylor se otočí a hledí na Charlie s otevřenou pusou. Nevěří, jak krásná je a já nevěřím, že jsem si toho nevšiml. Taylor se mi podívá do očí, rychle uhne pohledem a chová se, jako kdyby si nás nevšimla.

Přitáhnu si Charliinu hlavu k hrudníku a políbím ji do vlasů. Začne hrát pomalá písnička, chytnu ji okolo pasu a tančíme. Charlie s tím má trochu problém.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se.

Otevře růžovou pusu, ale nedívá se mi do tváře. „Je to pro mě těžší.“

Nejsem si jistý, proč je to těžší a je mi to jedno. Bez přemýšlení ji vezmu do náručí. Dlouze se rozesměje. Rozpouští se mi z toho srdce. Tančím dokola a občas se sehnu, takže se okolo nás rozletí její blond vlasy. Když jsme tady – obklopeni lidmi ve špatných kostýmech a posloucháme ještě horší hudbu – jsem šťastnější, než kdy jindy. Je to ohromující pocit. Jako by mi tělo mělo explodovat radostí.

Charlie ke mně nakloní hlavu a mumlá k hrudníku.

„Co jsi řekla, zlato?“ zeptám se.

Podívá se na mě a oči jí září štěstím. „Řekla jsem, že jsem do tebe tak zamilovaná.“

„Samozřejmě, že jsi,“ řeknu. „Jsem zatraceně mimořádný.“

Charlie se zasměje a přitiskne mi hlavu na hrudník. „Děkuju ti, Dante.“

„Za co?“

„Za tohle. Dnes.“ Odmlčí se. „A že jsi mi všechno řekl.“

Zachvěju se a na chvíli se bojím, že jí to vysypu. Postavím ji na nohy, ale dál ji držím. „Že jsem ti řekl všechno?“

„Víš. O tomhle bychom neměli dnes mluvit. A taky o tom nemluvím. Já jen…jsem ráda, že jsi mi to řekl,“ řekne.

„Mohl jsi lhát. A nebylo by to pro tebe snadnější, kdyby ano. Ale protože jsi nelhal, uvědomila jsem si, že ti můžu plně věřit.“

Žaludek se mi stáhne a chce se mi zvracet. Snažil jsem se na to zapomenout až do večera – kdy jí řeknu kdo jsem – ale možná bych to měl udělat teď. Začnu se potit. Charlie mě pohladí na čele.

„Je ti horko?“ zeptá se. „Chceš se napít?“

Kývnu, protože pokud jí to řeknu, budeme potřebovat tišší místo. Charlie mě vezme za ruku a zajímá mě, jestli mě za ni bude držet i pak. U stolu vezme sklenici, napije se a podá mi ji. Ochutnám to a vnitřně si povzdychnu, že v tom nic není. Měli by tam dát něco silnějšího.

Polknu všechnu kuráž a vzpomenu si na Valeriinu výhružku. Hlas se mnou nespolupracuje. Ale nějak zvládnu říct: „Hej. Musím si s tebou promluvit.“ Slova se mi lepí v puse jako arašídové máslo. A teď jsem si jistý – absolutně jistý – že budu zvracet.

„Dobře,“ řekne a usměje se. „Poslechnu si to.“

„Můžeme jít někam jinam?“

Charliin výraz opadne. Je to nejnevinnější člověk, kterého znám, ale i ona to poznala. „Ach, ne. Chci to slyšet?“

Projedu si prsty vlasy. „Asi ne.“

Ustoupí a dívá se mi do tváře. Pak se rozhlédne okolo. „Jdeme.“

Jde k prázdné chodbě a následuju ji. Když se za námi zavřou dveře, otočí se ke mně. „O co jde?“

Dlouze se nadechnu a natahuju k ní ruce. Obejme mě a položím jí bradu na hlavu. Nechci jí to říct a nechci, aby mě nenáviděla. Ale musím to udělat. Ne protože mi Valery vyhrožovala, ale protože je to správné. Miluju ji a nechci, aby to mezi námi zůstalo.

„Zlato,“ řeknu jí do vlasů. „Řekni mi, že mě budeš vždycky milovat.“

„Budu,“ řekne bez váhání.

Zavřu oči a zatnu zuby. Pak otevřu pusu a řeknu: „Nejsem ten, kdo si myslíš.“

Charlie zakloní hlavu a podívá se na mě. „Co tím myslíš? Už jsi mi to řekl.“

„Ne…neřekl jsem ti celou pravdu.“

Čekal jsem, že se odtáhne. Ale místo toho se ke mně přitiskne. Je zticha příliš dlouho a pak zašeptá: „Řekni mi to.“

Nadechnu se nosem. „Jsem sběratel a byl jsem poslán, abych vzal tvou duši. To je pravda.“ Zvednu ruce a dám si je za hlavu. Nemůžu vystát ani svůj hlas. Zakloním hlavu a než můžu říct další lež, řeknu: „Ale nepracuju pro toho, koho si myslíš.“

Charlie je zticha. Těch pár strašlivých sekund si myslím, že mi odpustí – že vše bude v pořádku. Pak mě pustí. Cítím, jak se ode mě odtahuje. A pomalu se vzdaluje, než se zády tiskne ke zdi. A podle jejího výrazu poznám, že vše plně pochopila.

„Ne,“ řekne. Vrtí hlavou. „Ne. Ne, prosím.“ Hlas se jí zlomí. Natahuju k ní ruce a skloní se v pase. „Dante, prosím. Řekni mi, že lžeš. Řekni to.“

Snažím se ji přitáhnout k sobě, ale trhne sebou.

„Prosím.“ Řekne tak tiše, že jsem to skoro neslyšel. Pak vstane a zabodne mi prst do hrudníku. „Řekl jsi mi, že to nemyslíš vážně. Řekl jsi mi, že lžeš.“

„Nemůžu,“ zašeptám. Začnou mě pálit oči, ale nemůžu brečet. Nemůžu. Pokud by se tak stalo, vím, že bych nepřestal.

Zašklebí se a začne vrtět hlavou. Na tvářích má slzy. „Řekni to,“ brečí. „Řekni, co jsi.“

Přitisknu si pěsti k očím a bojuju s pálením. „Jsem sběratel,“ vydechnu. „Jsem démon.“ Spustím ruce, protože jí musím vidět do tváře. Musím vidět, jak se na mě dívá, když to ví.

Když to udělám, nemůžu přestat brečet. Mám celé mokré tváře.

Kvůli jejímu výrazu.

Kvůli strachu, zklamání a zradě, které se jí zračí ve tváři.

„Charlie,“ řeknu a hlas se mi zlomí. „Jsem démon.“

Vzlykne a zopakuju to. Odstrčí se od zdi a jde dál chodbou. Začne vzlykat.

„Charlie,“ křičím. „Prosím. Miluju tě. Ochráním tě.“

Charlie se zastaví. Otočí se a žene se ke mně se zlostným výrazem. „Ochráníš mě?“ zavrčí. „Ochráníš?“ zvedne ruku a praští mě do tváře.

Zakryju si bolavé místo a v tu samou chvíli k ní natahuju ruku. Uhne přede mnou a běží pryč.

„Charlie!“ křičím za ní. Otevře dveře do tělocvičny a vidím, že narazí do Blua. Obejme ho a vzlyká. Okamžitě si ji přitiskne k sobě a zjišťuje, co se jí mohlo stát.

Podívá se na mě a zarazím se. Blue si posune Charlie za sebe a vypne hrudník. Sevře ruce do pěstí a zvedne bradu. Je připravený se se mnou prát a nezastaví se, dokud naposledy nevydechnu.

Charlie vyběhne a utíká ven. Ostatní se dívají na mě a Blua. Chci jít za Charlie, ale Blue se postaví přede mě. Vrtí hlavou a poprvé ve svém životě se bojím, že prohraju.

Kývnu, otočím se a jdu na chodbu – pryč od jediné holky, kterou jsem kdy měl. Jediné, kterou jsem miloval.

Pryč od Charlie.

---

[1] Awesomesauce – něco, co je úžasnější, než úžasné