TBZ - 12. kapitola

Překlad: Lucie

Zase jsme byli zpátky na cestě. Nepromluvila jsem s Everettem ani slovo od doby, co jsem ho po dvacáté nazvala pitomcem. Zase si hloupě zpíval s rádiem. Věděla jsem, že se mi snaží dostat pod kůži, ale to se mu už dávno podařilo. Žil pod mou kůží. A bylo to ještě divočejší, když byl poblíž.

Zírala jsem skrz okno na okolní krajinu. "Kam to jedeme?" Nemohla jsem už déle udržet pusu zavřenou.

"Vulture Mine," odpověděl a cvakal na GPSku. "Jsme asi hodinu odtamtud."

"Je to město duchů?"

"Ano. Chystal jsem se jet do jiného na druhé straně Phoenixu, ale je to spíš past na turisty. Já chci skutečné místo. Ne show s baviči."

Zamračila jsem se. "Je to stále město duchů, když tam pracují lidé, kteří vydělávají na turistech?"

"Neodsuzuj to, Parker. Je to stále město duchů, ale není to, co já chci."

"Proč si užíváš, když mě můžeš poučovat?"

"Nemyslím si, že si to nutně užívám, Parker."

"A proč používáš moje jméno tak často?"

"Byla bys radši, kdybych ti říkal deset pod nulou?"

Šlehala jsem dýky. "Proč si myslíš, že jsem tak chladná?"

Everett ztlumil hudbu. "Protože jsi." Krátce se na mě podíval. "Odmítáš doteky, jako kdyby teplo z doteku jiného člověka mohlo způsobit, že bys mohla roztát. Netoužíš po žádných zkušenostech. Neříkáš milé věci. Svými slovy způsobuješ bolest. Děláš věci, abys od sebe lidi odehnala. Jsi chladná. Chladná, jako kdyby bylo deset pod nulou."

Zamyslela jsem se nad tím. "Jela jsem s tebou na tento výlet. Měla jsem s tebou sex. Takže zažívám nové věci a nechávám jiné lidi se mě dotknout."

"Prosím, neidealizuj si tuhle situaci, to by bylo příliš." Byl naštvaný. Slyšela jsem to v jeho kousavé odpovědi.

Zmateně a otráveně jsem rozhodila ruce. "Co chceš, abych řekla?"

"Poté, co jsme měli sex, jsi ochotně přišla do mého náručí nebo jsem si tě musel k tobě tahat?"

Přetočila jsem svou paměť zpět do chvíle, kdy si mě přitáhl k sobě. Bylo to hezké. Ale nikdy bych s tím nezačala. "Přitáhl sis mě."

"Takhle žiješ svůj život? Když tě lidé musí vytáhnout z tvé pohodlné zóny? Proč se ochotně nepouštít do situací, které by ti mohly být nepříjemné?"

"Proč by tohle někdo dělal?" Naše hlasy byly stále hlasitější, zabíraly místo v autě.

"Jak můžeš předpokládat, že něčemu porozumíš, když neuděláš ani jeden krok z tvé pohodlné zóny, protože by to mohlo být děsivé?"

"Nepotřebuji ničemu porozumět."

"Potom nejsi naživu. Nechceš nic cítit, s nikým se vázat, nechceš existovat mimo svou hlavu. Měl jsem ti spíš říct, že jsi šest stop pod zemí."

"Všichni nemusíme žít tak, jak si myslíš, že bychom měli žít."

"Samozřejmě, že ne. Ale co je život? Hodláš strávit dalších šedesát let sama? Umřeš ve spánku a nikdo o tom nebude vědět, nikoho to nebude zajímat."

Zvedla jsem ruku. "Tak počkej, Everette. Nemáš žádné právo na to mi říkat, jak bych měla žít. Ty sis vybrat zemřít."

Everett strhl auto ze silnice tak rychle, že jsem se musela chytit madla na svých dveřích. Odepnul se a o vteřinu později byl venku z vozu. Čekala jsem, že obejde auto k mým dveřím jako minule, ale místo toho odkráčel pryč, uprostřed ničeho v Arizoně.

Sledovala jsem ho dobrých dvacet vteřin, než jsem se také odepla a následovala ho. Když jsem byla půl metru od něj, otočil se. Výraz v jeho očích mě zastavil. Očekávala jsem hněv, vztek. Místo toho jsem našla smutek. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale zase jsem ji zavřela, když došel ke mně.

"Neříkám ti, jak máš žít, Parker. Jenom chci, abys žila. Aby sis užila všechny ty roky, které se budeš toulat po zemi. Myslíš si, že je to pro mě lehké? Říct mojí rodině, že už toho mám dost? Že jsem skončil? Myslíš si, že si nemyslí, že to vzdávám?"

Byli jsme tři kroky od sebe, kolem nás vířil prach.

"Proč s tím nebojuješ, Everette? Já tomu pořád nerozumím."

"Proč ty nebojuješ, Parker? Proč nebojuješ s tím, co tě drží od vytvoření si vazeb s ostatními. proč nechceš nic cítit nebo se uzdravit? Až mi na to odpovíš, já ti odpovím na tvoji otázku."

"Nepamatuji si to, Everette." Frustrace naplnila můj hlas. "Nevzpomínám si na to, co se mi stalo. Nechci si vzpomenout. Byla jsem na terapii. Každý doktor si myslí, že moje mysl se brání před vzpomínkami na tu noc. Proč bych měla bojovat, abych si pamatovala něco takového?

"Protože tě to drží zpátky. Jsi ponořena ve své lhostejnosti, takže ti uniká všechno na tomhle světě."

"Proč se vůbec staráš? Proč jsi mě vzal s sebou na tenhle výlet?"

"Protože," řekla přistoupil ke mně blíž. "To je to, co dělám. Je pro mě druhou přirozeností starat se o lidi. Je to moje práce."

"Myslela jsem, že jsi pracoval ve škole."

"Pracoval. Jsem poradce."

Whoa. stála jsem úplně v klidu. Mozkem mi proběhlo milion věcí. "Pracuješ s depresí středoškolských dětí," řekla jsem, když jsem si vzpomněla. Odvrátila jsem se, potřebovala jsem prostor k přemýšlení. "Jsi poradce."

"Technicky už nejsem nic. Ale předtím jsem byl poradce, ano."

Snažila jsem se uspořádat ten zmatek emocí, s kterými jsem se potýkala. "Zeptal ses mě, jestli pojedu s tebou na tenhle výlet, abys mě vyléčil nebo něco takového?"

"Ne."

"Nelži mi, Everette." Řekla jsem plná hněvu.

Zavrtěl hlavou. "Já. Nelžu." Procedil skrz zuby. "Nebuď hloupá. Myslíš si, že jsem se zeptal každého, komu jsem pomáhal, jestli se mnou nepojede?"

"Tak proč? Proč já?"

Udělal ke mně další krok, jako by si myslel, že nedokážu zpracovat to, co mi chce říct. "Já nevím, dobře? Taková je pravda. Přitahuje mě to k tobě, ale nevím proč!" Zajel si rukama do vlasů, vytáhl ji ven a opakoval to pořád dokola. "Jsi protivně pozorná, ráda se hádáš o každé maličkosti. Ale stále mě to k tobě přitahuje. Nechápu to. Ani nejsi můj typ."

"Co to znamená?" Zeptala jsem se, trochu otřesená tímto prohlášením. Má mysl se vrátila k hezké, perfektní Charlotte a k její perfektní kůži a vlasům.

Everett zasténal. "Vím, co se snažíš udělat. Ale není to tak, jak si myslíš. Nevybírám si ženy, které mě ve všem vyzývají. Měl jsem těžký život, takže si nevybírám složité ženy."

"Neprosila jsem tě, aby ses mi věnoval." Mé obranné instinkty mě nakoply a já udělala krok zpět.

Everett se natáhl a omotal mi ruku kolem pasu, čímž mě přitáhl zpátky z sobě. "Já vím. Nehraješ hry. No, aspoň ne takové, které ženy většinou hrají." Obalil mi kolem pasu i druhou ruku, takže si mě k tobě připoutal ještě pevněji. Vzala jsem svoje ruce a položila mu je na prsa, připravená ho od sebe odstrčit. "Stejně jsi špatná herečka, takže bys stála za hovno ve většině těch her." Protočila jsem oči a trochu do něj zatlačila. Bylo to marné. Jeho paže kolem mého pasu se ani nehnuly. "Mám tě rád, Parker. I přes všechny tvoje zlozvyky, tě mám rád."

"Ugh," řekla jsem a tlačila proti němu. "Co se stalo s tím být milý? S jedním z mých pravidel?

"Já jsem se tam dostal. Ale ty to pořád přerušuješ. Jeden z tvých zlozvyků." Jedna jeho ruka mi vyjela až ke krku. Cítila jsem jeho prsty, jak mi tlačí na kůži. Přestala jsem dýchat. "Mám rád, že jsi pro mě výzva. To je nové. Líbí se mi, že ke mně nejdeš tak snadno. Líbí se mi, jak všechno zpochybňuješ. Chci, abys všechno zpochybňovala." Dotkl se svou tváří té mojí, jak si mě držel blízko. Nebylo to objetí. Ujistil se, abychom si udrželi od sebe dostatečnou vzdálenost, aby mi to bylo příjemné. "Mám rád, jak voníš." Přičichl si mi ke krku a moje kolena se podlomila, když se vousy dotkl mé kůže. "Rád vidím ten boj ve tvých očích. Rád vidím barvu hněvu na tvých tvářích. Rád poslouchám, když se ti zastaví dech, když jsem blízko tebe. A mám rád klukot tvého srdce, které se rozbuší, když jsem ti nablízku jako právě teď. Opravdu to mám hodně rád, zvuk tvého bijícího srdce. Tak živý a šílený nepořádek tepů." Políbil mě na kůžu za uchem. "Líbí se mi pocit, když tě držím v náruči, způsob, jakým naše těla k sobě pasují." Pohnul svými rty po mé tváři. "Líbí se mi sledovat tvoje zavřené oči a vědět, že já jsem ten důvod, proč se takhle cítíš." Dotkl se svými rty mých a pak se nepatrně odtáhl. Cítila jsem jeho ruce pohybovat se mi po tvářích. Jeden palec přejíždět přes jizvu, ale oči jsem nechala zavřené. Bála jsem se je otevřít. "Takže tyhle takzvané špatné vlastnosti? Vlastně je mám rád. To je důvod, proč mě přitahuješ. Chci ti vysvětlit své chování. Chci, abys mě pochopila." Znovu mě políbil, tentokrát to byl delší polibek. Chtěla jsem se v této chvíli utopit, s Everettem.

Když se odtáhl, stále držel můj obličej ve svých dlaních. Pomalu jsem otevřela oči. "Rezervoval jsem hotel na dnešní noc, zatímco jsi byla na poslední benzínce na toaletách."

"Dobře?"

"Tentokrát nebude žádné apartmá." Přejížděl po mé tváři, než se mu zvedl koutek úst. "Jedna postel. Dnes spolu budeme sdílet postel."

Byla jsem překvapená, že mi to nevadilo. Asi to bylo proto, že jsem se nemohla dočkat, až strávím další čas s Everettem bez oblečení, zvlášť po tomhle polibku. Takže to jednou Everettovi udělám snadné. "To zní dobře."

Oči se mu rozšířily. To, co se objevilo na jeho tváři, musel být šok. "Nebudeš se hádat?"

Zavrtěla jsem hlavou, ruce jsem mu přesunula z hrudi a propojila mu je za krkem. "Vlastně to zní jako dobrý nápad."

"Páni, teď si ode mě zasloužíš tu největší pochvalu." Zasmál se a dal mi další polibek na rty. "Pojďme prozkoumat město duchů, abychom se co nejdříve dostali do hotelu. Začínám být netrpělivý."