TBZ - 11. kapitola

Překlad: Lucie

Následujícího rána už jsme zase byli na cestě. Tentokrát mi Everett řekl, kam míříme.

"Grand Canyon," řekl a zesílil hudbu, přičemž si bubnoval prsty na volantu.

"Dobře," odpověděla jsem, stále jsem měla v sobě zbytky naštvanosti z předchozí noci. "Aspoň tě můžu shodit z útesu."

Jenom se usmál a nasadil si sluneční brýle, šťastně si zpíval písničku, co hrála v rádiu.

Po třech hodinách na cestě zastavil Everett na čerpací stanici. Zatímco tankoval, tentokrát za peníze z mé kreditky, mu začal zvonit telefon, a tak poodešel od pumpy.

Převzala jsem za něj hadici a snažila jsem ho nenápadně sledovat, jak odchází pryč. Telefon si tlačil k uchu, prstem si ucpával to druhé. Byli jsme na velkém odpočívadle, takže tu bylo dost hluku, a tak bylo těžké slyšet, co říká.

V jednu chvíli si vyndal prst z ucha, aby mohl mávat rukou ve vzduchu. Ať mluvil s kýmkoliv, tak to pro něj bylo frustrující. Bylo to zjevné z toho, jak si projížděl rukou skrz vlasy, jak nohou kopal do hlíny a jak sklopil hlavu, když se hovor blížil ke konci. Pozorování kolemjdoucích mi nikdy nevadilo, i když jsem byla svědkem těch nejosobnějších okamžiků jejich života. Ale sledovat Everetta, jak bojuje s tím, kdo byl na druhém konci, bylo, jako bych narušovala jeho soukromí.

Odtrhla jsem od něj pohled a dokončila čerpání benzínu. Všimla jsem si, že je stále na telefonu, tak jsem zamířila do obchodu, popadla perlivou vodu, kterou jsem měla v plánu naplnit limetkami, jakmile se vrátím k autu. Když jsem se chystala za svou láhev zaplatit, viděla jsem Everetta, jak se vrací do auta a pokládá si čelo na volant. Něco mě v tu chvíli zasáhlo. A tak jsem vzala ještě velkou kávu se smetanou a vracela se k autu.

Otevřela jsem dveře na straně spolujezdce, postavila nápoje do středového držáku a šla k zadním sedadlům, abych si vyndala limetky z chladiče. Když jsem se vrátila zpět k přednímu sedadlu, Everett se už vzpamatoval. Svůj pohled měl upřený na kávu. Vylezla jsem opatrně do sedadla, otevřela jsem sodovku a nakapala do ní limetku.

"To je pro mě?" Zeptal se, ve tváři se mu zračil zmatek.

"Já nesnáším kafe," řekla jsem, aniž bych mu odpověděla na jeho otázku.

Zvedl kelímek a podezřívavě se na něj podíval.

"Neotrávila jsem to." Protočila jsem oči. "Koneckonců, řídíš. Nejsem idiot."

"Dala jsi do toho smetanu." Řekl a zadíval se do kelímku skrz picí otvor.

Zapla jsem si pás. "Ano."

"Díky," řekl a naklonil se ke mně.

Instinktivně jsem ucukla. Bylo to tak rychlé, že jsem hlavou narazila na okno za sebou. Nákláněl se ke mně, aby mě políbil? A tohle byl můj prvotní instinkt? Uhnout?

Everett vypadal zmateně. "Promiň," řekl a zavrtěl hlavou. "Nevím, proč jsem to udělal."

Jeho slova mě bodla jako žihadlo. Neměla by, vzhledem k mé reakci, ale bodla. Jako kdyby mě někdo špendlíkem píchal do břicha. Přikývla jsem, popadla svou sodovku, jako by to bylo nějaké záchranné lano, upíjela z ní a trénovaně jsem držela svůj pohled dopředu.

Svým periferním viděním jsem sledovala, jak se Everett napil kávy. "Díky, Parker."

Tohohle Everetta jsem neměla ráda. Tohohle zdvořilého, vděčného, neosobního Everetta. Cítila jsem se nepřirozeně, jako bych cestovala s cizincem.

Pokrčila jsem rameny. "Žádný problém. Včera večer jsi za mě zaplatil večeři," připomněla jsem mu. Ačkoli steak k večeři v luxusní restauraci nebyl přesně na stejné hracím poli jako káva z benzínky.

"Jasně," řekl roztržitě. Svědila mě kůže. Odkud se vzal tenhle divný Everett?

O několik okamžiků později jsme vyrazili zpátky na cestu. Tentokrát si nechal nasazené sluneční brýle, ale rádio nechal vypnuté. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi hudba chybí, dokud jsem neuviděla ukazatele značící, že se blížíme ke Grand Canyonu.

"Už jsi tady někdy předtím byl?" Zeptala jsem se. Bylo neobvyklé, že jsem iniciovala takové tlachání. Ale Everett byl napjatý a nepozorný už celé tři hodiny, co jsme vyjeli od benzínky. Bylo to pro mě neuvěřitelně nepohodlné. Potřebovala jsem něco udělat.

"Ne," řekl. Obvykle Everett říkal jednoslovné věty, které byly obaleny touhou nebo jedem. Tohle slovo bylo krátké. Lhostejné.

"Takže... tato návštěva pro tebe znamená ztrátu panictví?" (Pozn. překl.: V originále popping cherry - ve slangové angličtině znamená ztrátu panenství. V doslovném překladu je to prasknout třešeň, tedy protrhnout panenskou blánu, ale nevím, jak jinak to přeložit v našem případě...)

Na vteřinu nastalo ticho. A pak se jedna strana jeho úst nenápadně zvedla. Tak nenápadně, že jsem si toho skoro nevšimla. A pak se na mě na okamžik podíval. "Chtěla bys moje panictví, Parker?"

Kousla jsem se do rtu. To, jakým způsobem promluvil, byl normální Everett. Jeho hlas byl humorný a zároveň trochu vážný. Sexy. Přikývla jsem. Objevil se mi na tváři úsměv.

Everett si povzdechl. Bylo to jako kdyby uvolnil napětí, které poslední tři hodiny sužovalo jeho svaly. Následoval ukazatele k vjezdu na parkoviště u Grand Canyonu.

"Připravena vzít si moje panictví, Parker?"

Vyklouzla jsem ze sedadla, obešla auto a následovala ho k vyhlídce.

Bylo to mé poprvé u Grand Canyonu. Dospívající pěskounské dítě nemá obvykle ve svém životě zahrnuto jakýkoliv druh dovolené.Tento výlet s Everettem mi nahrazuje vše, co jsem v dětství promeškala.

Grand Canyon byl, jedním slovem, uchvatný. Byl plný barev, hřebenů a hran. Byly zde barvy malované ve skále, červené a hnedé a žluté. Parkoviště bylo téměř prázdné až na pár turistů, takže jsme se mohli vychutnat výhled bez okolních davů. Everett se otočil a podíval se na mě. "Krása, co?" Zeptal se a oči se mu rozzářily. Cokoliv ho předtím pronásledovalo bylo teď pryč, jeho tvář byla uvolněná.

Sledovala jsem jeho obličej. Měl zavřené oči, linie kolem oči se usadily. Sluneční paprsky mu přecházely přes obličej, zahřívaly ho. Sledovala jsem ho další minutu, než jsem se otočila zpátky na výhled.

"Myslím, že je to oukej. Velká díra v zemi." Nebylo to, jak jsem to cítila doopravdy, ale řekla jsem tohle. Slova mi zněla hořce na jazyku, ale Everettovi zněly směšně. Nemohl se přestat smát. Otočila jsem se a znovu se na něj podívala.

"Jenom velká díra v zemi?" Zeptal se. "Je těžké tě ohromit."

"Co chceš, abych řekla? Oh, podívej, skály a tak."

Než jsem se nadála, Everett vykročil mým směrem. "Připravena?" Zeptal se.

Podívala jsem se na něj s otázkou ve tváři. "Na co?"

Everett došel až za mě. Položil ruce okolo těch mých na zábradlí. "Chceš navštívit naši další atrakci?" Zašeptal mi to ucha.

"Co to je?" Zeptala jsem se se zadrženým dechem. Teplo z jeho hrudi na mých zádech bylo uklidňující v chladném ranním vzduchu.

"Město duchů. Čtyři hodiny odsud."

"Další jízda?" Zeptala jsem.

"To je naše dnešní poslední zastávka."

Přikývla jsem. "Dobře. Nechceš vidět víc z kaňonu?"

Everett zavrtěl hlavou. "Je to jen velká díra v zemi, ne?" Jeho slova mě škádlila.

Pokrčila jsem rameny. "V podstatě, jo. Jen mě napadlo, že bys chtěl vidět víc."

"Chci, aby se nacházel na východním pobřeží." Odmlčel se. Nedokončil svou myšlenku, která se mu drala na jazyk. Byl časovaná bomba, připravená kdykoli vybuchnout. A on se chtěl nejvíc ze všeho dostat na východní pobřeží.

"Je něco zajímavého, co chceš vidět na východním pobřeží?"

"Ano." Věděl, že mě to zaujalo, ale škádlil mě tím, že nepokračoval ve své větě.

"Oukej, pojďme."

Jeho ruce se přesunuly ze zábradlí na můj pas. Stála jsem nehnutě, byla jsem jako socha v jeho náruči. Přitulil se tváří k mému krku. "Mmm," zamumlal, vibrace proti mé kůži způsobily, že mě to zalechtalo. "Hezky voníš."

"Nevoním jako ty."

"Ne," řekl s povzdechem. "Voníš jako ty."

Vysoukala jsem se z jeho náruče, ta náklonnost mi byla nepříjemná. Sex byl jedna věc. Bylo to výbušné. Ale tohle bylo intimní a na to jsem nebyla připravená.

"Pojďme," zopakoval. Otočila jsem hlavu a podívala se na něj. "Ještě ses do mě nezamilovala?"

Bylo velmi těžké neprotočit oči. "Určitě ne."

***

Když jsme zase míříli na jih, Everett už byl zase sám sebou. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou mě to začínalo štvát. Bouchal do volantu s rytmem hudby, nahlas si u toho zpíval. Tato část byla nesmírně otravná.

Neustále jsem držela na něm svůj pohled. Sledovala jsem, jak hazí hlavou dopředu a dozadu v rytmu písničky. Měl na sobě černé kraťasy a tmavě modré tričko. Bylo to nejblíž k černé, jak jen se mohl dostat. Koupil si ho v obchoďáku těsně předtím, než jsme opustili Las Vegas. Pomohla jsem mu vybrat spoustu barevných triček a několik kraťasů. Naštvaně se na to podíval, takže si myslím, že tohle je nějaký druh odplaty. Odkašlala jsem si a konečně jsem upoutala jeho pozornost.

"Nevadí ti to?"

"Ne, nevadí." Usmál se na mě. Něco bylo na tom, jak se na mě podíval, ale sluneční brýle zakrývaly jeho ledové oči. Vlasy mu trčely, ale ve skutečnosti to vypadalo, že mu to takhle vyhovuje. Vypadal sám se sebou v pohodě a já si nemohla pomoct a cestovala jsem mu očima po hrudi, přičemž krátké rukávy jeho trička odhalovaly svaly na jeho pažích. Podívala jsem se zpět na jeho obličej. Pohled měl upřený na silnici. Dělala jsem si legraci z jeho vlasů už dřív, ale je pravda, že se to k němu hodilo. Nebyly úplně poddajné, ani perfektně upravené. Byly husté, inkoustově černé a dělaly si, co chtěly.

Everett byl hezký. Nevěděla jsem, jestli je hezký tím způsobem, jak to vidí společnost, ale na tom nezáleželo. Byl můj. Se svým širokým úsměvem, jeho zátylkem, opálenou kůží. Dokázal ve mně zapálit oheň, i když jsem si myslela, že to není možné.

"Na co myslíš?" Jeho hlas přerušil mé myšlenky.

"Že jsi velmi atraktivní." Nemohla jsem lhát. Nejem proto, že to bylo jedno z pravidel, ale protože říct Everettovi uvěřitelnou lež bylo neuvěřitelně těžké.

Everett se otočil a podíval se na mě. Moje levá strana byla čelem k němu. Měla jsem vlasy vyčesané do spony, takže nezakrývaly mou jizvu. Ale jako by si ji Everett nevšímal, když se na mě díval. Jeho oči se na to nezaměřily. Vnímal ji jen tehdy, když mě líbal a dokýkal se mě. Překřížila jsem si nohy, když myšlenky na to, jak se mě dotýká, zaplavily mou paměť.

"Ty jsi krásná, Parker."

Zavrtěla jsem hlavou. Nerada jsem poslouchala komplimenty.

"Nepotřebuji komplimenty."

"Já vím," řekl a odbočil na čerpací stanici. "Ale nebudu ti lhát. A jsem nucen říkat vše, co mi přijde na mysl. Tak si na to zvykni."

"Snažím se."

"Dobře." Zaparkoval auto a naklonil se ke mně. "Chci, abys něco zkusila."

Jeho slova mě přivedla zpět k pravidlům. A pak jsem si všiml svého okolí. "Nebudeme tankovat?"

"Budeme jíst. Oběd. Uvnitř je malá jídelna. Vše, co jsem tě dnes viděl konzumovat, byla sodovka a limetky, takže rád bych dostal trochu jídla do tvého břicha."

Následovala jsem ho do jídelny, která se skládala z jedné dlouhé řady hnědých boxu. Vypadalo to jako ze sedmdesátých let. Bylo zde několik lidí u pultu, popíjeli kávu a jedli koláče. Připomnělo mi to první snídani s Everettem, která se odehrávala v jídelně podobné této.

Naše servírka, starší žena s divokou hřívou rudých vlasů, nás odvedla k našemu stolu. Everett si objednal kávu a já vodu s limetkami. Ústa jsem měla svraštěná v očekávání.

Zatímco jsme prostudovávali nabídku, po očku jsem pokukovala po Everettovi. Posunul si sluneční brýle na temeno hlavy, Čímž si odhrnul vlasy z čela a odhalil svou jizvu. Moje oči ji sledovaly. Mordibně jsem byla fascinována myšlenkou mít otevřenou hlavu. Jeho pohled se zvedl a přistihl mě, jak na něj zírám.

"Je hrubé takhle zírat," řekl.

Neomluvila jsem se. Místo toho jsem pokrčila rameny a obrátila svou pozornost zpátky do menu, oči mi klouzaly po zalaminované nabídce, ale Everett mě rozptyloval tím, že si sundal brýle, položil je na stůl a přejel si rukou přes vlasy.

"Už víš, co chceš?" Způsob, jakým to řekl, měl dvojí význam.

"Já ano." Řekla jsem. Jeho oči se zaleskly s mou odpovědí.

Servírka se vrátila s našími objednanými nápoji a čekala na naši další objednávku. Everett to nechal na mně.

"Cheeseburger s hranolkama. Nejsem vybíravá."

"Pro ni extra sýr," vložil se do toho Everett. "A já si dám to samé." Servírka si od nás vzala jídelní lístky a odešla. Everett se opíral na svých loktech o stůl a zíral na mě.

"Stále chci tvůj příběh, Parker."

"Nemám žádný příběh. Jsem z pěstounské rodiny. Když mi bylo osmnáct, byla jsem napadena. A tady jsem, o tři roky později, sedím s tebou v této jídelně."

"Vím, že je tu víc, než jen tohle."

"Co vlastně chceš vědět?" Napila jsem se brčkem vody.

"Víš, kdo jsou tví rodiče?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Nevzpomínám si na ně. Jen nějaké nejasné maličkosti."

"Měla jsi dobré pěstouny?"

"Jistě." Moje ruce si hrály s ubrouskem, na kterém jsem měla položenou sklenici s vodou. Byl to můj zlozvyk, když jsem byla nervózní, narovnávala jsem rohy papírů a ubrousků. "Byli to v podstatě dobří lidé. Ale byla jsem nevlastní dítě, víš?"

"To znamená, že si k tobě nevytvořili žádné emocionální pouto?"

"Nechtěla jsem si k nim vytvořit žádné vazby. Po třetí rodině jsem měla trochu bouřlivé období. Bylo mi dvanáct. Nebyl tady nikdo, koho bych mohla zklamat. Moji pěstouni byli otráveni z mých vylomenin, ale to je všechno." Když ta slova opustila moji pusu, pevně jsem k sobě stiskla rty. Neměla jsem mu toho tolik říct.

"Máš někoho ve svém životě?"

"Mám Miru." Proč jsem mu to řekla? Kousla jsem se do rtu.

"Kdo je Mira?"

Nemyslela jsem si, že bych mu mohla lhát, a vyhýbavá odpověď ho pouze povzbudí. "Ona je ta, kdo mě našel. Zachránila mě."

"Když tě Morris Jensen napadl?"

Přikývla jsem a usrkla jsem si vody. "Nevzpomínám si na ten útok. To je důvod, proč nebudu svědčit. Nemá to smysl, když si nevzpomínám. Pamatuju si jen na teplý asfalt pod mým tělem. Byla jsem pokrytá krví. A pak jsem ucítila kouř a byla tam, Mira."

"A zůstaly jste v kontaktu?"

"Ano. Moc spolu ale nemluvíme. Je zaneprázdněná svou prací. Ale pomohla mi, pomohla mi hodně."

Everett přikývl a usrkl kávu. "Někdo jiný?"

"Mám své spolubydlící."

"Ne, to nemáš. Nestarají se o tebe. Ne doopravdy."

To byla krutá pravda. "Dobře, tak nestarají. Ale nevadí mi to. Taky se o ně nestarám."

"O co se tedy zajímáš?"

Podívala jsem se na něj. Cítila jsem, jako by si mě rozříznul. "Záleží mi na škole," začala jsem. "Starám se o to, abych byla finančně stabilní." Nudné odpovědi. "Starám se o svou postavu." To o mě řeklo velmi málo. Ale v jádru to byla pravda.

"Máš ráda limetky a extra sýr na burgerech." Doplnil mě.

"To mám. A prostor. Mám ráda prostor."

"Sedím naproti tobě u stolu, Parker. Nesedím ti na klíně. Nezasahuju do tvého prostoru."

"Ale ano, zasahuješ," trvala jsem na svém. "Tvoje přítomnost mě obklopuje. Dýchám stejný vzduch. Moji oči si najdou ty tvoje. I když nejsi fyzicky vedle mě, myslím na tebe. Je to opravdu, opravdu otravné."

"Řekl bych, že je mi to líto, ale potom bych porušil pravidlo - žádné lži."

"Nikdy ve svém životě jsem nebyla víc rozmrzelá z nějaké osoby."

"Dobře. Jsem rád, že se kvůli mě cítíš rozmrzele. Opravdu, jsem." Napil se kávy a pak ji postavil dolů. Sledovala jsem každý jeho pohyb. "Jsem rád, že cítíš něco jiného než lhostejnost. Lhostejnost je absence citu. A ty jsi byla lhostejná už příliš dlouho.

Zírala jsem na něj, neschopná vytvořit slova.

"Vím, že pro tebe Grand Canyon nebyla jen velká díra v zemi. Snažila jsem to přede mnou schovat, ale nepovedlo se ti to."

"Já se neschovávám."

Everett zvedl obočí. "Ne?" Zeptal se. Měl ten pohled ve svých očích, pohled, který mě nutil cítit se nervózně.

"Ne."

"Tak potom si půjdu sednout vedle tebe."

Než jsem mu mohla říct ne, sklouznul na mou stranu boxu.

"Chceš zdrhnout, viď?" Zeptal se a narazil na můj bok. Neměla jsem na výběr. Posunula jsem se, postrčila jsem kabelku až ke zdi. Seděl teď přímo vedle mě. Stáhla jsem ruce pod stůl a položila si je na stehna. Jeho vůně chladné vody byla silnější, když byl tak blízko. Otočila jsem hlavu směrem dopředu, ale byl příliš blízko, abych ho ignorovala.

Cítila jsem jeho paži, jak se natáhla po zadním opěradle sedačky, zatímco druhou držel hrnek s kávou. "Máš ráda kafe?" Zeptal se.

Udělala jsem obličej. "Ne."

"Nech mě hádat, nemáš ráda ani čaj?"

"Nemám ráda teplé nápoje."

"Aha," řekl a napil se kávy. "Nechceme, abys rozmrzla, že ne?"

Kousla jsem se do tváře. "Nemám deset stupňů pod nulou."

"Ne, to nemáš. Teď máš tak pět pod nulou."

"To nemám."

"Je pravda, že tenhle rozhovor tě rozehřívá. Oukej, blížíš se ke dvěma pod nulou."

"A ty jsi osel!"

"Um." Servírka se objevila u našeho stolu s talíři. Odmítala jsem se stydět za svůj křik. Místo  toho jsem si zkřížila ruce na prsou, když před nás pokládala talíře. Dokonce i poté, co odešla jsem tak zůstala sedět, jako rozmazlené dítě.

Everett si vychutnával svoje jídlo, dělal u toho otravné zvuky s každým kousnutím. Doufala jsem, že se zadusí.