KM - 21. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Dva dny bez Juliana.

Nemůžu uvěřit, že už to jsou dva dny. Držím se zajeté rutiny, ale bez něj je to tady jiné, cítím se jinak.

Prázdněji. Ponuře.

Jako by bylo slunce schované za mrakem a můj svět byl ve stínu.

Je to šílené. Naprosto. Bez Juliana už jsem přece byla na ostrově, kdy neustále odjížděl na pracovní cesty. Popravdě strávil víc času mimo ostrov, než na něm, a já i tak fungovala. Tentokrát ale neustále bojuju s nepříjemným pocitem nejistoty, která se každou hodinu zvětšuje.

„Vážně nevím, co to se mnou je,“ řeknu Rose během naší ranní procházky. „Žila jsem bez něj osmnáct let a teď bez něj najednou nemůžu být dva dny?“

Usměje se na mě. „No jistě. Jste nerozluční, takže mě to nepřekvapuje. Nikdy předtím jsem neviděla tak zamilovaný pár.“

Povzdechnu si a zavrtím hlavou. Všechno vidí prakticky, Rosa je romantický snílek. Před několika týdny jsem se jí konečně přiznala, jak jsme se s Julianem poznali a o době na ostrově. Byla v šoku, ale ne tak moc, jak bych byla já na jejím místě. Popravdě vypadala, že jí to přijde jak z romantické knížky.

„Unesl tě, protože bez tebe nemohl žít,“ řekla zasněně, když jsem se jí snažila vysvětlit, proč mám proti Julianovi stále výhrady. „Je to jako z knížek nebo filmů, které sleduju…“ A když jsem na ni zůstala zírat a nemohla uvěřit svým uším, posmutněle dodala, „Přála bych si, aby mě někdo chtěl tolik, aby mě unesl.“

Takže ano, Rosa je rozhodně člověk, kterého občas nechápu. Myslí si, že je to výsledek naší nehynoucí lásky a ne něčeho, co pravděpodobně vyžaduje psychiatrickou pomoc. A Ana není o moc lepší.

„Je normální, že Vám manžel chybí,“ řekne mi, když do sebe tlačím večeři. „Jsem si jistá, že se po Vás Julianovi také stýská.“

„Já nevím, Ano,“ řeknu pochybovačně a odhrabu rýži na stranu talíře. „Celý den jsem o něm neslyšela. Včera mi odpověděl na email, ale dnes jsem mu poslala už dva – a nic.“ Tohle mě štve víc, než cokoliv jiného, bych řekla. Julianovi je buď jedno, že jsem strachy bez sebe – nebo mi nemůže odpovědět, protože je po kolena hluboko v boji s teroristy.

Z každé možnosti se mi dělá špatně.

„Může být zrovna v letadle,“ řekne Ana rozumně a vezme si ode mě talíř. „Nebo je někde, kde není signál. Opravdu byste se neměla bát. Znám Juliana a umí se o sebe postarat.“

„Jo, já vím, že ano, ale pořád je to člověk.“ Pořád ho může zabít zbloudilá kulka nebo časovaná bomba.

„Já vím, Noro,“ snaží se mě Ana utěšit, pohladí mě po rameni a zahlédnu obavy i v jejích očích. „Já vím, ale nemůžete myslet jen na to hrozné. Jsem si jistá, že se Vám během několika hodin ozve. Nejpozději ráno Vás určitě kontaktuje.“

***

Celou noc se probouzím, abych zkontrolovala email a telefon. Ani ráno nemám žádné zprávy od Juliana. Z postele vylezu nerada, s kruhama pod očima, ale odhodlaná. Jelikož se Julian neozývá, vezmu věci do svých rukou.

První věc, kterou udělám je, že najdu Petera Sokolova. Mluví s několika strážnými na okraji pozemku, když ho najdu, a vypadá překvapeně, když k němu mířím a požádám ho, abychom si promluvili v soukromí. Nicméně mému požadavku okamžitě vyhoví.

Jakmile jsme dostatečně daleko od strážných, zeptám se, „Ozval se Vám Julian?“ Pořád mi ten Rus nahání hrůzu, ale je teď jediný, kdo může znát odpovědi.

„Ne,“ odpoví se svým těžkým akcentem. „Ne od včera, co letadlo vzlétlo z Moskvy.“ Když mluví, všimnu si v jeho očích jistého napětí, a má úzkost se zvětší, když si uvědomím, že si také dělá starosti.

„Měli se ozvat, že?“ řeknu a prohlížím si jeho exoticky pěkné rysy. Mám pocit, že se nemůžu dostatečně nadechnout. „Něco se stalo, že jo?“

„Je ještě brzy dělat závěr.“ Drží neutrální tón. „Je možné, že nám neodpovídají z bezpečnostních důvodů – protože nechtějí, aby někdo zachytil jejich komunikační zařízení.“

„Tomu určitě nevěříte.“

„Je to nepravděpodobné,“ přizná Peter. „V těchto případech nejde o normální postup.“

„Jasně.“ Snažím se zastavit pocit strachu, který mnou projíždí, a zeptám se klidně, „Takže jaký je plán B? Vyšleme jim záchranný tým? Máte muže, kteří tu mohou zůstat jako záloha?“

Peter zavrtí hlavou. „Není nic, co bychom mohli udělat, dokud nebudeme vědět víc,“ vysvětlí. „Už jsem volal lidem v Rusku a Tádžikistánu, takže bychom měli mít lepší představu o tom, co se stalo. Zatím vím pouze to, že letadlo vzlétlo z Moskvy bez problémů.“

„Kdy si myslíte, že se Vám ozvou Vaše kontakty zpátky?“ Snažím se ovládnout paniku, ale i tak jí trochu v mém hlase zazní. „Dnes? Zítra?“

„Nevím, paní Esguerrová,“ odpoví a já v jeho nemilosrdných očích zahlédnu náznak lítosti. „Může to být kdykoliv. Dám Vám vědět, až se něco dozvím.“

„Děkuju, Petere,“ řeknu a s vědomím, že toho víc neudělám, se vrátím zpátky do domu.

***

Dalších šest hodin se táhne jako sopel. Chodím sem a tam, z pokoje do pokoje, neschopná se soustředit na určitou aktivitu. Ať už si sednu k učení nebo se snažím malovat, představuju si různé scénáře, jeden horší než druhý. Chci věřit, že bude všechno v pořádku, že Julianovo letadlo zmizelo z radaru nějakým nedopatřením, ale vím, že ne. V Julianově světě neexistují pohádky, jen krutá realita. Celý den jsem nebyla schopná cokoliv pozřít, ačkoliv se mě snažila Ana nalákat vším možným, od steaku až po dezert. Abych se jí zbavila, sním pár kousků papáji kolem oběda a zkrotím procházení po chodbě.

Brzy odpoledne je mi ze strachu doslova špatně. V hlavě mi hučí a mám pocit, jako by žaludek pojídal sám sebe.

„Pojďme si zaplavat,“ navrhne Rosa, když mě najde v knihovně. Vidím v obličeji starost a pochopím, že ji nejspíš Ana poslala, aby mě rozptýlila. Rosa má většinou v tuhle dobu hodně práce, aby si vzala volno, ale dnes nejspíš udělala výjimku. Poslední věc, kterou chci dělat, je plavat, ale souhlasím. Rosina společnost je lepší, než se užírat obavami.

Když společně vyjdeme z knihovny, zahlédnu Petera, jak jde naším směrem s vážným výrazem ve tváři. Na chvíli se mi zastaví srdce a pak začne zrychleně bušit.

„Co je?“ Skoro ty slova nedostanu z pusy. „Slyšel jste něco?“

„Letadlo se v Uzbekistánu zřítilo, jen několik stovek mil od hranic Tádžikistánu.“ Řekne tiše a zastaví se přede mnou. „Vypadá to, že došlo k chybě v komunikaci a uzbekistánská armáda je sestřelila.“

Před očima mám tmu. „Sestřelila?“ Slyším svůj hlas z dálky, jako by ta slova patřila někomu jinému. Jen mlhavě si uvědomuju, že mě Rosa objeme, ale její dotek neuklidní chlad, který mnou projede.

„Právě hledáme trosky,“ řekne Peter skoro něžně. „Je mi to líto, paní Esguerrová, ale pochybuju, že přežili.“