ATR - 8. kapitola

Překlad: Verča

Kde je můj muffin top?

„Dobré ráno, slečno Delaneyová.“

„Sergio, je přesně jedna minuta po osmé hodině ranní v pondělí. Jistě máte lepší věci na práci než volat mi do práce, zejména proto, že jste mi slíbil ještě týden.“ Víkend internetového výzkumu o studentských půjčkách a krátkém rozhovoru s Amandou mě udělal nafoukanou. Opřu se v křesle a mávnu na dalšího pacienta ke stolu Charlieho.

Sergio se zasměje. „Volání vám je moje práce, a protože jste nejpříjemnější ze všech mých dlužníků, je nejlepší zavolat vám v pondělí ráno. Jen jsem vám chtěl připomenout platbu.“

„A chtěla bych vám připomenout, že nelze vynutit minimální platbu, aniž byste posoudili mou finanční situaci. Také jsem podala on-line stížnost na školskou komisi. Rozumím že sbírka musí být zmrazena dokud se to nevyřeší.“

Sergiův hlas se promění v chladný. „Ještě jsem neobdržel žádné oznámení o vaší stížnosti a dokud neobdržím, musíte provést nutné platby v okamžiku jejich splatnosti. V opačném případě záludný dlužník jako vy by mohl tvrdit, že podal stížnost, aby zabránil své platbě. Znám všechny triky, slečno Delaneyová. Všechny triky.“

Moje sebejistota kolísá. „No, stále musíte udělat finanční analýzu. Pošlu vám moji finanční uzávěrku a uvidíte, že není žádný způsob, jak bych mohla učinit minimální platbu.“

„Takovýhle trik znám taky.“ Povzdechne si Sergio. „Strávíte týdny předstíráním, že hledáte dokumenty. Pak budete předstírat, že jste je poslala. Po několika týdnech naznačíte, že se musely ztratit v poště a že musíme celý proces zopakovat.“

„To bych neudělala. Strávila jsem celý víkend tím, abych to dala dohromady a mohla vám výkaz poslat.“

Sergio se zasměje. „Jak osvěžující. Prosím, pošlete mi to. Rád bych si to přečetl. Mé detaily jsou v dopise, který jsem vám poslal. Ale řeknu vám již nyní, že minimální platba se nezmění. To je konečný rozsudek.“ Zdůrazní poslední dvě slova tak hlasitě, že musím držet mobil od ucha.

Udělám několik rychlých mentálních výpočtů. Mám výplaty z Redemption. Pokud budu pracovat další vínkend v klubu a budu mít nudlovou dietu, mohla bych být schopna provést svou první platbu. A možná zhubnu. Helllooo, úzké džíny. Jistě pak komise pro vzdělání uzná jejich chybu.

„Dobře. Udělám pro to maximum.“

„Nenávidíte mě teď? Chystáte se zavěsit? Nadávat mi? Každý to dělá.“

„Ne. Nenávidím vás. Děláte svou práci a já se to snažím pochopit.“

Sergio si povzdechne. „Vypadáte jako milý člověk, slečno Delaneyová. Upřímná, důvěryhodná a z fotografie, kterou jsem viděl i velmi hezká. Rád s vámi mluvím. To nemohu říct o mých dalších dlužnících. Prosím nezklamte mě.“

Nasaji dech. „Je to hrozba?“

„Samozřejmě, že ne. Podle zákona, nesmím dělat hrozby, a já bych nikdy neudělal něco, co dělat nesmím.“ Sergiův tón změkne. „A teď, co nějaký vtip?“

„Vtip?“

„Rozzářila jste můj den minulý týden s vaším zábavným příběhem. Mé okolnosti jsou takové, že nemám moc příležitostí k úsměvu. Možná byste mohla vykonat nějaké dobro. Nikdy nevíte, kdy ho budete potřebovat vy.“

Moje čelist se zatíná. Poslední věc, kterou chci, je říkat mu právě teď nějaký vtip. Opřu se a podívám se do stropu. „Sběratel dluhů vešel do baru…“

***

Jak se má dnes má dívka?

Nejsem tvoje dívka

Max se mračí.

Hloupý. Nauč se textovat. Mračí se takhle **mračení**

**mračení**

To je hodně mračení

Tvoje vina

Promiň. Špatný den

Rozveselím tě. Co děláš přes oběd?

Jím s kamarádem

Lascivní lékařský kamarád?

Ne

Bláznivý černovlasý přítel?

Ne

Amanda?

Ne

Mužský přítel?

Ano

**mračení**

Přestaň se mračit. Viděl jsi ho. Pracuje vedle mě

Oběd s mužským přítelem schválen

Jéé, díky

Prosím žádej souhlas pro všechny tvé obědové mužské kamarády

Ha ha **převalování očí**

No haha **mračení**

Musím běžet. Mužský přítel je zde **mrknutí**

***

„Tak, jaký byl tvůj víkend?“ Popadnu hnědý papírový sáček s obědem a kabelku z mého šuplíku.

„Stejný. Stejný.“ Mé rty se chvějí spotlačovaným úsměvem. „Jaké bylo tvé ráno?“

„Stejné. Stejné.“ Charlie pokrčí rameny. „Myslím, že je to po páté, co jsem musel vzít zákaznický poměr 101. Tentokrát jsem se naučil usmívat. Představ si to! Lidé jako lidé, kteří se smějí. Není divu, že jsem nebyl schopen randit.“

„Měla jsem rande.“ Dávám Charliemu mrknutí a pak opustím kóji pro Jennu, naší novou praktikantku. Charlie a já jdeme chodbou do jídelny.

„Ne!“ Charlie se chytí za hruď v předstíraném zděšení a potácí se dozadu. „Měla jsi rande? Dýchal?“

Praštím ho do ramene. „Jsi jenom žárlivý.“

„Musím přiznat, že mám pocit svědění zbít dosud neidentifikovaného bastarda do jeho tváře, která se nastěhovala na mé území. Měl jsem tě označit.“

„Znamená to, že žárlíš protože jsem měla rande.“

„Měl jsem taky schůzku.“

Charlie kape narážkami o jeho tajemném rande, ale já ho poslouchám je napůl. Vidím Tormenta v každém stínu. Slyším jeho chraplavý hlas v každé chodbě. Cítím svěží citrusovou vůni jeho kolínské. Dovedu si představit, jeho paže ovinuté kolem mě. Přála bych si, aby mě v sobotu nevysadil, ale Colton trval na tom, že ho zkontroluje jeho soukromý lékař.

„Mac. Tady jste. Všude jsem vás hledal.“

„Dobré odpoledne, pane doktore Draku.“ Charlie mě ušetřil rozpaků tím, že si s doktorem potřásl rukou.

Doktor Drake se zarmračí a otočí se na mě. „Hledal jsem vás.“

Mé srdce klesne v mé hrudi. Potkal Velkou Doris, která mu řekla o mých zápisech v zelených deskách za jednu hodinu? Jak jsem měla vědět, že dvě kolečková křesla musí být pod stolem po celou dobu?

„Připravena na naš randící oběd?“ Zamrká a bleskne jeho perleťově bílými zuby.

Pane Bože. Úplně jsem na to zapomněla. „Hm. Vlastně, já…přinesla jsem si oběd. Mohli bysme jít jindy?“

Doktor Drake vytrhne můj oběd z ruky jeho palcem a ukazováčkem. Aniž by se podíval přes rameno, vyhodí můj oběd do odpadkového koše.

„Score!“ Křičí Charlie. „Dobrá rána, doktore Drakeu. Minul jste se povoláním v NBA.“

Doktorovi Drakeovi se nepatrně zabarví tváře a dá Charliemu pobavený úsměv. „Ve skutečnosti, hrál jsem ve škole, ale vždycky jsem si to užíval.“

Nedívej se na Charlieho. Nedívej se na Charlieho. NEDÍVEJ se na Charlieho.

„Jsem si jistý, že ano.“ Charlieho hlas se třese potlačovaným smíchem. „Takže Mac. Právě jsme diskutovali o tom, jak moc si užívá-“

„Charlie! Nemáš někde být?“

„Tři jsou dav. Chápu to. A podívej, vidím krásnou Doris, která nás pozoruje od jídelny.“ Charlie mi dává mrknutí a jde rychle k oslňující ženě v zeleném obleku. Při jeho každém kroku mu skřípají jeho crocsy.

„Je to docela charakter,“ řekne doktor Drake.

„Má dobrý smysl pro humor.“

Doktor Drake mě dlouhou dobu studuje. „Vy dva k sobě máte docela blízko.“

„Jsme dobří přátelé.“ Kroužím mým prstýnkem dokola a dokola.

„A to je všechno?“ Položí mi ruku na spodní část zad a tlačí mě pryč od jídelny.

„Jen přátelé.“

Doktor Drake se usměje a jeho ruka sklouzne na můj bok. „Dobré slyšet.“

„Hmm..bufet je jinou cestou.“ Vyklouznu z jeho sevření a otočím se.

Doktor Drake vyšel k únikovým dveřím na konci chodby. „Vezmu vás do Chirurgického klubu. Je to nový soukromý klub, jen blok odtud, vedený několika mými přáteli. Vy i já máme nějaké věci k diskutování a myslel jsem, že bysme to mohli učinit bez rušivých mužských kamarádů, kteří soupeří o vaší pozornost v jídelně. Už jsem mluvil s Jenny a ta souhlasila, že vás bude krýt.“

Umm…jaké mužské kamarádi? Kdo soupeří o mou pozornost? Charlie?

Ztěžka polknu a následuji ho ven. Dveře se zavřou. Podívám se na mého vybledlého Tweetyho ve skle. „Nejsem oblečená do klubu.“

„Nesmysl. Je to jen pro lékařské odborníky.“

Dojdeme k vysoké, cihlové budově s těžkými dubovými dveřmi. Doktor Drake vklouzne jeho kartou do čtečky karet a otevře dveře. Zamrznu, balancuji na prahu mužské jeskyně, provoněné pachem krvavého masa. Tmavé dřevo, opotřebované perské koberce a kožený nábytek naplňuje místnost s nádechem exkluzivity. Bílé stěny jsou pokryté vypreparovanými zvířaty. Jelen se na mě zlověstně dívá, když následuji doktora Draka ke stolu u okna.

Rozhlédnu se po okolí. Uznávám, že je tu každý z nemocnice. „Jsem tu jediná žena a jediná osoba, která není doktorka.“

Vezme mě za ruku a stiskne mi ji. „Relaxujte. Jste se mnou. Nikdo se nechystá to nikomu říct.“

Možná ne, ale budou se divit, proč je tu doktor Drake s personálem.

Doktor Drake se usměje na číšníka, který trpělivě čeká u stolu. „Dáme si Chateaubriand (asi 8 cm steak z hovězí svíčkové, podávaný s omáčkou z bílého vína s dušenou šalotkou, přepuštěným máslem, estragonem a citronovou šťávou), medium, baby brambory a jarní zeleninu. Bez vína. Jsme ve službě. Jen vodu.“ Číšník vše naškrabe na jeho podložku a předtím než můžu něco říct, je pryč.

„Mám ráda své maso vařené.“ Můj hlas zvýší na intenzitě. „Dobře uvařené. Spálené na uhel. Pokud je to růžové a s krví vytékající z masa-“

Doktork Drake mě zastaví. „Mělo by to chutnat dobře. Šéfkuchař je zde mimořádný. Slibuji, že to budete milovat.“

Dovedu si představit jak doktor Drake do sebe hází tatarský biftek a krvavé šťávy mu kapají po bradě. Žluč se mi objeví v krku. Pokud by měl někdo jít syrový steak, je to Max, nikoliv konzervativní lékař. Má Max rád svůj steak krvavý? Řekla bych, že ano. Predátoři obvykle rádi čerstvé maso.

„Měli bychom se pustit do žáležitostí, než dorazí jídlo.“ Doktor Drake semkne prsty do stříšky a obrátí na mě výraz. „Přezkoumal jsem osobní spisy v očekávání nadcházejících ročních přezkumů. Musím se přiznat, že jsem zapomněl, že jste v pre-med, ale nikdy jsem nevěděl, že jste v horní části vaší třídy. Proč jste nezažádala o medicínu?“

Pokrčím rameny. „Nevěděla jsem, jestli to je to, co chci dělat, a neměla jsem peníze.“

Doktor Drake zavrtí hlavou. „Máte uzdravující dar, Mac. Máte povinnost sdílet ho. Chci pomoct.“

„Jak?“

„Znám lidi ve stipendijských výborech. Mohu vás nasměrovat na stipendia, budete mít nejlepší šanci na výhru. Pomohu vám vyplnit formuláře. Promluvím si s přáteli v různých přijímacích komisích. Budu vás doučovat, když se tam dostanete.“

Má ústa zůstanou otevřené. „To je od vás velmi laskavé, ale proč mi chcete pomoct?“

„Myslím, že byste byla skvělá lékařka, a my potřebujeme více lékařů. Máte soucit, inteligenci a emptaii. Vaši EMT (sanitáři) spolupracovníci a spolupracovníci v nemocnici na vás neměli nic jiného než chválu.“

Mé tváře hoří, když zírám na podlahu. „Nevím. Já jen…potřebuji čas se rozhodnout, co opravdu od života chci.“

„Jsou to už téměř tři roky, co jste absolvovala,“ řekne doktor Drake. „Nemůžete zůstat u přijímacího stolu navždy. Musíte se pohnout kupředu. Dávám vám šanci chytit mosazný prsten. Nenechte si to ujít.“

Naštěstí přijde číšník s naším jídlem. Jak bylo objednáno, maso je téměř uvařené. Krvavé šťávy vytékají do dvou nepatrných brambor a třech dušených fazolí. Můj žaludek zabublá a hrozí povstáním. Los nad hlavou doktora Drakea na mě zírá, omluvím se a vyběhnu na toalety obložené dřevem.

Poté, co si postříkám obličej vodou a poupravím můj make-up, zhluboka se nadechnu a připravím se na návrat do zvěřince. Můj telefon zabzučí v kabelce a zkontroluji ID volajícího. Max. Kontroluje mě?

Jaký je oběd?

Špatný

Co je špatně?

Změna plánů. Jiný obědový společník

Mužský společník?

Ano?

Černovlasý?

Ne

Hnědovlasý?

Ne

Blonďatý?

Ano

Doktor?

Ano

Lascivní doktor?

Ve skutečnosti, je docela milý

Neschváleno

Příliš pozdě

Neschváleno

Jsme již v polovině oběda

Neschváleno

Vidím, že někdo přišel na to, jak využít tlačítko Repeat.

Jdu do nemocnice

Nejsem v nemocnici

Kde jsi?

Neřeknu. **vychladnout**

Vychladnout?

Jsem velká holka. Zvládnu to sama

Jsi sexy dívka. Já chci zvládnout tebe

Nezbedný Max

Potřebuješ mě, jsem tady

Sladký Max

Možná bych měl přijít a najít si tě

Ne Maxi

Ano Maxi

ŠPATNÝ MAX

***

Je to jen legrace, nebo se vážně chystá najít mě? Zastrčím svůj telefon do kapsy mých kalhot a jdu zpět ke stolu. Doktor Drake snědl jeho jídlo. Můj steak přestal krvácet, ale právě teď plave v kaluži ztuhlého růžového tuku. Báječné.

„Necítím se moc dobře.“ Dám vidličku s příborem tak, aby bylo vidět, že jsem dojedla. „Myslím, že mám možná žaludeční chřipku. Ztratila jsem chuť k jídlu.“

Los se usměje a souhlasně přikývne. Zvednu sklenici vody a napiju se.

„Možná byste měla přijít do mé kanceláře,“ naznačí doktor Drake. „Můžu vám udělat důkladné vyšetření. Nechceme to rozšířit mezi zaměstnanci.“

Zakuckám se a vyprsknu vodu na talíř. „Vlastně se náhle cítím mnohem lépe. Možná jsem byla jen dehydrovaná.“ Zvednu vidličku a nožem si ukrojím plátek šelmy s nadšením mého spolubydlícího, Roba. Dám si malý kousek steaku do úst, stisknu rty k sobě a začnu žvýkat.

Je to kuře. Chutná to jako kuře. Chutná to jako kuře.

„Mac!“ Doktor Drake vyskočí z jeho sedadla.

Přinutím se polknout maso a vrátit své příbory na talíř. „Jsem v pořádku. Měl jste pravdu. Bylo to chutné a velmi syté.“

„No tak to se sem budeme muset někdy vrátit. Pokud vám toto chutnalo, zamilujete si syrové jehněčí. Servírují ohřáté jehněčí s krví na boku. Chutné a plné železa.“

Můj žaludek vyvádí. „Děláte si srandu.“

„Ano, dělám.“ Zavýská doktor Drake. „Neohřívají krev.“

Připlácnu si ruku na pusu pro případ, že ze mě vyskočí to co jsem snědla na boty doktora Drakea. „Můžu se vrátit do práce?“

Doktor Drake mi dává mrknutí. „Můžeme vyrazit. Příště si dáte jen salát a můžete mi říct, co si myslíte o mé nabídce.“

Mávne rukou a já rychle opustím mužskou jeskyni. Téměř mi zaručuje stipendium a přidržení tak mých půjček, dokud nedokončím lékařskou školu. Problém vyřešen.

Tak proč se cítím tak špatně?

***

Pět hodin, žádný Max a žádné odpovědi. Hodím svůj batoh přes záda a vyjdu na parkoviště. Díkybohu hrozný den je u konce. Nyní mohu jít domů, dát si vanu a vybrečet se. Ne nutně v tomto pořadí.

„Makaylo.“

Zamžourám do slunce a zachytím obrys vysokého, ramenatého muže v obleku stojící před elegantní černou limuzínou. Uzavře vzdálenost mezi  námi a přidrží ruku. Široká dlaň, elegantní prsty. Znám ty prsty.

Max.

Max v obleku.

Mé srdce buší  mé hrudi. Max v kůži je žhavý. Max v jeho bojových šortkách je spalující. Max v elegantním černém obleku, modré košili a s proužkovanou kravatou způsobuje, že má krev vře. Na míru širé sako obepíná jeho široká ramena a zdůrazňuje jeho úzký pas a štíhlé boky. Vypadá zrale, sofistikovaně a výkonně.

Co chce sakra dělat se mnou?

Ústa mám na suchu a moje nohy se odmítají pohnout. Max se zastaví zhruba třicet centimetrů přede mnou. Voní citrusy a slabě kávou.

„Co se děje?“ Zamračí se a utře mi slzu o které jsem ani nevěděla.

„Wow.“ Snažím se o žertovný tón. „Vypadáš dobře. Nikdy jsem tě neviděla v …no, obleku. Málem jsem tě nepoznala.“

Jeho tvář se utáhne. „Nerozptýlíš mě. Proč pláčeš?“

Soucit v jeho hlase mě přinutí chtít opřít se o něj a odkrýt mou duši. Ale nechci, aby si myslel že se ho na cokoliv zeptám, zvláště po tom, co mi řekl před klubem. Nepotřebuji jeho pomoc. Přijdu na to sama.

„Nic. Jen špatný den v práci. To se stává.“

Jeho oči ztmavnou a utře mi slzu z tváře. „Někdo tě obtěžoval?“ Jeho hruď se nadme a jeho biceps sebou škubne. „Řekni mi, kdo to je a-“

„To je v pořádku, Maxi.“ Vezmu ho za ruku. „Právě jdu domů vyválet se v sebelítosti. Zítra budu v pořádku.“

Max zavtí hlavou. „Nejdřív se musíš najíst. Sebelítost je lepší s plným žaludkem. Dovol mi vzít tě na večeři.“

Hmmm. Instatní nudle, sama ve svém bytě, nebo horké, vařené jídlo s Maxem v restauraci?

Vezmu ho za ruku. „Veď mě.“

Vstoupíme do klimatizového interiéru a moje nálada se okamžitě zlepší. „Stejná limuzína jako předtím?“ Přejíždím rukou po máslově měkké, béžové kožené sedačce a dívám se kolem: televize, malá barová lednička, sezení pro osm, notebook, tónovaná skla, internert port. Vše vypadá stejně.

Max se zasměje. „Je mi líto, že tě to zklamalo. Potřebuji jen jednu.“ Pak stiskne tlačítko na interkomu. „Lewisi, pojedme do Bianco Nero, ale nejprve navštívíme Evu.“

„Binaco Nero? Nóbl restaurace oceněná hvězdičkou Michelin?“ Můj hlas se chvěje. „Nemůžu tam jít v džínách a tričku. Znáš ten typ lidí, kteří tam chodí? Určitě se jim nebudu líbit. Přemýšlela jsem o něčem méně formálním.“

Vezme můj obličej do dlaní a otočí mě k němu. „Ano, jsou to přesně takoví lidé, jako jsi ty. A nikdy bych tě nevystavil situaci, kde by ses cítila nepříjemně. A dess-code je vyřešen.“

„Co to znamená?“

Max vytvoří na své tváři úsměv a vezme mě za ruku. „Uvidíš. Teď se uvolni.“

Uvolnit? V limuzíně vedle muže, který teď vypadá naprosto mimo mou ligu?

Sedíme v tichosti, zatímco Lewis odborně projíždí provozem. Povzdechnu si a točím si prstýnkem na prstě, když přemýšlím nad dalším ponižujícím žážitkem s nevhodným oblečením. Max mi dá ruku kolem ramen a přitáhne si mě k jeho hrudi.

„Uklidni se, bejby. Věř mi.“

Bejby. Oslovil mě bejby. Teplé vlnky zasáhnou mé tělo, vznáším se na oblacích štěstí, dokud limuzína nezastaví.

Lewis vyjde ven a otevře mé dveře. Vykročím na chodník, před exkluzivní butik Rockridge. Moje spokojenost mizi jako zloděj v noci.

Max mě obejme a vede ke dveřím. Moje napětí vzplane. „Nemůžu si tu nic koupit. To můžu říct jen z pohledu na oblečení ve výloze. Ani si nemůžu dovolit koupit kapesník na tomto místě.“

Max stiskne bzučák a dveře se otevřou, stojí v nich temně exotická žena s dlouhými černými vlasy.

„Evo.“

„Maxi.“ Ani nás nepozve dovnitř a hned se vrhne po jeho krku. Její draze oblečené tělo se tlačí proti jeho. Dlouhé tmavé řasy vlají přes její dokonale hladké, medově zbarvené tváře.

„Je to už tak dlouho.“

Páni. Znovu ne. Jeho „Jsem jedno-ženský muž“ slib je na hranici jeho možností.

„Ehm.“

Max se odtáhne. „Makaylo, to je Eva. Je to stará přítelkyně.“

Vyměníme si pozdravy a Eva se omluví, aby připravila věci. Povzdechnu si a jdu dovnitř.

„Co je špatně?“

„Ona je velmi…příjemná. A zdá se být tvůj typ. Mohla by si pravděpodobně dovolit koupit šaty, které prodává. Já nemůžu.“

„Ty jsi můj typ,“ řekne s důrazem na každé slovo. Podebere mou tvář do dlaní a pohladí mě. „A chci ti koupit něco, od Biancy Nero. Nemusíš se starat o náklady.“ Jeho hlas klesne na uklidňující mumlání, nakloním se do jeho dotyku.

„Nepotřebuji si koupit šaty, Maxi. Pokud mě vezmeš domů, jsem si jistá, že najdu něco ,co si budu moct obléct.“

Přitáhne mě blíž a lehce mě políbí na čelo. „Jsi krásná žena a chci ti koupit něco krásného na sebe. Dopřej mi to malé potěšení.“

Jsem tak bezcitá, abych odepřela muži malé potěšení? Samozřejmě že ne. Jsem altruistická až do morku kostí. „Dobře. Vyhráls.“

Max se usadí do pozlaceného trůnu a vytáhne jeho telefon. Eva mi podá malý kousek zeleně jiskřivého materiálu. „Bude to perfektní,“ vydechne. „Odpovídá to vaším očím a zvýrazní to vaše krásné křivky.“

Dám jí napjatý úsměv. „Nejsem šátkový člověk.“

Eva se zasměje, lehkým hudebním zvukem. „Není to šátek. Jsou to šaty.“

Rozložím chatrný materiál. V žádném případě si tohle nemůžu obléct. Přejedu očima po šatech a pak se podívám na Evu. „Máte něco víc…zakrývajícího?“

Eva se opět usměje a vede mě k tenkému závěsu. Je zřejmé, že normální lidé v tomto obchodě nenakupují.

„Nedívá se,“ zašeptá. „Sundejte si ty šaty a pomůžu vás s tím.“

Stále pochybujíc, zavřu oči a sundám si triko a čekám na hihňání.

Nic. Otevřu oči. Eva hledí na moje džíny. Nebo možná kouká na můj muffin top (https://en.wikipedia.org/wiki/Muffin_top#/media/File:Muffin_top.jpg ) a kolik látky bude potřeba na zakrytí.

„Džíny taky,“ říká bez náznaku humoru.

Možná, že viděla horší. Nadechnu se, svléknu se do své podprsenky a kalhotek. Alespoň se shodují a nemám svoje babičkovské kalhotky, které nosím v mých dnech. „Máte nějaké stahující prádlo?“ Zašeptám. „Nemyslím si, že mě tyto šaty zakryjí…celou.“

Eva mi přetáhne šaty přes hlavu. „Nepotřebujete to. Máte nádherné tělo. Měla byste předvádět své křivky, ne je schovávat.“

Nechci je schovávat, prostě je chci vyhladit.

Ignoruje mě. Eva udělá pár úprav a podá mi boty na jehlovém podpatku. Nevím nic o botách, ale vypadají elegantně a jsou smaragdové barvy. Stáhne gumičku z mého culíku, rozcuchá mi vlasy, pak mě ještě nalíčí. Po všem roztáhne závěs a vyjdu ven.

Zkousnu si rty a zadržím dech. Max je zaměřen na jeho mobil. Eva si vyčistí hrdlo a on pak vzhlédne. Jeho oči přejíždějí přes mé tělo a zkroutí ústa do úsměvu. „Vypadáš nádherně.“

Mé líce hoří, ale je to příjemné.

„Otoč se.“ Jeho nízký, zastřený hlas pošle třes do mého těla.

Otočím se a zahlédnu se v zrcadle vedle šatny. Co to sakra? Kde je můj muffin? Žena v zrcadle je vysoká a elegantní. Jiskřivé šaty upozorňují na její křivky, mohla by soupeřit s Pinkaluscious. Tmavé, husté řasy mám bohatě namalované, vynikají mi tak smaragdově zelené oči a rty mají růžový nádech.

„Podívej se na mě,“ dýchám. Kroutím se a otáčím se před zrcedlem. Dokonce i můj zadek vypadá šťavnatě. Není divu, že bohatí lidé vypadají vždy tak dobře.

„Dívám se, bejby, a líbí se mi co vidím.“ Obrátí se k Evě, která má na tváři samolibý úsměv. „Máš něco, co si může obléct, když jí bude zima?“

Eva mu podá odpovídajíc kus oblečení a Max si stoupne za mně a obalí mi to kolem ramen. „Možná, to nebyl tak dobrý nápad,“ zamumlá. „Budu se příliš rozptylovat.“

Usmála jsem se a podívala se na nás do zrcadla – jeho vysoké široké tělo mě obklopuje jako přikrývka. „Myslím, že budu muset jít sama. Nechtěla bych vyhodit všechno Eviino úsilí.“

Nízký rachot Maxova hlasu se rozhélá v uzavřeném prostoru. „Nikam beze mě nepůjdeš.“