KM - 13. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Nevím, co mě napadlo se na to zeptat. Zadržuju dech a čekám, kdy se Julian začne smát a odmítne mou žádost. Nikdy mi moc o své práci neříkal, a ačkoliv se mi po jeho návratu mnohem víc otevřel, mám pocit, že se mě pořád snaží chránit před tou horší stránkou.

K mému překvapení neodmítne a ani se nezačne smát. Místo toho mi nabídne ruku. „Dobře, můj miláčku,“ řekne a na rtech mu hraje záhadný úsměv. „Pokud se chceš učit, pojď se mnou. Musím vyřídit ještě nějaké telefony.“

Srdce mi začne divoce bušit, nesměle mu vložím svou ruku do jeho a nechám se vést dolů po schodech. Když jdeme směrem k malé budově, která slouží jako Julianova pracovna, nemůžu si pomoct, ale začnu přemýšlet nad tím, jestli nedělám chybu. Jsem připravená vzdát se nevědomosti a skočit po hlavě do temné žumpy Julianova světa? Popravdě nemám ani tušení. Přesto se nezastavím a neřeknu mu, že jsem změnila názor… protože nezměnila. Protože hluboko uvnitř vím, že zabořit hlavu do písku nic nezmění. Můj manžel je nebezpečný, mocný kriminálník a moje nedostatečné povědomí o jeho aktivitách nezmění skutečnost, že jsem s tím spojená. Tím, že každý večer usínám dobrovolně v jeho náručí – tím, že ho miluju navzdory všemu, co udělal – tak mu promíjím jeho činy. Už nejsem tak naivní, abych si myslela opak. Možná jsem byla Julianova oběť, ale nevím, jestli se ještě něco znamená. Injekční stříkačka nebo ne, šla jsem s ním s plným vědomím, kdo je a pro jaký život se tím upisuju. Navíc mnou teď projíždí temná zvědavost. Chci vědět, co dnes ráno zjistil, jaké informace jeho brutální metody přinesly. Chci vědět, komu bude telefonovat a o čem. Chci o Julianovi vědět všechno, nehledě na to, jak mě jeho svět děsí.

Když stoupáme k malé budově, všimnu si, že jsou dveře z železa. Stejně jako na ostrově je Julian otevře sítnicovým kódem – bezpečnostní opatření, které mě už nepřekvapuje. Vzhledem k tomu, že vím, jaké Julian vyrábí zbraně, se jeho opatrnosti nedivím.

Vejdeme dovnitř. Jde o jeden velký pokoj s velkým oválným stolem u vchodu a velkým stolem a několika počítačovými obrazovkami na něm. Na zdi visí velká televize a kolem stolu stojí pohodlně vyhlížející křesla. Všechno vypadá špičkově a luxusně. Mně Julianova kancelář přijde jako něco mezi řídící konferenční místností a místem, kde si představuju zasedání CIA.

Stojím tu, zírám na všechno kolem a najednou mi Julian položí zezadu ruce na ramena. „Vítej v mém doupěti,“ zašeptá a na chvíli stiskne prsty pevněji. Pak mě pustí a přejde místnost, aby se posadil za stůl.

Následuju ho poháněná zvědavostí.

Na stole stojí šest počítačů. Tři z nich ukazují něco, co vypadá jako záznam z bezpečnostních kamer, a další dva jsou plné různých diagramů a blikajících čísel. Poslední počítač, ten nejblíž Julianovi, zobrazuje zvláštní program na posílání emailů.

Se zaujetím se podívám blíž, ve snaze přijít na to, na co se dívám. „Monitoruješ svoje investice?“ zeptám se a dívám se směrem k počítačům s blikajícími čísly. Nejsem žádný odborník, ale viděla jsem pár filmů o Wall Street a Julianův program mi připomíná ty jejich velké obrazovky.

„Dalo by se to tak říct.“ Když se otočím, abych se na něj podívala, Julian se opře do křesla a usměje se na mě. „Jedna z mých dceřiných firem má různé investiční fondy. Koketuje se vším, od měny po olej, se zaměřením na speciální situace a geopolitické události. Mám na to nasazených několik schopných lidí, ale přijde mi to zajímavé a občas se tomu rád věnuju.“

„Oh, chápu…“ fascinovaně na něj zírám. Tohle je další Julianova stránka, o které jsem dřív nevěděla. Nutí mě to přemýšlet nad tím, kolik dalších vrstev ještě časem objevím. „Takže komu plánuješ volat?“ zeptám se, když si vzpomenu, co říkal předtím.

Julianův úsměv se rozšíří. „Pojď ke mně, zlato, posaď se,“ řekne a natáhne se pro mé zápěstí. Než se naděju, sedím mu na klíně, jeho paže mě vězní mezi ním a stolem. „Posaď se sem a buď tiše,“ zašeptá mi do ucha a začne rychle něco ťukat do klávesnice. Sedím tam, vdechuju jeho vůni a cítím kolem sebe jeho pevné tělo.

Uslyším několik zapípání, pak z počítače vyjde nějaký mužský hlas. „Esguerro. Zajímalo mě, kdy se ozvete.“ Muž hovoří silným americkým přízvukem a zní velmi vzdělaně, pokud ne namyšleně. Okamžitě si představím muže středního věku v obleku. Nějakého byrokrata, ale staršího, jak soudím ze sebevědomí v jeho hlase. Možná jeden z Julianových kontaktů ve Vládě?

„Předpokládám, že Vás naši izraelští přátelé už informovali,“ řekne Julian.

Zadržím dech, soustředěně poslouchám, nechci, aby mi něco uniklo. Nevím, proč se Julian rozhodl mě zasvětit tímhle způsobem, ale nebudu se hádat.

„Nemám toho moc co dodat,“ pokračuje Julian. „Jak už víte, operace byla úspěšná a máme několik zadržených, ze kterých tahám informace.“

„Ano, slyšeli jsme.“ Pár vteřin je ticho, pak ten muž pokračuje, „Ocenili bychom, kdyby se dostali takové informace nejdříve k nám. Bylo by pěkné, kdyby slyšeli Izraelité o tom autobuse od nás, než odjinud.“

„Oh, Franku…“ Julian si povzdechne, obtočí mi ruce kolem pasu a posune mě víc doleva. Vyvedená z nerovnováhy se ho chytím za rameno, snažím se nevydat ani hlásku, když si mě posadí na klíně pohodlněji. „Víte, jak tyhle věci fungují. Jestli chcete krmit Izraelity, potřebuju něco na oplátku.“

„Už jsme zahladili všechny stopy po Vaší nehodě s tou holkou,“ řekne Frank a já ztuhnu, když si uvědomím, že mluví o mém únosu.

Nehoda? Vážně? Nejdřív mnou projede vztek, ale pak se klidně nadechnu a připomenu si, že vlastně nechci, aby byl Julian potrestaný za to, co mi udělal – ne pokud to znamená další odloučení. Stále by bylo ale hezké, kdyby přiznali, že Julian spáchal zločin, a nenazývali to ‚nehodou‘. Je to hloupé, ale cítím se určitým způsobem zneváženě – jako by na tom záleželo. Nehledě nad mým přemýšlením nad těmi slovy, Frank pokračuje, „Momentálně nemůžeme udělat nic víc-“

„Vlastně to není pravda,“ přeruší ho Julian. Stále mě drží pevně a pohladí mě po ramenu. Jako vždy mnou projede pod jeho dotekem teplo, odnese mé napětí pryč. Nejspíš chápe, proč jsem naštvaná; nehledě na to, jak se to podá, je urážející, když o únosu mluví tak klidně.

„Co takhle malá výměna?“ pokračuje Julian klidně. „Příště nechám vás hrdiny a vy mi dáte nějaké informace o akcích v Sýrii. Jsem si jistý, že existuje pár věcí, které byste rád prozradil… a já bych rád pomohl.“

Další chvíle ticha, než Frank odměře odpoví, „Dobře. Považujte to za hotové.“

„Skvěle. Tak zase příště,“ řekne Julian a natáhne se dopředu, aby zmáčkl tlačítko na obrazovce, a tak přerušil hovor.

Jakmile skončí, otočím se v jeho náručí a podívám se na něj. „Co to bylo za chlapa?“

„Frank je jedním z mých kontaktů u CIA,“ odpoví a potvrdí mé podezření. „Sice dělá jen papíry, ale je ve své práci dobrý.“

„Myslela jsem si to.“ Začínám se cítit netrpělivě, zatlačím na Julianovu hruď, abych se postavila. Propustí mě a sleduje s potutelným úsměvem. Opřu se bokem o stůl a zeptám se. „O co šlo s těmi Izraelity a autobusem? A Sýrii?“

„Podle jednoho z mých hostů z Al-Quadaru, plánovali útok na autobus s turisty v Tel-Avivu,“ vysvětlí a opře se do židle. „Uvědomil jsem o tom Mossad – izraelskou zpravodajskou službu – dneska ráno.“

„Oh.“ Zamračím se. „Co se na tom Frankovi nelíbilo?“

„Američani mají potřebu zachraňovat – nebo alespoň chtějí, aby si to Izraelité mysleli. Chtějí, aby tyhle informace šly od nich a ne ode mě, aby jim pak Mossad dlužil laskavost.“

„Chápu.“ A je to fakt. Začínám chápat, jak to všechno funguje. V temném světě zpravodajských služeb a neoficiální politiky jsou laskavosti používané jako platidlo – a můj manžel je bohatý ve více směrech. Dostatečně bohatý na to, aby ho nestíhali za malé zločiny jako je únos nebo nelegální prodej zbraní. „A ty chceš, aby ti Frank prozradil nějaké informace o Sýrii, aby ti taky dlužili, je to tak?“

Julian se na mě zazubí a ukáže své bílé zuby. „Ano, přesně tak. Učíš se rychle, můj miláčku.“

„Proč ses rozhodl, že u toho dnes můžu být?“ zeptám se zvědavě. „Proč dnes?“

Namísto odpovědi se postaví a přejde ke mně. Zastaví se přede mnou, nahne se dopředu a položí obě ruce na desku stolu z obou stran mého těla, opět mě uvězní. „Proč myslíš, Noro?“ zašeptá a nahne se blíž. Jeho dech je na mé tváři teplý a jeho ruce jsou jako ocel. Cítím se jako malé zvíře chycené v kleci – tenhle znepokojující pocit mě ale nějakým způsobem vzruší.

„Protože jsme manželé?“ hádám neklidným hlasem. Jeho obličej je méně než deset centimetrů od mého a stáhne se mi podbřišek, když se přiblíží a přitiskne mi boky na mé, nechá mě pocítit jeho vzrušení.

„Ano, zlato, protože jsme manželé,“ řekne chraplavě, oči má ztemnělé touhou, bradavkami ho tlačím do prsou, „a protože si myslím, že už dávno nejsi tak křehká, jak vypadáš…“ S tím ohne hlavu, uvězní mou pusu v hlubokém polibku a rukou mi sjede mezi nohy.

***

Během několika dalších dnů se o Julianově temném impériu dozvím mnohem víc a začínám chápat, jak málo toho většina ví o tom, co všechno se zde děje. Nic z toho, co zaslechnu u Juliana v pracovně, se neobjeví ve zprávách… protože kdyby ano, padaly by hlavy a někteří vysoce postavení lidé by skončili ve vězení. Julian mě pobaveně nechává poslouchat další rozhovory. Jednou se dokonce můžu dívat na video hovor ze zadní části místnosti, kde mě nemůže snímat kamera. K mému překvapení muže na obrazovce poznám. Jde o prominentního amerického generála – někoho, koho jsem už několikrát viděla v talk show. Chce, aby Julian přestěhoval své výrobny v Thajsku z politicky nestabilního prostředí někam, kde nebude možné zmařit další zásilky výbušnin – zásilka, která je adresovaná americké vládě.

Můj někdejší únosce nelhal, když říkal, že má konexe; jen nezmínil jak velké. Samozřejmě, politici, vojenští vůdci a další jejich druhů tvoří jen malou část lidí, se kterými Julian denně jedná. Nejvíce komunikuje s klienty, dodavateli a zprostředkovateli – pochybnými a většinou děsivými individui z celého světa. Jeho známosti dosahují až k ruské mafii a libyjským rebelům, či diktátorům v afrických zemích. Pokud jde o prodej zbraní, je můj muž velmi rovnostářský. Teroristé, výrobci drog, vláda – obchoduje se všemi. Stahuje se mi z toho žaludek, ale nemůžu se donutit zůstat mimo Julianovu kancelář. Každý den sem za ním chodím, poháněná chorobnou zvědavostí. Jako bych sledovala nějaký druh skandálního odhalení; věci, které se dozvídám, jsou jak fascinující, tak znepokojující.

Julianovi zabere tři dny, než zlomí Al-Quadarské vězně. Jak, to mi neřekne a já se neptám. Vím, že díky mučení, ale nevím podrobnosti. Jen vím, že informace, které získá, vyústí k tomu, že Julian lokalizuje další dvě buňky – a CIA mu dluží další laskavost. Teď, když se mě Julian rozhodl zasvětit do téhle části jeho života, trávíme spolu ještě víc času. Má rád, když jsem v jeho pracovně. Nejenom, že je to praktické k tomu, že může mít sex, kdykoliv chce – což je alespoň jednou během dne – ale také vypadá, že si užívá, s jakou rychlostí se učím. Jsem ostrá, říká. Intuitivní. Vidím věci takové, jaké jsou, místo jaké chci, aby byly – podle Juliana je to vzácné.

„Většina lidí nosí klapky na očích,“ řekne mi jednoho dne u oběda, „ale ty, můj miláčku, ne. Čelíš realitě přímo… a to je to, co tě nechává nahlédnout pod povrch.“ Poděkuju mu za kompliment, ale v duchu přemýšlím, jestli je to nutně dobré, vidět pod povrch tímhle způsobem. Kdybych mohla předstírat, že v srdci je Julian dobrý muž – že se jen nechápe a může se napravit – tak by to pro mě bylo mnohem jednodušší. Kdybych byla k podstatě mého manžela slepá, necítila bych se tak rozporuplně ohledně mých citů k němu. Nemusela si dělat starosti, že jsem zamilovaná do ďábla. Ale vidím ho takového, jaký je – démon v těle nádherného chlapa, monstrum v překrásné masce. A přemýšlím, jestli to znamená, že jsem monstrum také… za to, že ho tak miluju.

Přála bych si, abych si o tom mohla promluvit s Beth. Vím, že nebyla zrovna expert na normálnost, ale chybí mi její neobvyklé pohledy, způsob, jakým obrátila všechno vzhůru nohama a dala tomu obrácený smysl. Jsem si jistá, že vím, co by v mé situaci řekla. Že mám štěstí, že mám někoho, jako je Julian – že jsme pro sebe byli stvoření a všechno ostatní je hovadina. A nejspíš by měla pravdu. Když si vzpomenu na ty prázdné měsíce před Julianovým návratem – kdy jsem měla svobodu a normální život, ale ne ho – všechny mé pochyby zmizí. Nehledě na to, čím je nebo kým je, raději bych umřela, než abych si tím prošla znovu. Bez Juliana nejsem kompletní.

***

Týden po Julianově rozhovoru s Frankem zaklepu na těžké železné dveře a čekám, než mě vpustí dovnitř. Ráno jsem strávila procházkou s Rosou a přípravami na mé nadcházející hodiny, zatímco Julian šel do kanceláře beze mě, aby udělal nějaké účetnictví. Evidentně i králové zločinu se musí potýkat s daněmi a dalšími zákonnými záležitostmi, kterým se zjevně nikdo nevyhne. Když se dveře otevřou, jsem překvapená, když uvidím u velkého oválného stolu sedět vysokého, tmavovlasého muže. Vypadá jen o několik let starší než můj manžel. Už jsem ho v areálu viděla, ale nikdy jsem neměla příležitost se s ním setkat osobně. Z dálky mi připomíná uhlazeného, ale temného predátora – dojem, který způsobem, jakým se na mě dívá, jen podtrhuje. Jeho šedé oči si všímají každého pohybu se zvláštní směsicí obezřetnosti a lhostejnosti.

„Pojď dál, Noro,“ ukazuje na mě Julian, abych se k nim posadila. „Tohle je Peter Sokolov, náš bezpečnostní konzultant.“

„Oh, zdravím. Ráda Vás poznávám.“ Přejdu ke stolu, usměju se na Petera a posadím se vedle Juliana. Peter je dobře vypadající muž se silnou čelistí a vysokými lícními kostmi, ale z nějakého důvodu se mi z něj ježí vlasy na hlavě. Není to tím, co říká nebo dělá – zdvořile pokývne, zatímco sedí klidně a uvolněně na židli – je to tím, co vidím v jeho očích barvy oceli.

Zuřivost. Čistá a ryzí zuřivost. Cítím to z něj, vyzařuje to ze všech jeho pórů. Není to vztek nebo náhodné vzplanutí. Ne, tahle emoce je silnější. Je jeho součástí, stejně jako vytrénované tělo nebo bílá jizva přes levé obočí. Přes všechen ten chlad, kontrolované vystupování, je ten muž smrtící sopkou, která čeká na výbuch.

„Akorát jsme skončili,“ řekne Julian a já si všimnu v jeho hlase nespokojenosti. Odvrátím pohled od Petera a vidím, jak má Julian stisknutou čelist. Musela jsem na Petera zírat déle, než si uvědomuju, a můj manžel si mé uchvácení špatně vysvětluje jako zájem. Sakra. Žárlivý Julian není dobré znamení. Ve skutečnosti je to velmi, velmi špatné. Zatímco si lámu hlavu s tím, jak se z téhle situace vyvléct, Peter se postaví. „Můžeme to dobrat zítra, pokud chceš,“ řekne klidně směrem k Julianovi. Nemůžu si nevšimnout, že na rozdíl od většiny v areálu, se mému muži nepodrobuje. Mluví s ním jako se sobě rovným, jeho chování je uctivé, ale zvláštně sebejisté. Všimnu si, že mluví s východo-evropským akcentem. Zajímalo by mě, odkud pochází. Polsko? Rusko? Ukrajina?

„Ano,“ odpoví Julian a také si stoupne. Jeho výraz je stále temný, ale hlas už má zase klidný. „Uvidíme se zítra.“

Peter zmizí, nechá nás o samotě. Pomalu se zvednu na nohy, dlaně se mi začínají potit. Neudělala jsem nic špatného, ale přesvědčit o tom Juliana nebude lehké. Jeho majetnickost hraničí s posedlostí; někdy se divím, že mě nedrží zamknutou ve svém pokoji, aby se na mě ostatní muži nemohli ani podívat.

Hned jak se zavřou za Peterem dveře, přejde ke mně. „Líbí se ti Peter, můj miláčku?“ řekne tiše, natlačí se na mě svým mocným tělem, dokud nenarazím do stolu. „Líbí se ti Rusové?“

„Ne.“ Zavrtím hlavou a držím Julianův pohled. Doufám, že v mých očích uvidí pravdu. Peter je možná hezký, ale také děsivý – a jediný děsivý muž, kterého chci, na mě zrovna zírá. „Ani trošku. Proto jsem se na něj nedívala.“

„Ne?“ Julian přivře oči a chytí mě za bradu. „Tak proč?“

„Vyděsil mě,“ přiznám, když si uvědomím, že přiznat pravdu bude to nejlepší. „Je na něm něco, co mě znepokojuje.“

Julian mě upřeně sleduje, pak mě pustí a o krok ustoupí. Oddechnu si úlevou. Bouře zažehnána.

„Chytrá jako vždycky,“ zašeptá, hlas má podivně pobavený. „Ano, máš pravdu, Noro. Na Peterovi je opravdu něco znepokojujícího.“

„Co je jeho problém?“ zeptám se. Teď, když už není Julian dál naštvaný, moje zvědavost opět vzroste. Vím, že Julian nezaměstnává zpěváky v kostele, ale z Petera jsem cítila něco nestálého. „Kdo je to?“

Julian se na mě lehce zasměje a přejde zpátky ke stolu. „Je bývalým příslušníkem Spetsnazu – ruských speciálních sil. Byl jedním z nejlepších, dokud mu nezabili manželku a syna. Teď chce odplatu a přišel ke mně v naději, že mu pomůžu.“

Pocítím malou lítost. Není to tedy jen zuřivost; Peter je plný žalu a bolesti. „Pomoct mu jak?“ zeptám se a opřu se o stůl. Julianův bezpečnostní konzultant mi nepřipadl jako někdo, kdo potřebuje pomáhat.

„Využít mé kontakty, abych mu obstaral seznam jmen. Podle všeho jsou do toho zapletení vojáci NATO a mají dost dobré krytí.“

„Oh.“ Zírám rozpačitě na Juliana. Můžu si jen představit, co má Peter v plánu udělat s těmihle vojáky. „Takže jsi mu ten seznam dal?“

„Ještě ne. Pracuju na tom. Hodně informací je tajných, takže to není jednoduché.“

„Můžeš požádat nějaký svůj kontakt u CIA, aby ti pomohl?“

„Ptal jsem se. Frankovi se do toho nechce, protože jsou na tom seznamu i Američané.“ Julian na krátký okamžik vypadá naštvaně. „Ale on s ním nakonec přijde. Jako vždycky. Jen potřebuju něco, co CIA moc chce.“

„Jasně,“ zašeptám. „Jedna laskavost za druhou… Proto pro tebe Peter pracuje? Protože jsi mu ten seznam slíbil?“

„Jo, tak zní naše dohoda.“ Julian se usměje. „Tři roky služeb výměnou za ty jména. Samozřejmě, že mu platím – ale Peterovi na penězích nezáleží.“

„A co Lucas?“ zeptám se, když se mé myšlenky stočí k pravé ruce mého muže. „Ten má taky nějaký příběh?“

„Každý má příběh,“ odpoví Julian, ale tentokrát zní rozptýleně, jeho pozornost přitáhne obrazovka jednoho z počítačů. „Dokonce i ty, můj miláčku.“

A než můžu vyzvídat dál, začne vyřizovat emaily, čímž ukončí náš rozhovor.