KM - 11. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Několik dalších týdnů si pomalu zvykám na nový domov. Pozemek je fascinující a strávím většinu svého času tím, že ho prozkoumávám a setkávám se s jeho obyvateli. Kromě strážných je tu několik tuctů dalších lidí, kteří tu žijí. Někteří sami, jiní s rodinami. Všichni pracují pro Juliana, buď poprvé, nebo už několik generací. Někdo – třeba jako Ana a Rosa – se starají o dům a pozemek, zatímco další jsou zapojeni do Julianova obchodu. Julian se sem možná vrátil nedávno, ale většina těch lidí tu žije už od dob, když Juan Esguerra – Julianův otec – byl nejmocnějším drogovým dealerem v zemi. Američance jako jsem já, přijde taková oddanost nepochopitelná.

„Jsou dobře placeni, bydlí zadarmo a Váš manžel pro jejich děti před několika lety dokonce najal učitele,“ vysvětlí Rosa, když se jí na tenhle nezvyklý fenomén zeptám. „Možná tu netrávil sám hodně času, ale vždycky se o své lidi postaral. Kdokoliv může odejít, kdykoliv chce, ale všichni ví, že nikde nenajdou nic lepšího. Navíc, tady jsou chráněni, ale tam venku by museli oni i jejich rodiny čelit zvídavým policistům nebo někomu jinému, kdo hledá informace o Esguerrově organizaci.“ Rozpačitě se na mě usměje a dodá, „Má matka tvrdí, že jakmile jste součástí jeho života, už jí budete navždy. Není cesty zpátky.“

„Takže proč si vybrali tenhle život?“ zeptám se, snažím se pochopit, co donutí lidi, aby bydleli v areálu dealera přes zbraně na okraji amazonského deštného lesa. Neznám moc normálních lidí, kteří by něco takového udělali dobrovolně – částečně proto, že neexistuje jednoduchá cesta zpátky.

Rosa pokrčí rameny. „No, každý má jiné důvody. Některé hledají úřady; další mají nepřátele mezi nebezpečnými lidmi. Mí rodiče sem přišli, aby unikli před chudobou a poskytli mně a mým bratrům lepší život. Věděli, že riskují, ale měli pocit, že nemají na výběr. Ještě dnes je má matka přesvědčená, že udělali pro sebe i své děti to nejlepší rozhodnutí.“

„Dokonce i po-“ začnu, ale pak zavřu pusu, když si uvědomím, že bych tím opět vynesla špatné vzpomínky na povrch.

„Ano, dokonce i poté,“ pochopí mou nevyřčenou otázku. „V životě nejsou žádné záruky. Mohli zemřít i jinak. Můj otec a Eduardo – můj nejstarší bratr – byli zabiti, když dělali svou práci, ale aspoň měli práci. Ve vesnici mých rodičů nebyla žádná a ve městech to bylo ještě horší. Mí rodiče dělali, co mohli, abychom měli co jíst, ale nestačilo to. Když byla máma těhotná se mnou, Eduardo, kterému v té době bylo dvanáct, šel do Mendellínu, jestli by se tam pro něj nenašla práce jako pro pouličního prodavače drog – jen tak, aby naše rodina nehladověla. Můj otec šel za ním, aby ho zastavil, a tehdy oba narazili na Juana Esguerru, který byl ve městě kvůli vyjednávání s Mendellínským kartelem. Nabídl jim oběma práci v jeho organizaci a zbytek je už minulost.“ Odmlčí se a usměje, než pokračuje. „Takže chápete, Noro, že pracovat pro señora Esguerru byla pro mou rodinu nejlepší volba. Jak říká moje máma, alespoň jsem se nemusela prodávat, abychom měli na jídlo, jak to musela ona ve svém mládí dělat.“ Tu poslední část řekne Rosa bez jakékoliv známky hořkosti nebo sebelítosti. Jednoduše čelí skutečnosti. Rosa se opravdu považuje za šťastlivce, když se narodila tady. Je Julianovi a jeho otci vděčná za to, že jí a její rodině poskytuje dobré živobytí a navzdory touze vidět Ameriku, jí nevadí bydlet uprostřed ničeho. Pro ni je tenhle areál domovem.

Tohle všechno se dozvím během našich procházek. Rosa sice nerada běhá, ale je ráda, když se mnou může jít ráno na svižnou procházku, než začne být příliš horko. Tohle jsme začaly dělat třetí den, co jsem tu byla, a brzy se to stalo součástí mého dne. Ráda s Rosou trávím čas; je chytrá a přátelská, připomíná mi trochu mou kamarádku Leah. A Rosa vypadá, že si mou společnost také užívá – ačkoliv si myslím, že by ke mně byla tak jako tak milá, kvůli mé pozici tady. Všichni na pozemku se ke mně chovají s respektem a zdvořilostí.

Nakonec, jsem señorova manželka.

Po incidentu v tělocvičně jsem se snažila, abych přijala skutečnosti, že jsem si Juliana vzala – že ten nádherný, nemorální muž, který mě unesl, je mým manželem. Pořád mě to určitým způsobem zneklidňuje, ale s každým dnem si na to víc a víc zvykám. Můj život se nenavratitelně změnil, když mě unesl a ‚normální‘ budoucnosti jsem se měla vzdát už dávno. Bylo špatné se do svého únosce zamilovat, stejně jako si k němu vytvořit nějaké city. Místo domu na předměstí a dvou dětí, je moje budoucnost těžce svázaná s areálem u džungle a mužem, který mě jak děsí, tak vzrušuje. Je pro mě nemožné si představit, že bych měla s Julianem dítě, a děsím se toho, až za pár měsíců přestane můj tříletý antikoncepční implantát, který jsem dostala v sedmnácti, fungovat. Budu tuhle záležitost muset vytáhnout, ale teď se na to snažím nemyslet. Nejsem připravená na mateřství stejně, jako jsem nebyla připravená na manželství, a při myšlence, že jsem k tomu byla donucena, mě polévá studený pot. Miluju Juliana, ale vychovávat děti s mužem, který nemyslí na nic jiného než na unášení lidí a zabíjení? To je úplně něco jiného.

Mí rodiče a přátelé ve Státech mi moc nepomáhají. Jednou jsem mluvila s Leah, řekla jí o mém uspěchaném manželství, a ona byla tak šokovaná, že mi jen řekla: „Jsi vdaná za zbraňového dealera? Po tom všem, co tobě a Jakeovi udělal? Jsi normální? Je ti teprve devatenáct – a on by měl být ve vězení!“ A nehledě na to, jak moc jsem se snažila všechno překroutit do lepšího světla, můžu říct, že poté, co zavěsila, jsem chvíli přemýšlela, jestli jsem vážně normální.

Mí rodiče jsou ještě horší. Pokaždé, když s nimi mluvím, musím odrážet jejich vyšetřovací otázky ohledně mého nečekaného manželství a Julianových plánů do budoucna. Neviním je za to, že mi moc nepomáhají; vím, že se o mě bojí. Posledně, kdy jsme měli video hovor, měla máma červené a opuchlé oči, jako by brečela. Ale alespoň že je moje narychlo vymyšlená historka, kterou jsem jim na svatbě řekla, trošku ulevila. Ví, jak můj vztah s Julianem začal a dává jim zabrat, že můžu být šťastná s mužem, kterého vidí jako čisté zlo.

A přesto jsem šťastná, když nepřemýšlím nad budoucností. Prázdnota ve mně je pryč, nahrazená neskutečným množstvím okouzlujících pocitů a potěšení. Jako by se černo-bílému filmu o mém životě dostalo barev.

Když jsem s Julianem, cítím se úplná a spokojená způsobem, kterému sama nerozumím a nedokážu ho ani pojmenovat. Necítím se hrozně, jako předtím, než jsem ho poznala. Měla jsem skvělé přátele, milující rodinu a příslib dobrého, pokud ne skvělého života před sebou. Dokonce jsem byla zamilovaná – do Jakea – který mi způsoboval motýlky v břiše. Nedává to smysl, že jsem potřebovala něco tak perverzního, jako vztah s Julianem, abych obohatila svůj život a dala mu to, co mu chybělo. Samozřejmě, že nejsem cvok. Možná je nějaké vysvětlení ohledně mých citů – nějaké trauma z dětství, které jsem potlačovala, nebo chemická disbalance v mém mozku. Nebo je možná jen Julianem a jeho promyšleným způsobem, jak mi zformovat fyzické i duševní reakce na jeho osobu. Vím o jeho formovacích metodách, ale mé rozpoznání jich se neukázalo zrovna efektivní. Je zvláštní vědět, že je mnou manipulováno a zároveň si užívat výsledky této manipulace. Opravdu si je užívám. Být s Julianem je vzrušující – jak děsivé tak radostné, jako jezdit na divokém tygrovi. Nikdy nevím, kterou jeho stránku uvidím: šarmantního milence nebo krutého pána. A ať je to jak chce pošahané, chci oba – jsem na obou závislá. Světlo i temnota, násilí i něha – to všechno dohromady tvoří nestálý a opojný koktejl, který mi narušuje rovnováhu a nutí mě se víc oddávat Julianovu kouzlu. A skutečnost, že ho každý den vídám, tomu nepomáhá. Na ostrově mi Julianova častá nepřítomnost dávala čas na zotavení se z potenciálních následků na duši či těle, umožnila mi, si zachovat určitou citovou rovnováhu. Tady ale žádný odpočinek od přitažlivosti, kterou na mě vyvíjí, nemám. Žádný způsob, jak se obrnit proti jeho kouzlu. S každým dnem ztratím o kousek duše víc, má touha po něm s časem spíš roste, než klesá.

Jediná věc, která mě drží od toho, abych nezačala vyšilovat, je vědomí, že to má Julian naprosto stejné. Nevím, jestli je to kvůli podobě s Marií nebo jen nevysvětlitelnou chemií mezi námi, ale vím, že tahle závislost funguje oběma směry.

Julianův hlad po mě nezná hranic. Bere si mě několikrát za noc – a často i několikrát během dne – stejně mám ale pocit, že chce víc. Poznám to z intenzity v jeho očích, způsobem, jakým se mě dotýká, drží mě. Nemůže ode mě držet ruce – a díky tomu se cítím lépe ohledně vlastní bezmoci k němu.

Také vypadá, že si užívá trávení času mimo ložnici. Dostává svému slibu a začal mě trénovat, učit mě, jak bojovat a používat různé zbraně. Po našem počátečním startu se z něj stal výborný učitel – zasvěcený, trpělivý a překvapivě oddaný. Trénujeme spolu téměř každý den a za těch několik týdnů jsem se naučila víc, než za tři měsíce v kurzu sebeobrany. Jistě, neřekla bych, že mě učí sebeobranu; Julianovy lekce spíš připomínají lekce pro útočníky.

„Vždycky miř tak, jako bys chtěla zabít,“ radí mi během jedné odpolední lekce, kdy mě učí vrhat nože. „Nejsi vysoká ani silná, takže je to o rychlosti, reflexech a bezohlednosti. Musíš nachytat protivníka nepřipraveného a zničit ho dřív, než si uvědomí, co umíš. Každý útok musí být smrtící; záleží na každém pohybu.“

„Co když je nechci zabít?“ zeptám se a vzhlédnu k němu. „Co když je chci jen zranit, abych mohla utéct?“

„Zraněný muž ti pořád může ublížit. Stisknout spoušť nebo tě bodnout nožem nevyžaduje velké úsilí. Pokud nemáš důvod nechat své nepřátele naživu, chovej se tak, abys je zabila, Noro. Rozumíš mi?“

Přikývnu a hodím malý, ostrý nůž na zeď. Se zaduněním dopadne na terč a padne na zem, aniž by se zasekl do dřeva. Nebyl to můj nejlepší pokus, ale byl lepší, než mých prvních pět.

Nevím, jestli bych mohla udělat to, co mi Julian radí, ale vím, že se už nikdy nechci cítit bezbranně. Pokud to znamená, že se musím naučit bojovat jako zabiják, ráda to udělám. Neznamená to, že to musím použít, ale cítím se silnější a sebevědomější, když vím, že se dokážu ubránit. Pomůže mi to vypořádat se s nočními můrami z dob, kdy jsem byla zajatá.

Naštěstí se i ty spravily. Jako by mé podvědomí vědělo, že je u mě Julian – že jsem s ním v bezpečí. Také pomáhá, jak mě drží, když se vzbudím křikem a odežene ty noční můry pryč.

Poprvé se to stalo třetí noc po mém příjezdu. Znovu se mi zdálo o Bethině smrti, o oceánu krve, ve kterém jsem se topila, ale tentokrát mě chytily silné paže a zachránily mě. Tenkrát, když jsem otevřela oči, jsem nebyla ve tmě sama. Julian rozsvítil lampičku na nočním stolku a se starostlivým výrazem ve tváři se mnou třásl, abych se probudila.

„Jsem tady,“ utěšuje mě, přitáhne si mě k sobě, když se nemůžu přestat třást a slzy tekoucí po tvářích mi připomínají horor, který jsem právě prožila. „Všechno je v pořádku, slibuju…“ Hladí mě po vlasech, dokud se nezačnu zklidňovat a pak se tiše zeptá, „Co se děje, zlato? Měla jsi zlý sen? Křičela jsi mé jméno…“

Přikývnu, přitisknu se k němu celou silou. Cítím teplo jeho kůže, slyším pravidelný tep srdce a noční můra začíná pomalu ustupovat, mysl se mi vrací zpátky do přítomnosti. „Byla to Beth,“ zašeptám, hlas by se mi zlomil. „Mučil ji… zabil ji.“ Julianovi paže se kolem mě ovinou pevněji. Nic neřekne, ale cítím, jak v něm roste vztek. Beth pro něj byla víc než služebná, ačkoliv jejich vztah pro mě byl vždycky záhadou.

Zoufalá po rozptýlení od krvavých obrazů, které mi pořád plní hlavu, se rozhodnu utišit zvědavost, která ve mně během času na ostrově narostla. „Jak jsi poznal Beth?“ zeptám se, trochu se odtáhnu, abych se mu podívala do očí. „Jak skončila na ostrově se mnou?“

Podívá se na mě, oči mu potemní vzpomínkami. Předtím, když jsem se na tenhle typ otázek ptala, mě odbyl nebo změnil téma, ale teď je to mezi námi jiné. Julian vypadá, že je ochotný se mnou mluvit, pustit mě do svého života.

„Před sedmi lety v Tijuaně, když jsem měl jednání s jedním kartelem,“ začne po chvíli mluvit. „Když jsme uzavřeli obchod, šel jsem hledat nějaké rozptýlení do ZonaNorte, lehkou čtvrť ve městě. Procházel jsem jednou uličkou, když jsem to uviděl… křičící a brečící ženu, která se choulila nad malou postavou na zemi.“

„Beth,“ zašeptám, když si vzpomenu, co mi vyprávěla o své dceři.

„Ano, Beth,“ potvrdí. „Nic mi do toho nebylo, ale už jsem měl v sobě několik drinků a byl jsem zvědavý. Tak jsem přišel blíž… a uviděl, že ta malá postava na zemi je dítě. Krásná holčička s kudrnatými zrzavými vlasy, naprostá kopie ženy naklánějící se přes ni.“ V očích se mu zaleskne zuřivost. „To dítě leželo v kaluži krve, se střelnou ránou v hrudi. Nejspíš byla zabita jako potrestání její matky, která nechtěla, aby její pasák nabízel její dceru chlapům s jistými choutkami.“

Obrátí se mi žaludek. Navzdory všemu čím jsem si prošla, mě pořád děsí vědomí, že tam venku jsou taková monstra. Monstra mnohem horší, než muž, do kterého jsem se zamilovala. Nedivím se, že Beth viděla svět v odstínech černé; její život byl plný temnoty.

„Když jsem slyšel celý příběh, vzal jsem Beth a její dceru s sebou,“ pokračuje Julian hlubokým, drsným hlasem. „Pořád mi do toho nic nebylo, ale nemohl jsem to nechat být – alespoň ne potom, co jsem viděl tělo její dcery. Pohřbili jsme ji na hřbitově za Tijuanou. Pak jsem vzal několik svých mužů, Beth a šel hledat jejího pasáka.“ Na jeho rtech se objeví malý, jízlivý úsměv, když tiše řekne, „Beth ho osobně zabila. Jeho a dva další chlapy – ty, co pomáhali zabít její dceru.“

Pomalu se nadechnu, abych nezačala znovu brečet. „A poté pro tebe začala pracovat? Potom, co jsi jí takhle pomohl?“

Julian přikývne. „Ano. Nebylo pro ni bezpečné, aby zůstala v Tijuaně, tak jsem jí nabídl práci osobní kuchařky a služebné. Samozřejmě, že to přijala – bylo to lepší, než být šlapkou v Mexiku – a po té se mnou všude cestovala. To bylo do té doby, než jsem se rozhodl tě získat. Nabídl jsem jí možnost zůstat natrvalo na ostrově a, no, zbytek znáš.“

„Ano, znám,“ zašeptám a odtáhnu se z jeho objetí – objetí, které mě najednou spíš dusí, než utěšuje. Ta část se ‚získáním mě‘ je nepříjemnou vzpomínkou na to, jak jsem se sem dostala… že muž po mém boku nemilosrdně plánoval a uskutečnil můj únos. Na škále zla možná není Julian úplně na temné straně, ale rozhodně od ní není daleko. Přesto se ale mé noční můry s každým dnem zmírňují. Ať už je to jak chce zvrácené, jsem zpátky u svého únosce a léčím se z utrpení, které mi přinesly měsíce bez něj. Dokonce i mé obrazy jsou klidnější. Sice stále maluju oheň a exploze, ale také jsem už začala malovat krajinu, zachycovat na plátno divokou krásu deštného lesa, který se táhne kolem hranic pozemku.

Stejně jako předtím mě Julian v mém koníčku podporuje. Kromě toho, že mi vybavil mé studio, najal i instruktora – hubeného, staršího muže z jižní Francie, který mluví anglicky se silným přízvukem. Monsieur Bernard učil na všech nejlepších uměleckých školách v Evropě, než odešel v sedmdesáti do důchodu. Nemám nejmenší tušení, jak ho Julian přesvědčil, aby s ním odešel sem, ale jsem za jeho přítomnost vděčná. Techniky, které mě učí, jsou pokročilejší, než ty, které jsem se naučila přes instruktážní videa, a už začínám vidět novou úroveň propracovanosti ve svých dílech – stejně jako Monsieur Bernard.

„Máte talent, señoro,“ řekne silným francouzským přízvukem, když si prohlíží můj poslední pokus o zachycení západu slunce nad džunglí. Stromy vypadají proti zářivé oranžové a růžové zapadajícího slunce, temně a po okrajích jsou rozmazané. „Tohle má – jak to říct? Téměř hrozivý pocit?“ Podívá se na mě, v pobledlém obličeji se značí zvědavost. „Ano,“ pokračuje tiše po chvíli, kdy mě sleduje. „Máte talent a také něco víc – něco vevnitř, co se objevuje ve Vašem umění. V tak mladém věku je vzácné vidět temnotu.“

Nevím, jak na to reagovat, tak se na něj jednoduše usměju. Nejsem si jistá, jestli Monsieur Bernard ví o profesi mého manžela, ale jsem si téměř jistá, že můj postarší instruktor neví, jak můj vztah s ním začal.

Ať už si svět myslí, co chce, jsem teď rozmazlovaná, mladá manželka krásného, bohatého muže, a to je vše.

***

„Přihlásil jsem tě na zimní čtvrtletí na Stanfordu,“ řekne Julian jen tak mimochodem u večeře. „Mají nový online program. Pořád je v experimentální fázi, ale ohlasy jsou docela dobré. Jsou tam ti stejní profesoři; jen jsou přednášky nahrávané.“

Poklesne mi čelist. Já chodím na Stanford? Nevěděla jsem, že vysoké školy jakéhokoliv druhu – tím spíš deset nejlepších univerzit – byly v jednání. „Cože?“ řeknu nevěřícně a odložím vidličku. Ana nám připravila výtečné jídlo, ale teď už mě můj talíř nezajímá. Veškerá má pozornost je obrácená k Julianovi.

Klidně se usměje. „Slíbil jsem tvým rodičům, že dostaneš skvělé vzdělání, a ten slib chci dodržet. Stanford se ti nelíbí?“

Ztuhnu a zírám na něj. Nemám na Stanford názor, protože jsem nikdy nepřemýšlela nad možností tam chodit. Ve škole jsem měla dobré známky, ale mé výsledky ze SAT testů nebyly nejlepší, a mí rodiče si takhle drahou školu stejně nemohli dovolit. Na mé cestě k titulu byla místní vysoká s následným přestupem na státní, takže jsem se nikdy nepoohlížela po školách jako je Stanford. „Jak jsi mě tam dostal?“ Donutím se konečně zeptat. „Nepřijímají náhodou jen ty nejlepší? Nebo v jejich online programu není taková konkurence?“

„Ne, řekl bych, že v něm je ještě silnější konkurence,“ řekne Julian a přidá si kuřete. „Myslím, že letos brali jen sto studentů, a měli přes deset tisíc přihlášek.“

„Tak jak jsi to-“ začnu, ale pak sklapnu, když si uvědomím, že pro někoho, jako je Julian s jeho bohatstvím a konexemi, je dostat někoho na elitní školu dětská hra. „Takže začínám v lednu?“ zeptám se místo toho. Všemi žilami mi projíždí nadšení, když prvotní šok začíná opadat. Pane bože, budu chodit na Stanford. Nejspíš bych se měla cítit provinile, že jsem se tam nedostala vlastními silami, ale jediné, na co můžu myslet, je na reakci rodičů, až jim to řeknu. Budu chodit na Stanford!

Julian přikývne, natáhne se pro rýži. „Ano, to začíná zimní čtvrtletí. Během několika dnů by ti měli poslat emailem orientační balíček, takže si budeš moct objednat knihy, až budeš mít požadavky. Ujistím se, že je tu budeš mít včas.“

„Páni, dobře.“ Vím, že to není vhodná reakce na něco tak obrovského, ale nemůžu vymyslet nic chytřejšího. Za méně než dva týdny budu studentkou jedné z nejprestižnějších univerzit na světě – to je poslední věc, kterou jsme čekala, když si pro mě Julian přišel.

Sice jde o online program, ale pořád je to mnohem lepší než to, o čem jsem kdy snila. Zaplavuje mě milion otázek. „A co můj obor? Co budu studovat?“ zeptám se a přemýšlím, jestli tohle rozhodnutí za mě Julian udělal také. Skutečnost, že vzal mé vzdělání do vlastních rukou, mě nepřekvapuje; koneckonců je to muž, který mě unesl a donutil mě si ho vzít.

Nedává mi zrovna moc na výběr.

Julian se na mě shovívavě usměje. „Cokoliv chceš, můj miláčku. Věřím, že nejdřív budeš muset projít několika společnými předměty, takže se nemusíš o svém oboru ještě tak rok nebo dva rozhodovat. Máš nějakou představu, co bys chtěla studovat?“

„Ne, ani ne.“ Plánovala jsem chodit na různé předměty, abych zjistila, co chci dělat, a jsem ráda, že mi Julian tuhle možnost nechal. Na střední jsem byla ve většině předmětů dobrá, což mi ztěžovalo rozhodnutí o mé budoucí kariéře.

„No, pořád máš čas, abys na to přišla,“ řekne Julian jako nějaký poradce. „Není kam spěchat.“

„Jasně.“ Nějaká moje část pořád nemůže uvěřit tomu, že máme tuhle konverzaci. Před méně než dvěma hodinami mě Julian odchytil u bazénu a skoro mi vyšukal mozek z hlavy na lehátku. Před méně než pěti hodinami mě učil, jak zneškodnit muže tím, že mu vypíchnu vlastními prsty oči. Před dvěma nocemi mě přivázal k posteli a bičoval mě. A teď mluvíme o potenciálním studijním oboru? Zatímco se snažím všechno vstřebat, zeptám se Juliana, „A co jsi studoval na vysoké ty?“

Hned, jak mi slova vyjdou z úst, si uvědomím, že nemám ani ponětí o tom, jestli na vysokou vůbec chodil – že pořád vím velmi málo o muži, se kterým každý večer usínám. Stáhnu čelo a rychle začnu v hlavě počítat. Podle Rosy byli jeho rodiče zabiti před dvanácti lety, v době, kdy převzal otcovu společnost. Beth mi asi před dvaceti měsíci řekla, že je Julianovi dvacet devět, takže mu dnes musí být nějak kolem třiceti jedna – což znamená, že otcovu společnost převzal v devatenácti.

Poprvé mi dojde, že měl Julian pravdu, když říkal, že zaujal otcovo místo někdy v mém věku, a stal se tak hlavou ilegálního obchodu s drogami a přetvořil ho na špičkové – a stejně ilegální – impérium se zbraněmi.

K mému překvapení Julian odpoví, „studoval jsem elektroinženýrství.“

„Cože?“ Nemůžu schovat mé překvapení. „Ale já myslela, že jsi převzal otcovu společnost velmi mladý-“

„To ano.“ Podívá se na mě pobaveně. „Po roce a půl jsem Caltechu nechal. Ale zatímco jsem byl tady, studoval jsem elektroinženýrství přes zrychlený program.“

Caltech? Zírám na Juliana s respektem. Vždycky jsem věděla, že je chytrý, ale inženýrství na Caltechu je naprosto jiná úroveň geniality. „Proto ses rozhodl pracovat na zbraních? Protože jsi chápal inženýrství?“

„Ano, částečně. A částečně proto, že jsem v něm viděl větší příležitosti než v drogách.“

„Víc příležitostí?“ Zvednu vidličku a otáčím jí v prstech, zatímco pozoruju Juliana. Snažím se pochopit, co ho donutilo opustit jedno ilegální podnikání a vytvořit nové. Někdo s jeho úrovní inteligence a nadšením, by si vybral něco jiného – něco méně nebezpečného a imorálního. „Proč jsi nedostudoval na Caltechu a neudělal s ním něco zákonného?“ zeptám se po chvíli. „Jsem si jistá, že bys dostal jakoukoliv práci, kterou bys chtěl – nebo možná začal s vlastním podnikem, kdyby se ti nelíbil firemní svět.“

Pohlédne na mě s neutrálním výrazem. „Přemýšlel jsem o tom,“ řekne a znovu mě šokuje. „když jsem po Mariině smrti odjel z Kolumbie, chtěl jsem s tímhle světem skončit. Po zbytek puberty jsem se snažil zapomenout na lekce, které mě učil otec, držet násilí pod kontrolou. Proto jsem se zapsal na Caltech – protože jsem myslel, že se můžu vydat jinou cestou…stát se někým, kým jsem měl být.“

Zírám na něj a tep se mi zrychlí. Tohle je poprvé, co slyším Juliana přiznat, že chtěl něco jiného, než život, jaký vede. „Tak proč jsi to neudělal? Po otcově smrti tě k tomuhle světu nic nepoutalo…“

„Máš pravdu.“ Lehce se na mě usměje. „Mohl jsem ignorovat smrt svého otce a nechat jiný kartel, aby jeho organizaci převzal. Bylo by to jednoduché. Neměli by ani ponětí, kde jsem nebo jak se jmenuju, takže bych mohl začít od začátku, dokončit vysokou a najít si práci někde v Silicon Valley. A nejspíš bych to udělal – kdyby také nezabili mou matku.“

„Tvou matku?“

„Ano.“ Jeho krásné rysy zbrutální. „Zastřelili ji přímo tady v areálu, stejně jako několik dalších. To jsem nemohl ignorovat.“

Ne, samozřejmě, že nemohl. Ne někdo, jako je Julian, který už kvůli pomstě jednou zabil. Připomenu si příběh o tom, jak zabil muže, kteří zavraždili Marii, a cítím, jak mi po kůži projede chlad. „Takže ses vrátil zpátky a zabil je?“

„Ano. Shromáždil jsem všechny zbylé muže a najal nové. Zaútočili jsme uprostřed noci na vedoucí toho kartelu přímo u nich doma. Nečekali tak rychlou odpověď, takže jsme je nachytali nepřipravené.“ Ústa se mu zkřiví do temného úsměvu. „Než vyšlo slunce, nebyli žádní přeživší – a já věděl, že jsem byl hloupý, když jsem si myslel, že bych mohl ignorovat to, kdo jsem… myslet si, že bych mohl být někým jiným, než vrahem, kterým jsem se narodil.“

Chlad se promění v husí kůži. Tahle Julianova stránka mě děsí a já pod stolem stisknu ruce k sobě, abych se nezačala třást. „Říkal jsi mi, že jsi po smrti rodičů chodil k terapeutovi. Protože jsi chtěl zase zabíjet.“

„Ano, můj miláčku.“ V jeho modrých očích zahlédnu divošský záblesk. „Zabil jsem vedoucí kartelu a jejich rodiny, a když bylo po všem, chtěl jsem ještě víc krve… víc smrti. Během těch let, co jsem byl pryč, se ta touha jen zvětšovala; místo normálního života to bylo ještě horší, ne lepší.“ Odmlčí se a já se otřesu, když zahlédnu v jeho očích temné stíny. „Chodit k terapeutovi byl poslední pokus o to, jak bojovat proti své přirozenosti, a netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že to bylo hloupé – že jediný způsob, jak se pohnout kupředu, je přijmout svůj osud.“

„A to jsi udělal tím, že se z tebe stal zbraňový dealer.“ Snažím se udržet klidný hlas. „Stal ses kriminálníkem.“ V tu chvíli vejde Ana do jídelny a začne sklízet ze stolu. Sleduju ji, pomalu si třu paže, snažím se odehnat chlad uvnitř. Tím, že měl Julian na vybranou, je to všechno ještě horší, že si vědomě vybral poddat se své temné stránce. Říká mi tím, že není žádná naděje k vykoupení, žádná šance, že by ve svých způsobech viděl to špatné. Není to tak, že by nevěděl, že existuje jiná možnost k jeho kriminálnímu životu; on se ji prostě rozhodl odmítnout.

„Budete si přát ještě něco jiného?“ zeptá se nás Ana. Mlčky zavrtím hlavou, příliš rozptýlená na to, abych přemýšlela nad dezertem. Julian ji ale požádá o šálek horké čokolády a zní přitom klidněji, než kdy předtím.

Když Ana odejde z pokoje, Julian se na mě usměje, jako by vycítil, jakým směrem se ubírají mé myšlenky. „Vždycky jsem byl zločinec, Noro,“ řekne tiše. „Poprvé jsem zabil, když mi bylo osm, a už tehdy jsem věděl, že to nebudu moct vzít zpátky. Snažil jsem se na chvíli to vědomí pohřbít, ale vždycky tu bylo, čekalo.“ Opře se o opěradlo židle, jeho postoj je lenivý, ale zároveň dravý. Jako by se rozvalovala nějaká divoká kočka. „Na čem záleží, je, že tenhle způsob života potřebuju, můj miláčku. To nebezpečí, to násilí – a moc, která s tím přichází. Hodí se to ke mně víc, než nudná firemní práce, kterou bych nemohl dělat.“ Odmlčí se a pak dodá. „Cítím se díky tomu naživu.“

***

Když se ten večer dostaneme do ložnice, dám si rychlou sprchu, zatímco Julian odpoví na několik naléhavých emailů na jeho iPadu. Když vyjdu z koupelny zabalená do ručníku, položí tablet stranou a začne se vysvlékat. Vycítím z něj nezvyklé nadšení, když si sundá tričko, skrytou energii v jeho pohybech, která tam nikdy předtím nebyla.

„Co se stalo?“ zeptám se obezřetně, stále mám v živé paměti naši předchozí konverzaci. Věci, které Juliana nadchnou, jsou ve většině případů takové, které mě děsí. Zastavím se u postele, upravím si ručník. Zdráhám se před ním odhalit.

Zeširoka se na mě usměje, zatímco se posadí na postel a sundává si ponožky. „Pamatuješ si, když jsem ti říkal o tom, že máme nějaké informace o dvou buňkách Al-Quadaru?“ Když přikývnu, pokračuje, „No, uspěli jsme v jejich zničení a dokonce během toho zajali tři teroristy. Lucas je sem přivede k výslechu, budou tu ráno.“

„Oh.“ Zírám na něj, žaludek se mi svírá nezvyklou směsicí emocí. Chápu, co v Julianově světě znamená ‚výslech‘. Měla bych být zhrozená a znechucená myšlenkou, že ty muže bude můj manžel nejspíš mučit – a jsem – ale hluboko uvnitř cítím také pomstychtivou radost. Ta emoce mě znepokojuje mnohem víc než myšlenka, že je bude Julian zítra vyslýchat. Vím, že ti muži nejsou ti samí, kteří zabili Beth, ale to nemění nic na tom, jak se ohledně nich cítím. Část mě chce, aby zaplatili za Bethinu smrt… trpěli za to, co Majid udělal.

Julian si nejspíš špatně vyloží mou reakci, stoupne si a řekne tiše, „Neboj se, můj miláčku. Neublíží ti – o to se postarám.“ A než stačím odpovědět, sundá si kalhoty, aby uvolnil vzrušený penis.

Pohled na jeho nahé tělo mě vzruší i navzdory vnitřnímu zmatku. Během několika týdnů nabral Julian zpátky většinu svalů, které během kómatu ztratil, a je teď ještě smyslnější než předtím. Ramena má neuvěřitelně široká a pokožku opálenou od spalujícího slunce. Zvednu oči k jeho tváři, přemýšlím asi posté, jak někdo tak nádherný může být uvnitř tak temný – a jestli se ta temnota začíná přenášet i do mě.

„Vím, že mi tady neublíží,“ řeknu tiše, když ke mně dojde. „Nebojím se jich.“

Na jeho rtech se objeví poloviční úsměv, když mi stáhne ručník z těla a odhodí ho ležérně na zem. „Mně se bojíš?“ zašeptá a přijde blíž. Zvedne ruce, vezme mi prsa do velkých dlaní a stiskne je, palci si hraje s mými bradavkami. Zatímco se na mě dívá, všimnu si jeho pobaveného, ale zároveň krutého záblesku v jeho modrých očích.

„Měla bych?“ Srdeční tep se mi zrychlí, v podbřišku mě začne pálit, když ucítím jeho penis, kterým mi tlačí do břicha. Jeho ruce jsou teplé a drsné na mé jemné pokožce. Prudce se nadechnu, když mi pod jeho dotekem bradavky ztvrdnou. „Ublížíš mi dnes v noci?“

„To je to, co chceš, můj miláčku?“ Štípne mě do bradavek, pak s nimi mezi prsty zakroutí. Kousnu se z toho vzrušení a bolesti zároveň do rtu. Jeho hlas zbrunátní, změní se v temný a svůdný. „Chceš, abych ti ublížil… označil tvou pokožku a donutil tě křičet?“

Olíznu si rty, tělo se mi třese očekáváním. Měla bych být vyděšená, částečně po naší dnešní konverzaci, ale místo toho jsem zoufale vzrušená. Ať je to jakkoliv perverzní, chci to také -  chci zuřivost jeho touhy, krutost jeho lásky. Chci se ztratit v jeho náručí, zapomenout, co je dobré a špatné, a jen cítit.

„Ano,“ zašeptám, poprvé přiznám vlastní temné potřeby – nenormální touhu. „Ano, chci…“

V jeho očích zahlédnu plamen divokosti. Pak spolu padneme na postel. Není tu stopy po něžném milenci nebo inteligentním sadistovi, který každý večer manipuluje s mou myslí a tělem. Ne, je to čistý mužský chtíč, nespoutaný a nekontrolovatelný.

Jeho ruce mi brouzdají po celém těle, jeho pusa je na mé, olizuje mě, nasává a kouše do každého kousku masa. Jeho levá ruka si najde cestu mezi má stehna a zatlačí do mě jeden velký prst. Zasténám pod tím nemilosrdným způsobem, kterým do mě vjíždí a zase vyjíždí. Je drsný, ale teplo uvnitř mě to jen stupňuje, a já mu zaryju nehty do zad, zoufale chtějící víc, když se zmítáme na posteli jako zvířata.

Skončím na zádech, jeho svalnaté tělo mě tlačí do postele, ruce mám natažené nad sebou a zápěstí uvězněné v sevření jeho pravé ruky. Jsem v téhle pozici bezbranná, přesto mi srdce bije spíš očekáváním, než strachem, když vidím pohled predátora v jeho obličeji.

„Ošukám tě,“ řekne tvrdě, koleny mi roztáhne nohy. V jeho hlase není náznak svádění, pouze čistá, agresivní potřeba. „Budu tě šukat, dokud nebudeš žadonit o smilování – a pak tě budu šukat ještě víc. Rozumíš mi?“

Donutím se lehce přikývnout, hruď mám těžkou, když se na něj dívám. Dýchám zrychleně a těžce, a kůže, kde se mě jeho dotýká, mě pálí. Chvíli cítím, jak mi přejede celým svým vzrušením mezi nohama, svým jemným a narůžovělým vrcholem, a pak ho volnou rukou popadne a nasměruje k otvoru mé kundičky.

Jsem sice vlhká, ale ne připravená na ten brutální příraz, který spojí naše těla. Šok z tohoto spojení mi projede do všech nervových zakončení, když do mě vjede, téměř mě rozpůlí. Z úst mi unikne výkřik a vnitřní svalstvo se stáhne, brání se tomu náhlému vpádu, ale nedá mi čas na přivyknutí. Místo toho začne rychle a drsně přirážet, nárokuje si mě násilím tak, že se celá třesu a nemůžu dýchat. Jsem bezmocná, můžu pouze přijmout nemilosrdné nárazy.

Nevím, jak dlouho mě takhle šuká – nebo kolikrát se udělám během jeho silných přírazů. Jediné, co vím, je, že když dosáhne vrcholu, padne přese mě. Nemůžu mluvit ze svých výkřiků a jsem rozbolavělá natolik, že mě bolí, když ze mě vyjede a vlhkost jeho semena skončí na rozdrážděné kůži.

Také jsem příliš unavená na to, abych se pohnula, takže Julian vstane a odejde do koupelny, aby se vrátil se studeným a vlhkým ručníkem. Položí mi ho na opuchlé přirození, něžně mě umyje, pak se sehne a jazykem mě přivede k dalšímu orgasmu.

A pak v objetí usneme.