KM - 10. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Dneska vám přinášíme jednu pěkně temnou kapitolu. Já se od jejího překladu nemohla odtrhnout, jak to bylo napínavé!

Zajímalo by mě, co si myslíte o Nořině oddanosti a poslušnosti, Julianově temné stránce nebo co říkáte na tyhle sexuální scény?

- Arey

Nora

Zírám na svého manžela, bojuju s nutkáním o krok ustoupit. Neměla jsem před Julianem ukázat reakci na mé nové jméno, ale tak moc jsem si užila střelbu – a Julianovu přítomnost – že jsem zapomněla na realitu mé nové situace. Slyšet ‚Paní Esgurrová‘ z Lucasových úst, mě vyděsilo, přivedlo zpátky k znepokojujícímu pocitu ztráty identity a na chvíli jsem nebyla schopná skrýt své zděšení.

Ta chvíle stačila k tomu, aby změnila Juliana z veselého, příjemného společníka na hrůzu nahánějícího, nepředvídatelného muže, který mě přivedl na ostrov.

Cítím, jak mi začne rychle bít srdce, když se dotkne mých rtů. Ten dotek je navzdory jeho temně vypadajících očí něžný. Nevypadá, že by ho má unáhlená reakce naštvala; pokud něco, tak teď vypadá ještě klidněji, skoro pobaveně. Nejsem si jistá, co jsem si myslela, že se stane, když jsem na něj vyštěkla, ale nečekala jsem, že svoje činy tak lehce přizná. Bez jakékoliv známky viny nebo lítosti. Většina lidí si svoje činy snaží odůvodnit a jiní překrucují skutečnost tak, jak se jim hodí, ale Julian není jako většina lidí. Vidí věci takové, jaké jsou; jen se neobtěžuje jim čelit.

Místo pošetilého psychopata, který si myslí, že dělá tu správnou věc, nemá můj manžel prostě jen svědomí.

Muž, kterého se momentálně jak bojím, tak ho miluju.

Aniž by něco řekl, sklouzne Julian rukou níž na rameno a chytí mě za paži, vede mě k jedné z obřích zápasnických žíněnek u zdi. Když jdeme, všimnu si boule v jeho kalhotách, a při kombinaci strachu a náhlého vzrušení se mi zrychlí dech.

Julian mě chce ošukat, přímo tady a teď, kdy může kdokoliv vejít a vidět nás.

Začne mě svrbět kůže při směsici touhy a studu. Rozum mi říká, že nepůjde o jedno z našich romantických milování, ale mé tělo nezná rozdíl mezi sexem jako trest a milováním. Jediné, co zná, je Julian a dožaduje se jeho doteku.

K mému překvapení se na mě nevrhne okamžitě. Namísto toho mi propustí ruku a podívá se mi do očí, jeho svůdné rty má zkroucené do chladného a lehce krutého úsměvu. „Co kdybys mi ukázala, co ses naučila na lekcích sebeobrany, můj miláčku?“ řekne tiše. „Uvidíme, co za chvaty tě naučili.“

Zírám na něj, srdce mi bije až v krku, když si uvědomím, co Julian chce. Chce, abych s ním bojovala, bránila se – i když to výsledek nijak nezmění.

I když se po prohře budu cítit ještě víc bezmocná a přemožená.

„Proč?“ zeptám se zoufale, snažím se oddálit nevyhnutelné. Znám Juliana a vím, že si se mnou jen hraje, ale nechci s ním tuhle hru hrát, ne po tom, co se mezi námi stalo. Chci zapomenout na ty první dny na ostrově, neprožívat je znovu tímhle zvráceným způsobem.

„Proč ne?“ Začne kolem mě kroužit a strach ve mně vzroste. „Proto jsi na ty hodiny chodila, ne? Aby ses ochránila před muži, jako jsem já? Muži, kteří tě chtějí, aby tě zneužívali?“

Dech se mi ještě víc zrychlí, adrenalin mi zaplavuje celé tělo, když si uvědomím, že jsem v situaci bojuj-nebo-uteč. Instinktivně se otáčím, snažím se ho mít pořád na očích, jako by byl nebezpečný predátor – kterým právě teď také je.

Nádherný, smrtící predátor, který se na mě soustředí, jako na svou kořist.

„Do toho, Noro,“ zašeptá, zastaví se přede mnou tak, že mám za zády zeď. „Bojuj.“

„Ne.“ Snažím se neucuknout, když se ke mně přiblíží a obtočí mi ruku kolem zápěstí. „Neudělám to, Juliane. Ne takhle.“

Nosní dírky se mu rozšíří. Není zvyklý, že mu cokoliv odmítám, a já zadržím dech při vyčkávání na to, co udělá. Srdce mi bolestivě buší v hrudi a kapka potu mi steče po zádech, zatímco se mu dívám do očí. Vím, že by mi Julian nijak neublížil, ale to neznamená, že mě nepotrestá za můj vzdor.

„Dobře,“ řekne tiše. „Když to chceš takhle.“ A s tím využije sevření zápěstí, vytáhne mě za ruku a donutí mě si kleknout. Volnou rukou si rozepne šortky a uvolní tak své vzrušení. Pak mi sevře vlasy v pěst a zatlačí mi hlavu směrem k penisu. „Do pusy,“ nařídí drsně, přičemž se na mě dívá.

Tak jednoduchý rozkaz ráda uposlechnu, sevřu rty kolem jeho velkého penisu.

Chutná jako sůl a muž, vrcholek jeho kůlu je navlhlý semenem, a můj strach se změní v touhu. Miluju, když ho můžu takhle uspokojovat, a když Julianovo sevření povolí, použiju obě ruce, vezmu jeho koule do dlaní, jemně je mnu a masíruju.

Zasténá a zavře oči. Začnu pohybovat pusou tam a zpátky, saju, abych ho dostala dál do pusy. Způsob, jakým mě drží, mě bolí, ale to jen zvětšuje mé vzrušení. Julian měl pravdu, když řekl, že mám masochistické tendence. Ať už od přírody nebo ne, ujíždím si na bolesti, mé tělo po tomhle typu uspokojení touží.

Vzhlédnu k němu, upíjím se jeho mučivým výrazem, užívám si té malé špetky moci, kterou mám.

Dnes mě ale nenechá určovat rychlost. Začne tlačit boky dopředu, tlačí mi svůj penis dál do pusy, až se mi začne navalovat a dávím se. To ho nejspíš potěší a těžce zamručí. „Ano, to je ono, zlato,“ otevře oči a sleduje mě, když začne šukat můj obličej v silném, nemilosrdném rytmu. Znovu se dusím a z kraje úst se mi přelijí sliny.

Pak mě propustí, ale než stačím popadnout dech, natlačí mě dolů na žíněnku hlavou napřed, takže padnu na ruce. Poté si stoupne za mě a cítím, jak mi stáhne šortky a kalhotky ke kolenům. Kundička se mi stahuje v očekávání… ale tam mě dnes nechce. Jeho pozornost je obrácená k druhému otvoru a já instinktivně ztuhnu, když ucítím, jak mi tlačí penis mezi půlky.

„Uvolni se, můj miláčku,“ zašeptá, popadne mě za boky, aby mě udržel na místě, když do mě začne vstupovat. „Jen se uvolni… Ano, tady je moje hodná holka…“

Pomalu dýchám, zatímco se snažím následovat Julianovy rady, bojuju s nutkáním stáhnout půlky k sobě, když mi roztahuje dírku. Ze zkušenosti vím, že to bude bolet méně, když jsem uvolněná, ale mé tělo je odhodlané proti tomuhle narušení bojovat. Po několika měsících abstinence mám pocit, jako bych byla opět panna, a cítím těžký a pálivý tlak, když mě celou rozevře.

„Juliane, prosím…“ Slova ze mě vyjdou ve slabém zašeptání, když do mě nemilosrdně vstupuje hlouběji, tekutina z jeho ptáka slouží místo lubrikantu. Žaludek se mi stáhne a po celém těle se mi objeví kapky potu, když jsem konečně dost roztažená na to, aby do mě vstoupil celou délkou. Teď cítím, jak ve mně pulzuje, vyplňuje všechen prostor a zaplavuje mě.

„Prosím, co?“ nadechne se, sjede mi jednou svalnatou rukou pod boky, aby mě udržel na místě, zatímco druhou mě v ten samý moment popadne za vlasy a donutí mě se prohnout v zádech. Tenhle nový úhel prohloubí vniknutí a já vykřiknu, začnu se třást. Je to příliš, nezvládnu to, ale Julian mi nedává na vybranou. Tohle je můj trest - ošukaná na špinavé žíněnce jako nějaké zvíře, bez jakékoliv přípravy nebo zájmu. Mělo by mi z toho být špatně, všechny stopy touhy by měly být pryč, ale nějakým způsobem jsem stále vzrušená a tělo touží po jakémkoliv potěšení, které mu Julian poskytne. „Prosím, co?“ zopakuje, hlas má hrubý. „Prosím, šukej mě? Prosím, pokračuj?“

„Já… já nevím…“ stěží můžu mluvit, smysly mám přemožené. Zastaví se, nehýbe se a já jsem vděčná za to malé slitování, které mi poskytne šanci k tomu, abych si přivykla velkému objektu ve mně. Snažím se zklidnit dech, uvolnit se, a po chvíli začne bolest rapidně ustupovat, měnit se v něco jiného – zuřivé teplo, které proniká do všech nervových zakončení.

Znovu se začne pohybovat, jeho přírazy jsou pomalé a hluboké a teplo se zintenzivní, přenese se mi do podbřišku. Bradavky mi ztvrdnou a kundičku mi zaplaví vlhkost. Navzdory nepohodlí je v tom něco perverzně erotického, že si mě bere takhle, tak špinavým a zakázaným způsobem. Zavřu oči a začnu si přivykat na jednoduchý rytmus jeho pohybů, přírazů, které mi zaplavují podbřišek bolestí a potěšením. Napuchne mi klitoris, stane se citlivější a já poznám, že bude stačit jen pár letmých doteků, abych se udělala, uvolnila napětí, které ve mně roste.

Ale on se ho nedotkne. Místo toho mi pustí vlasy a sjede níž na krk. Pak mě popadne za krk, donutí mě se postavit na kolena tak, že záda mám jen lehce prohnutá. Prudce otevřu oči a ruce mi automaticky vylétnout nahoru, popadnou ho za prsty, které mě dusí, ale nemůžu nijak uvolnit jeho sevření. V téhle pozici se do mě dostane ještě hlouběji a já můžu sotva dýchat, srdce mi začne bušit novým, neznámým strachem.

Pak se ke mně nakloní a já ucítím, jak se dotknou jeho rty mého ucha. „Jsi moje po zbytek celého tvého života,“ zašeptá drsně, pod jeho dechem mi po celém těle naskočí husí kůže. „Rozumíš mi, Noro? Ty celá – tvoje kundička, tvůj zadek, tvoje zasrané myšlenky… Všechno je to moje a budu toho zneužívat, jak budu chtít. Vlastním tě, zevnitř i zvenku, všemi možnými způsoby…“  Jeho ostré zuby se mi zaboří do ušního lalůčku, při čemž zalapám bolestí po dechu. „Rozumíš mi?“ V jeho hlase je temný náznak, který mě vyděsí. Tohle je nové – tohle mi nikdy předtím neudělal – a tep se mi zrychlí, když mi sevře prsty kolem krku silněji, skoro mě odřízne od vzduchu.

S roustoucí panikou mi projede žilami nová vlna adrenalinu. „Ano…“ donutím se zasípat, prsty mám teď zabořené do jeho rukou, snažím se je dostat pryč. K mému zděšení začnu vidět hvězdičky, místnost je jako v mlze a před očima mám černo. Určitě mě nechce zabít… Určitě mě nechce zabít… Jsem vyděšená, ale stejně mi z nějakého zvláštního důvodu pulzuje v klitorisu a po kůži mi přejede elektrický záchvěv, když se mé vzrušení stále stupňuje.

„Dobře. Teď mi pověz… čí jsi manželka?“ Jeho prsty se ještě stáhnou a z hvězdiček se stane jedna velká hvězda, jak můj mozek bojuje s nedostatkem kyslíku. Mé tělo je na pokraji udušení, přesto jsem teď ale víc naživu, než kdy předtím, každý smysl mám zesílený a vybroušený. Pálení v zadku kolem jeho velkého ptáka, teplo jeho dechu na mém zátylku, tep v mém napuchlém poštěváčku – je toho tolik a zároveň tak málo. Chci křičet a bránit se, ale nemůžu se pohnout, nemůžu dýchat… a jako z dálky slyším, jak se Julian dožaduje odpovědi, „Čí?“

Předtím, než omdlím, jeho sevření povolí a já ze sebe dostanu, „Tvoje“… i když se mé tělo zmítá v záchvatu bolestivé extáze, dosáhnu náhlého a překvapivého orgasmu, když se mi do plic konečně dostane kyslík.

Zběsile ho do sebe nasávám, propadám mu, celá se třesu. Nemůžu uvěřit, že jsem se takhle udělala, aniž by se Julian dotkl mé kundičky.

Nemůžu uvěřit, že jsem se udělala, zatímco jsem se bála o svůj život.

Po chvíli, kdy zase nabydu vědomí, ucítím jeho rty na mé tváři. „Ano,“ zašeptá, jeho ruka mě tentokrát něžně hladí po krku, „přesně tak, zlato…“ Je pořád ve mně, jeho pták mě trhá na půlky. „A jak se jmenuješ?“

„Nora,“ řeknu chraplavě, třesu se, když mi přejede prsty dolů na prsa. Mám na sobě pořád sportovní podprsenku. Zaboří mi ruku pod těsný materiál a vezme jedno do dlaně.

„Nora a dál?“ tlačí na mě, štípne do bradavky. Je vzrušená a citlivá z mého orgasmu a jeho dotek mi vyšle čerstvou vlnu tepla do podbřišku. „Nora čí?“

„Nora Esguerrová,“ zašeptám se zavřenýma očima. Už nikdy na to nezapomenu – a když Julian pokračuje v šukání, pochopím, že Nora Lestonová už nebude nikdy existovat.

Je nadobro pryč.