Enforce - 56. kapitola

Překlad: Mili

Máme tady poslední kapitolu dílu 1,5! Zdál se mi tento díl teda neskutečně dlouhý, asi díky tomu, že jsme všechny věděly, co se v ději stane, a že to autorka tak natahovala. Nicméně jsme došly ke zdárnému konci, jupíííí!!!

 Jste taky rády, že už se můžeme pohnout někam dál? :)

Poslední odpočet

Chase

Každý člověk má chvilku, kdy se mu zastaví čas.

A já právě zažil tu svou. Co je na tom nejvtipnějšího? Málem bych ji minul. Byl to pro mě tak cizí pocit, že sem to sváděl na nízkou hladinu cukru - že jsem jen otupělý.

S těžkýma nohama a namáhavým dýcháním jsem procházel kampusem ke svému autu.

Zvedl se vítr a pár listí popadalo dolů na trávu, kde se vířilo u mých nohou. Vzhlédl jsem.

Přicházela ke mně.

Srdce v hrudi mi divoce bušilo.

Jak je možné, že pouhá přítomnost té osoby mě připraví o řeč?

Trace na sobě měla boty, které jsem jí dal. Přitáhla si černou koženou bundu těsněji k tělu a šla dál.

Kde k čertu byla její ochranka? Poslední hodinu jsem ji nechal v Nixonových velmi schopných rukou. A teď byla sama.

"Ahoj," zavolal jsem tichým chraptivým hlasem.

"Ahoj."

Její úsměv rozzářil můj svět, stejně jako všechno ostatní, co dělala. V její blízkosti jsem se cítil klidný - jako by na válku, která v mém nitru zuří, dopadl mráček míru.

Hlavou mi prosvitla vize zrady, když jsem sledoval, jak vdechuje a vydechuje, a nemá ani ponětí, že samotný fakt, že dýchá ten samý vzduch jako já, mě strká přes okraj a nutí mě si vybrat. Nutí mě donutit ji, aby si vybrala.

Ne, že by měla vůbec měla páru o tom, že tady nějaká možnost výběru je.

To byla část, která mě štvala nejvíc. Že o tom nevěděla. Neměla ani zatracené tušení, že jsem kvůli ní posedlý, nepříčetný a nemocný.

"Kde je Nixon?" Zeptal jsem se klidně.

"Oh, vyzvedne mě za pár minut." Zakoulela očima. "Musím si stejně vzít nějaké pohodlnější boty."

"Říkáš, že moje boty jsou na nic?" Předstíral jsem, že jsem uražený a nabídl jí své rámě.

Zakoulela očima, zapřála svou ruku do mojí a zasmála se. "Ne. Tvoje boty jsou boží. No tak, jsou to originál Wyns!"

"Posmíváš se mi?"

"Záleží na tom. Máš škádlivou náladu nebo jsi zrovna někoho zastřelil?"

Zasmál jsem se. "Ano... a ano."

"Ano a ano?"

"Mám škádlivou náladu." Naklonil jsem hlavu k ní a zamrkal. "A nejen, že jsem někoho zastřelil, ale je dost možné, že do toho byl zapojen i nůž, hodně krve, chlapecké násilí, které donutí dospělého muže brečet - však víš, typický den v životě Chase."

"No..." Povzdechla si. "... aspoň kvůli tobě nebrečí žádná holka."

"Ach, zlato, kdyby brečela, tak ti garantuju, že by to nebylo smutkem."

"Strachem?" Hádala.

"Potěšením," zašeptal jsem, překračoval jsem hranice. Smažte to - zatraceně jsem ty hranice přeskočil a přitlačil si ji na své tělo, abychom dýchali to samé horko.

Zvedla obočí. "Jestli tě Nixon uvidí, bude ti znovu vyhrožovat."

"Nixona nechej na mně." Odpověděl jsem provokativním hlasem.

Trace se přestala smát. "Jsi v pořádku?"

Ne. Nebyl jsem. Byl jsem plný bolesti. Praskalo mi srdce v hrudi, bolelo to jak kráva. "Vždycky jsem v pořádku," lhal jsem.

"Chasi..." Trace natáhla ruku a vzala mou tvář do své dlaně.

Její prsty mě spalovaly - měnily mě od základů.

"... je to pro tebe moc těžký? Být můj osobní strážce? Nixon říkal něco o - "

Přestala mluvit.

"Co říkal šéfík?" Omotal jsem okolo ní paži a donutil se usmát.

"Že jsi..." Zakroutila hlavou. "Víš to? To je jedno. Jsme přátelé, že?"

"Nejlepší..." Další lež.

"Dobře." Vydechla. "Slíbíš mi něco?"

"Cokoliv."

"Nikdy neodcházej bez rozloučení."

"Kdo říká, že odcházím?" Zastavil jsem se a přitiskl si ji blíž k sobě.

"To já jen..." Pohledem se soustředila na zem, když pokrčila rameny. "Nejsem si jistá. Jenom mám divný pocit, když jsem poblíž tebe, jako bys byl pět sekund od toho, že se vytratíš nebo prostě... odejdeš."

Miluju ji.

Miluju ji.

Miluju ji.

Zajímalo by mě, jak dlouho to můžu v sobě držet, abych všechno nezničil - než konečně bude schopná poskládat moje zkurvený puzzle dohromady.

"Nejsem žádnej kretén, Trace. Nikdy bych tě neopustil bezbrannou, natož abych odešel bez rozloučení."

Vydechla. "Dobře."

"Takže, co budete s Nixonem dělat?"

"To má být překvapení." Její tvář se rozsvítila. "Ale mám silné podezření, že to bude mít něco společného se sebeobranou, zvlášť po celém tom fiasku minulý týden."

Tím fiaskem myslela, když se její děda musel ukrýt a ona se musela nastěhovat do Nixonova domu hrůzy.

"Ach, chápu." Protože jsem to opravdu chápal.

"Kromě toho bude dobré strávit nějaký čas o samotě."

"Jo." Povzdechl jsem si.

Trace si kroutila pramínek vlasů kolem prstu a to bylo ono, kdy jsem udála druhá část toho momentu, během kterého jsem nechal nezkrotně rozběhnout svou představivost, ve které figurovala naděje.

Strávil jsem s ní víc času, než on.

Miloval jsem ji víc. Ona to jenom nevěděla.

Mohl bych ji ochránit.

A na oplátku - by ona zachránila mě.

Ne? Nefungovala takhle láska?

Kousla se do spodního rtu, když vzhlédla na budovu kolejí a dala si ruce v bok.

Zajímalo by mě, jestli Nixon ví, že tento postoj používala, když byla líná a nechtěla jít nahoru po schodech.

Zajímalo by mě, jestli ví, že pokaždé, když se kousne do spodního rtu, tak přemýšlí.

Zajímalo by mě, jestli si je vědom toho, že Trace nesnáší čipmánky, ale miluje veverky, nebo že ji dráždí žlutá barva nebo že je šťastná, když prší.

Všechny tyto věci jsem věděl - věděl jsem je ve svém srdci, stejně tak jako jsem znal její vůni a její oblíbené věci. Nenáviděl jsem, že i když toho on ví míň, přesto ji vlastní způsobem, jakým já zřejmě nikdy nebudu.

"Tak jo, jdu se radši převléknout." Přerušila Trace moje myšlenky. "Díky, Chasi."

Další věc se udála strašně zpomaleně - ten moment, kdy jsem se neodtáhl, když stála na špičkách a dala mi pusu na tvář.

Jeden centimetr. A naše rty by se bývaly dotkly.

Zavřel jsem oči, když její rty přistály na mé horké kůži.

Když ustoupila, málem jsem proklel Nixona do věčných pekel a ji natlačil na kamennou zeď.

Místo toho jsem ten moment nechal utéct.

Podruhé.

Podruhé za dobu, kdy s Trace trávím čas, bych něco udělal jinak.

Jak jsem tak odcházel pryč, uvědomil jsem si, že tohle jsem dělal celou dobu, vždycky jsem přešel na protější stranu.

Ale to se změní.

Protože příště toho plně využiju a Nixon bude muset bojovat. Donutím ho bojovat, protože jsem byl unavený tím, že jsem ho do teď nechával bez prodlení vyhrávat.

Už si nikdy žádný takový moment nenechám znovu utéct - nedovolím to.

Jestli ji chce, bude muset dokázat, že ji miluje víc, než svůj život - protože já už vím, že já ano.

***KONEC***

Holky, děkuji vám za úžasnou podporu a krásné komentáře. Moc to pro mě znamená a ženete mě tím dopředu. Dělám to všechno pro vás, protože si to zasloužíte a doufám, že mě v dalším překladu neopustíte :) ♥.

S dalším dílem - tím bude krátká novela 1,6 s názvem EVOKE (prolog+6 kapitol+epilog) - začnu neprodleně, jen teď na pár dní odjíždím pryč, nicméně noťas s sebou mít budu, tak něco určitě přihodím, možná ne žádnou mega várku, ale bez ničeho vás rozhodně nenechám.

P.S. kdo má zájem o knihu, jako vždy napište do komentáře svůj mail a já pošlu, ale ještě ji nemám zesumírovanou, tak to možná nebude hned..

Mám vás ráda!

Mili