Enforce - 48. kapitola

Překlad: Mili

Chraň svoji dívku.

Chase

Ze spánku křičela jeho jméno.

A já ji za to nenáviděl.

Nenáviděl jsem oba dva.

Ale stejně jsem ji držel u sebe.

Protože to bylo všechno, co jsem mohl udělat - držet ji a slíbat pryč její slzy, doufat a modlit se, že jednoho dne se ty slzy změní v úsměvy a uvidí ve mně víc než svého ochránce, uvidí ve mně svého přítele.

Trávil jsem týdny po jejím boku, týdny, kdy jsem se cítil pokaždé o něco víc zamilovaný, když se dokázala usmát. Do háje, byla překrásná, i když plakala.

Předtím jsem nepochopil, z jakého důvodu je Nixon tak posedlý. Ale teď jsem to věděl; nebyla to jen jedna věc. Nelze jen říct, "Oh, protože Trace je fakt super kočka."

Šlo o všechno, co se jí týká.

Způsob, jakým pohlížela na život; způsob, jakým odpovídala na všechno špatné, to vás nutilo jí dávat víc dobrého.

Být s ní bylo návykové. Cítil jsem se líp už jen tím, že jsem byl po jejím boku a když vím, že se probudím a budu s ní trávit den. Potom jsou mi ty radostné chvíle ukradeny, když mi Nixon pošle další zvědavou smsku, aby se ujistil, jestli má na sobě svetr, protože je venku chladno.

Opravdu, člověče?

Jako bych se sám nemohl podívat na aplikaci v iPhonu a zjistit, jak chladno bude.

Ten mizera byl neustálý trn v mém zadku, nepřetržitě mi připomínal, že jsem hlídal poklad - který není můj.

Ale jeho.

Skutečný problém byl, že jsem ji držel za ruku, protože jsem si nemohl pomoct.

A ona mě držela za ruku, protože se tak cítila v bezpečí.

Dva velice odlišné důvody. Mým důvodem byla posedlost, prostá a obyčejná.

Jejím bylo pohodlí.

Zatraceně, jestli jsem nechtěl vyskočit z jejího zpropadeného okna.

"Chasi?" Trace kopla botou do listí. "Slyšel jsi, co jsem říkala?"

"Jasně, že jo."

"Ne, neslyšel!" Zasmála se a šťouchla mě loktem do žeber. "Proč už nechodíš za žádnýma holkama?"

No jo, víš, protože jsem zamilovaný do dívky, která netuší, že existuju. "Už mě nezajímají."

Zakývala a vypadala spokojená s mou odpovědí.

"Cítíš se na to, jít na vyučování?"

Zakoulela očima, předklonila se a políbila mě na tvář. "Ano, jsem v pohodě, tak jako jsem byla v pohodě i včera a stejně tak jsem byla v pohodě i dneska ráno, když jsi mě slyšel, jak jsem zakřičela ve sprše."

Vyprskl jsem smíchy. "Jeden si nemůže být nikdy jistý."

"Jo, no, buď šťastný, že jsi mě neviděl nahou."

"Myslíš spíš nešťastný."

Začervenala se a pak si přitáhla tašku pevněji k tělu. "Uvidíme se později, jo? Pak mě můžeš zabalit do bublinkové fólie a dostrkat mě na dnešní poslední hodinu."

"Miluju, když takhle mluvíš." Zakřenil jsem se.

"Běž pryč."

"Řekni ještě jednou bublinková fólie."

"Čau, Chasi."

"Čau, muffinku!" Zavolal jsem na ni a poslat Nixonovi obvyklou zprávu. Tentokrát to byl obrázek krávy, co vchází do chlívku, můj způsob oznámení, že Trace je v bezpečí. Já se tím bavil, ale jeho to vytáčelo, protože jsem nepoužíval slova, ale nenadělá s tím nic.

Sledoval jsem ji, jak kráčí do budovy, a ujistil jsem se, že je v bezpečí uvnitř, potom jsem přešel k lavičce, kde jsem čekal. Venku. V chladu. Na ni, až jí skončí hodina.

Mé vlastní známky trpěly pro její bezpečnost.

Ale jinak bych to ani nechtěl.

Zkontroloval jsem mobil. Další textovka od Nixona.

Když jsem vzhlédl, spatřil jsem Phoenixe, jak se dívá mým směrem. Poslední dobou mě dost vysíral, takže mi dělal ze života peklo, protože jsem od něho musel ochraňovat Trace.

Pohrdal jsem jím.

A on to věděl. Viděl jsem mu to v očích. S úšklebkem se na mě zakřenil, načež se otočil a odešel.

Kdy se můj přítel změnil na mého nepřítele? Stalo se to, když jsem ho přistihl, jak zírá na Trace?

Stačilo to k tomu, abych zahodil přátelství, které trvalo přes deset let? Povzdechl jsem a opřel se o zeď.

Vzduch kolem mě praskal rozčilením - ale jediné, na co jsem se soustředil - byla její vůně. Pořád na mně zůstávala.

Neptejte se mě, jak se to k čertu stalo. Musí to být tím, jak jsem s ní strávil celou noc, nespal jsem s ní sice způsobem, jakým bych chtěl - způsobem, jakým chtěl i Nixon, tím jsem si jistý, mizera jeden.

Ale spal jsem v její posteli.

S její hlavou zaklíněnou pod mojí - tam, kam patřila. Zvykl jsem si na její dýchání, způsob, jak se jí vzduch v pomalém rytmu čeřil u nosu a dával mi najevo, že spí hlubokým spánkem, nebo krátké výdechy, které unikaly z její krásných rtů a napovídaly tomu, že má špatné sny.

Byl jsem tady pro to všechno.

Pro dobré. Pro špatné.

A kde byl Nixon?

Dělal svou práci.

Naříkala ze spaní; ne že bych o tom Nixonovi říkal. Minulou noc byla vyděšená, tak jsem s ní zůstal. Vždycky jsem zůstal, dokud neusnula, ale minulá noc byl jiná, protože tam nebyla Mo. A já porušil každé zatracené pravidlo, které bylo zavedeno - každé zatracené pravidlo, které Nixon prosazoval.

Dotýkat se jí, být v její blízkosti, to všechno bylo jako dávka adrenalinu nebo ochutnání první drogy. Říkáte si, že jde jen o jeden dotek, ale vaše tělo žádá, abyste si vzali víc.

Sténajíc mě nechtěně praštila do obličeje - bylo to dost na to, abych se odtáhl a setřásl ze sebe to bláznovství.

Podíval jsem se na hodinky; bude ve třídě aspoň hodinu. Měl jsem dost času, abych obešel kampus, došel si pro kafe a pak se s ní potkal vzadu na lavičce. Vydal jsem se na cestu s úsměvem na tváři, když jsem si představoval její nadšení, že jsem na ni myslel a vzal jí mandlovou horkou čokoládu.

Zatraceně, nejen, že jsem se pouze zamilovával.

Byl jsem v tom až po uši.

Se zaraženým výrazem jsem vzhlédl k obloze a podivoval se, kdy jsem přestal být trénovaný zabiják.

A kdy se ze mě stal láskou propadlý muž.

Který kupuje zatracenou horkou čokoládu pro dívku, která nemá ani páru o jeho citech.