Enforce - 43. kapitola

Překlad: Mili

Loučení je pro hlupáky.

Nixon

"Dobrý bože, zapomněl jsem, jak růžový ten pokoj byl." Zasmál jsem se a rozhlédl se kolem na světle růžovou hrůzu, která bývala Traciným pokojem. Růžová plyšová zvířátka lemovala zeď spolu s tapetou, na které byli zobrazení poníci a zámky. Shodil jsem zvířátka z postele a lehl si na ni. Kolikrát jsem tohle dělal jako dítě? Když jsem se bál svého otce. Když mi máma řekla, abych se šel schovat, když míval schůzi. Tracina postel pro mě bylo něco jako bezpečné místo. A teď?

Teď to vypadalo jako přesný opak. Pokušení, touha, všechno, co bych neměl cítit - jsem cítil. Jak smutné, že jediná věc, od které jsem ji nakonec musel chránit... jsem byl já sám? Já byl ta nejnebezpečnější věc ze všech, protože když jsem jednou něco držel, už jsem to nepustil. A Trace jsem držel - ne, zatraceně jsem ji vlastnil. Dusil jsem ji, usiloval jsem o její zničení, jen proto, abych ji mohl mít.

Nenáviděl jsem, že měl Chase pravdu.

Stejně tak jsem nenáviděl, že poprvé za celá léta... jsem se zmýlil.

Potřeboval jsem to zpřetrhat, ale mluvíme tu o Trace. Odříznou ji z mého života? Abych ji ochránil? To by bylo jako bodnout sám sebe do srdce. Nebyla by to smrtelná rána. Zničilo by to všechno, co ve mně zůstalo dobré, vykrvácel bych do sucha; ukončilo by to mou existenci. Ale pro ni bych to udělal tisíckrát, milionkrát. Umřel bych každý den... znovu a znovu, opakoval bych celý ten proces, dokud by nebyla v bezpečí.

"Musela jsem opravdu mít ráda růžovou." Zasmála se Trace.

"Nenáviděla jsi ji." Dal jsem si ruce za hlavu a povzdechl si. "Ve skutečnosti. Jasně si pamatuju, jak tě tvá máma oblékla do růžových šatiček a ty sis je na večerní oslavě přede všemi svlékla." Vynechal jsem tu část, kdy jsem dostal výprask za to, že jsem se díval.

"Prosím, řekni mi, že jsi ne - "

"Bylo mi devět!" Zasmál jsem se a zakoulel očima. "Věř mi, byl jsem zděšený. Věřil jsem tomu, že holky jsou nakažlivý. Zavřel jsem oči a jen jsem na tebe ukázal."

Trace se zarděla do jemně růžové a zkřížila paže, načež si sedla vedle mě na postel. "To je sprosté. Měl jsi mě zachránit."

Vzduch byl plný napětí. Ach, jak měla pravdu. Věděla vůbec, kolik bezesných nocí jsem měl od té doby, co přijela na Elite? Byl jsem proklatě horší než stalker. Zatraceně jsem jí do telefonu nainstaloval lokalizační aplikaci, jen pro případ, kdybych ji ztratil. Je trapné, když to takhle řeknu, že jsem jí ve třídě nejen psal smsky, ale hlavně kontroloval modrý puntík, abych se ujistil, že se pořád nachází v kampusu. Sakra, šel bych za ní i do koupelny, kdybych mohl.

S povzdechem jsem ji vzal za ruku. "Vždycky tě chráním. I když jsi nevěděla, že jsem s tebou, tak jsem tě chránil."

"Byl jsi někdy ve Wyomingu?" Zeptala se slabým hlasem, jako by se cítila trapně, že pokládá tuhle otázku. Ruku přesunula na můj hrudník a potom si na něho položila hlavu. Vůně jejího šamponu byla hypnotizující. Plně jsem ji vdechl a povzdechl jsem si.

"Trace, nutíš mě vstupovat na tenký led. Nemůžu ti říct všechno, protože bys z toho byla akorát smutná. Nemůžu být úplně upřímný a to mě zabíjí. Chce se mi křičet, ale mám zodpovědnost - ne jenom k tobě - ale i ke své rodině, k tvému dědovi..." Zanadával jsem a cítil jsem se dočista polapený. Jak jí mám sdělit, že se nachází v nebezpečí? Že její rodina je v nebezpečí? "Všechno je teď úplně na hovno. Kdybych věděl, že to zjistíš takovým způsobem. Věř mi, kdybych to věděl, tak bych..." Mysl se mi točila nad všelijakými možnostmi, svírala se, když mi v mysli plynuly obrázky jejích polibků.

"Co?"

Olízl jsem si rty a nechal svou mysl plynout dál. Nechal jsem svou představivost, aby mě vzala na místo, kde se budu moct milovat s tou nejkrásnější dívkou na celém světě. Dotýkat se jejího těla, dávat jí potěšení, slyšet ji křičet mé jméno, když se stane mou. "... Líbal bych tě víc. Bojoval bych za tebe víc. Nevím. Ukradl bych tě, vzal si tvoji cudnost, permanentně bych si tě označkoval, abys pokaždé, když se nadechneš, cítila mou vůni, která se bude vznášet ve vzduchu."

Trace se zadrhl dech.

Prsty jsem kroužil po jejím zápěstí, zastavil se na její tepající žíle a pak sklouzl dlaní na její tvář.

"Nikdy jsem ve Wyomingu nebyl. Otec by mě nenechal jít a v té době jsem nebyl ničeho schopný, tak jsem se neměl jak probojovat."

"Když jsi dostal všechno na starost, bylo ti osmnáct?" Opáčila, pravděpodobně neschopná si pomoct. Ta dívka byla tak zatraceně zvědavá. Zvědavost v mé profesi zabíjí. Další důvod, abych ji zamkl někde daleko ode mě, daleko od rodiny, do Chasovy náruče. Kurva drát. Zastřelím toho chlapa, jestli byť jen kýchne tři stopy od ní.

Odkašlal jsem si. "Jo. Otec na tom nebyl dobře. Nebyl schopný rozhodovat. Měl diagnostikovaný zápal plic a potom už nikdy nebyl stejný. Pořádně nemohl dýchat a další věci. Tak jsem převzal pár operací a potom víc a zase víc, až jsem měl kontrolu nad vším, zatímco on byl doma a popíjel whiskey."

Trace sebou trhla.

"V každém případě. Tomu je teď konec." Rukou jsem sevřel její rameno a uvolnil se. Pořád si pamatuju stisknutí spouště, pořád mě to pronásledovalo, i když byl takové monstrum.

"Jsi nic!" Odplivl otec, "Anthony, ať mi vypadne z očí."

"Ne," řekl jsem chladným hlasem. "On se ti nezodpovídá."

"A to se zodpovídá tobě?" Otec pohodil hlavou dozadu a rozesmál se, potom začal kašlat tak těžce, až málem spadl z křesla. "Potřeboval jsem se dneska pořádně zasmát."

"Vtipné." Sáhl jsem do kapsy a vytáhl Glock. "Já taky."

"Nixone..." Otec přimhouřil oči. "Co to k čertu děláš?"

"Svou práci," odplivl jsem. "Měl bys to vědět. K tomu jsi mě připravoval. Udělal jsi ze mě to, co teď jsem. Vytvořil jsi mě... udělal jsi to." Zbraň se chvěla, když jsem ji zvedl a namířil mu ji na hlavu. "Nějaká poslední slova?"

Otec ani nemrkl, jednoduše se rozhlédl po místnosti, když tři muži svěšeli hlavy, otočili se a odešli.

"Tak..." Zakýval hlavou. "Takhle to tedy je."

"Je to tak." Tvrdě jsem se kousl do rtu... potřeboval jsem se rozptýlit bolestí, aby mi připomněla, že musím udělat, k čemu se chystám. "Takže?"

Otec si stoupl na vratkých kolenou a překotil se ke mně s nožem zvednutým do výšky. Řízl mě s ním hluboko do spodního rtu, než s nadávkou upadl na kolena.

"Jaký mělo tohle smysl?" Otřel jsem si ústa rukou.

"Abych ti ukázal, o co tu jde, synu." Otec se neotočil; místo toho svěsil hlavu, jako by se modlil. "Vždycky mnou budeš označkovaný, vždycky tě budu mít pod kontrolou. Když se podíváš do zrcadla na ten svůj pěkný obličej, chci, abys viděl tu značku na svých rtech, značku na svém obličeji, a zapamatoval si. Že. Jsi. Úplně. Jako. Já."

Pohnul jsem se za něho a podržel zbraň u jeho hlavy, když zvedl ruce do vzduchu. "Bůh se smiluj nad tvojí duší."

Zmáčkl jsem spoušť a spadl přede mnou na zem.

Rána nebyla smrtelná, ale oddělila nás od sebe víc, než kdy dřív - ta hranice byla širší a větší. Místo důvěry, která by mezi námi měla být, tu byl vztek, nenávist, zloba.

O týden později jsem si nechal propíchnout ret. Ne abych byl neprojevoval respekt, jak si ze mě Chase vždycky utahoval, ale protože zakryl to, co mi otec způsobil. To, co mi pořád dělal, spálil mě zevnitř ven. Když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem jeho. Viděl jsem ho skrze tu jizvu.

"Omlouvám se, Trace," zašeptal jsem a přenesl se zpátky do současnosti, když jsem prsty projížděl její hebké vlasy. Omlouval jsem se za to, co jsem nemohl říct. Za to, co jí udělám. Zabít ji by byla v tomto případě laskavost. Věděl jsem z první ruky, jak vypadá bolest ze zlomeného srdce, když ode mě byla poprvé odtrhnutá. Nepřál bych tuto bolest ani svému nejhoršímu nepříteli.

"Za co?"

"Že jsem ti neřekl pravdu. Věděl jsem to ten den, kdy jsme byli nakupovat, a když ti pak upadly ty peníze. Sakra, pak jsem si tím byl jistý. Nařídil jsem Anthonymu, aby tě trochu ověřil. Očividně žádná Trace Rooks neexistovala. Tak jsem prošel všechny Trace ve škole a byla jsi tam ty, Tracey Alfero, osmnáct let, vnučka druhého nejmocnějšího mafiánského bosse v Chicagu. Ten samý mafiánský boss, který nás obviňuje za smrt svého syna."

"Zapomněl jsi. Že technicky v sobě mám taky krev De Lange," zabrblala.

"Správně. Což znamená, že jsem fakt měl zabít Phoenixe." Lákalo mě ukončit život toho parchanta. Zamračil jsem se a odtáhl jsem se od Trace, abych se mohl dostat na nohy. "Nesmí zjistit, kdo jsi. Jestli to zjistí... Trace, on je nebezpečný, vážně."

Neměla ani ponětí, jak nebezpečný je. Bedlivě ho sleduju. Nejí, nespí, jenom popíjí. Ztrácel kontakt s realitou a pokaždé, když jeho pohled zajel k Trace, byla něm vidět čirá nenávist.

"Hlídáme si ho. Ztratil všechen svůj zatracený rozum. Je další v linii, až jeho otec umře a ten je moc zbabělý na to, aby jeho nástup vyrušil. Není žádných pochyb o tom, že ta rodina jede v nějakých temných kšeftech."

Trace vydechla a naklonila hlavu na stranu, když si kroutila pramen vlasů mezi prsty. "Chci vůbec vědět, co je to za temné kšefty?"

Ne. Nechce. A nechystám se jí říct o žádném z těch krvavých detailů, tak jsem se jen povrchně dotkl pravdy. "Pravděpodobně obchod s bílým masem, kokain, praní špinavých peněz, klasické věci, co vidíš v televizi, ale rozhodně to není nic, o čem by byla vaše rodina, to je jasný."

Obočí jí sjela k sobě. "A co děláš ty?"

"Trošku toho a trošku tamtoho." Bojoval jsem se smíchem, když jsem sledoval, jak přimhouřila oči. "Ne zas tak nelegálního. Na rozdíl od jiných lidí neprahneme po penězích." Pokrčil jsem rameny a myslel na De Lange a jejich kšeftování s jinými rodinami, ve snaze udržet si životní styl, na který byli zvyklí.

"Je mi to líto..." Hruď jí ztěžka klesla a oči se jí plnily slzami. "... To, že jsem tě opustila. Tak zatraceně moc je mi to líto, Nixone. Vzpomínám si. Viděla jsem fotku, když jsme byli malí a... A já jsem tě opustila! Slíbila jsem ti, že tě udržím v bezpečí a opustila jsem tě!"

Upadla do vzlykotu a objala se. Zlomené. Srdce. Zrovna tak mi mohla sáhnout do hrudi, vytáhnout odtud mé černé stále bušící srdce a říct mi, jak je krásné, čisté a neposkvrněné. Láska, kterou jsem k ní cítil... láska, kterou cítila ke mně? Nemohl jsem ji pochopit, nikdy ve svém životě jsem takhle čistý cit nezažil. Nezasloužil jsem si to a ani ji.

"Trace, zlato." Sáhnul jsem po ní a přitáhl si ji k sobě na klín tak, že na mně seděla obkročmo. "To byly docela velké sliby od šestileté holčičky. Nebyl žádný způsob, jak bys mě od něho mohla ochránit... A nebo Monroe."

Spodní ret se jí chvěl. "Ale slíbila jsem - "

"A já jsem slíbil, že najdu toho, kdo zabil tvé rodiče. Tak myslím, že jsme selhali oba, Trace."

"Ty ho najdeš," řekla skrz slzy. "Nevzdáš to?"

"Ne." Políbil jsem ji na tvář a pak na rty, jazykem jsem něžně jezdil přes její pusu, slízával sůl, ochutnával a toužil tak moc, že jsem nechtěl nic jiného, než zamknout dveře a opřít ji o ně. Neměla vůbec ponětí, jak moc se musím ovládat, když ji tady uždibuju po kouscích. Byl to předkrm a já zatraceně chtěl hlavní chod.

"Já jenom... Trace, musím udržovat pořádek mezi rodinami tady. Tři rodiny mezi sebou za posledních devadesát let byly v pohodě. Jestli se něco stane... Jestli ta rovnováha spadne nebo, nedej bože, jestli někdo z původních uslyší, co se děje s Phoenixem..." Do prdele, kdyby Nicolasi nebo Campisi tušili?  Byli bychom v prdeli.

"Věř mi, že nechceš, aby někdo ze sicilských přišel do států."

"Nepřijdou." Políbila mě na ústa.

Zasténal jsem, když jazykem zkusmo mihla po mém piercingu.

"Phoenix ještě nic neudělal a jestli udělá... budeš tam ty."

Zavřel jsem trpělivě oči, abych zchladil svůj chtíč. Myšlenka na Phoenixe kdekoliv poblíž ní mě odrovnala. "Ano, ale ty taky."

"Po tvém boku," potvrdila. Srdce mi málem znovu puklo. Protože ne, ne, miláčku, nebudeš po mém boku. Ale budeš v bezpečí. Přísahám, že budeš v bezpečí.

V té chvíli jsem jí odmítl lhát do očí. Mezi námi už bylo za těch pár týdnů tolik lží, že by to vystačilo pro zbytek existence. Místo toho jsem našel její rty a zmocnil se jich. Když vydechla, ochutnal jsem její jazyk. Vsál jsem ho. Pokaždé, když se naše rty otřely, představoval jsem si, že si ji tím značkuji, ujišťuji se o tom, že je moje. A nikoho jiného.

Beznadějný, byl jsem beznadějný a chtěl jsem jí ukázat, že je můj život, že i když jsem jí udělal hrozné věci, bylo to za cenu mého vlastního srdce a duše. Zabalila paže okolo mého krku. Já svými prsty tancoval kolem její klíční kosti, potom sklouzl dolů k bokům a vyhrnul jí tričko. Jeden pohled. Jeden dotek. Říkal jsem si, že je to v pořádku, protože konec konců pravděpodobně stejně skončím mrtvý. A po zbytek své existence jsem chtěl jen ji a nikoho jiného. Bříšky prstů jsem se dotkl její podprsenky. Jeden pohyb. A mohl bych ji z jejího těla rozpárat. Další pohyb a byl by pryč zbytek jejího oblečení. Pět minut. Oba bychom byli nazí a ona by byla moje. Označkoval bych si ji.

A ona by si to zapamatovala.

I kdyby jí bylo osmdesát a já byl pryč nebo mrtvý.

Zapamatovala by si, že nikdy nepatřila nikomu jinému, jen mně.

"Sakra." Zavrčel jsem a v mém nitru zuřila válka.

"Co?" Políbila mě na krku. Dívky mě nelíbávají na krku. Chtějí mě ojet a nikdy nechtějí nic víc. Ale Trace? Ta z líbání krku dělala proklatě daleko erotičtější věc než je samotný sex.

"Tvůj děda mě zastřelí, jestli zjistí, co zrovna dělám... Slíbil jsem..." Vsál jsem mezi zuby piercing a proklínal se za to, že jsem dočista ztrácel kontrolu.

Její ruka opisovala kroužky na mém nahém břiše. Sakra, kdy mi vlastně vyhrnula tričko? Jako by mě to zajímalo. Jako by na tom záleželo. Zavřel jsem oči a zasténal, když mě svou rukou nepřestávala mučit. "Potřebuju, aby sis něco zapamatovala, Trace."

"A co?"

Jemně jsem ji políbil a pak jsem něžně uchopil její tvář do svých dlaní. "Když něco slíbím, tak to dodržím. Bez ohledu na to, koho to zraní, i když to znamená, že to zraní mě nebo někoho, na kom mi záleží. Někdy... někdy musíme v životě něco obětovat pro vyšší dobro."

"Dobře, znervózňuješ mě. Nemůžeš to prostě vyjasnit?" Její úsměv byl široký, dokonalý, milující. Zbožňoval jsem ji. Nejen miloval. Zbožňoval. Všechno na ní. Byla příliš vzácná. Příliš vzácná na to, abych se s ní vyspal na její dětské posteli. Příliš vzácná na to, abych ji hyzdil svou temnotou. Příliš vzácná na to, aby se jí dotýkal chlap jako já.

Přál jsem si, abych něco v té chvíli řekl. A skoro jsem to udělal. Skoro jsem se jí zeptal, aby se mnou utekla. Měl jsem dost peněz na to, abychom si žili víc než luxusně. Měl jsem domy všude. Ale nakonec by nás našli. A byli bychom mrtví. Možná bychom tou dobou měli už děti. Mělo by to vliv na mou hlavu? Nebo na její? Představil jsem si život bez mafie. Život, kde Trace a já žijeme v domku na předměstí. Život, kde její bříško bude plné mých dětí. Ty děti bych miloval do konce svého života. Do háje, proč můj otec nebyl třeba účetní?

Snažil jsem se usmát. "Miluju tě, Trace. Vždycky jsem tě miloval. Jen si to prostě pamatuj, ano? Drž se toho. Bez ohledu na to, co řeknu nebo co udělám... a věř mi, že udělám hrozné věci. Prostě to musíš vědět. Miluju tě. Každou buňkou své existence." Žadonil bych. Prosil bych na kolenou. Musí tomu věřit - láska, kterou jsem k ní cítil, byla na věky. A budu ji milovat až do konce. I když to bude znamenat, že strávím zbytek života utrpením pro její štěstí.

Slzy jí zatemnily vidění, když mě tvrdě políbila na ústa a pak zašeptala. "Já tě taky miluju."

To bylo ono.

Všechno, co jsem potřeboval.

Sbohem, miláčku. Sbohem... můj poklade.

"Musím jít." Vyskočil jsem z postele.

"Nechoď!" Zakřičela Trace.

Se smíchem jsem se na ni položil a slíbal jí ústa. "Trace... tvůj děda není trpělivý muž. Nesmíme mu přivodit infarkt."

"To, že nás uvidí spolu, mu nezpůsobí infarkt," argumentovala. "Ale kdybys teď začal s tou věcí ohledně mého panenství? Jo, to by mu infarkt způsobilo."

Do svaté prdele. Jak mám kurva zůstat klidný, když vím, že někdo jiný bude mít tu čest? Pokaždé, když jen pomyslím na to, že se jí dotkne jiný chlap, chci vytasit zbraň a ukončit jeho život. Zatraceně, udělal bych to s tak radostným úsměvem... Kurva, kurva, kurva.

"Prosím. Prosím jen nikdy... Trace, musíš mi slíbit - do hajzlu, musíš mi slíbit, že ať se stane cokoliv, tak počkáš, okej? Počkáš, dokud to nebude s někým, koho miluješ."

Někdo, jako já.

Což, doufám, znamená... že počká.

Ne na mě, protože teď už je to všechno nebezpečné. Ale na někoho... někoho, kdo se o ni postará. Vize Chase zaplavila mou mysl. Málem jsem se pozvracel. To s vámi udělá pravda. Nutí vás vyzvracet celou snídani. Jestli je v tom scénáři někdo, kdo se v něm chytne? Byl to on. Ne já. On. A on může... už to udělal... on - k ní necítí jen přátelství.

Zeširoka se na mě usmála.

A moje srdce se rozbilo - oh, už ani nevím po kolikáté - po padesáté za uplynulých deset minut? Myslí si, že mluvím o nás.

"Slibuji."

Cítím, jak se mi oči zaplnily slzami. Kdy naposledy jsem brečel? A teď jsem během dvou dní byl tak citlivý, že začínám brečet kvůli dívce. Jenže to nebyla jen tak nějaká dívka. Jednou jsem zakýval a vydechl jsem, kdy přitiskla svou tvář k mojí a políbila mě na rty. Naše ústa se srazila a klouzala po sobě. Dotek mého piercingu na jejích rtech mi vyslal do celého těla elektrizující vlnu, že jsem odmítal odejít. Sjel jsem jazykem do její pusy. Poslední ochutnání. Poslední doušek.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Odskočil jsem od ní tak rychle, že jsem málem upadl na podlahu. Místo toho jsem však stál a zakýval na ni, aby otevřela dveře.

Stál tam Frank se zkříženými pažemi na hrudi a zíral na mě. "Je čas říct sbohem."

V jiných smyslech než jen v jednom. Hm, starý muži?

Trace na něho zakoulela očima. Bylo tak zatraceně komické pozorovat někoho, jako je Frank, jak se málem krčí na kolenou před dívkou.

A pak se zahákla do mé paže a já byl hotový. Takže jo, každým svým dechem přiváděla tu děsivou mafii na kolena. To bylo tajemství, které si vezmu do hrobu, spolu s jejími polibky. V tichosti jsme kráčeli k předním dveřím. "Uvidíme se zítra ve škole, Nixone."

Uzamknul jsem svůj pohled s Frankovým. Potřásl hlavou. Zpropadená mafie.

Něžně jsem ji políbil a odměnilo mě za to Frankovo zasyčení v nesouhlasu, ale bylo mi to úplně jedno. Donutil mě vzdát se všeho a měl právo to po mně žádat. Posbíral jsem své dvě zbraně, čtyři nože a ocelový boxer od čekající ochranky a přitáhl si Trace do dalšího obejmutí. "Pamatuj si, co jsem řekl, Trace. Pamatuj si to."

Jakmile se dveře za mnou zavřely, byl jsem jako v transu, ochromený od hlavy až k palci u nohy. Dostal jsem se do Range Roveru a zavolal Chasovi.

"Co je?" Zanaříkal do telefonu. Za ním se ozvalo dívčí chichotání.

"Jsi zaneprázdněný?"

"Jsem v posteli... s... eh..."

Zakoulel jsem očima. "Zapomněl jsi její jméno?"

"Potřebuješ něco?" Vyprskl Chase.

"Trace."

"Je v pořádku? Co se stalo? Kde jsi?"

Olízl jsem si rty a zadíval se zpátky na dům. Princezna jde zpátky do věže. A drak zpátky do svého doupěte. Teď byl čas na bílého rytíře, aby na osedlaném koni projel železnou bránou.

"Bude tě potřebovat."

"Říkáš, že - "

"Jsem z toho venku." Zatnul jsem ve druhé ruce ocelový boxer, potřeboval jsem něco zničit.

"Venku, jakože... ji nemiluješ nebo že nemůžeš?" Zašeptal Chase.

"Jakože... Frankovo nařízení. Udělám, co po mně chce. Zůstanu mimo, což znamená, že ty musíš zůstat poblíž."

"Víš, co to po mně chceš, Nixone."

"Jo. Naneštěstí vím."

Těžce jsem povzdechl do mobilu.

"Jestli mě nutíš to udělat, budou všechny sázky pryč, Nixone."

Zanadával jsem. "Myslíš, že to nevím? Ale není jiná možnost, Chasi! Kurva! Nedělej to ještě těžší, než to je!"

"Fajn." Vydechl. "A to stojí, co to stojí. Respektuju tě. Ale nikdy bych, mám na mysli... že bych - "

"Musím už jít," zakuňkal jsem a stiskl konec hovoru. Překvapeně jsem zíral na něco, co dopadlo na displej.

Slza.

Strávil jsem celý život tím, abych byl tvrdý grázl. Naposledy, kdy jsem brečel, jsem byl ještě dítě. Tohle je poprvé, co jsem uronil slzu v dospělém životě.

Tracey.

Pro ni.