Enforce - 38. kapitola

Překlad: Mili

Chceš, abych udělal co?

Nixon

"Musíme jít." Vyštěkl jsem.

"Co to sakra? A tentokrát žádné prosím?" Škádlila Trace a líně si zvedla bundu ze země.

"Tentokrát ne." Nahrnul jsem všechno do deky a hodil to do auta. "Je to spíš nařízení. Podobně jako dostaň svůj zadek do toho auta nebo to udělám za tebe."

"C-cože?" Tracin obličej se zbarvil do popelavě bílé.

Do prdele.

"Jdi. Do. Toho. Zatracenýho. Auta. Hned!" Vybouchl jsem. Dlaně se mi začaly potit, když jsem prudce otevřel dveře a nastoupil.

Do prdele.

Policajti byli někdy takoví idioti. Díky, génie, za to, že jsi vykecal každému ve starých dobrých Spojených státech moje přesné umístění. Fakt solidní, chlape. Měl bych ti poslat dort nebo něco.

Měl jsem s sebou dvě zbraně.

Jednu brokovnici pod zadním sedadlem.

A můj starý věrný Cold 1911 pod mým sedadlem.

"Sakra," zabrblal jsem ještě jednou. Jestli nás chytnou, jestli to zpátky do kampusu nezvládneme...

Nemusí to být jenom Alfero, kdo po nás půjdou, ale stejně tak každý zatracený nájemný vrah, který mě má za cíl, nebo nějaký člen mé rodiny. Měl jsem nepřátele - hodně. A hodně z nich chtělo moji smrt. Většinu času jsem s sebou měl ochranku, takže teď to bude teprve zajímavé.

Rozjel jsem SUV a pospíchal ke kampusu.

Trace se dívala z okna, pravděpodobně zmatená a naštvaná. Natáhl jsem se přes řadící páku a vzal ji za ruku.

"Hej..." Stiskl jsem ji a snažil se promluvit klidným hlasem. "... omlouvám se za..." Pustil jsem její ruku a bouchl do volantu. Proč všechno nemohlo být normální? Chtěl jsem pro ni být normální kluk. Vzít ji na normální rande. Mít normální posezení, kde mi v mysli nebude probíhat vize zbraní a krve. "Sakra. Je mi líto, že jsem tě vystrašil. Ale potřebovali jsme odtamtud vypadnout." Jo, to bylo skvěle vyjasněné.

"Ale je to tvůj pozemek," zdůraznila chvějícím se hlasem.

"Což ten polda neměl problém vysvětlovat svým dalším malým kamarádíčkům, co dneska večer hlídkují." Kamarádíčci, kteří pracovali pro jiné rodiny, kteří plnili úkoly mých nepřátel a kteří by se nezastavili před tím, aby mě mohli zastřelit, když budu sám.

"No a co," zabrblala Trace, kousla se do rtu a zkřížila paže na prsou. "Ani nevím, proč na tom záleží? Proč by ses o to staral? Určitě by se na nás nejeli podívat, jak randíme!"

Její červenání bylo tak zatraceně roztomilé.

Vyprskl jsem smíchy. "Neměl jsem strach z nich, Trace." Nic víc by mi nebylo jedno, než být nahý před několika cizími lidmi - pokud by ona byla v mé náruči.  Vážně jsem se nestyděl. Byl jsem šéf mafie. Stydlivost nebyla emoce, kterou bych praktikoval.

"Nerozumím tomu."

"Ochrana," řekl jsem upřímně. "Slíbil jsem tě ochraňovat, že?"

Konečně se na mě podívala a přikývla.

"Tak mi věř. To, co právě teď dělám? To se snažím ze všech svých sil, abych tě ochránil. Dobře?"

"Křičet na mě a rozkazovat mi je podle tebe ochraňování?"

No, když to řekne takhle, tak vypadám jako nabručený starý parchant.

"Řekl jsem..." Stiskl jsem si kořen nosu. "... Řekl jsem, že se omlouvám. Máš pravdu. Neměl jsem být tak hrubý, ale opravdu jsme odtamtud potřebovali rychle vypadnout."

Znovu bylo ticho.

Podrážděný jsem oběma rukama sevřel volant a konečně jsem začínal vidět světla města. Dobrý, nikdo v patách - zatím.

Vjel jsem do zatáčky a podíval se znovu do zpětného zrcátka.

No, do zatracené prdele se vším.

Trace se pohnula v sedadle, aby se podívala za sebe. Paží jsem ji připlácl zády zpátky k opěradlu. "Nedívej se."

"Nixone," její spodní ret se zachvěl. "Co mi neříkáš?"

Ach, no víš... jenom úplně všechno.

Vzal jsem to ostře doprava a snažil se je setřást. "Nic, co bys měla vědět... zatím."

K čertu. Pořád nás sledovali.

"Ehm, Nixone. Nixone... to auto za námi? Oni mají zbraň. Nixone, mají zbraň!"

Nepovídej. A taky několik poloautomatek, ale jmenovat každý jednotlivý kousek munice, kterou mají, mi připadlo bezpředmětné.

"Do prdele." Natáhl jsem se pro svou pistoli. "Trace, potřebuju, aby ses sesunula dolů. Můžeš to udělat? Jenom se prostě sesuň na sedadle dolů, dobře, zlato?" Začínal jsem se potit. Složila se dolů do sedadla, když jsem znovu odbočil doprava a pak z okna zamířil a začal pálit.

Chlápek za mnou mi mířil přímo na ruku, ale minul a trefil okno, díky bohu.

Stáhl jsem ruku zpátky a kradmo pohlédl vpravo. "Trace, jak se držíš? Mluv ke mně, Trace." Mluvil jsem hladkým a promyšleným hlasem. Nebál jsem se o sebe - ale o ni.

"Mám se... fantasticky," řekla se zatnutými zuby. SUV poskočilo a ona ze sebe vydala zasténání. Auto za námi se nás snažilo sesadit z cesty.

"Chtějí nás zabít?"

K čertu, jo. "Možná. Hádám, že jenom chtějí vědět, kdo tady se mnou je a proč zacházím tak daleko, že tě schovávám." Protože ona byla všechno - klíč k mé spáse. Klíč k mé duši. Ani se jí nedotknou. Radši bych umřel, než abych dovolil, aby se jí něco stalo.

Mysl mi běžela sto mil v hodině. Nebyli jsme daleko od kampusu. Mohlo by dojít na přestřelku. Prohrál bych. Byl jsem na to sám. Kluci by se k nám nedostali včas, což znamenalo, že budu muset zastavit na nějakém nechráněném pozemku a říct jí, aby utekla, zatímco je budu zdržovat.

Pět minut, možná šest.

A budu mrtvý.

Bude muset utíkat rychle. K bohu jsem doufal, že bude utíkat rychle, když na to přijde - bude to jediná věc, která ji udrží při životě.

Auto za mnou se vychýlilo ze směru. Musí mít idiotského řidiče. Triumfálně jsem se zasmál.

"Proč se směješ?" Tracin hlas se ocital na hranici hysterie.

Můj úsměv rostl. Jedna míle do školy. "Protože jsme skoro ve škole. Ví, že jsme na cestě tam a že nemají šanci se sakra dostat ani na padesát metrů od toho místa. Jsme skoro tam, zlato." Možná se přes to nakonec přece jen dostaneme.

Auto se znovu otřáslo. Můj ubohý Range Rover bude doškrábaný až k čertu.

Trace znovu vykřikla.

Svým způsobem se mi to líbilo.

Jakože kdybychom byli v úplně jiné situaci a ona by křičela - protože bych ji k tomu křiku dovedl, tak by se mi opravdu líbilo, kdyby jí takový zvuk vycházel z úst.

"Ach můj bože, ach můj bože!" Pevně sevřela oči a zakřičela. "Umřu jako panna!"

"Cože?" Zařval jsem. Svatá krávo. Ona byla panna? Teda, já si to myslel, ale slyšet ji říct to nahlas? Měl bych být zděšený - místo toho jsem byl pobavený a zatraceně potěšený, cítil jsem se taky trochu pyšný, že to budu já. Nikdo jiný se jí poprvé nedotkne. Nechtěla umřít jako panna? No hergot, s tím rád pomůžu. Zapiš si mě.

"Panna, umřu jako panna!" Zopakovala a její hlas nabíral na výškách. "Umřu s tím, že jsem nikdy neměla orgasmus! Nikdy jsem nebyla nahá před žádným chlapem!"

Nevrle jsem se zavrtěl na sedadle.

"Ach můj bože! Nikdy nebudu mít děti! Co kdy chci mít děti? Co když - "

"Trace," přerušil jsem ji.

"Nixone!" Bouchla mě do ruky. "Musíš mi slíbit, že jestli se z tohoto dostaneme - a to je velké jestli, vzhledem k tomu, že jsme uvězněni mezi dvěma stroji smrti - tak si vezmeš moje panenství. Vezmeš si ho!"

"Trace, nemyslím si, že je vhodná doba na - "

"Slib mi to!"

"Trace - "

"Slib mi to, sakra!"

Nikdy v životě jsem takhle rychle nic neslíbil - oprava; byla to zpropadená přísaha. Vezmu jí její panenství a až skončím, vezmu ji za hranice. Potom si ji vezmu znovu a znovu, dokud nezapomene na existenci zbraní nebo pronásledování aut.

"Sakra-sakra-sakra!" Zakryla si tvář rukama a začala se houpat dopředu a dozadu.

Zastavil jsem auto u ochranky a v rychlosti jsem stráž zasvětil do celé situace, zatímco Tracin obličej přecházel asi do třiceti různých odstínů červené.

Celou zbylou jízdu ke kampusu mlčela.

S pobaveným úsměvem jsem jí odstrčil ruce z tváře. Držela je na sobě tím nejroztomilejším smrtelným sevřením.

"Trace," zašeptal jsem a svými rty jsem se k ní přiblížil tak blízko, až jsem ji skoro mohl ochutnat. "Jsi v pořádku?"

Zakňučela a pak se zatřásla. "Ne, nejsem v pořádku! Mohla jsem umřít! Kdo byli ti lidé? Proč měli zbraně? Je to takhle pokaždé, když jsi venku na veřejnosti! Co to do háje, Nixone! Potřebuju znát odpovědi!"

A já potřeboval, aby změnila téma. "Hlásím se jako dobrovolník." Obočí mi samým pobavením vyjelo nahoru.

"Co to?"

Vyprskl jsem smíchy nad jejím zmateným pohledem. "Ano."

"Ano, co?"

"Moje odpověď." Zamrkal jsem. "Jenom si řekni místo a čas, budu tam." Zatraceně natěšený. "Byla by to pocta." Neměla ani ponětí, jak jsem byl vážný. Takže ona nikdy předtím nebyla s žádným mužem? Nikdy je nenechala pohlédnout na svou nahou dokonalost? Dobře. Protože žádný muž ji nikdy ani neuvidí - nikdo, kromě mě. "Budu štěstím bez sebe, když budu první chlap, který vejde do neprobádaného území a..."

"Drž hubu! Jen drž prostě hubu!" Zakryla si znovu obličej a zasténala. "Ach do pekla. Já se cítím tak trapně."

Škoda, protože já byl nažhavený tak, že jsem neviděl rovně.

"Hej," šťouchl jsem ji. "Tam to byla stmelovací zkušenost," něžně jsem jí z tváře odtáhl jeden prst po druhém a políbil ji na vnitřní stranu zápěstí. "A neboj se... počkáme, až dokud nebudeš připravená." Nebo dokud dřív neumřu chtíčem. A opravdu dřív umřu...

"To budeš čekat hodně dlouho." Toho jsem se přesně obával.

"Ne, že bys ty nečekala," škádlil jsem ji.

Přimhouřila oči a malinko vydechla. Tu příležitost jsem s radostí využil a přitiskl se na její rty s agresí, která se ve mně posledních patnáct minut budovala.

Použil jsem rty k tomu, abych ji přesvědčil, že jsem to já - že jsem byl její. A byl to můj trest. Peklo. Že ji můžu jen líbat, místo toho, abych si ji na základě toho slibu vzal tady a teď. Člověk to může popsat jen jako peklo.

Celou jsem ji objal a přivinul k sobě, tak blízko, jak mi jen dovolovala řadící páka mezi námi. Bylo by tak jednoduché si ji zvednout do náruče, přehodit ji na zadní sedadlo a přesvědčit ji o tom, že to je to, co chce - i když vím, že by si to nezasloužila. Mé tělo křičelo frustrací, když po sobě naše jazyky kroužily.

Její příchuť byla mým nebem.

"Teď je to taky dobrý..." Překvapila mě, když to řekla a zatáhla mě rukama za vlasy.

K čertu, ano.

Pomalu jsem ji zvedal. Sakra, byl jsem šéf mafie. Být spořádaný a skoupý? Mít nějaký morální rozsah? No, to jsem neměl ve slovníku.

Pro kohokoliv jiného jsem se ji chystal zničit.

A pak se moje největší noční můra stala skutečností.

Nejdřív mi to zaklepání znělo vzdáleně a potom bylo čím dál hlasitější. Odtáhl jsem se a hleděl přímo na Franka Alfero.

Přimhouřil oči.

Rozevřel sako a ukázal na svou zbraň.

A v tu chvíli jsem věděl, že jakákoliv fantazie, kterou jsem si pro sebe a Trace stvořil, jakákoliv budoucnost, kterou jsem si chtěl vybudovat - se mi právě zřítila k nohám.

Vtipné, vždycky jsem si myslel, že umřu mnohem dřív, než budu mít zlomené srdce.

A tady to mám... ve dvaceti jedna letech se cítím, jako by mi zrovna někdo vyrval srdce z těla.

On mi ji vezme.

A tentokrát - to nepřežiju.