W:VT - 13. kapitola

Překlad: Aileen

Scarlett

Připadám si jak v béčkovém filmu.

Ruce se mi třesou, jak v nich svírám tašku. Uvnitř je deset tisíc, které mi pomohou zbavit se Tonyho jednou provždy. Pozoruji okolí, a i když nevím kdo to je tak se ho snažím najít. Ruce se mi dál třesou jak šílený. Nemůžu si dovolit přemýšlet, jinak bych si to rozmluvila.

Sice si říkám, že to vše je pro Jakea, ale vím, že velká část toho všeho je pro mě. Už dál nesnesu tu moc, co nade mnou má. Už mě nebaví, jak pořád okolo mě krouží jako hladový sup.

Vyskočím, když zazvoní mobil. Přiložím si ho k uchu a poslouchám.

„Bistro za rohem. Objednej si kávu, vypij ji a hotovost s jeho informacemi dej do obálky, která je pod židlí.“ Opět zavěsí dřív, než mám šanci cokoli říct a já můžu jen předpokládat, že mě sleduje.

Dojdu do bistra a sednu si. Mám vratké nohy a jsem unavená. Chci se smát, jelikož tohle nemůže být skutečné. Co by si sakra pomyslel Ryder, o tom co dělám, kdyby to věděl? Tu odpověď ani nepotřebuji. Myslel by si, že jsem zešílela. Já jsem blázen.

Hezká, mladá servírka přijme mou objednávku a za chvíli mi donese šálek kávy. Poděkuji jí a snažím se co nejrychleji vypít. Chci jen odejít a na celou tuto záležitost zapomenout. Chci zapomenout na něj. Jakmile je můj šálek prázdný, hodím na stůl peníze a otevřu tašku.

Rozhlédnu se a strčím žlutou obálku plnou peněz pod sedadlo, pak vstanu a prakticky z bistra uteču. Venku zahnu za roh a jdu k autu, zastavím se pouze u popelnice, kde nohou zničím telefon a ty kousky pak hodím dovnitř.

Chci zničit každé pojítko na toho muže.

***

Za půl hodiny dorazím k Penny a srdce mi stále buší jako splašené. Donutím se uklidnit, protože nechci, aby si Jake něčeho všiml. Ani nechci přemýšlet o tom, co jsem právě udělala, jelikož myšlení vede k litování, litování vede k pocitu vinny. Nadskočím, když mi začne vyzvánět mobil. Jakmile uvidím, že je to Penny, zmáčknu přijmout.

„Ahoj. Jsem před domem.“

„Scar, jsem na dětském v nemocnici Northside.“

Je mi špatně. Tón jejího hlasu mě děsí. Zní rozrušeně.

„Co se děje?“ zeptám se.

V hlavě se mi přehrávají ty nejhorší scénáře. V téhle situaci jsem byla už několikrát, ale pokaždé je to stejně hrozné. Nikdo nechce své dítě vidět nemocné.

„Nevím. Když jsem ho vyzvedla ze školy, tak měl problémy s dýcháním. Teď s ním je doktor. Promiň, že jsem se ti neozvala už dřív, ale mou prioritou bylo mu pomoct.“

„Za chvíli se uvidíme.“ Zavěsím a nastartuji auto. Vše se mi zdá zpomalené a jakoby se mi každé auto v Chicagu stavělo do cesty. Projedu na červenou a přidám na plynu. Polknu knedlík, co mám v krku a po tváři mi už tečou slzy.

Díky bohu, že je odtud nemocnice jen deset minut.

Prosím, ať je v pořádku. Bože, jestli se něco stane mému děťátku…