Unforgiven - 40. kapitola

Překlad: Peťa

Ani jednou jí nezavolal ani se neukázal u sebe doma, zatímco tam během následujících několika dní byla s Macy a než si to uvědomila, znovu si pakovala svůj život. Pokaždé, co jí zazvonil telefon, čekala, že je to on, ale nikdy nebyl. Nechystal se jí pokoušet zabránit odejít, a jak smutné to bylo, moc na tom nezáleželo. Odejde, ať už ji požádá, aby zůstala nebo ne. Naučila se svou lekci. Naučila se ji bolestivě.

Michelle jí volala každý den a snažila se ji přemluvit, aby nechala práci u něj doma, ale nemohla to udělat. Pracoval až do středy toho týdne a pak nebyl zpět na rozpisu do soboty, takže to poskytovalo Bailey celý čtvrtek a pátek, aby se sbalila a byla v depresi. Tak jako tak ho neuvidí, takže jeho rozpis nebyl nic zásadního, ale ve středu odpoledne vzlykala, když byl čas naposled opustit jeho dům. Macy poskakovala, slintala a štěkala, zatímco Bailey brečela a po tom, co seděla na podlaze a objímala blonďaté děvče s kudrnatou srstí, nakonec vstala, položila klíč na stůl a odešla.

Jela domů, aby viděla, že dvě velké popelnice, které naplnila, zatímco se balila, byly opět vysypané před jejími předními dveřmi, ale aspoň nově natřenou práci a okna nechali na pokoji. Seděla, pořád obkročmo na kole a jen zírala na odpadky. Tohle nepotřebovala. Možná na tom měla vidět tu dobrou stránku – ulehčovali to, aby viděla odchod jako fakt dobrou věc… ale vše, co viděla, byla na hovno práce s uklízením, na což neměla čas. Kreténi.

Tentokrát byl vzkaz na jejích dveřích a hádala, že je to od jejího tajného obdivovatele. Nechtěla to číst, ale jak si sakra člověk nemá přečíst takovou věc. Jakmile se přebrodila přes hromady odpadků, strhla papír, který byl přidělaný na dveře, a pak si ho přečetla.

Nic co by už nevěděla, že si o ní lidé myslí – jen zopakování toho, co bylo posledně načmárané na jejích zdech. Byla vrah a byla opilec (není pravda), a jak se opovažuje se vracet do tohoto města. Zasraní kreténi!

Zavolala Michelle a ta o deset minut později přijela. Její tvář byla nakrčená, ještě než vůbec vylezla z auta. Vystoupila a šklebila se, ale rychle s tím přestala a obrátila se k ní, přičemž mrkla. „Oh, Bailey. Budeš mi chybět. Podívej se na sebe.“

„Dívám se. Momentálně nevidím nic moc dobrého.“ Zašklebila se, ale v momentě, kdy se natáhla dolů, aby popadla zmačkaný účet, který před pár dny hodila do odpadků, Michelle ji chytila za paži. „No, já jo. Jednu z nejsilnějších mrch, které jsem kdy potkala. A mám dovolené říkat ti mrcho, protože beru mrchu za mimořádnou věc a myslím to s respektem, který si to zaslouží.“

„Nejsem silná. Ty jsi. Jess byla taky. Vy jste byly ty silné. Já jsem byla ta milá.“ Její oči se na moment posunuly pryč. „Jak se mi tohle stalo?“ Podívala se na Michelle a usmála se. Byla to oprávněná otázka. Na tuto otázku se snažila najít odpověď celé roky a věděla, že tuto záhadu dnes nevyřeší.

„Udělala jsi chybu, krásko. Dokázala jsi, že nejsi tak perfektní, jak si každý myslel. To se stává.“ Bailey přikývla. „Ale hádej co?“

„Hmm?“

„Pořád si myslím, že jsi pěkně perfektní. Vždycky to tak bylo. A bez ohledu na to všechno tě pořád mám ráda.“ Znovu mrkla.

„Taky tě mám ráda. A taky mi budeš chybět.“

„A Darren taky, předpokládám?“

Bailey si povzdechla a usmála se. Usmívala se hodně s ohledem na její poněkud zvláštní stav. Nebyla šťastná, že se stěhuje, ale do určité míry to byla úleva. Byla to bizarní, bolestivá úleva. Tolik bolesti a smutku a přesto pořád úleva. Předešlých několik měsíců bylo bojem. Bitvou proti něčemu, proti čemu neměla šanci zvítězit. A ať už byla nebo nebyla smutná, že odchází, ten boj byl uložen k odpočinku.

Michelle vyběhla, aby jim sehnala pizzu poté, co byly odpadky posbírané a strávily večer jedením a nostalgickým vzpomínáním.

Když se Bailey následující ráno probudila, rozhodla se, že je načase navštívit svou nejdlouhodobější a nejdražší kamarádku na světě. Do této chvíle se tomu vyhýbala, ale bylo by špatné odjet do západu slunce, aniž by to vůbec udělala.

Jessin náhrobní kámen byl jednoduchý ale velký. Pozemek byl ozdobený květinami, které tam zůstaly ze Dne obětí války (pozn. poslední pondělí v květnu).  Bailey napadlo, že by měla na Den obětí války přijít, ale nemohla se dostat k tomu, aby čelila davu ostatních lidí, kteří navštěvovali své vlastní milované na hřbitově. Bailey navštívila otcův náhrobek, ale to bylo několik dní po tom svátku.

Teď byl hřbitov tichý a ona byla sama. Stála a dívala se; bylo opravdu málo jiného, co dělat na hřbitově, pokud jste nebyli ochotní mluvit nahlas k mrtvým lidem. Nejvíc co Bailey zvládla, bylo: „Promiň, Jess.“ Vyšlo to přidušeně se slzami, a když se odvrátila, aby odešla, byl tam. Sledoval ji, jeho oči lesklé ale ovládající se a sledovala, jak polkl přes hroudu v hrdle.

„Zastavil jsem se u tebe doma a jel do obchodu s nábytkem. Nevěděl jsem, kde jinde se podívat kromě tady.“ Skoro se zvládl usmát, ale upadlo to, když si pročistil hrdlo. „Omlouvám se. Co jsem řekl tuhle… No, skutečně nezáleží na tom, proč jsem to řekl. Bylo to špatné a víc než to, necítím to tak. Už ne.“

„Prosím, nežádej mě, abych zůstala, Darrene. Nedokážu ti říct ne, ale já…“ Její hlas byl přidušený.

Zavrtěl hlavou. „Ne, já vím. Musíš odejít. Chápu to.“ Studoval ji o chvíli déle, než pokrčil rameny. Jeho ruce byly v kapsách a vypadal zkroušeně. „Jen jsem chtěl, abys věděla, jak moc mě to mrzí… všechno.“

„Mně taky.“ Přikývl a zhluboka se nadechl.

„Oh, tady.“ Vytáhl z kapsy složený šek a dal jí ho. „Poslední výplata.“ Přikývla a rychle si šek strčila do kapsy. „Radši bych měl jít.“

Chtěla ho prosit, aby zůstal, ale místo toho přikývla. Tohle bylo to, jaké to pro ni bude. Bude ho chtít, ale stejně odjede. Zvedl ruku v nenuceném gestu, a když jí řekl ahoj, zvládla odpovědět podobně, i když bolelo dýchat. Odcházel a ona ho sledovala. A když odjel, otočila se zpět k Jessině náhrobku. „Sbohem, Jess. Mám tě ráda.“