TSOD - 2. kapitola

Překlad: Liv

TAG - kazeta

MŮJ BAR SE jmenuje Tag’s, protože je můj. Je to jednoduché. Když jsem ho koupil, pár týdnů jsem přemýšlel o názvu, snažil jsem se vymyslet něco chytlavého a inteligentního, ale nakonec jsem na to plácl svoje jméno. Dává to smysl, ne? Pokud je něco tvoje, dáš tomu své jméno.

Když vlastní bar vyléčený alkoholik, může se to zdát trochu masochistické, ale nemám ho kvůli chlastu. Vlastním ho, protože pokaždé, co vkročím dovnitř, porozhlídnu se, obsloužím bar nebo si naleju skleničku, cítím se silný. Mám pocit, že jsem porazil své démony, nebo jsem je alespoň dokázal krotit. Navíc jsem chlap a nejlepší chlapova jeskyně je bar. Na stěnách jsou rozmístěné ploché obrazovky a zákazníci se tak můžou dívat na několik her najednou, každá část baru se věnuje jinému sportu. Pokud se přijde podívat na konkrétní zápas v boxu nebo fotbalu, vždycky je tam jedna obrazovka, která hraje přímo pro něj. Voní to jako drahé doutníky a kůže, jako jehličí, peníze a díky toho všeho je muž vděčný za svůj testosteron. A já jsem na to nesmírně hrdý.

Ale nevlastním jen bar. Celý blok je můj. Bar na rohu, malá vnitřní aréna, kde jsou zápasy každý úterní večer a jednou za měsíc i v sobotu, za ním je posilovna a na konci ulice je obchod se sportovními potřebami, který je naplněn zbožím značky Tag Team. Můj byt a dva další, které okupují lidi mého výběru, je nad posilovnou. Tahle ulice je celý můj svět, svět mé vlastní tvorby. A všechno je to propojené, každý podnik má něco společného s tím druhým.

Dokonce i bar a aréna jsou propojené, a když nejsou zápasy, stane se z klece jeviště, a v zadní místnosti je soukromý prostor s tuctem stolů a boxů, s barem hned za rohem a servírkami, které se starají o pohodlí klientů. Čtyři noci v týdnu se malá aréna změní na úplně jinou show, úplně jiný druh sportu. Do středu klece je umístěna tyč a vstup dovnitř není povolen žádným bojovníkům, ale ženám, jedna po druhé tancuje u tyče na pulzující hudbu. Je to elegantní – tak elegantní, jak striptérská tyč a polonahé ženy jen můžou být. Holky tam tancují, nesvlékají se a s nikým se nemusí sbližovat. Ale je to dost žhavé a choulostivé, takže je to oddělené od baru. Zadní prostor je pro jednání – tady řeším obchody víc, než kde jinde – a je to třešnička na vrcholku celého podniku, která zajišťuje, že se tam tvrdě pracující muži budou cítit přiměřeně rozpačitě a vděčně za to, že tam můžou být.

Tag’s byl poprvé otevřen před dvěma lety, v době, kdy se zahájil prodej oblečení Tag Team a já měl svůj první velký zápas, kde jsem zmlátil někoho, koho jsem neměl. Zmlátil jsem ho do bezvědomí a stalo se ze mě horké zboží. Všechno jsem to měl načasované, vydělal jsem na jednom úspěchu a investoval do druhého. Byl jsem bohaté dítě, které se proměnilo v podnikatele, kovboj, který radši jezdil na vlně obdivu než na koni a měl jsem větší zájem o bojové umění než převzít obchod po tátovi. Mohl jsem. Byla to zlatě dlážděná cesta plná privilegií a oprávnění. Ale byla to cesta, kterou jsem nepostavil a byl jsem přesvědčený, že bych nebyl šťastný na cestě, kterou vybudoval někdo jiný. Cesta někoho jiného. Cesta k opravdovému štěstí je ta, kterou si vydláždíte sami, i kdyby tam měly být hrbolky. I kdyby tam musely být mosty a tunely. Nic není tak dobré jako chůze po vlastní cestě.

Před třemi lety jsem se vrátil do Salt Lake City a byl jsem připravený stavět vlastní cesty. Měl jsem peníze – některé moje vlastní, které jsem vydělal s Mosesem a některé, které jsem nevydělal. Byl jsem bohaté dítě, ale nebyl jsem hloupý. Věděl jsem, že pokud chci vybudovat impérium, potřebuju kapitál. Někdy je zapotřebí mít peníze, když chcete vydělávat. Takže jsem si vzal peníze, které mi dal můj táta, a slíbil jsem si, že je vrátím ještě dřív, než umřu, nebo dokud mi nebude třicet let. Podle toho, co přijde dřív.

V šestadvaceti letech už mi moc času nezbývalo a vykroutit už jsem se nemohl. Ale byl jsem na cestě a bar si vedl velmi dobře. Důkazy byly všude kolem, když jsem v pondělí večer vstoupil dovnitř – obvykle je to nejpomalejší noc v týdnu – a viděl jsem plné stoly a šťastné, uvolněné zákazníky. V místnosti to hučelo a mé srdce se zahřálo. Dvě moje servírky chodily kolem v Tag Team krátkých kraťasech a tričkách a místo ohlašování dalšího kola v ringu nabízely další kola panáků. Když si mě všimly, poslaly mi úsměv a pohodily vlasy, skoro jako by to měly v popisu práce. Možná by to mělo být… nebo je to jen zdravý rozum. Na šéfa se mají usmívat vždycky.

Nepřišel jsem flirtovat, i když jsem jim automaticky úsměv oplatil. Místo toho jsem počítal, jaká je nálada, kolik je mužů u baru, kolik je zaplněno stolů, jak proudí alkohol a jak to zvládá personál. Když jsem přišel k baru za Morganem, manažerem, z chodby se ozývala pulzující hudba, která vedla z temného rohu, kde tančila děvčata.

„Kdo dneska tancuje?“ zeptal jsem se, ve skutečnosti mě to ani nezajímalo.

„Justine. Lori. A ta nová holka.“ Morgan se ušklíbl, jako by měl tajemství a já jsem okamžitě pojal podezření. Postavil přede mě kolu, když jsem se posadil a já se napil, než jsem mu odpověděl.

„Oh opravdu? Soudě podle tvého zkurveného úsměvu hádám, že mi o té nové holce musíš něco říct.“

„Nah. Nic. Je pěkná. Dobře tancuje. Skvělé tělo. Je na programu už dva týdny, ale ty jsi jí pokaždé minul. Je tady vždycky na čas, nestěžuje si. Tancuje, nepije, neflirtuje. Přesně tak, jak je máš rád.“ Znovu se zašklebil.

„Hm.“ Odstrčil jsem kolu a vstal, protože jsem věděl, že bych se měl radši podívat sám.

Kdybych to měl nechat na Morganovi, vezme jednoho bojovníka z Tag Teamu a zavře ho do klece v bikinách. Miloval kanadské žerty. Ale byl taky zatraceně dobrý barman… i když mě s těmi vtipy vytáčel.

Pozdravil jsem několik zákazníků, potřásl pár rukama, políbil Stormy na tvář, když zrovna dodala ledově vychlazené pivo a mávl jsem na MalcolmaShorta, který zjevně neměl po práci čas, aby se převlékl a tak teď vypadal v obleku a Utah Jazz kšiltovce trochu směšně. Ale hráli Jazz, a on fandil, seděl na své židli šťastný jako blecha a oči měl upřené na obrazovku. Byl jeden ze sponzorů Tag Team a rád jsem viděl, že je šťastný.

V téhle práci jsem byl skoro stejně dobrý jako v práci v osmiúhelníku, i když bych radši každý den bojoval. Ale moje myšlenky byly u práce, když jsem přešel na druhou stranu místnosti a zašel za roh, který odděloval tančící dívky od sportovního baru. Moje oči hned zamířily ke kleci a čekaly nejhorší. Ale u tyče byla Justine, končila své číslo otočením boků a naposledy se prošla po kleci. Justine odkráčela, boky se jí vrtěly, ruce mávaly, jako by oznamovala další kolo zápasu a světa zhasla.

Když se znovu rozsvítilo, ta nová dívka byla ve středu osmiúhelníku, ruce měla na tyči a hlavu dole. Když začala hrát hudba, okamžitě spadla do své rutiny a já se v úžasu zamračil. Byla to štíhlá a pružná dívka, pod kůží se jí napínaly hladké svaly. Její rovné tmavě hnědé vlasy byly pod světly hebké, její pokožka se leskla a malé šortky a vršek od bikin se nijak nelišil od ostatních holek, které tancovaly předtím. Na chvíli jsem jí sledoval a čekal, co přijde. Něco muselo být špatně.

Byla krásná – jemná s malým nosem, růžovými rty a obličej ve tvaru srdce, a já jsem cítil náhlý záchvat strachu, že je jí teprve patnáct, nebo něco podobně alarmujícího. Ale hned jsem tu myšlenku zavrhl. Morgan byl vtipálek, ne idiot. Něco takového by zničilo bar. Něco takového by Morgana stálo jeho práci. A i přesto, že Morgan nemiloval mě a já neoceňoval jeho smysl pro humor, miloval svou práci.

Nah. Je jí alespoň jednadvacet. To bylo moje pravidlo. Našpulil jsem rty a naklonil hlavu, studoval jsem jí. Pracovala s tyčí stejně dobře, jako ostatní holky, možná ještě lépe, ale její tanec byl více akrobatický a atletický, než aby byl vyloženě sexy. Oči měla zavřené a na rtech jí pohrával mírný úsměv, který by mohl být svůdný, hlavně proto, že tančila pro diváky, kteří se skládali hlavně z mužů. Ne, to škrtám. Sledovali jí jen muži. A její úsměv nebyl svůdný. Byl… zasněný, jako by si představovala, že je někde jinde, malá baletka, která se otáčí uvnitř dětské skleněné sněhové koule. Její úsměv se nezměnil, její oči zůstaly zavřené, tmavé řasy dělali kruh stínu na její porcelánové tváři.

Osvětlení bylo strategické, skrývalo diváky a osvětlovalo tanečnici. Možná světlo ubližovalo jejím očím. Nebo byla plachá. Zasmál jsem se. Hm… ne. Plachá tanečnice u tyče byla stejný oxymóron jako nesmělý zápasník. Ale někdo by pravděpodobně měl něco říct. Muži si rádi mysleli, že se tanečnice dívá přímo na ně, a i když se tanečnice nikdy nedávaly dohromady se zákazníky, oční kontakt a jemné flirtování bylo součástí jejich práce. Přemýšlel jsem, jestli je tohle Morganův vtip. Pokud jo, tak vychází ze cviku.

Když píseň skončila a světlo v kleci zčernalo, odvrátil jsem se, protože jí končil set. Tři dívky tancovaly patnáct minut každou hodinu od devíti do půlnoci. Koneckonců to byl Utah, ne Vegas. Tanečnice měly volno dvě nebo tři noci, podle zápasů a z osmiúhelníku se buď stal ring anebo taneční parket. Se čtyřmi tanečnicemi, teď pěti, na mé výplatní listině nemohla být řeč o práci na plný úvazek. Většina holek měla práci během dne a večer si přivydělávaly tancováním nebo ohlašováním kol v ringu.

„Tak co říkáš, šéfe?“ Morgan se zazubil a posunul skleničku k čekajícímu zákazníkovi, když jsem obešel bar, posadil se na stoličku a zaměřil oči na televizi, abych zkontroloval skóre, a nedal mu pozornost, kterou chtěl.

„Na co?“

„Na tu novou holku.“

„Pěkná.“ Nepotřeboval slyšet další přídavná jména, která se mi honila hlavou, když jsem jí sledoval tancovat.

„Jo?“ Morgan zvedl obočí, jako by byla moje jednoslovná odpověď překvapující.

„Jo, Morgu,“ povzdechl jsem si. „Chceš mi něco říct? Protože mi to nedochází.“

„Ne. Ne, pane. Vůbec nic.“

Zavrtěl jsem hlavou a zasténal. Morgan měl určitě něco za lubem.

„Tak kolik týdnů, šéfe?“

„Osm.“ Osm týdnů do zápasu s Bruno Santosem. Ten zápas mi dá šanci na titul z Vegas. Ten zápas by mohl katapultovat značku Tag Team do obývacích pokojů po celých Spojeným státech. Osm týdnů perfektní pozornosti – žádné rozptýlení, žádné rozhodnutí. Tomu, co přijde, budu čelit, až vyhraju. Až vyhraju, klidně může skončit celý svět. Ale až vyhraju.

„Hele, šéfe. Lou dneska volal, že je nemocný. Obvykle se ujišťuje, že se holky dostanou v pořádku k autu. Chceš za něj zaskočit? Když už jsi tu?“

Na konci směny je každá žena z mého personálu eskortována ke svému vozidlu. Vždycky. Tahle část města se sice mění, ale ještě není konec. Tag’s se nachází v blízkosti starého Grand Central vlakového nádraží, které se ještě pořád rekonstruuje. Dva bloky severně byla řada vilek postavených v roce 1900, dva bloky jižně je obchodní centrum. Vlevo jsou lázně a dva bloky pravou stranou je útulek pro bezdomovce. Je tady všechno a některé z těch věcí nejsou bezpečné. Cítím se být zodpovědný za své zaměstnance, hlavně dívky. Takže jsem měl nějaká pravidla, i kdyby to znamenalo, že budu občas obviněný za přehnaného, sexistického a staromódního.

„Jop. Můžu.“

„Dobrý. Tohle bylo jejich poslední vystoupení. Udělal bych to sám, ale ty skleničky se sami nenaplní, rozumíš. Kelli před deseti minutami vyzvedl přítel a Marci se Stromy zavíraj se mnou, takže je odprovodím. Ty máš na starost Justine, Lori a Amelii.“

„Ah-muh-lee?“ zopakoval jsem a zvedl obočí.

„Jo. Ta nová tanečnice. Amelie. Nezmínil jsem se o tom?“

„Nah. Nezmínil. Co je zač, Francouzka?“

„Něco takového,“ řekl Marg a šlo vidět, že se snaží nerozesmát. „Bydlí kousek a chodí pěšky. Lou si stěžuje, ale je to jen za rohem. Řekl jsem mu, že to jeho tlusté prdeli prospěje.“

„Hm.“ Takže tohle byl ten vtip. Půjdu s tou novou holkou a začíná sněžit. Francouzka. To mi nevadí. Stejně jsem byl moc nervózní na spánek. Přemýšlel jsem, že budu bušit do pytle tak dlouho, dokud nebudu moct na pár hodin vypnout.

Jako na povel se u vchodu mezi halou a barem objevily Justine a Lori, na sobě zimní kabáty a přeplněné tašky v ruce.

„Kde je Amelie?“ zeptal se Morgan a díval se za ně.

„Řekla, že počká na Loue venku,“ odpověděla Justine.

„Lou tady dneska není. Tag vás doprovodí. Nemám pravdu, šéfe?“

„Máš, Morgu.“ Polkl jsem podráždění, když se Morg znovu zasmál a mrknul na holky.

Doprovodil jsem Justine a Lori na zadní parkoviště, kde měly auta, a sledoval, jak odjely. Nechtěl jsem jít kolem baru a znovu vidět Morga, takže jsem obešel budovu. Když jsem zašel za roh, viděl jsem tu novou holku, která čekala na chodníku, tvář měla zvednutou a nechávala na sebe dopadat sněhové vločky, jako by si to užívala. Čekala na mně, jako by nebyla vůbec ve spěchu a s dlouhou hůlkou, kterou držela v ruce, vypadala v měkkém světlu z baru a se sněhem, který padal kolem ní, jako pastýř na vánoční besídce.

„Haló?“ V jejím hlase byla otázka, když jsem se přiblížil a ona posunula svou hůl a šťouchla mě do nohy. „Lou?“

„Lou je nemocný, dneska tě domů doprovodím já.“ Odpověděl jsem pomalu a naprosto šokován, když obrátila tvář ke mně. Její oči byly široké a pevné a já jsem za srdcem cítil překvapené bodnutí. Měla nádherné oči. Byly velké a světlé, lemované černými řasami, které spočívaly na její tváři, když oči zavřela. Ale byly prázdné a snaha v nich něco najít byla nevysvětlitelně smutná. Takže jsem se podíval jinam, studoval jsem její ústa a rovné černé vlasy lemovaly její obličej a klouzaly dolů po ramenech. Potom se usmála a bolest v mém srdci mnou projela ještě jednou a vyrazila mi dech.

„Ach, ta dlouhá pauza. Je to tak pokaždé. Máma vždycky říkala, že jsem krásná,“ řekla suše, „ale v případě, že nejsem, můžeš mi lhát? Chtěla bych podrobné lži o mém vzhledu.“ Řekla to tak přirozeně. Žádná hořkost. Jen přijetí. „Takže máš na starost slepou holku, jo? Nemusíš mě doprovázet domů. Přišla jsem sama. Ale Morgan mi řekl, že je to pravidlo. Řekl, že na tom trvá šéf.“

„Měl pravdu. Je to skvělé sousedství, ale oba víme, že je to kolem dost drsné,“ odpověděl jsem a odmítal se cítit rozpačitě, odmítal jsem se omluvit za to, že jsem na ní zíral.

Natáhla ruku a čekala, až si s ní potřesu.

„No, v tom případě se představím. Jsem Amelie. A jsem slepá.“ Její rty se zvedly a já jsem věděl, že se sama sobě směje stejně jako mně. Natáhl jsem ruku a ovinul jí kolem její. Neměla rukavice a její prsty byly jako led, ale nepustil jsem jí okamžitě. Takže nebyla Francouzka, byla slepá a z nějakého důvodu si Morg myslel, že je to hystericky vtipné.

„Ahoj, Amelie. Já jsem David. A slepý nejsem.“

Znovu se usmála a já jsem zjistil, že se usmívám taky, bodnutí soucitu, který jsem měl, se zmírnilo. Nechápal jsem, proč jsem řekl jméno David. Nikdo už mi tím jménem neříká. Se jménem David jsem měl vždycky pocit, že jsem selhal, aniž bych se o něco snažil. A bylo to jméno mého otce. A jméno jeho otce. A jméno otce jeho otce. David Taggert bylo jméno, které se dědilo a mělo nějakou váhu. A tu váhu jsem cítil už v mládí. Potom mi přátelé začali říkat Tagu. A Tag mě osvobodil. Umožnil mi být mladý a svobodomyslný. Jenom to slovo mi do mozku vyslalo představu utíkání.

„Jsem Tag… nemůžeš mě chytit.“

„Máš mozolnaté ruce, Davide.“

Byl to divný komentář, na to, že si s někým potřásám poprvé rukou, ale Amelie skroutila prsty, aby se dotkla mé dlaně a kůži kolem mých prstů četla jako Braillovo písmo.

„Cvičíš?“ hádala.

„Jo. Jsem zápasník.“

Její tenké obočí se zvedlo v otázce, ale její prsty pořád důvěrně projížděly po mé dlani. Bylo to příjemné. A divné. Patro mých úst začalo brnět a prsty se mi v botách zkroutily.

„Mozoly jsou ze závaží. Kliků. A tak.“ Zněl jsem jako debil. Jako debilní rádoby Rocky. Možná jsem mohl ještě zakřičet, „Hej, Adrian!“

„Baví tě to?“

„Zápasit?“ zeptal jsem se a snažil se držet krok. Ostatní holky tak nemluvily. Byla přímočará. Tak otevřená. Ale možná to byla nutnost. Neměla ten luxus se něco dozvědět jen tím, že se na to dívala.

„Ano. Zápasit. Baví tě to?“ vyjasnila.

„Jo. Baví.“

„Proč?“ zeptala se.

„Jsem velký, silný a naštvaný,“ řekl jsem upřímně a uculil se.

Zasmála se a já jsem z plic vytlačit všechen vzduch, který jsem zadržoval od té doby, co natáhla ruku. Její smích nebyl dívčí a pisklavý, zvonivý a sladký. Byl silný, zdravý a ten druh smíchu, který vycházel z břicha a nic neskrýval.

„Hezky voníš, Davide.“

Z poloviny jsem zalapal po dechu, z poloviny jsem se zasmál a znovu mě překvapila. Ale hned pokračovala.

„Tak já už vím, že jsi velký, silný, vzteklý a hezky voníš. Jsi taky vysoký, protože slyším tvůj hlas nad sebou. Jsi z Texasu a pořád ještě mladý.“

„Jak víš, že jsem mladý?“

„Staří muži nezápasí. A tvůj hlas. Zpíval sis Blaka Sheltona pod vousy, když jsi přicházel. Kdybys byl starší, zpíval bys CanwayeTwittyho nebo WaylonaJenningse.“

„Ty taky zpívám.“

„Vynikající. Můžeš zpívat po cestě.“ Zkušenou rukou položila konec hole na zem. Pak jí zastrčila pod levou ruku a ke mně se natáhla pravou. Ovinula svou ruku kolem mého bicepsu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Vyrazili jsme, pomalu, ale ve stejném tempu po tiché ulici, sníh padal a mokrost nám prosakovala do bot. Jsem člověk, který dokáže vést konverzaci s každým, ale teď jsem byl naprosto ztracený.

Amelie vypadala spokojeně a při chůzi ruku v ruce jako milenci ve starých filmech nenabídla námět k rozhovoru. Muž a žena už takovým způsobem nechodí. Ne pokud to není otec, který vede svou dceru uličkou, nebo kluk, který pomáhá staré paní přes silnici. Ale já jsem zjistil, že se mi to líbí. Připadal jsem si jako muž minulé éry, kdy se ženy doprovázely ne proto, že by nemohly jít sami, ale protože je muži více respektovali, protože ženy byly něco, o co bylo třeba pečovat a s čím se muselo jednat opatrně.

„Bývaly doby, kdy bylo všechno na světě krásnější.“ Cítil jsem, jak ta slova opouští mé rty a překvapilo mě to. Neměl jsem v úmyslu říct je nahlas.

„Co tím myslíš?“ Zdála se potěšená mým prohlášením. Takže jsem pokračoval.

„Pokud se podíváš na staré fotky…“ můj hlas rozpačitě utichl, když jsem si uvědomil, že ona se na staré fotky podívat nemůže.

Ale ona mě elegantně zachránila. „Kdybych se podívala na staré fotky, co bych viděla?“

„Měli méně. Ale měli víc. Zdá se mi, že se lidé více starali o svůj majetek a vystupování. Ženy se nastrojily a muži nosili obleky. Nosili klobouky, rukavice a dobře upravené věci. Mluvili jinak, opatrněji a kultivovaněji. Stejný jazyk, ale úplně jiný. Dokonce i budovy a nábytek byly krásné – vyráběné s důrazem na detail. Já nevím… Svět měl více elegance. Možná to bylo tím.“

„Ach, ty časy, kdy si muži nevydělávali zápasením a ženy netancovaly u tyčí,“ řekla a měla v hlase úsměv.

„Muži bojovali vždycky. Ženy tancovaly vždycky. Jsme tak staromódní, jak to jen jde,“ střelil jsem zpátky. „Jsme nadčasoví.“

„Hezká záchrana,“ zachechtala se a já se tiše zasmál.

Tiše jsme šli dál a za několik minut mi došlo, že jsem neměl tušení, kam jdeme.

„Kde bydlíš?“

„Neměj strach, velký chlape. Vím, kde jsme. Na dalším rohu odbočíme vpravo. Bydlím v tom starém domě, ke kterému vede třicet kroků.“

„Bydlíš v jedné z těch starých vilek?“

„Ano. Bydlím. Postavil to můj pra-pradědeček, když už mluvíme o dobách, kdy byl svět krásnější. Hádám, že můj dům už není tak krásný, jako kdysi. Ale v mé hlavě všechno vypadá nádherně. Výhody slepé dívky.“

„Řekla jsi třicet kroků. Co? To počítáš kroky?“ Slyšel jsem ve svém hlase úžas a přemýšlel, jestli ho slyšela taky.

„Většinou. Ale jsem méně pozorná, když jde někde se mnou. Vím, kde končí chodník, kde jsou stromy a výmoly.“

„To je úžasné.“

„No, vyrostla jsem tady a viděla jsem to na vlastní oči. Pořád to vidím v hlavě. Bylo by to těžší, kdybych musela začít na nějakém novém místě.“

„Tak co se stalo?“

„Vzácné onemocnění s nóbl jménem, které bys pravděpodobně zapomněl hned, jak bych ho vyslovila. Neuvědomili jsme si, co se děje, až dokud nebylo pozdě. A i kdybychom to věděli dřív, pravděpodobně už by se s tím nedalo nic dělat.“

„Kolik ti bylo?“

„Jedenáct.“

Polkl jsem. Můj život se v jedenácti taky změnil. Ale úplně jiným způsobem. Než jsem to mohl okomentovat, Amelie zastavila.

„Tady bydlím. To je ono.“ Natáhla hůl a poklepala chodník před sebou a otočila se k malému železnému oplocení a zastavila se, zatímco její hůl rachotila. Pustila mou paži a odstoupila, nahmatala západku na vratech a lehce jí uvolnila. Ten dům byl starý, několik století a možná víc, ale pořád byl nádherný, i když nádvoří a velkou terasu pokrýval sníh a temnota. Z horních oken se rozsvítilo světlo a byly slyšet kroky. Amelie vypadala spokojeně, takže jsem zůstal u brány a čekal, až se dostane v bezpečí do domu. V polovině cesty se zastavila a lehce se otočila.

„Davide?“ zeptala se a hlas se jí zvedl v otázce, jako by si nebyla jistá, jestli jsem zůstal.

„Jo?“

„Děkuji, že jsi mě doprovodil domů.“

„Nemáš zač.“

Počkal jsem, než se za ní zavřely vchodové dveře a otočil jsem se. Přestalo sněžit a svět byl tak klidný, že jsem si zpíval, sem tam zavřel oči a počítal kroky a přemýšlel, jaké by to bylo vůbec nevidět a jak asi skončila slepá dívka v mém klubu.

(konec kazety)

**

MOSES

MILLIE SÁHLA PO diktafonu, posunovala prsty po tlačítkách, dokud nenahmatala ten, který chtěla. Potom ho stiskla a Tagův hlas ustal. Svírala ten přehrávač, jako by držela přímo tu vzpomínku. Místnost byla naplněná napětím a očekáváním. Slyšel jsem to v Tagově hlase, cítil jsem to v tom, jak si pamatoval detaily a poznal jsem jeho obdiv, když počítal kroky. Vtáhl mě dovnitř a já jsem na moment zapomněl, kde jsem. Ale teď jsem se cítil trapně, dotěrně a chtěl jsem si zakrýt uši rukama.

„Nepřestala jsem na něj myslet a ta písnička Blaka Sheltona mi zůstala v hlavě,“ řekla Millie tiše. „Byl tak milý. A silný. Cítila jsem jeho sílu, když šel vedle mě. Tu noc jsem snila o tom, jaká byla jeho paže, když jsem na ní měla ruku. Hned potom, co jsem ztratila zrak, jsem pořád snila v obrazech. Milovala jsem to, protože jsem mohla vidět, když jsem šla spát. Ale čím víc let ubíhalo, tím víc se začaly mé sny podovat realitě. Někdy pořád sním v obrazech, ale většinou je to jen o vůních, pocitech a zvucích.“

Millie se náhle zastavila, jako by jen přemýšlela nahlas a teprve teď si vzpomněla, že tam pořád jsem. Uvažoval jsem, že promluvím, než mi řekne něco dalšího, co by chtěla udržet v soukromí, ale najednou se zase rozmluvila.

„Měla jsem pár rande naslepo.“ Usmála se mým směrem, aby mi dala najevo, že si je vědoma mé přítomnosti a já se zasmál, což byl pravděpodobně její úmysl.

„Slepé rande naslepo. Měla jsem rande s několika slepými kluky, které jsem znala. Jeden kluk, se kterým jsem randila, trval na tom, že je ‚zrakově postižený‘.“ Amelie udělala rukama uvozovky ve vzduchu. „Nerozuměla jsem tomu. Pro mě to bylo stejné jako někomu říkat ‚bez dostatku melaninu‘ místo toho jim rovnou říkat ‚běloši‘. Lidé jsou tak divní. Já jsem bílá slepá holka. Jsem dvaadvacetiletá, bílá, slepá holka. Můžeme tomu prostě říkat tak, jak to je?“

Znovu jsem se zasmál a přemýšlel, kam tím mířila, ale rád jsem jí nechal mluvit. Napadlo mě, jestli ví, že jsem černý. Byl to docela úžasný pocit, vědět, že na tom pro jednou opravdu nezáleželo.

„Randila jsem i s kluky, kteří viděli – víš, ti zrakově nepostižení.“ Tomu označení se zasmála. „Ale nebylo jich moc. Jen pár. Dohodila mi je moje sestřenice Robin. A jsem si dost jistá, že byl každý z nich extrémně neatraktivní. Oškliví, podivní, uhrovatí a obecně odmítáni ženami. Což bylo v pořádku. Mohla bych předstírat, že každý z nich vypadá milionově a nepoznala bych rozdíl. Ta představa v mé hlavě byla ta jediná, která se počítala, ne? Ale jednou se mě Robin snažila dát dohromady s neslyšícím a to už jsem si dupla. Nebylo to kvůli toho, že byl hluchý, ale jak si myslela, že asi budeme komunikovat? Robin si myslí, že když jsem zdravotně postižená, musím randit jen se zdravotně postiženými. Protože, samozřejmě, jak by mě mohl chtít někdo jiný, že?“ Millie hlas se zlomil a ona se okamžitě zasmála. „A jéje. Udeřily moje nervy.“

„To není pravda,“ vyzval jsem jí.

„Někdy je,“ zašeptala a já jsem poznal, že přemýšlí o tom, jak velká pravda to byla, když přišlo na Taga

„Najednou jsem doufala, že David není hezký chlap. Doufala jsem, že nevypadá dobře, protože mně na tom nezáleželo a pro všechny ostatní by byl méně žádoucí. Myslela jsem, že když bude vypadat jednoduše, byl by otevřenější pro někoho, jako jsem já.“ Pomalu vydechla, skoro smutně.

„Ale věděla jsem, že je krásný. Bylo to tím, jak se nesl, jeho sebedůvěra a jeho laskavost. Uvažovala jsem, že se na něj zeptám holek v práci. Ale byla jsem zbabělá. Nechtěla jsem, aby se mi smály nebo mě litovaly. Říkala jsem si, že budeme moct být alespoň přátelé. Zdál se tomu otevřený.“

Nevěděl jsem, co říct. Byl jsem fascinován. Ale nevěděl jsem, co říct. Millie prostě seděla a svírala diktafon. A potom, bez dalšího komentáře, znovu stlačila tlačítko na přehrání.