TM - 6. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Teď je večer. S každou minutou jsem víc a víc zneklidněná, protože zase uvidím svého věznitele. Novele, kterou čtu, už nevěnuju pozornost, tak ji odložím a chodím dokola po pokoji. Mám na sobě oblečení od Beth, které mi předtím přinesla. Není to nic, co bych si vybrala, ale je to lepší než župan. Sexy bílé krajkové kalhotky a k tomu stejná podprsenka. Pěkné modré letní šaty se zapínáním vepředu. Všechno mi sedí perfektně, což mě děsí. Pronásledoval mě? Zjišťoval si o mně věci, třeba jako velikost oblečení? Z té myšlenky se mi dělá špatně.

Snažím se nemyslet na to, co se stane, ale je to nemožné. Nevím, proč jsem si tak jistá, že dnes večer přijde. Třeba má harém plný žen po celém ostrově a každou navštěvuje jednou týdně, jako to dělají sultánové. Přesto vím, že tu za chvíli bude. Včera v noci se navnadil. Vím, že se mnou neskončil.

Nakonec se dveře otevřou. Vejde dovnitř, jako by to tu vlastnil. Což je samozřejmě pravda. Znovu mě zasáhne jeho mužnost. Mohl by se živit jako model nebo filmová hvězda, s jeho obličejem. Pokud by na světě byla nějaká nespravedlnost, byl by malý nebo by mu tu dokonalost hyzdila jizva na tváři. Ale ne. Je vysoký a svalnatý, skvěle souměrný. Vzpomenu si, jaké to bylo mít ho v sobě, a pocítím nevítané vzrušení.

Má na sobě opět džíny a tričko. Tentokrát šedé. Vypadá to, že rád nosí jednoduché oblečení, a dělá dobře. Nepotřebuje nic lepšího. Usměje se na mě svým úsměvem padlého anděla – temně a svůdně zároveň. „Ahoj, Noro.“ Nevím, co mu říct, takže řeknu první věc, která mi přijde na mysl. „Jak dlouho mě tu budeš držet?“ Lehce nakloní hlavu na stranu. „Tady v pokoji? Nebo na ostrově?“

„Obojí.“

„Beth ti to tady zítra ukáže, můžete si jít zaplavat, kdybys chtěla,“ řekne a přiblíží se ke mně. „Nebudeš tu zavřená, pokud neuděláš nějakou blbost.“

„Jako třeba?“ zeptám se a srdce mi začne bít rychleji, když si vedle mě stoupne a pohladí mě po vlasech.

„Pokusit se zranit Beth nebo sebe.“ Jeho hlas je tichý, pohled hypnotizující a způsob, jakým se mě dotýká, mě podivně uklidňuje. Mrknu, snažíc se přerušit jeho kouzlo. „A co ostrov? Jak dlouho mě tu budeš držet?“

Jeho ruka se dotkne mého obličeje a přejede mi po tváři. Přistihnu se, že se nahnu blíž tomu dotyku, jako kočka, kterou někdo hladí. Na ústech se mu objeví úsměv. Ten zmetek ví, jak na mě působí. „Doufám, že dlouho,“ odpoví.

Z nějakého důvodu mě to nepřekvapí. Neobtěžoval by se mě přivést celou tu cestu sem, kdyby si to se mnou chtěl jen párkrát rozdat. Jsem vyděšená, ale ne překvapená. Seberu veškerou svou odvahu a zeptám se na logickou otázku. „Proč jsi mě unesl?“

Úsměv se mu vytratí z tváře. Neodpoví, jen se na mě dívá svýma modrýma očima. Začnu se třást. „Máš v plánu mě zabít?“

„Ne, Noro, nezabiju tě.“ Jeho záporná odpověď mě uklidní, i když by klidně mohl lhát.

„Prodáš mě?“ Stěží ty slova dostávám z úst. „Jako prostitutku nebo tak něco?“

„Ne,“ řekne tiše. „Nikdy. Jsi moje, jenom moje.“

Cítím se trochu klidněji, ale stejně je tu jedna věc, kterou musím vědět. „Ublížíš mi?“

Chvíli neodpovídá. V očích mu temně zableskne. „Nejspíš,“ řekne potichu. A pak se ke mně nahne a políbí mě, svými teplými rty se jemně dotkne mých. Na moment tam ztuhle stojím, neodpovím. Věřím mu. Vím, že mluví pravdu, když říká, že mi ublíží. Je na něm něco, co mě děsí – co mě děsí od samého začátku. Není jako kluci, se kterými jsem randila. Je schopný čehokoliv. A já jsem mu zcela vydaná na milost. Přemýšlím, že bych se s ním znovu pokusila prát. V mé situaci by to bylo normální. Byla by to odvážná věc. Ale přesto to neudělám. Cítím z něj temnotu. Je s ním něco špatně. Jeho vnější krása skrývá něco obrovského. Nechci to vypustit. Nevím, co by se stalo, kdybych to udělala. Takže tam klidně stojím v jeho objetí a nechám ho mě líbat. A když mě znovu zvedne a vezme do postele, nesnažím se nijak protestovat. Místo toho zavřu oči a oddám se mu.

***

Je opět ohleduplný. Měla bych se ho bát – a taky bojím – ale vypadá to, že si moje tělo užívá kombinaci strachu a vzrušení. Nevím, co to o mně vypovídá. Ležím tam se zavřenýma očima, když mi sundává oblečení. Nejdříve rozepne knoflíky na šatech, jako by rozbaloval dárek. Jeho ruce jsou silné a jisté; žádný náznak nešikovnosti nebo zdrženlivosti. Je evidentní, že s dámským oblečením má nemalé zkušenosti. Po té, když jsou šaty rozepnuté, se na chvíli zastaví. Pocítím na sobě jeho pohled a zajímá mě, co vidí. Vím, že mám pěkné tělo; hubené a opálené, i když ne tak zaoblené, jak bych chtěla. Přejede svými prsty dolů na břicho, což mě roztřese. „Tak krásná,“ řekne jemně. „Tak krásná pokožka. Měla bys nosit jen bílou. Sedí ti.“

Neodpovím, jen stisknu víčka pevněji. Nechci, aby se na mě díval, nechci, aby si užíval pohled na moje tělo ve spodním prádle, které mi vybral. Přeju si, aby mě jen ošukal a odešel, místo toho, aby tady sehrával parodii na lásku. Ale nemá v úmyslu mi to usnadnit. Jeho ústa následují stejnou cestu, jako prsty. Na břichu ucítím teplo a vlhko, pak se posune níž a já instinktivně semknu nohy k sobě. Nevypadá, že se mu to líbí, a jeho ruce mi nohy od sebe tvrdě rozevřou, prsty se mi zaryjí do kůže. Zanaříkám při tom a snažím se uvolnit nohy, abych předešla dalšímu násilí. Jeho sevření povolí a ruce zjemní. „Moje krásná, sladká holčičko,“ zašeptá a já pocítím jeho dech na mých citlivých místech. „Zpříjemním ti to.“ A pak mě tam políbí a jazykem obkrouží můj klitoris, vcucne ho a okusuje. Jeho vlasy mě lechtají na vnitřní straně stehen a rukama mi stále drží nohy od sebe. Zavrtím se a vykřiknu. Rozkoš je tak intenzivní, že na všechno zapomenu, a uvědomuju si jen teplo a napětí uvnitř.

Dovede mě k okraji, ale nenechá mě ho přejít. Pokaždé, když se přiblížím k orgasmu, přestane a změní rytmus. Frustrací z toho šílím. Přistihnu se, jak naléhám, prosím a vycházím mu tělem vstříc. Když mě konečně nechá dosáhnout vrcholu, celé mé tělo zaplaví taková úleva a zároveň silná intenzita. Z nějakého důvodu začnu brečet, když je po všem. Slzy mi tečou z koutků očí a stékají po spáncích, vsakují se mi do vlasů a polštáře. Zdá se, že se mu to líbí, protože vyšplhá nahoru po mém těle a nejdřív slzy slíbává a pak je olizuje. Jeho silné ruce mě hladí po kůži, třou se o mě. Bylo by to uklidňující, kdyby jeho ztuhlý penis nečekal u mého vstupu.

Nejsem uvnitř zcela zahojená, takže to opět bolí, když do mě vstoupí. Dokonce, i když jsem vlhká z předchozího orgasmu, nevklouzne do mě lehce, aniž by mě roztrhl. Místo toho tlačí pomalu, pozvolna, dokud si na něj nepřivyknu.

Zkousnu si spodní ret, snažíc se vypořádat s pálením a pocitem zaplnění. Budu někdy schopná ho jednoduše přijmout? Zažiju s ním někdy rozkoš bez bolesti?

„Otevři oči,“ nařídí mi šeptem. Poslechnu, i když přes závoj slz skoro nic nevidím. Dívá se na mě a pomalu se začne pohybovat. V jeho očích vidím něco triumfálního. Teplo jeho těla mě obklopí, váha jeho těla mě tlačí do postele. Je ve mně, na mně a všude kolem mě. Nemůžu ani utéct do soukromí mé mysli. A v ten moment se cítím, jako by mě ovládal, jako by si bral víc, než jen moje tělo. Jako by si nárokoval něco hlubokého ve mně, jako by chtěl přivést na povrch něco, o čem nevím, že existuje. Protože v jeho náručí zažívám něco, co jsem ještě nikdy necítila.

Primitivní a naprosto iracionální pocit někomu patřit.

***

Během noci si mě vezme ještě dvakrát. Ráno jsem unavená a odřená uvnitř – přesto ale zažiju tolik orgasmů, že je přestanu počítat. Odejde ode mě někdy ráno. Jsem tak vyčerpaná, že si jeho odchodu ani nevšimnu. Spím tvrdě a beze snů. Když se vzbudím, je už po poledni.

Vstanu, vyčistím si zuby a vysprchuju se. Na vnitřní straně stehen vidím jeho suché semeno. Dnes taky kondom nepoužil. Znovu přemýšlím nad pohlavně přenosnými nemocemi. Zajímá se o to vůbec Julian? Nejspíš se nebojí, že by ode mě mohl něco chytit na základě mých nulových zkušenosti, ale já se bojím, že chytnu něco od něj. Zvednu levou ruku a nahmatám malou stopu po implantované antikoncepci. Díky bohu za paranoiu mé matky, co se těhotenství týče. Kdybych to neměla… zbavím se té myšlenky.

Po té, co odejdu z koupelny, přijde Beth a donese mi další jídlo a oblečení. Tentokrát mnohem tradičnější snídani: omeletu se zeleninou a sýrem, kousek toustu a čerstvé tropické ovoce. Znovu se na mě usmívá, nejspíš se rozhodla na incident s vidličkou zapomenout. „Dobré ráno,“ řekne zpěvavě.

Nadzvednu obočí. „Dobré ráno i tobě,“ odpovím sarkasticky.

I přes evidentní pokus ji popíchnout, se Beth usměje ještě víc. „Nebuď takový bručoun. Julian řekl, že dnes můžeš opustit pokoj. Není to pěkné?“

Popravdě to pěkné je. Dá mi příležitost prozkoumat mé vězení, zjistit, jestli jsem opravdu na ostrově. Možná jsou tu kromě Beth i jiní lidé – lidé, kteří budou s mým utrpením sympatizovat. Možná najdu telefon nebo počítač. Kdybych jen mohla poslat SMS nebo email rodičům, mohli by zajít na policii a pak by mě zachránili.

Při myšlence na mé rodiče mě zabolí na hrudi a v očích se mi objeví slzy. Musí být strachy bez sebe, ptát se, co se stalo, jestli jsem stále naživu. Jsem jejich jediné dítě a máma mi vždycky říkala, že jestli se mi něco stane, umře. Doufám, že to nemyslela vážně.

Nesnáším ho. A nesnáším ženu, která se na mě právě teď usmívá.

„Jasně, Beth,“ řeknu. Nejradši bych ji vyškrábala ten její úsměv z tváře. „Je super odejít z malého vězení do většího.“

Protočí oči a posadí se na židli. „Jsi tak dramatická. Prostě sněz to jídlo a pak ti to tu ukážu.“

Přemýšlím, že nic nesním, ale mám hlad. Takže sním úplně všechno z talíře. „Kde je Julian?“ zeptám se mezi sousty. Zajímá mě, kde tráví celý den. Zatím jsem ho viděla jen v noci.

„Pracuje,“ vysvětlí Beth. „Má hodně zakázek, na které musí dávat pozor.“

„Jaké zakázky?“

Pokrčí rameny. „Všelijaké.“

„Je kriminálník?“ zeptám se bez obalu.

Zasměje se. „Proč si to myslíš?“

„Um, možná proto, že mě unesl?“

Zasměje se znovu, zavrtí hlavou, jako bych řekla něco vtipného. Chci ji praštit, ale ovládnu se. Musím se o svém okolí dozvědět co nejvíc, než něco takového zkusím. Nechci skončit zamčená v pokoji, pokud se tomu můžu vyhnout. Mé šance na útěk budou mnohem větší, když budu mít svobodu. Takže se zvednu a chladně se na ni podívám. „Můžu jít.“

„Pak si obleč plavky,“ řekne a ukáže směrem k hromádce oblečení, které přinesla, „a můžeme jít.“

***

Než vyjdeme ven, ukáže mi Beth zbytek domu. Je prostorný a hezky vybavený. Zařízení je moderní, jen s jemným nádechem tropického vlivu a asijských motivů. Dominují světlé barvy, ačkoliv sem a tam zahlédnu různé druhy barev, jako třeba červenou vázu nebo modrou sošku draka. Jsou tu čtyři ložnice – tři nahoře a jedna dole. Kuchyně je v prvním poschodí a je nádherná. Jsou tam špičkové spotřebiče a lesklá žulová kuchyňská linka.

Je tu také jeden pokoj, o kterém Beth říká, že je Julianova pracovna. Je v prvním poschodí a je evidentní, že do ní smí jen on. Tam se stará o své obchodní záležitosti. Když procházíme kolem, dveře jsou zavřené.

Jakmile skončíme s prohlídkou domu, strávím s Beth dvě hodiny procházením ostrova. Rozhodně jde o ostrov – o tom mi nelhala. Je široký asi čtyři kilometry a kilometr a půl dlouhý. Podle Beth jsme někde v Tichém oceánu a nejbližší lidská populace je asi 700 kilometrů daleko. To zdůrazní několikrát, jako by se bála, že jsem si vzala do hlavy odsud uplavat.

Neudělala bych to. Nejsem dobrý plavec a nechci se zabít. Snažila bych se ukrást loď.

Vyjdeme na nejvyšší místo na ostrově. Je to malá hora – nebo velký kopec, záleží na definici těchto věcí. Výhled odsud je nádherný – zářivě modrá voda všude, kam oko dohlédne. Na jedné straně ostrova má oceán jiný odstín modré, tyrkysovější, a Beth mi prozradí, že je to skvělé místo na šnorchlování.

Julianův dům je na ostrově jediný. Stojí na straně od hory, trošku dál od pláže a vypadá vznešeně. Beth mi vysvětlí, že jde o nejchráněnější oblast; dům je chráněný před silným větrem a oceánem. Přežil několik tajfunů s minimálním poškozením. Přikývnu, jako by mě to zajímalo. Nemám v úmyslu tu zůstat do dalšího tajfunu. Touha uprchnout je silná. Neviděla jsem sice žádné telefony a počítače, když mi Beth ukazovala dům, ale to neznamená, že tu nejsou. Jestliže může Julian pracovat z ostrova, pak tu musí být nějaké internetové připojení. A pokud jsou tak pošetilí, že mě nechají se volně pohybovat po ostrově, najdu způsob, jak se spojit s venkovním světem.

Naši prohlídku skončíme na pláži poblíž domu.

„Chceš si zaplavat?“ zeptá se Beth a sundá si tričko a šortky. Pod nimi má modré plavky. Je štíhlá a opálená, vypadá, že je ve skvělé kondici, což mě přivede k myšlence, kolik jí asi je. Postavou by odpovídala teenagerovi, ale obličej vypadá starší.

„Kolik ti je?“ zeptám se přímo. Za normálních okolností bych takhle netaktní nikdy nebyla, ale je mi jedno, jestli ji urazím. Co záleží na sociálních konvencích, když vás drží v zajetí šílenci?

Usměje se, nevypadá, že by ji ta otázka urazila. „Je mi třicet sedm,“ odpoví.

„A Julianovi?“

„Dvacet devět.“

„Jste milenci?“ Nevím, proč se na to ptám. Jestli na mě nějakým způsobem žárlí, nedává to na sobě znát.

Ta otázka Beth rozesměje. „Ne, nejsme.“

„Proč ne?“ Nemůžu uvěřit, že jsem tak přímá. Byla jsem vychovaná, abych byla vždy zdvořilá, ale tady je mi nějakým způsobem jedno, co si o mně lidé myslí. Vždycky jsem se snažila lidi potěšit a být na ně milá, ale s touhle ženou to v úmyslu nemám. Přestane se smát a vážně se na mě podívá. „Protože nejsem to, co Julian chce nebo potřebuje.“

„A to je co?“

„To jednoho dne zjistíš,“ řekne tajemně a pak odejde do vody. Chvíli se za ní dívám, zvědavost mě sžírá, ale vypadá to, že s mluvením skončila. Místo toho se ponoří a začne jistě plavat. Venku je teplo a jsem ze slunce unavená. Písek je bílý a vypadá jemně, voda se třpytí a láká mě. Chci tohle místo nenávidět, ale navzdory všemu musím uznat, že je to nádherný ostrov. Nemusím jít plavat, pokud nechci. Nevypadá to, že by mě Beth nutila. Ale zdá se mi špatné, užívat si pláž, zatímco je moje rodina určitě strachy bez sebe. Ale vábení vody je silnější. Vždycky jsem milovala oceán, dokonce, i když jsem byla na pláži jen párkrát v životě. Tenhle ostrov je moje představa ráje, navzdory tomu, že patří hadovi. Chvíli se rozmýšlím, ale pak si sundám oblečení a sandály. Mohla bych si tohle malé potěšení odepřít, ale jsem až moc pragmatická. Nemám žádné iluze o svém statusu tady. Julian nebo Beth by mě mohli kdykoliv zavřít, mučit mě hlady nebo mě bít. Jen proto, že se ke mně doteď chovali docela hezky, neznamená, že v tom musí pokračovat. V mé nejisté situaci je každá chvilka potěšení vzácná – protože nevím, co má pro mě budoucnost připravené. Jestli vůbec ještě někdy pocítím štěstí. Takže se přidám k mému nepříteli v oceánu, nechám smýt vodu svůj strach a zchladit vztek, který mi svírá žaludek.

Plaveme, pak se opalujeme v písku, pak plaveme zase. Víc se nevyptávám a Beth vypadá, že ticho přerušit nechce. Zůstaneme na pláži další dvě hodiny a pak se konečně vrátíme do domu.