TM - 17. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Po tom dni se můj vztah s Beth trochu posune, ale jde jen o nepatrnou změnu. Už není tak zatvrzelá v tom, držet mě dál od sebe a já pomalu poznávám člověka za tou pichlavou maskou.

„Vím, že si myslíš, že to máš těžké,“ řekne jednoho dne, když jsme spolu na rybách, „ale věř mi, Noro, Julianovi na tobě opravdu záleží. Máš štěstí, že máš někoho jako je on.“

„Štěstí? Proč?“

„Protože nehledě na to, co Julian udělal, není zrůda,“ odpoví vážně. „Nechová se vždycky tak, jak to společnost považuje za správné, ale není zlý.“

„Ne? A kdo je pak zlý?“ Jsem opravdu zvědavá jak Beth to slovo definuje. Pro mě osobně jsou Julianovy činy ztělesněným zlem – nezávisle na mých citech k němu.

„Zlý je někdo, kdo zabije dítě,“ řekne Beth a zírá do modré vody. „Zlý je někdo, kdo by prodal své třináctileté dítě do mexického nevěstince…“ Na chvíli se odmlčí a pak přidá, „Julian není zlý. V tom mi můžeš věřit.“

Nevím, co říct, tak jen pozoruju vlny narážející do pobřeží. Hruď mám staženou. „Zachránil tě Julian od tohoto zla?“ zeptám se po chvíli, když jsem si jistá, že mám hlas klidný.

Otočí hlavou a podívá se na mě. „Ano,“ odpoví tiše. „Zachránil. Zničil to zlo pro mě. Podal mi zbraň a nechal mě ji na ty muže namířit – na ty, kteří zabili mou dcerku. Víš, Noro, vzal opotřebovanou, zlomenou děvku a pomohl jí dát život zase do pořádku.“

Dívám se Beth do očí, cítím, jak se mi uvnitř stahují vnitřnosti. Je mi špatně. Má pravdu: nechápala jsem, co znamená trpět. Čím si prošla, se se mnou nedá srovnávat.

Usměje se na mě, nejspíš si užívá ticho. „Život není nic jiného, než posraná ruleta,“ pronese lehce, „kde se kolo točí a ukazuje na špatná čísla. Můžeš kvůli tomu všemu brečet, jak jen chceš, ale pravdou je, že ne vždy vyhraješ.“

Polknu. „To není pravda,“ řeknu, hlas mám chraplavý. „Vždycky to takhle není. Tam venku je úplně jiný svět – svět, kde žijí normální lidé, kde se nikdo nesnaží ti ublížit-“

„Ne,“ odpoví Beth tvrdě. „To se ti zdá. Tenhle svět je tak skutečný jako Disney pohádky. Možná jsi žila jako princezna, ale většina lidí ne. Normální lidé trpí. Ubližují jim, umírají a ztrácí své milované. A navzájem si ubližují. Cupují se na kousky jako predátoři, kterými také jsou. Bez světla není tmy, Noro: ta tma nás všechny dožene.“

„Ne.“ Nevěřím ji. Nechci tomu věřit. Tenhle ostrov, Beth, Julian – je to anomálie, nic, co by bylo běžné. „Ne, to není-“

„Je to tak,“ řekne Beth. „Možná si to zatím neuvědomuješ, ale je to pravda. Potřebuješ Juliana stejně tak, jako on potřebuje tebe. Může tě ochránit, Noro. Může tě udržet v bezpečí.“

Vypadá, že je tím naprosto přesvědčená.

***

„Dobré ráno, miláčku,“ zašeptá mi známý hlas do ucha, vzbudí mě. Otevřu oči a uvidím Juliana, jak se přese mě naklání. Musel přiletět hned ze schůzky, protože na sobě má oblek místo klasického, běžného oblečení. Projede mnou radost. S úsměvem zvednu ruce, položím mu je kolem krku a přitáhnu si ho blíž. Přitulí se ke mně, jeho teplé, těžké tělo mě zatlačí do matrace. Přitisknu se k němu a projede mnou vzrušující pocit chtíče. Bradavky mi ztvrdnou, celé mě tělo se pod jeho dotykem rozplývá.

„Chyběla jsi mi,“ vydechne mi do ucha a já se zachvěju, stěží potlačím sten, když mi pusou přejede přes krk ke klíční kosti. „Líbí se mi, když jsi taková,“ zamumlá, zasypává mou horní polovinu těla polibky, „vřelá, hebká, ospalá… a moje…“ Tentokrát zasténám, když se pusou přiblíží k pravé bradavce a vsaje ji do úst. Jedna jeho ruka vklouzne pod přikrývku a mezi mé nohy, a mé steny se zintenzivní, když mě začne hladit po mé kundičce, kroužit prstem kolem klitorisu.

„Pojď si pro mě, Noro,“ nařídí jemně, vyvíjí víc tlaku na něj, a já se roztříštím na milion kousků, celé mé tělo se napne a vybuchne na jeho rozkaz. „Hodná holka,“ zašeptá a dál si hraje s mým přirozením, přivádí mě k orgasmu. „Tak hodná, sladká holka…“

Když vzrušení dozní, odtáhne se a začne se vysvlékat. Hladově ho sleduju, neschopná dostat vlhkost z očí. Je nádherný, tak strašně ho chci. Nejdřív sundá košili, odhalí široká ramena a pevné břicho. Nemůžu se dál udržet. Posadím se, natáhnu se po zipu jeho kalhot, ruce se mi třesou nedočkavostí.

Prudce vydechne, když se má dlaň dotkne jeho tvrdého penisu. Jakmile ho úspěšně osvobodím, chytnu ho do dlaně a skloním hlavu, strčím si ho do pusy.

„Bože, Noro!“ zasténá, chytí mě za vlasy a přitlačí boky směrem ke mně. „Oh, bože, zlato, to je tak příjemné…“ Prsty mu sjedou do mých vlasů, proplete je s pár pramínky. Pomalu ho nasaju hlouběji, otevřu pusu, jak to jen jde, abych ho dostala co nejdál.

„Bože…“ jeho steny mě dělají radost, lehce stisknu jeho koule, užívám si jejich tvrdost v ruce. Jeho penis ztvrdne ještě víc a vím, že už bude, ale k mému překvapení se odtáhne a udělá krok dozadu. Dýchá těžce, oči mu září jako modré diamanty, ale donutí se kontrolovat dost dlouho na to, aby si svlékl zbytek oblečení a lehl si na mě. Silné ruce mi obtočí kolem zápěstí, zvedne mi je nad hlavu a boky si položí mezi mé roztažené nohy, penisem mě tlačí do mého přirození. Pozoruju ho se směsicí obav a vzrušení; vypadá božsky a divoce, obličej stažený chtíčem. Dnes nebude ani trošku něžný – to můžu vidět.

A mám pravdu. Vstoupí do mě tvrdým přírazem, vjede do mě tak daleko, že vydechnu, mám pocit, že mě rozpůlí. A přesto na něj mé tělo reaguje, vytváří víc vlhkosti, usnadňuje mu to. Šuká mě divoce, bez milosrdenství, ale mé výkřiky jsou plné rozkoše. Napětí ve mně se uvolní ještě předtím, než sám dosáhne vrcholu.

***

U snídaně jsem trochu rozbolavělá, ale šťastná. Julian je tu a můj svět je v pořádku. Zdá se, že je také v dobré náladě, utahuje si ze mě za zhlédnutí celé řady Přátel během jednoho týdne a vyptává se na mé běžecké časy. Líbí se mu, že jsem poslední dobou tak sportovně založená – nebo možná spíš mé výsledky. Fyzicky jsem v nejlepší kondici, v jaké jsem kdy byla, a je to vidět. Mé tělo je štíhlé a pevné. Jsem chodící reklamou na benefity zdravého životního stylu, hodně čerstvého vzduchu a pravidelného cvičení. Vlasy mi rostou bez náznaků roztřepených konečků a pokožku mám dokonale jemnou a opálenou. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem měla na obličeji pupínek.

„Posledně jsem zaběhla tři míle za 16 minut a 20 sekund,“ řeknu Julianovi bez zbytečné skromnosti. „Vsadím se, že bych porazila hodně chlapů.“

„To je fakt,“ souhlasí, ale v očích má pobavený pohled. „To já bych nejspíš nezvládl.“

„Vážně?“ Líbí se mi myšlenka, že bych Juliana v něčem mohla poradit. „Nechceš to zkusit? Ráda bych si s tebou zazávodila.“

„Nedělej to, Juliane,“ řekne se smíchem Beth. „Je rychlá. Běhala rychle už předtím, ale teď je z ní raketa.“

„Vážně?“ Nadzvedne obočí. „Raketa, jo?“

„Přesně tak,“ podívám se na něj vyzývavě. „Chceš si zazávodit nebo jsi posera?“

Beth se začne dusit smíchy a Julian se zašklebí, hodí po ní kousek chleba. „Zmlkni, zrádkyně.“

Směju se jejich škádlení, hodím kousek chleba po Julianovi a Beth nám oběma vynadá. „To já budu muset tohle všechno uklízet,“ zamračí se. Julian jí slíbí, že jí pomůže sesbírat drobky, uklidní její náladu jedním ze svých milionových úsměvů.

Když je takový, jeho šarm je jako živoucí věc, pohlcuje mě, pomáhá mi zapomenout na mou situaci. Někde vzadu mé mysli vím, že nic z toho není skutečné – že tenhle pocit spojení, tohle kamarádství, je jen představa – ale s každým dnem mi na tom záleží méně a méně.

Cítím, jako bych byla dvojitá osobnost: žena, která je zamilovaná do svého nádherného, nemilosrdného zabijáka sedícího vedle u stolu a žena, která tohle všechno sleduje z povzdálí s pocitem úzkosti a nepochopení. Po snídani se převléknu do běžeckého oblečení – šortky a sportovní podprsenka – a jdu si číst knížku na verandu, abych strávila jídlo před během. Julian jde jako vždy do své kanceláře. Obchody nepočkají jen proto, že je na ostrově; impérium s ilegálními zbraněmi vyžaduje jeho pozornost. Zatímco Julian o své práci málokdy mluví, během posledních měsíců jsem se o tom dozvěděla něco víc. Z toho, co vím, je můj věznitel hlavou mezinárodní firmy, specializující se na výrobu a distribuci špičkových zbraní a určitého typu elektroniky. Jeho klienti jsou takové organizace, které si nemohou obstarat zbraně legální cestou.

„Obchoduje s nějakými opravdu nebezpečnými sráči,“ řekla mi jednou Beth. „Psychopaty, většinou. Nevěřila bych jim.“

„Tak proč to dělá?“ zeptala jsem se. „Je bohatý dost. Jsem si jistá, že peníze nepotřebuje…“

„Není to o penězích,“ vysvětlila mi. „Je to o vzrušení z toho, přijímání výzvy. Muži jako Julian si v tom libují.“

Někdy přemýšlím, jestli je to to, co se Julianovi na mě líbí – výzva toho, podrobit si mě jeho vůli, přeměnit mě v to, co potřebuje. Vzrušuje ho myšlenka, že jsem jeho zajatkyně a že si se mnou může dělat, co chce? Vzrušují ho nezákonné věci?

„Připravená?“ Julianův hlas mě vyruší z mých myšlenek. Vzhlédnu od knihy, podívám se na něj – má na sobě černé běžecké šortky a tenisky. Jeho obnažená horní polovina těla je svalnatá, dokonalá, a jeho zlaté opálení se na slunci leskne. Chci se ho dotýkat.

„Jo.“ Vstanu, odložím knihu a začnu se protahovat, koutkem oka sleduju Juliana, jak dělá to samé. Jeho tělo je neskutečné a přemýšlím, jak se udržuje v kondici. Nikdy jsem ho tady na ostrově neviděla cvičit.

„Cvičíš, když jsi na svých obchodních schůzkách?“ zeptám se a pozoruju ho, když se ohne a dotkne se prsty špiček nohou s překvapivou ohebností. „Jak zůstáváš v takové kondici?“

Narovná se a usměje se. „Trénuju s mými muži, když můžu. Řekl bych, že se tomu dá říkat cvičení.“

„Tvými muži?“ Okamžitě se mi objeví v mysli muž, který zmlátil Jakea. Z té vzpomínky se mi udělá zle, ale zatlačím ji zase zpátky hluboko, nechci na to teď myslet. Musím něco udělat, odloučit můj nový život od starého, držet dobré a zlé časy od sebe.

„Mí strážní a další zaměstnanci,“ vysvětlí Julian, když jdeme směrem k pláži. Jdeme rychle, abychom se zahřáli. „Někteří z nich jsou bývalí vojáci námořnictva a trénovat s nimi není žádná sranda, věř mi.“

„Trénuješ s muži z námořnictva?“ Zastavím se a obdařím Juliana tvrdým pohledem. „Dělal sis předtím srandu, že jo? Že bys mě neporazil v běhu?“

Rty se mu přemění do rošťáckého – a svůdného – úsměvu. „Nevím, miláčku,“ řekne opatrně. „Dělal? Zazávodíme si a uvidíme.“

„Dobře,“ řeknu, odhodlaná dát do toho všechno. „Jdeme na to.“

***

Odstartujeme náš závod poblíž stromu, který jsem k tomuhle účelu speciálně označila. Na druhé straně ostrova je další strom, který slouží jako cíl. Pokud poběžíme v písku podél oceánu, jsou to přesně tři míle. Julian počítá do pěti, nastavím si stopky a vyběhneme, oba uvážlivou rychlostí. Když běžím, cítím, jak se mi svaly uvolňují během rytmických pohybů, takže lehce zrychlím, donutím se ze sebe dostat víc, než normálně na tréninku dělám. Julian běží vedle mě, jeho dlouhé kroky mi znesnadňují držet se ho.

Běžíme tiše, nemluvím a já po očku sleduju Juliana. Jsme v půlce a já se začnu potit, rychleji dýchat, ale můj únosce vypadá, že se ještě ani nezadýchal. Je v neskutečné kondici, jeho svaly jsou pokryté kapkami potu. Běží lehce, dopadá na špičky nohou. Závidím mu jeho dlouhé kroky, přeju si, abych měla alespoň čtvrtinu jeho síly a vytrvalosti. Když máme před sebou poslední půl míli, zvýším rychlost, odhodlaná porazit ho i přes evidentní marnou snahu. Pořád ještě není ani zadýchaný a já už lapám po dechu. Také zrychlí a nehledě na to, jak rychle běžím, nemůžu vzdálenost mezi námi navýšit. Je mi nalepen po boku. Když jsme sto metrů před stromem, jsem celá zpocená a každá část mého těla se dožaduje kyslíku. Jsem na pokraji zhroucení a vím to, ale pokusím se být hrdinka a sprintuju k cíli. A když už mám ruku skoro u stromu, abych potvrdila své vítězství, Julianova dlaň se ho dotkne doslova o vteřinu dříve.

Otráveně sklouznu dolů podél stromu a opírám se o něj zády, zatímco Julian se nade mnou naklání. „Mám tě,“ řekne, oči mu září a vidím, že dýchá docela normálně. Zatímco lapám po dechu, odstrčím ho, ale nenechá se. Místo toho se přiblíží ještě víc, vklíní kolena mezi má stehna. V ten samý okamžik mě chytí za zadní stranu kolem, zvedne je k sobě. Nohy se mi ještě víc roztáhnou do sebe a tlačí mě tak svým vzrušením. Náš malý závod ho nejspíš vzrušil. Těžce oddechuju, dívám se na něj, ruce mu obtočím kolem ramen. Stěží zvládnu sedět a on chce sex? Odpověď je ano, protože mě na chvíli postaví na nohy, sundá mi šortky a spodní prádlo, a pak udělá to samé se svým oblečením. Nohy se mi třesou vyčerpáním. Nemůžu uvěřit tomu, co se děje. Kdo chce sex hned po závodě? Jediné, co chci, je si lehnout a vypít hektolitry vody.

Ale Julian má jiné představy. „Klekni si,“ nařídí a zatlačí mě dolů ještě předtím, než mám šanci zareagovat.

Tvrdě dopadnu na kolena a opřu se o ruce. Tahle pozice mi obvykle pomáhá se nadechnout a já vděčně nasaju vzduch. Hlava se mi z horka točí – a také z vyčerpání po běhu – a jen doufám, že neomdlím. Tvrdá, svalnatá ruka mi zajede pod boky, drží mě na místě, a cítím, jak mi jeho penis tlačí do zadku. Omámená a roztřesená čekám na příraz, který nás spojí. Má zrádná kundička je vlhká a třese se na to, co přijde. Odpověď mého těla na Juliana je šílená, směšná, na to, jak se právě cítím.

Odstrčí mi zpocené vlasy ze zad a natáhne se, aby mě políbil na krk, přikryje mě celým svým tělem. „Víš,“ zašeptá, „jsi nádherná, když běžíš. Na tohle jsem čekal od první míle.“ A s tím do mě hluboko zajede a celou mě zaplní. Vykřiknu, ruce se mi zaboří do špíny, když začne přirážet, oběma rukama mě drží za boky, když do mě vjíždí. Všechny smysly jsou v pozoru, soustředí se jen na tohle – na rytmické pohyby jeho boků, bolestivé uspokojení jeho přírazů. Cítím, jako bych uvnitř hořela, umírala z té směsice bolesti, tepla a chtíče. Tlak ve mně je tak velký, nezvladatelný a já zahnu hlavu dozadu se silným výkřikem, když celé mé tělo vybuchne, uvolní rozkoš takovou silou, že málem omdlím. Když se zase vzpamatuju, chová mě Julian v náručí. Je zády opřený o strom a dává mi napít, ujišťuje se, že se nezadusím. „Jsi v pořádku, zlato?“ zeptá se, dívá se na mě se starostí v obličeji.

„Um, jo.“ Pořád mám sucho v krku, ale rozhodně se cítím lépe – a v rozpacích z mé slabosti.

„Neuvědomil jsem si, že budeš tak dehydratovaná,“ řekne a svraští starostlivě čelo. „Proč jsi běžela tak rychle?“

„Protože jsem chtěla vyhrát,“ přiznám se, zavřu oči a vdechuju vůni jeho těla. Voní jako sex a pot, vzrušující kombinace.

„Tady, napij se vody,“ řekne, když otevřu zase oči a poslušně se napiju, jak mi přitiskne láhev k ústům. Láhev je z chlaďáku, který jsem zastrčila na téhle straně ostrova, abych se po běhu mohla napít. Po pár minutách – a celé láhvi vody – mám pocit, že zvládnu zase chodit. Až na to, že mě Julian nenechá jít. Místo toho mě chytne do náruče bez jakéhokoliv náznaku námahy. Jako bych byla panenka. „Drž se mě kolem krku,“ nařídí a já ho obejmu, nechám se nést zpátky do domu.