Enforce - 31. kapitola 1/2

Překlad: Mili

Holky, takhle kapitola je delší než obvykle, a protože bych ji dneska nestihla celou přeložit, tak vám posílám aspoň část (resp. cca 70 %), pač vás nechci připravit o to, jak Tim a Phoenix dostanou na budku :-D.

Zbytek bude zítra, ju ;)? ♥

Zabil bych celý fotbalový tým. Ta myšlenka byla každou minutu lákavější.

Nixon

"Kam to jdeme? A proč pospícháme?" Trace do mě narazila, když jsem mával kartou u výtahu. Rychle s ní zaplul dovnitř.

"Nixone, co to sakra - "

Narazil jsem její tělo na nejbližší zeď. Svými ústy jsem ji pohlcoval, jako by mi zbýval poslední den života. Zvedl jsem ji do vzduchu, vnořil jí jazyk do pusy a prostě jsem bral. Přísahám, že to bylo všechno, co jsem dělal: bral jsem si, sál ji a bral si zase o něco víc. Chutnala tak zatraceně dobře a já byl na sebe tak naštvaný, protože jsem byl unavený z předstírání, že mi za to nestála, že jsem se o ni nezajímal. Hlavně poté, co mi řekl Tim. Celou tu věc narafičil Phoenix. Parchant.

Políbil jsem ji silněji.

Zavzdychala. Můj piercing se třel o její spodní ret a způsoboval horké tření, až jsem zasténal a rty jsem spočinul na jejím krku.

Trace se po mně natáhla.

Trhl jsem sebou a ustoupil, ne protože bych nesnášel její dotek - úplně naopak - ale jsem si celkem jistý, že by se jí nelíbilo, kdybych ji vysvlékl ve výtahu do naha. "Prosím, žádné doteky."

"Nixone, nemůžeš prostě jenom - "

"Ano, můžu." Založil jsem si ruce na prsa a opřel se o zeď. "A udělal jsem to." Stiskl jsem znovu tlačítko a výtah pokračoval v jízdě do vestibulu.

Celé tělo mi bzučelo s vědomím její blízkosti - pár centimetrů a mohl bych ji zase mít. Křupl jsem si prsty, abych se držel dál od nutkání ji popadnout.

"Takže takhle to funguje, Nixone? Bereš si, ale nemůžeš přijímat?" Dobírala si mě Trace.

Ach, holčička si hraje s ohněm. No tak se podívejme, kdo bude hořet víc.

Kousl jsem se do rtu a zadíval se na ni, zrovna když se otevřely dveře. "Vtipné. Nemyslím si, že jsem si bral."

"Jo, opravdu?" Zvedla obočí.

"Jo." Vzal jsem ji za ruku. "Já jsem dával."

Vyplázla jazyk, pekelně mě pokoušela, chtěl jsem ji na něco hodit a roztrhat jí na těle každý kousek jejího oblečení. Nikdy jsem nebyl k žádné holce přitahován tak násilným způsobem. Nikdy. Způsobovala, že jsem zapomínal, kdo vlastně jsem, a možná to bylo dobře. Protože co jsem byl zač? Nic slavného.

"Udělej to znovu a uvidíš, co se stane," vyhrožoval jsem a přál jsem si, aby mě škádlila ještě o něco víc. Kdyby to udělala, neváhal bych a přehnul si ji přes kolena. Ve skutečnosti bych si to parádně užíval.

Musela vycítit mé zoufalství nebo možná viděla, jak mé oči děsivě lustrují její oblečení, jako bych ji chtěl celou pohltit. Ať už to bylo cokoliv, odtáhla se a byla úplně potichu, když jsme procházeli kampusem.

"Nevěděl jsem..." Zaklel jsem. "Co Phoenix udělal."

"Myslela jsem, že jsi mu řekl, aby to udělal, kvůli té naší malé výzvě předtím, jak mi nebudeš nabízet ochranu a tak."

Zastavil jsem a přitáhl si ji k sobě. "Opravdu si myslíš, že jsem až takový debil, abych tě nechal zdrogovat a narafičit celou věc tak, aby se z tebe stala školní děvka a k tomu ti vzít tvoji vstupní kartu, abys byla hozená do vody bez pádla?"

Pokrčila rameny. "Řekl jsi, že mě už nebudeš ochraňovat, tak - "

"Sakra. Holky jsou někdy tak zabedněný." Frustrovaně jsem si projel rukou vlasy. "Byl jsem naštvaný, Trace! Jsi tak zatraceně hádavá a nikdy neposloucháš! Snažil jsem se tě na pár dní zastrašit. Nechystal jsem se tě hodit zatraceným vlkům!"

"Oh." Zamračila se.

Popadl jsem ji za ruku. Potřeboval jsem se jí dotýkat, cítit její puls, jak bije v mé dlani. Sakra, počítal jsem už i její tep? Abych se ujistil, že jsou na osmnáctiletou normální?

"Kam to jdeme?" Řekla důvěřivým hlasem.

"Uvidíš."

Zrychlili jsme krok, když jsme se dostávali za sportovní areál, který stál v blízkosti zadního plotu, kde bylo vysázených pár stromů, aby to vypadalo spíš jako park než vězení. Kvůli plotům se člověk cítil chycený, tak jsme přidali trochu zeleně, abychom přesvědčili studenty, že tady jsou dobrovolně, což někteří z nich stejně byli.

Pustil jsem její ruku a zastavil jsem uprostřed trávníku. Bylo tu ticho. Dobře. Budeme potřebovat ticho. S povzdechem jsem zvedl prsty ke rtům a hvízdnul.

Fotbalový tým se vynořil ze stínů stejně tak, jako se rozsvítilo několik reflektorů. Tim pomalu přicházel doprostřed skupiny a třásl se jak osika. Ach, strach. Ten pach byl vždycky stejný.

Ubohý.

Trace vydechla. Vzhlédl jsem do místa, kam se dívala. Phoenix a Tex to sledovali z boční strany. Dokázal jsem si představit, že to byl Phoenix, který ji zrovna vyděsil. S kývnutím jsem si sundal koženou bundu a natáhl ji. Tex pomalu přistoupil k nám, mrkl na Trace a vzal si ode mě bundu.

"Time," řekl jsem přísným hlasem. "Víš, proč jsi tady?"

Tim zakýval, pohledem kmital střídavě po Trace a po mně. Chlapec si přižene mrtvici, jestli bude takhle dokola hýbat hlavou.

"Slova, Time. Potřebuju tě to slyšet říct." Můj hlas se autoritativně rozezněl, když jsem zatnul pěsti. Krev se mi vlila do kloubů, tělo se probudilo a připravovalo na nevyhnutelný boj.

"Ano."

"Ano, co?"

"Ano, pane." Timův hlas byl napjatý.

"Time, měl jsi nebo jsi neměl sex s touto dívkou?" Ukázal jsem na Trace a nenáviděl jsem se za to, že jsem ji do toho zavedl, ale musel jsem ukázat, že je pod ochranou.

"Ne."

"Ne... co? Ztrácím trpělivost, Time."

"Ne, pane. Neměl jsem sex s Tracey Rooks."

"Zajímavé." Pohnul jsem se, pomalu přešel k němu a udělal show prasknutím kloubů na prstech. "A kdo ti řekl, abys o Tracey rozšířil takové lži?"

Tim neřekl nic.

"Slyšeli jste to všichni?" Otočil jsem se dokola a mávnul rukama ve vzduchu. Svaly se mi napnuly. "Jeho odpovědí je ticho. No, aspoň to není krysa. Že, Time?"

Tim neříkal nic, jen tam tak stál. A hlavu držel vzpřímenou.

S úsměvem jsem se napřáhl a pravým hákem jsem ho trefil do čelisti. Zakolísal na stranu. Z jeho rtů začala prýštit krev. Prstenem jsem se zachytil o kousek jeho kůže a roztrhl ji natolik, že bude z té jedné rány potřebovat pár stehů.

"Jak dlouho to bude trvat, Time?"

Ten parchant se usmál.

Tak jsem ho udeřil znovu. Klopýtnul dozadu a využil jsem ten moment k tomu, abych ho kolenem praštil do nosu. Padl na zem. Jak ubohé. Já se ani nezapotil. "Pořád ticho, Time? Víc?" Zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu.

Neřekl vůbec nic, tak jsem mu přidal dalších pár ran do obličeje a dvě do břicha. Každý z těch úderů pro mě byl jako odreagování nad tím, že se vyskytl blízko ní, v posteli a dopomohl k tomu, aby přede všemi vypadala jako kurva. Od tohoto dne budou lidé brát životy do svých rukou v závislosti na tom, jak se na ni budou dívat.

"Phoenix!" Vykřikl Tim konečně. "Jeden z tvých vlastních mi to řekl! Řekl, že tím budeš potěšený!"

"Řekl, že tím budu potěšený?" Zopakoval jsem se smíchem. "Time, vypadám, že bych byl potěšený?"

"Ne." Chvěl se na místě na zemi, kde seděl a zakrýval si obličej jak zbabělec.

"Ne, co?" Vyštěkl jsem.

"Ne, pane. Omlouvám se, pane. Už se to nikdy nestane. Neudělám - "

"Sakra správně, už se to nikdy nestane. Teď zvedni svůj zadek a pojď se omluvit Trace."

Tim se pomalu dostal na nohy a klopýtal směrem k Trace. Jeho levé oko začalo otékat a krev na tváři se mu začala srážet. "Omlouvám se za všechny problémy, které jsem ti způsobil, Trace."

Přistoupil jsem k němu. Vzal jsem ho za ramena a hodil ho do davu hráčů. "Umyjte ho."

"Ještě jednu věc," řekl jsem hlasitě.

Každý na místě zamrzl.

Můj pohled padl na mého nejlepšího přítele, na člověka, kterému jsem kdysi věřil celým svým životem. "Phoenixi... pojď sem. Teď."

Jeho tvář zbledla. "Ano, pane."

"Proč?"

"Protože ty jsi nikdy - "

Nenechal jsem ho to dokončit; zvuk jeho hlasu mě nasral už tak akorát. Nečekaně jsem ho praštil do obličeje a cítil, jak mu při tom nárazu praskla kost.

Davem se rozprostřelo senzační ticho. Je ojedinělé, že se Vyvolení perou na veřejnosti a sám od sebe bych z toho nikdy neudělal příklad. Až do teď jsem nikdy nemusel.

"Jaký by měl být tvůj trest?" Kroužil jsem kolem něho. "Odejdu na jednu noc, abych se postaral o rodinný byznys - byznys, který je ve tvém zájmu - a jakmile jsem pryč, tak mě zradíš tím, že zadáš vlastní rozkaz na novou holku?"

"Ona tě nerespektovala!" Vykřikl Phoenix a v očích se mu odrážel zoufalý výraz.

Sakra, znal jsem tento pohled. Byla to zrada, čistá a jednoduchá. Byla to chamtivost. Bylo to šílenství. Nakonec se to v něm zlomilo. A byla to moje vina. Já ho k tomu dotlačil a teď musím přestřihnout všechna pouta, aby upadl hlouběji do králičí nory. Ale on mě k tomu donutil.

A já ji musím ochránit.

Za každou cenu.

Musím ji ochránit.

Sklonil jsem se dolů. "Tak sis usmyslel, že mě budeš nerespektovat ty? Myslel sis, že neúctu vyrovná větší neúcta?"

Phoenix mlčel. Jeho pohled se změnil ze strachu v nenávist.

"Od kdy je vlastně v pořádku zdrogovat nevinnou dívku? Hmm, Phoenixi?"

Byl potichu a pak řekl. "Chase ji vzal."

"Ten mi taky dneska večer všechno řekl a postarám se o jeho trest na celý další rok."

Ticho.

"Co? Nemáš co říct?" Zařval jsem.

Phoenix zakroutil hlavou; jeho tvář byla plná porážky. A bude to kurva mnohem horší. "Ne, pane. Omlouvám se, pane."

"To taky budeš," zamumlal jsem. "Jsi venku, Phoenixi. Zlomený. Jsi odpadlík."

"Co?" Phoenix vyskočil na nohy. "To mi nemůžeš udělat! Můj otec bude - "

"Synu." De Lange přišel mezi nás.

Ano. Sepsal jsem smlouvu s ďáblem. Jeho syn byl z kola ven, nebyl víc pod mou ochranou, což znamená, že jestli nebudou spolupracovat jako rodina, všichni umřou. Byla to poslední kapka.

"Už se o tom diskutovalo. Prostě to nech být."

"Cože?" Zařval Phoenix. "Já jsem ti dal všechno! A tvé rodině! Dal jsi mi slib!"

Vrhl se na mě a byl celý špinavý. Lehce jsem mu ustoupil z cesty.

"Ty zkurvysynu! Zabiju tě!"

De Lange přistoupil k Phoenixovi zezadu a zašeptal mu do ucha něco, o čem jsem přesvědčený, že byla vyhrůžka.

"To není konec, Nixone. Nemůžeš se od toho takhle odtrhnout - od nás! Děláš obrovskou chybu. Doufám, že si uvědomuješ, co právě děláš."

"Uvědomuju," řekl jsem sebevědomě. "A doufám, že si užiješ práci ve fast foodu. Protože to bude jediné místo, kde tě zaměstnají, pokud jen znovu dýchneš jejím směrem."

Phoenix plivnul na zem a odtáhnul se od svého otce. Zmizel ve stínech noci.

De Lange, přesněji řečeno děkan, tam bezmocně stál. "Chystáš se to... říct - ?"

"Ne." Přerušil jsem ho. "To je jen mezi námi, bylo mezi námi. Jen ho drž stranou a nikam dál to nepoženu."

Tedy pokud bude dál hrát podle mých pravidel, moje hra, moje škola.

"Díky, pane." Způsob, jakým to řekl, byl tak posměšný, že jsem se po něm málem ohnal a srazil ho jednou ranou do ledvin.

Místo toho jsem zakýval a De Lange odešel.

Ať mě klidně nenávidí.

Ať mě oba dva nenávidí.

Možná tím, že na ně budu tlačit, něco poserou a já konečně zjistím, kdo zabil Traciny rodiče, protože to sakra ani náhodou nebyl můj mrtvý otec... a jestli to nezjistím brzy... objeví se Frank.

Všechno se začíná přiostřovat a já nebyl schopný to zastavit. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo zatahat za nitky, postavit se tomu a modlit se, aby to na konci všechno dalo smysl. Modlit se, aby to stačilo.

"Co to je k čertu za školu?" Zamumlala Trace za  mnou.

Byl to Tex, kdo odpověděl. "Myslím, že už to teď víš. Je jeho."

"Říká kdo?"

"Americký dolar, pár miliard dolarů, abych byl přesný... takže to a rodina Abandonato."

"Takže příjmení Abandonato zamete pod pokličku velké množství hříchů, je to tak?"

Tex zaklel.

Čekal jsem na jeho odpověď.

"Příjmení Abandonato buď zamete hříchy nebo tě zabije. Ať tak, či onak, výsledek je stejný, hádám."

"A to je co?"

"Nikdy nebudeš volná."

Žaludek se mi zkroutil. Nenáviděl jsem pravdu toho vyjádření stejně tak, jako jsem nenáviděl, že Tex tu vykládá naše špinavá tajemství.

"Od čeho?"

Tex neodpověděl. Místo toho se podíval na mě. Věděl, že řekl to, co mohl říct.

"Jsi v pořádku?"

"Mám taky říct ano pane?" Řekla chvějícím se hlasem, bylo těžké v ní číst, ale vypadalo to, jako by se snažila odlehčit celou situaci. Mohl bych milovat takovou dívku... dívku, která se umí vysmát násilí do tváře muže, který ho utváří, muže, který je ochotný to násilí přivést k životu.

Tex vyprskl smíchy. "Je celá tvoje, chlape." S pískáním si zastrčil ruce do kapes a odešel, aby nás tady zanechal zírající jeden na druhého.

Já, který ji chtěl přitáhnout k sobě do náruče, a ona, pravděpodobně připravená se bránit tak moc, jak moc jsem se jí chtěl zmocnit.

"Jsi v pořádku?" Zeptala se tichým hlasem.

Sakra, jak si můžu zasloužit mít takovou holku, která se mě ptá, jestli jsem v pořádku, když zrovna viděla, jak jsem vymlátil duši ze dvou lidí?

Zakýval jsem a bojoval s emocemi, které se draly ven z mé hrudi. "Jsem v pohodě." Krev na kloubech mi zasychala. Začínají mě bolet, jak adrenalin pumpuje skrz mé tělo. S nadávkou jsem jí podal svou bundu a sundal si svůj henley svršek s dlouhými rukávy, abych si utřel krev z rukou. Pořád jsem nezapomínal na to, co jsem dělal před nedávnou dobou - utíral si krev z mých rukou - které nikdy nebudou očištěny od temnoty, co se mi vryla do kůže.

Když jsem byl hotový, vzal jsem si bundu a zase si ji oblékl.

"Takže..." Trace se zhoupla na podpatcích. "... Nejsem si jistá, jestli mám teď říct, že ti děkuju, nebo co sis k čertu myslel, že děláš."

Pokrčil jsem rameny a hledal nějakou jednoduchou odpověď. "Muselo to přijít. Tim neměl nikdy poslechnout Phoenixe a Phoenix se měl do háje držet od tebe dál. Měl pravidla a neřídil se jimi."

"A jsme zase zpátky u pravidel," zamumlala.

"Díky pravidlům se svět točí." Zasmál jsem se a položil kolem ní své paže. "Drby by teď měly utichnout, dobře?"

"Jo, ale nebudou o tom lidi mluvit? A proč byl děkan tak vybobkovaný? Přece je dvakrát tak starý oproti tobě."

Věděl jsem, že se bude vyptávat. Jen jsem nebyl připravený jí dát odpovědi - Do čerta, budu vůbec někdy připravený?

"Máme dohodu."

"Aha." Zakývala. "Jaký typ dohody? Bude poslouchat tvoje pravidla nebo ho střelíš do obličeje?"

Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se tomu zasmát. Kdo tohle říká? "Wow, díky, to jsem potřeboval. To dělají lidé ve filmech, střílí druhé do obličeje?"

"Jo, no... ne. Myslím - nevím." Povzdechla si a ramena jí trochu poklesla. "Co jsi zač? Nějaký druh zločince nebo tak něco?"

Ach, tak blízko, zlatíčko. "Jistě." Posunul jsem prsty na zadní část jejího krku a hrál si s vlasy, které jí vypadly z culíku. "Můžeme to takhle brát. Jsem zločinec."

"Zabil jsi někdy někoho?"

"A ty?" Vypálil jsem zpátky a snažil se tím zamluvit otázku, protože jsem si byl docela jistý, že bych jí řekl, že jsem dávno přestal počítat, což nebyla zrovna nejromantičtější věc, o které bychom mohli diskutovat, když jsem ji chtěl znovu líbat. Ten rozhovor by nedopadl dobře.

Sunul jsem ruku po jejím krku a opřel si o něho dlaň.

"To není fér," řekla bez dechu.

"Co?" Zastavili jsme a všechno, na co jsem se dokázal soustředit, byly její rty, když se pohybovaly.

"Že ty se mě můžeš dotýkat, ale já tebe ne." Vydechla a ustoupila ode mě o krok.

Obtěžovalo ji, že jsem se jí svobodně dotýkal? Bylo to proto, že viděla, co jsem předtím svýma rukama udělal? To odmítnutí mě přímo udeřilo. "Byla bys raději, kdybych se tě nedotýkal?"

"Ne!" Vyhrkla a tváře jí zrudly. Jako by si uvědomila, co udělala, zakryla si dlaněmi tvář.

Zasmál jsem se a přitáhl ji na svou hruď.

"Jen tomu nerozumím. V čem je rozdíl? Přece se teď dotýkáme, a přitom..."

"Mám nad tím kontrolu." Vydechl jsem a naklonil si ji k sobě. "Vím, že to zní šíleně. Já jen... nemám rád, když se mě lidi dotýkají bez dovolení. Už od doby, co jsem byl dítě, poté, co - " Polkl jsem a bojoval jsem s tím, jestli jí to mám říct nebo ne. Měl jsem těžkou minulost, to břímě jsem pořád nesl. Bylo by špatné, kdybych jí ho předal. Sakra, bylo špatné to s kýmkoliv sdílet, ale s ní jsem to chtěl. Chtěl jsem zavřít oči a znovu věřit ve sny, zapomenout na noční můry a spát v míru. Pro jednou v mém životě jsem si myslel, že je to vlastně možné. "To je jedno, nezáleží na tom. Tak to prostě mám."

"Jako ta pravidla?" Zašeptala s horkým dechem na mé hrudi.

"Jo, jako ta pravidla." Palcem jsem jí přejel po spodním rtu. Sakra, chtěl jsem ji tak strašně políbit. "Jsi krásná, víš."

Pochybně se zasmála a snažila se ode mě odtáhnout.

"Nedělej to," zašeptal jsem jí do tváře a rty jsem přejel její ucho. "Neodstrkuj mě od sebe, prosím."

"Dobře." Její hlas se chvěl.

Už jsem to dál nemohl vydržet. Svými rty jsem našel její krk - a pil jsem. Olízl jsem kost nad jejím ramenem. Teplo její pokožky mi sálalo na jazyku.

"Tak citlivá," zamumlal jsem a pohyboval jsem se po jejím výš, jazykem jsem kroužil osmičku pod jejím uchem. "Tak zatraceně citlivá. Tvoje pokožka je tady tak hebká."

Zachvěla se, když jsem ústy přešel na bradu a lehce ji kousl, než jsem ji políbil. Ponořil jsem ruce do jejích vlasů, až jsem jí málem rozcuchal culík. Přitáhl jsem si ji blíž.

"Nixone." Její hlas zněl jako šepot. "Co to děláš?"

Naše rty se dotkly, natolik krátce, aby mě poškádlily, ale ne natolik dlouho, abych měl dost. "Kéž bych to věděl."

"Nemůžeš prostě..." Polkla a očima těkala mezi mýma očima a pusou. "... Nemůžeš prostě chodit a líbat lidi, které nenávidíš."

"Kdo říká, že tě nenávidím?" Pustil jsem ji a poodstoupil.

"No před pár dny jsi mi zrovna nepotřásl rukou, ani jsi nevykřikoval mé jméno."

Do háje, musela s tím začít. Pohledem jsem ji sjel odshora dolů, celé tělo mi žhnulo touhou. "Tak ty chceš, abych křičel tvé jméno? O tom to je?"

Se smíchem mě odstrčila.

Ha, to udělala dobře, protože jsem měl nutkání ji položit uprostřed fotbalového hřiště.

"Přestaň být takový. Mluvím vážně."

"Oh, věř mi..." Přejel jsem rukou po její klíční kosti k rameni. Prsty jsem se otřel o pár knoflíků na její košili. Vše, co bych musel udělat, bylo trochu uklouznout a košile by se během sekundy ocitla na trávě. Bože, kdybych špatně vydechl, mohl bych s klidem rozepnout knoflíky, které byly přišité tak na volno. "Jsem smrtelně vážný."

Poodešla a nervózně si strčila pramen vlasů dozadu. "Tak zločinče, chystáš se mi říct, proč máš osobní zájem na chodu této školy?"

Jo, najednou jsem si v ten nejhorší moment v hlavě přehrával Rihannu a její song 'Run This Town'.

Přidal jsem, abych s ní udržel krok. "Mám rád, když jsou věci fér."

"Wow, tak to jsi asi na špatné škole," zavtipkovala a loktem mě strčila do boku, jako bych vůbec před chvíli nezmlátil dva borce.

"Víš, co tím myslím. Dělám, co můžu, když můžu. Kromě toho je to jeden z mých úkolů, abych tady udržoval mír, udržoval tajemství, zajistil, aby byli všichni šťastní. Ve skutečnosti je to vyčerpávající." A tady to bylo. Bohu upřímná pravda.

Zamžourala na mě skrze své dlouhé řasy. "Těžko si představit, že někdo říká, co máš dělat."

Hořce jsem se zasmál. "Evidentně jsi nepotkala mého otce." A nikdy nepotká. Díky bohu.

Zastavila se a vzala mě za ruku. "Co tím myslíš? Je... špatný?"

Povzdechl jsem si. "No, není to žádný Mickey mouse nebo Santa Claus, jestli je to to, na co se ptáš." Kousl jsem se do rtu, abych neřekl 'Oh a zabil jsem ho zrovna, když tě dávali fotbalistovi do postele. Překvapení!' Místo toho jsem zavrčel a držel ji za ruku. "To je jedno. Kromě toho, už jsem se tě na něco chtěl dřív zeptat, ale byl jsem rozptýlený všemi těmi tvými penězi z prodeje drog..."

Zakoulela očima.

"Znamená pro tebe něco jméno Alfero?" Celé tělo mi ztuhlo, když jsem čekal na její odpověď.

"Alfero?" Zopakovala. "Hmm... jako ve slově Alfredo bez D?"

"Ano. Jako z názvu toho jídla." Očima jsem blikl směrem k její hrudi. "Je to na zadní straně toho náhrdelníku."

"Takže?"

"Takže..." Zavrtěl jsem hlavou. "...víš, je v pořádku, když mi to řekneš. Nikomu to neřeknu. Myslím tím, vím, že jsem Abandonato, ale víš jak, není to tak, že na tebe nasadím Jimmyho nebo tak."

Vyprskla smíchy. "Nejsi mimo?"

Přimhouřil jsem oči. Jenom mlžila nebo se mi tu opravdu snažila dokázat svou nevinnost? "Ne."

"Wow, tak ti musím říct, že nemám ani ponětí, o čem to mluvíš."

"Nemáš?" Ohromeně jsem zvládl jen zírat jako nějaký šílenec, zatímco se mračila.

"Ne."

"Dobře." Vydechl jsem a kopl do země, abych nevyskočil do vzduchu a nezatleskal u toho botami, ne že bych takovou věc kdy zkoušel, ale už jsem udělal hodně zatraceně divných věcí. Nic by mě nepřekvapilo. Nic. " To je, wow... to je opravdu dobře."

"Myslím, že jsi v tom boji ztratil víc krve, než si uvědomuješ." Šťouchla do mě. A do mé tváře zavanul její parfém.

"Aspoň můžu říct, že jsem kvůli tobě zatraceně krvácel, jestli to potvrzuje to, o co tu šlo."

"O co šlo?"

Zastavil jsem se a dotkl se její brady. Naklonil jsem si ji směrem k sobě. "O to, abych tě udržel v bezpečí."

"Takže bys pro mě i umřel?" Zavtipkovala, ale její tvář se rozsvítila emocemi, jako by na té odpovědi závisel život. A to závisel.

"Nechápeš to?"

Dýchal jsem nerovnoměrně, když jsem se sklonil dost blízko na to, abych ji znovu políbil. "Dal bych za tebe svůj život."

"Proč? Vždyť mě skoro neznáš."

Ach, ale já tě znám. Vím všechno. Vím všechno, co je potřeba vědět. A tak strašně jsem jí to v té chvíli chtěl říct, vyznat se ze svých hříchů, žádat o odpuštění, zatraceně padnout na kolena a prosit. Kdy jsem vůbec v životě prosil? Kdy jsem se vůbec zajímal o holku? Ale vždycky jsem se zajímal o ni, o moji malou Bellu, která mě držela za ruku a utírala mi slzy. Do háje, byla mé slunce v životě plném deště.

Zavřel jsem oči, aby nemohla vidět tu bolest - pravdu. "Nemáš ani ponětí, co vím a věř mi, když řeknu, že tvůj život stojí sakra za mnohem víc než ten můj. A ano, po dnešku radši věř tomu, že tě znám lépe než ostatní, lépe, než ty znáš sebe samu a bože, doufám, že to takhle zůstane, Trace."

Trace otevřela pusu zrovna, když se objevilo několik černých SUV. A potom černý mercedes. Tím byl známý Frank. Měl na straně jeho erb - ten parchant byl tak nafoukaný.

No, hovno se chystalo prdnout do větráku dřív, než jsem myslel.