TC - 37. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Probuzení

Moje matka a ten debil prostě stojí před vchodem. Něco si říkají a moje matka ukáže na venkovní stůl. Debil kývne. Asi ji nezná moc dobře, nebo by to předpokládal. Musí být asi –17°C a začíná pršet, ale moje matka trvá na tom, aby seděli venku.

Abychom mohli sledovat ostatní.

Ne, mami, aby mohli sledovat tebe.

Posadí se ke kulatému stolu s rudým ubrusem a chabou kytkou uprostřed stolu. Debil natáhne ruce přes stůl a vezme mámu za její. Hladí ji palci po kloubech, ona nakloní hlavu a usměje se. Je to hezký úsměv a skoro jí to sežeru. Ale něco je jinak. Není to úsměv, který věnovala mému otci. A tehdy mi to dojde: má ho ráda…ale ne tak, jako tátu.

Hrudník se mi nakonec uvolní poprvé od chvíle, co jsem sem dorazil.

Máma má přítele, což nesnáším.

Ale nemiluje ho.

Držím se u ulice a sleduju mámu a debila, jak se dělí o bruschettu a špagety. Zajímá mě, kdy máma začala jíst karbohydráty, protože posledně je přirovnávala k pachateli znásilnění.

Když jim přinesou účet, debil zaplatí a máma mu děkuje – jako kdyby ho nakopala do zadku, kdyby nezaplatil. Muž vstane, pomůže jí a dobře si jej z toho úhlu prohlédnu. Je vysoký jako já, ale trochu hubenější. Oči má příliš daleko od sebe a tmavé vlasy ostříhané nakrátko. Vše na něm vypadá vojensky – od jeho zkostnatělých pohybů po výběr obleku. Asi je to kapitán, seržant, nebo jedno z těch slov, které znamená, že buď na ostatní křičíte, nebo ten křik posloucháte.

Společně přejdou ulici a jdou ke mně. Couvám, nechám je projít a pak jdu blízko za nimi. Zdá se, že míří k mámě domů. Na co, to nemám po –

Ach, ne. Ne.

Jde k ní uprostřed dne.

Bude zkoušet a…a…

Žaludek mi ztěžkne. Haló, temnoto, má stará kamarádko.

Jako bych viděl autonehodu, dál je sleduju a držím krok. Debil a máma stojí před jejím domem a tiše se modlím.

Nenech ho jít dál, mami. Nedělej to.

Ale nějakým zázrakem ji políbí a otočí se. Podle jeho tempa a ztuhlosti bych řekl, že ho něco kouslo do zadku, ale asi jde do práce. S úlevou se zasměju a sleduju mámu jít po schodech. U dveří se zastaví a otočí. Sleduje ho odcházet a usmívá se. Ale pak se něco změní. Klesne pohledem na své nohy a přemýšlí. A úsměv zmizí. Nejen, že zmizí, rozpadne se – jako by si nebyla jistá, jak se k němu vůbec dostala.

A v té chvíli vím, že jí chybíme.

Vidím to v liniích její tváře, které nezničil Botox. Vidím to na jejích svěšených ramenou a zádech. Obejme se okolo pasu a stiskne – pak se pustí, odemkne dveře a jde dovnitř.

Viděl jsem všechno. Moje matka je tady, kde jsem ji potřeboval vidět. Chybíme jí, ale snaží se posunout dál. A i když ten debil vypadal jako tvrďák – možná je to právě to, co potřebuje, aby se posunula dál – někoho, kdo je vytrvalý a zodpovědný.

Nejsem si jistý, co budu dělat, tak jdu pryč od domu své matky. Mého domu. Kde jsem vyrostl. Vím, že tady nemůžu být dlouho, ale nějak se nemůžu přimět odjet z Chicaga. Pořád jsem se nerozhodl. Je mi horko z toho, když přemýšlím nad tím, co si mám vybrat: vidět svou matku každý den a chránit Charlie. Nemůžu mít oboje.

Pokud zvažuju jít proti nařízením – a neříkám, že ano – tak strávím věčnost utíkáním přes sběrateli. A pokud mě chytí…

Zachvěju se na páteři, když myslím na peklo a mučení. Sběratelé se nejvíc bojí jedné věci a to je 9 kruh pekla. Je pro zrádce a nejbližší Šéfovi – obrovské místo bolesti a mučení využívající ledovou hrůzu.

Jednou jsem se rozhodl, že být na věčnost pohřbený, nebo zavřený v ledu není tak hrozné v porovnání s tím, co je tam dole. Pak mě Max přiměl naplnit dvě mísy ledem, strčit do nich ruce a vydržet tak dlouho, jak jen budu moct.

Snažil jsem se dokázat, že to zvládnu, ale po 60 sekundách jsem vytrhl ruce, jako by to udělaly ony samy. Max se chechtal a říkal, že jsem píča.

Od té doby si pamatuju tu bolest.

Vzpomenu si na ni i teď a nechápu, jak to vůbec může být volba. Buď vezmu Charlie duši, bude ze mě vedoucí duší a strávím dny na zemi, kde budu potkávat matku – a dokonce Charlie – každý den jejich života. Nebo půjdu proti nařízením, budou mě pronásledovat sběratelé, nakonec podlehnu a zbytek světa si bude užívat mír, klid a já budu lidským rampouchem.

Nikdy jsem nepotkal někoho jako je Charlie. Těžké se mi to přiznává, ale starám se o ni. Ale nemyslím si, že bych mohl riskovat, že přijdu o mámu a budu celou věčnost trpět kvůli Charliině duši. Ale vůbec to, že přemýšlím o něčem takovém, mě ohromuje. Ta holka Charlie je pro mě číslo jedna.

Projedu si prsty vlasy a rozhodnu se jít. Obejdu blok a objevím se u Magnificent Mile, kde můžu opravdu nakupovat – a není to Peachvillský obchoďák. A vím, že se vyhýbám nevyhnutelnému – rozhodnutí – ale takto si dokážu udržet zdravý rozum. Tak pokračuju, a když se nikdo nedívá, setřesu ze sebe stíny.

Brzy mě vítají prosklené vitríny, hubené figuríny a cedule. Ach Michigan Avenue, kde nemůže nakupovat jen tak někdo. Jdu po chodníku s rukama v kapsách. I když je čtvrtek dopoledne, všude jsou lidé – v obchodech, přivolávají si taxi…žduchají ostatní, aby se nadechli. Nadechnu se a ucítím vůni drahého parfému. Její majitelka může být jedna z těch bohatých dam, která mě míjela na botách od Dolce, nebo Jimmy Choo.

Před sebou spatřím obchod Armani a rozhodnu se, že je čas na nějaké osobní požitkářství. Nic vás nedostane z rozhodování o životě a smrti víc, než utrácení. Vejdu dovnitř a jsem bombardovaný křehkou a čistou vůní optimismu. Vysoká holka s bíle blond vlasy a velkýma hnědýma očima, se na mě usměje.

„Jdete za obchody, nebo potěšením?“ škádlí mě.

„Potěšením. Vždycky.“

Kývne a zasměje se. „Co vám můžu pomoci najít?“

Rozhlédnu se okolo. „Víte, jen si vše prohlížím. Zavolám vás, až něco uvidím.“

Roztáhne ruce, jako kdyby byl obchod můj, a odejde.

O pár minut později jsem v kabince a natahuju si na sebe šedý sportovní kabát. Vypadá zatraceně dobře s tou šmoulovsky modrou podšívkou. Točím se ze strany na stranu, když se snažím zapomenout a soustředit se na odraz v zrcadle. Daří se to dobře, než uslyším ženský pláč.

Nakloním hlavu na stranu a poslouchám. Jo, rozhodně je to pláč. Obléknu se a vyjdu z kabinky. 4 prodavači stojí vzadu u blízkého východu. Rychle jdu za nimi, protože jsem strašně zvědavý. Když jsem blíž, všimnu si, že je tam odtažený závěs do asi jejich šatny. Všichni nakukují dovnitř a sledují brečící dívku přecházet po místnosti s telefonem u ucha.

„O co jde?“ zeptá se kluk, kterému je něco po dvacítce.

Přestane se dívat na holku a uvolní se s falešnou sebedůvěrou. „Ach, nic. Omlouvám se. Jak vám sedělo oblečení? Našel jste něco, co se vám líbí?“

Nakouknu přes jeho rameno na holku, která ztěžka dýchá. Další žena spěchá za ní a obejme ji. „To je v pořádku,“ řekne jí. „Určitě je v pořádku.“

Brečící holka se od ní odtrhne a dívá se na něco v rohu.

Místností otřese rána a holka brečí ještě víc. Prodavači jdou za ní, já taky a zajímá mě, o co, sakra, jde.

Všichni se dívají na televizi v rohu. Jsou to nejnovější zprávy. V Londýně se něco stalo. Čtu si titulky v dolní části obrazovky. Teroristický útok. Ve zprávách vysílají záznam útoků a sledujeme ty samé vyděšené lidi běžet pryč. A tehdy mě dostane jeden záběr, kde je samotné dítě, které natahuje ruku k matce, jež tam není.

Brečící holka stiskne tlačítko na telefonu, přechází po pokoji a snaží se někomu dovolat. Vzhlédne a uvidí mě. Ztuhnu.

Kluk, který na mě mluvil před chvílí, mě chytne za loket. „Pane, omlouvám se, ale musím vás požádat, abyste šel ven. Můžu vám pak s čímkoli pomoci.“

Odtáhnu se a chci té holce zoufale pomoci. Aby necítila takovou bolest, i když jsem ji nikdy nepotkal. „To je v pořádku,“ řeknu mu. „Právě odcházím.“

Doprovodí mě dopředu, ale když přijdu ke dveřím, řekne: „Mrzí mě to.“ Polkne. „Její bratr je v Londýně.“

„To je v pořádku,“ řeknu. „Není to poprvé, co jsem něco takového viděl v televizi.“

„Jo, stává se to.“ Zavrtí hlavou. „Ale je divné, když znáte někoho, kdo zná někoho, víte?“

Nevím, ale i tak kývnu. Pak se otočím a jdu ven.

Sleduju projíždějící auta. Je šílené, jak ostatní pokračují ve svých životech, když na druhé straně světa lidé umírají. Ale možná to není tak šílené, protože předtím jsem vždycky ignoroval tragédie.

Podívám se na oblohu a přemýšlím o tom, co se právě stalo. Když jsem viděl tu vyděšenou holku, něco ve mně se pohnulo. Jaké by to bylo, kdyby už nemuselo brečet tolik lidí. Kdyby je, Charlie všechny zachránila. Nemůžu té holce pomoci překonat bolest, ale můžu zajistit, aby se to nestalo někomu dalšímu.

Může to být spouštěč ke změně.

V životě jsem udělal hrozné a sobecké věci. Které už nevezmu zpátky. Ale teď můžu změnit to, kým jsem, že? Charlie řekla, že ve mně vidí něco dobrého. Zajímá mě, jestli má pravdu. Jestli ve mně dobro opravdu je.

Slunce už je vysoko na obloze a pomalu klesá – a napadne mě to. Je čtvrtek, což znamená, že mám jen 3 dny, abych vzal Charliinu duši, nebo se připravil na útěk. Podívám se do ulice a spatřím bílé SUV s ohromnými pochromovanými koly. Pořádně si je prohlédnu, když mě to najednou napadne.

Je tady.

Sběratel.

Chci se otočit, když cítím, jak mě něčí ruce praští do zad. Pak letím přes ulici a SUV se nebezpečně blíží.

Na hroznou chvíli vím, že do mě narazí.

Bude ze mě palačinka a bolest mě srazí na kolena na celé týdny. Mozek na mě křičí, abych uhnul, prostě něco udělal, ale svaly se mnou nesouhlasí.

Pak myslím na Charlie. Jak se usmívá a směje. Její živé oči, když se na mě dívá. Její krásná a čistá duše. A její pusa.

Její pusa.

Osoba v SUV troubí a brzdí – ale ne dost rychle. Vyskočím z asfaltu a bez přemýšlení běžím doprostřed cesty. SUV mě mine, ale teď se na mě řítí autobus. Rozběhnu se. Běžím tak rychle, že mi asi vybuchne srdce.

Když za mnou troubí autobus, vypadnu na chodník. Lidí křičí a ptají se, jestli jsem v pořádku. Obejdu je a okamžitě hledám sběratele, který mě strčil do cesty. Nikdo tam není, jen ustarané tváře.

Vím, že nemůžu umřít, pokud mi nesundají náramek, ale i tak by mi trvalo, než bych se z toho uzdravil. A bolest – v mém světě pořád existuje.

Ten zatracený sběratel mě pronásledoval do Chicaga, snažil se zničit mé možnosti na povýšení a posílal mi sprosté zprávy.

Pořád ho cítím – cítím jeho náramek. Otočím se jeho směrem. „Chceš ze mě kousek?“ křičím a praštím se do hrudníku. „No tak, jsem tady. Ukaž se.“

Lidé přede mnou couvají a myslí si, že jsem šílenec.

Ukážu prstem přes ulici. „To si nemyslím. Dokážeš se ke mně dostat jen podpásovkami. Že?“

Pořád má okolo sebe stíny a nejsem překvapený. Chvíli čekám, lidé začnou odcházet a žít své životy. Viděli mě, jak jsem se skoro složil, ale zjistili, že jsem v pořádku a třpyt je pryč.

Nejdříve jsem si myslel, že mě sběratel pronásledoval, aby se ujistil, že splním úkol. Teď si myslím, že je v tom něco víc. Nesnaží se mě sledovat, ale ublížit mi. Ale proč?

Přestanu přecházet. Ví, nad čím uvažuju?

Sakra. Nikdy jsem tady neměl jezdit.

Pak mě napadne něco dalšího. Pokud dělá toto mně, co plánuje pro Charlie?

Můj úkol.

Mou holku.

Sběratelé nemohou ubližovat lidem a nemůžou ubližovat ani sobě navzájem, ale to ho nezastaví. Chová se jako neřízená střela a musí jej někdo zastavit. Přemýšlím, že půjdu dolů, řeknu to Šéfovi a vyhubím jej. Ale nemůžu, protože by mě Šéf mohl požádat, abych zůstal a poslal někoho dalšího. Nemyslím si to, ale mohlo by se to stát. Nejsem si jistý, že to chci udělat a nejsem připravený nechat lidi si ubližovat dalších sto let.

Protože příště můžu být svědkem toho, že bude někdo zraněný a vím, že bych tomu mohl zabránit.

Co když by ta další ublížená mohla být Charlie? Představím si to. Představím si, že je moje vina, jak křiví obličej a bojí se.

A najednou se mi rozhodnutí rozbije nad hlavou na miliony kousků. Ty se mi dostanou do hrudníku a trhají bušící srdce. Charlie musí pomoci lidem, aby nebyli zranění. Musím ji ochránit.

Přemýšlím, když si uvědomím, na co myslím.

Šéf mě bere jako svou pravou ruku a vždycky mi věřil.

A teď ho zradím.