TBZ - 7. kapitola

Překlad: Lucie

Válela jsem se ve svém pokoji po zbytek dne. Střídala jsem to s posedáváním na balkóně, ale nenacházela jsem žádný požitek ve svých obvyklých činnostech. Mé myšlenky stále utíkaly k Everettovi, ale pořád jsem měla svůj telefon vypnutý, takže jsem se mohla vyhnout pokušení kouknout se, jestli mi napsal.

Následující ráno jsem pracovala svoji směnu v restauraci. Doris byla obzvláště nevrlá, a tak jsem dělala všechno možné, abych se jí držela z cesty, uhnula jsem za pult, za kuchaře, kamkoliv, abych se vyhnula jejímu hněvu.

Nějak se týkalo mě to, co hluboce trápilo Doris. Její manžel se mnou dělal pohovor a následně mě najal. Od té doby, co mi udělala levnou jmenovku svým štítkovačem, mě Doris pozorovala jako by to bylo její poslání, jako by čekala až klopýtnu.

Šla jsem vytisknout zákazníkovi účet, když ke mně Misty, hosteska pro dnešní den, přišla.

"Kdo je ten cukrouš u desítky?"

"Co?" Zeptala jsem se, ale opravdu jsem jí nevěnovala pozornost. Musela jsem uplatnit slevu na část zákazníkova účtu a nezdálo se, že by počítač takovou možnost nabízel.

"Ptal se, jestli by si mohl sednout do tvé sekce. Vysoký, temný a děsivě hezký? Nezvoní nám tu nějaké zvony?"

Šlehla jsem hlavou tak rychle, že jsem cítila, jak mi luplo v krku. Mé oči si prohlížely stoly, dokud nepřistály na něm, sedicím u stolu deset a zírajícím na mě svým ledovým pohledem. Jeho notes ležel před ním na stole a měl na sobě svoji obvyklou značku černého oblečení.

Nemohla jsem si pomoct, ale to teplo zahřívalo mé jádro při pohledu na Everetta. Věděla jsem, co se mohlo stát, když jsem ho naposledy viděla, mé srdce z toho vynechalo pár úderů a vyschlo mi v ústech.

"Přítel?" Mystyin hlas mě vytáhl z mých nevhodných myšlenek, zavrtěla jsem hlavou a oči mi začaly slzet.

"Je to nikdo," odpověděla jsem a opět zaměřila svou pozornost k počítači.

"Díky způsobu, jakým se na tebe kouká, se tomu těžko věří," řekla Misty svým otravným zpěvavým hláskem. Bylo to, jako kdybych kdykoliv cítila cizí emoce, měla zoufalou potřebu najít něco, ohledně čeho začnu být rozmrzelá. Rozmrzelost byla bezpečnejší, pohodlnější. Díky Misty se moje srdeční frekvence zpomalila a moje obočí se svraštilo.

"Jo, dobře, je to chlap. Všichni na nás koukají, jako bychom byly kus masa."

Mystyina žvýkačka mi vyskočila skoro až do ucha. Jen tak dál, Misty, pomyslela jsem si. Užívala jsem si být naštvaná.

"Ach můj Bože, jde sem!"

Znovu se mi rozbušilo srdce. Pořád jsem měla pohled zaměřený na počítač, i když mým periferním viděním jsem viděla, jak se blíží, velká síla černého oblečení.

"Parker," řekl. Kousla jem se do rtu a snažila se ho ignorovat. Jeho hlas byl stejný jako jeho pití: jemný a teplý jako whiskey. Mohla bych se opít z jeho slov.

On byl pro mě tak, tak špatný.

"Parker," opakoval. "Je hrubé někoho ignorovat."

Po pekla. Moje rty se pohnuly. Bez toho, aniž bych pohnula hlavou, jsem se na něj podívala skrz řasy.

"Přijdu si pro tvou objednávku pití za minutku," řekla jsem, snažila jsem se vypadat, jako kdyby moje pozornost byla zaměřela na počítač, i když ve skutečnosti byla na Everettovi.

Naklonil se dopředu, čímž si položil ruce po obou stranách počítačového stolu. "Ty už víš, co chci, Parker."

Cítila jsem, jak vedle mě Misty zakňučela, než jsem po ní střelila pohledem. Mrkla na mě a pak se rozběhla pryč. Konečně jsem se podívala na Everetta.

Vypadal unaveně. Vždycky tak vypadal. Ale vrásky kolem očí byly hlubší, stíny pod očima ještě výraznější. Vlasy měl ve svém obvyklém chaotickém účesu, rty byly sevřené v pevné lince. Vypadal víc, než jen trochu netrpělivý.

Vadilo mi, že se odvážil na mě podívat netrpělivě. On byl ten, kdo mě vyhodil, a pak mě nechal vrátit se zpět. A pak pohlédl na části mojí duše, které jsem mu nechtěně ukázala.

Navíc mi připomněl, že mám svědomí a cítila jsem věci, které mi byly nepohodlné.

"Co?" zeptala jsem, napodobující jeho netrpělivost.

"Musíme si promluvit."

Cítila jsem, jak mi škubla čelist. "Ne."

"Ale jo, musíme." O vteřinu později už svírá mě předloktí ve své ruce a táhle mě z restaurace.

"Kvůli tobě mě vyhodí."

"Vypadám, jako že mě to zajímá?" Zeptá se podrážděně. Vyklopýtáme spolu na betonové zápraží a potom na chodník. Vzduch byl nepříjemně ostrý a ulice byla skoro opuštěná. Konečně jsem obrátila svůj pohled k Everettovi.

"Nevím, proč by ses měl starat," řekla jsem a překřížila si ruce na prsou.

"Nechovej se jako spratek, Parker. Co to bylo včera v noci?"

Podívala jsem se pryč, do prava, ukazovala jsem mu stranu svého obličeje, která byla zjizvená. A pak jsem pokrčila rameny a předstírala lhostejnost. "Můsím se dostat dovnitř dřív, než přijdu o svou práci."

"Seru na tvoji práci. Je ti to jedno. Proč investovat i jedinou vteřinu života do věcí, které tě nedělají šťastnou?"

Zaťala jsem čelist. "Ne všichni si mohou dovolit takový luxus jako ty, Everette." Neříkala jsem jeho jméno často. Říci ho teď se zdálo osobní. Můj žaludek se přetočil.

"Co? Luxus vědět, kdy zemřeš? Zasraný luxus. Za to se omlouvám." Bylo to poprvé, co se zdálo, že je rozrušený ohledně umírání, a já si nemohla pomoc. Moje oči se přesunuly na něj, přes něj. Udělal krok pryč za zvuku cinkajících mincí a s vůní deště vířící kolem něj. A pak se otočil a přikoval mě svým ledovým pohledem předtím, než si stoupnul přede mě.

Nemohla jsem si pomoct. Způsob, jakým se blížil, byl vzrušující. Mé srdce zrychlilo a rty se otevřely k protestu. Ale než jsem mohla pronést jediné slovo, jeho rty byly na mých, hladově je hltaly, požíraly mě. Jeho ruce držely můj obličej pevně, držel mě, jako by se bál, že bych mohla utéct.

Odtáhl se a těžce dýchal. Jeho nos se tiskl na můj, naše rty se stále dotýkaly. Byla jsem vyděšená otevřít oči, tak jsem se pouze držela jeho paží.

"Plýtváš svým životem, Parker," zašeptal. "Proč tak tvrdě bojuješ, abys žila tak málo?" Zhuboka jsem nadechla. Cítila jsem jeho prsty putovat po mé jizvě, trhla jsem sebou. "Bojovalas, Parker. Jsi bojovník. Ale právě teď jsi zbabělec." Odtáhl se. "Otevři oči." Udělala jsem to. Jeho oči byly tvrdé, obočí stažené. "Čeho se bojíš?"

"Parker," hlas se ozýval ode dveří. Odtáhla jsem se od Everetta a neochotně se setkala s Dorisiným pohledem. Stála na verandě, ruce v bok skryté pod mastnou zástěrou. "Neplatím tě za muchlování. Pojď sem."

Přejela jsem si jazykem po zubech. A pak jsem se podívala na Everetta. V jeho očích byla výzva, abych mu dokázala, že má pravdu, abych mu dokázala, že plýtvám svůj život v práci, kterou nemám ráda, že žiju bezvýznamný život. Že když budu pokračovat ve své práci, budu pokračovat ve své lhostejnosti.

Znovu jsem se podívala na Doris. "Končím."

"Ne, nekončíš. Máš padáka."

Usmála jsem se. Podívala jsem se na Everetta a potom znovu na Doris. "Skvěle."

***

"Teď jsi ukázala, že máš koule," řekl Everett při procházce domů. Ruce jsem měla zastrčené do zástěry, jak jsme se pochybovali po chodníku.

"Proč si každý myslí, že akt odvahy je pouze mužský rys?" Zeptala jsem se otráveně. Jako obvykle.

"Bylo by lepší, kdybych řekl, že jsi ukázala, že máš vaječníky?"

"To není legrační - a ne. Bylo by lepší, kdybys nic neřekl."

"Au." řekl Everett, chytil se rukou na srdci. Tvoje původní americké jmeno by bylo Ona Si Myslí, Že Může Ranit Slovy."

To mě naštvalo, jako obvykle. Zúžila jsem oči. "Tvoje původní americké jméno by bylo Muž S Nepořádnými Vlasy."

"Umíš to líp," řekl Everett a narážel do mě z boku. Popošla jsem z jeho dosahu. "Před dvěma dny jsi mi ukázala, jak to umíš se slovy."

Moje mysl začala pořád dokola přehrávat ty slova, jako nekonečnou smyčku. "Byla to pravda. A ty oceňuješ pravdu."

"To oceňuju," přikývl. "Ale to, co jsi řekla? To mi nevadilo. Budeš se muset víc snažit, abys mi ublížila."

"Proč chceš, abych ti ublížila? Nestarám se o tebe, ať tak či jinak."

Mlaskl jazykem. "Parker, myslel jsem, žes pochopila, že mám radši pravdu. Nejsi moc dobrá lhářka."

Tento rozhovor zvedal moji rozmrzelost s jeho každým dalším komentářem. "Sotva tě znám," protestovala jsem, ale dávala jsem si pozor na svůj hlas. "Jsi jen nějaký chlap, který se motá kolem mě jako zatoulané štěně."

"A přesto ses se mnou sešla v baru. A další ráno jsi přišla do restaurace, a později ten den jsi se mnou šla na oběd. A večer jsi přišla ke mně domů na večeři. Kdo nahání koho, Parker?"

Čelist jsem měla zaťatou tak silně, že jsem si byla jistá, že se mi zuby rozpadnou na malé kousky. Nebyla jsem zvyklá konverzovat a zejména ne s mužem, který mě nutil něco cítit. To mě vyvádělo z rovnováhy. Maskovat se za netečnost bylo kolem Everetta nemožné. Náhle jsem se zastavila a obrátila se k němu. "Jsi idiot," řekla jsem a dívala se mu přímo do očí. "Jenom proto, že říkáš pravdivé věci, to neznamená, že jsi obdivuhodný člověk. Někteří lidé potřebují slyšet lži."

Everett pokynul rukama v kruhu. "Řekni mi víc, řekni mi to všechno, Parker." Vypadal pobaveně. A to mě dělalo naštvanější.

"Opovažuješ se mě nazývat zbabělcem, když ty jsi ten, co to vzdal se životem. Jak se opovažuješ mi říkat, jak mám žít, když umíráš?" Můj hlas vystoupal o několik oktáv nahoru, ale ještě jsem neskončila. "Umíráš, Everette. Prober se." Zatlačila jsem ho prstem do hrudi. "Jsi opilec, nevážíš si žen, se kterými spíš, a strkáš nos do věcí, do kterých ti nic není."

Everett šel ke mně, dělilo nás od sebe několik centimetrů. "Tak mě nech si to ujasnit. Myslíš si, že jsem idiot. Jo, to jsem. Přenes se přes to, zlatíčko." Udělal další krok směrem ke mně. "Říkáš, že nejsem obdivuhodný, protože říkám pravdu, i když to někoho raní. Souhlasím, ale," řekl a snížil hlas, "Je mi to jedno. Neříkám pravdu, abych byl obdivovaný. Říkám pravdu, protože lži více ubližují. Lži zabalené do krásných slov nemají nakonec pro nikoho žádný prospěch." Přistoupil blíž a já couvla. "A ty. Nic o mě nevíš, abys mohla říct, že jsem to vzdal se životem. Strávil jsem roky života bojováním s touhle nemocí. A nežil jsem, ne doopravdy. A teď žiju a umírám." Udělal mým směrem další krok a já znovu ustoupila. "Neopovažuj se kritizovat, jak strávím své poslední dny života, když ty ani nežiješ." Zvedl svou ruku a položil ji na moje vlasy, které mi leželi na hrudi. "Jsem opilec. Máš pravdu. Ale víš co, Parker? Vždy jsem si vážil žen, se kterými jsem spal. Já a Charlotte jsme skončili. Nikdy jsme ani opravdu nezačali. A před tím, než začneš předpokládat, jak jsem s ní jednal, by sis měla poslechnout obě strany příběhu."

Zatahal mi za vlasy dostatečně silně, aby si mě přitáhl blíž. "Vážím si žen, Parker. Ale ty ne. Ty si nevážíš nikoho."

Bolelo mě, jakým způsobem se mnou mluvil, jak napadal můj prostor. Ale odmítala jsem se podívat jinam. Vyhledala jsem jeho oči a zírala na něj. Pocit lhostejnosti se zdál, jako by opustil planetu, protože Everett mě nutil cítit, a nebyla žádná cesta, jak předstírat, že mě tento muž neovlivňuje.

"A nestrkám nos do cizích věcí. Dala jsi mi klíč. Čekala jsi, že neotevřu dveře? Že si nic nezjistím o Morrisi Jensenovi?"

Nevěděla jsem, co říct.

"Poslouchej," pokračoval potichu. "Myslíš si, žes mě ranila těmi slovy, cos mi řekla? Neranila. Nic mě nemůže ranit. To je krásná stránka na mém trestu smrti."

Byla jsem stále více naštvanější. Vadilo mi, že by mě mohl zranit a já jsem ho zranit nedokázala. "Proč jsi se na mě tak zaměřil?"

Everett se usmál a podíval se dolů na mé vlasy ve své ruce. Otočil si jeden pramen kolem prstu a zase ho pustil. "Protože jsem sobecký parchant. Nechápej mě špatně, chci ti pomoct. Ale také ti chci ublížit. Chci tě zlomit. Chci tě vidět žít." Podíval se zpátky na mě. "Bohužel, jsem k tobě připoutaný. Moje svědomí mi nedovolí opustit tento svět, když tě vidím žít jen na půl."

Nasála jsem vzduch. Nemohla jsem dýchat. "Co když se mi líbí, jak žiju?"

"Ha," zasmál se bez špetky humoru. "To je právě to  - ty nežiješ. A kdyby se ti líbilo takhle žít, nepoložila bys mi tuhle otázku. Řekla bys mi, ať jdu do prdele."

"Jdi do prdele."

"Teď už je příliš pozdě. Jsem k tobě připoutaný. Což znamená, že ty jsi připoutaná ke mně." Plácla jsem ho přes ruku, co svírala mé vlasy, a otočila se na chodníku pryč od něj.

"Jdi pryč."

"Ne."

Naštval mě. Chtěla jsem mu ublížit. "Ani tě nemám ráda!" Křičela jsema a otočila se vztekle k němu se  zaťatými pěstmi.

"Nemusíš mě mít ráda." Popadl jednu z mých pěstí, přenesl si ji k hrudi a přitáhl si mě blíž. "Ale něco ze mě se k tobě dostalo. Slyším ten zvuk, který vydáváš, když se k tobě přiblížim. Vidím ten tvůj pohled, kombinace touhy a strachu."

Zkusila jsem vytáhnout ruku z jeho sevření, ale držel mě pevně. Zkusila jsem s ní trhnout silněji, pomáhala jsem si druhou rukou, ale skončili jsme ještě blíž u sebe. Přestala jsem bojovat. "Co ode mě chceš?" Zeptala jsem se poraženě.

"Pojeď se mnou na ten výlet." Nebylo tam zaváhání.

"Sotva mě znáš," protestovala jsem.

"Sotva mě znáš," opakoval.

Zavrtěla jsem hlavou. "Proč?"

"Chci, abys jela."

Svtraštila jsem obočí. "To je vše?" Zeptala jsem se nevěřícně.

"Ano. Muži nejsou složité bytosti, Parker. A říkáme to, co máme na mysli. No tak, pojeď se mnou, bude to zábava. Pojeď se mnou na ten výlet. Kdykoliv se budeš chtít vrátit domů, koupím ti letenku.

Ošila jsem se. Nemohla jsem si pomoct, ale chtěla jsem jet na výlet. A moje větší, děsivější část chtěla být co nejvíce kolem Everetta. Pokud si myslel, že mě dokáže naučit vážit si života, možná bych ho mohla donutit vážit si toho jeho. Pro oba to byla předem prohraná bitva, ale to slovo vypadlo z mých úst o vteřinu později. "Dobře."

"Dobře?" Zeptal se.

"Jo, dobře."

"Whoa, nezni příliš nadšeně, prosím." Pustil jednu moji tuku a já ji přenesla k hrudi, sebevědomě. "Jen mi, prosím, něco slib," řekl se smíchem na okraji svého hlasu. Podívala jsem se na něj a pochybovačně naklonila hlavu na stranu. "Nezamiluj se do mě."

Smála jsem se. Poprvé za několik let, jsem se skutečně smála. Znělo to rezavě a maniakálně. Ale já jsem se opravdu smála. Plácla jsem se oběma rukama přes pusu.

Everett se na mě zvědavě díval. "To znělo jako umírající kočka."

Odkašlala jsem si a odstranila ruce pokrývající ústa. "Jsi hrubý."

"To jsem, ale tvůj smích je kurevsky hroznej."

"No, neměj strach, nejsem v nebezpečí ohledně toho, že bych se do tebe zamilovala."

Přikývl. "Dobře."

Pokračovali jsme v chůzi, když mě najednou něco napadlo. "Počkej, máš spolehlivé auto na ten výlet? Moje je, no, není spolehlivé."

Everett se posmíval, "Jako kdyby tu existovala dokonce nějaká vzdálená možnost, že bychom jeli tvým autem. Nemyslím si, že můžeš ten kus hovna nazývat autem."

"Je to auto."

"Neměla jsi na mysli ‘auta’?"

Zúžila jsem obočí. "Ano, ve skutečnosti, jsou to dvě svařená auta dohromady. Ale stále funguje."

"Vážně?" zeptal se.

Kopla jsem do kamínku na chodníku a podívala jsem se dolů, aby mi to zabránilo se podívat na něj. "No, teď zrovna ne."

"Jak jsem řekl, kus hovna."

"Jak jsem řekla, jsi hrubý."

"Už ses do mě zamilovala?"

"Ani náhodou."