TBZ - 10. kapitola

Překlad: Lucie

Probudila jsem se studená a sama. Prostěradlo jsem měla přes sebe přehozené, ale místnost byla prázdná. Posadila jsem se, přidržovala si prostěradlo u hrudi a rozhlížela se kolem. Jasné sluneční světlo stále prosvětlovalo místnost, a tak jsem pžedpokládala, že bylo brzké odpoledne.

Sklouzla jsem z postele a hledala své šaty, které zmizely. Úplně všechny. Ve skutečnosti byl pokoj celý urovnaný a naklizený. Zahlédla jsem Everettovu tašku ve skříni,přešla jsem k ní, vytáhla z ní první černou košili, kterou jsem našla, a přetáhla si jí přes hlavu.

Visela na mě jako pytel, ale byla to moje jediná možnost. Vyšla jsem do obývacího pokoje, který odděloval dvě ložnice, a hledala Everetta. Nakonec jsem ho našla na terase, držel svůj modrý notes, tentokrát zavřený, a rozhlížel se po okolí.

Natočil ke mně hlavu a jeho oči se při pohledu na mě rozzářily. Byla jsem si jistá, že vypadám srandovně v košili, která byla o několik velikostí větší než moje tělo, a s vrabčím hnízdem na hlavě. Poplácal si na koleno, z čehož jsem usoudila, že chce, abych si na něj sedla.

Místo toho jsem se posadila do sousedního křesla. Popadl mě a zvedl, jako bych nic nevážila, a posadil si mě na klín. "Líbí se mi tvoje volba oblečení," poznamenal, zatímco pokládal svůj deník na skleněný stůl.

"Volba není zrovna slovo, které bych použila. Kde je moje oblečení?"

"Schované." Jeho paže se mi pomotaly kolem pasu, zády jsem se tiskla k jeho hrudníku, jak jsme sledovali výhled na Las Vegas.

"Potom je tohle o jeden kousek černého oblečení míň, které budeš nosit." Nevěděla jsem, co mám dělat s rukama. Tato pozice připomínala mazlení, a mě to bylo trochu víc nepříjemné.

Everett jemně stiskl ruce, přitáhl si mě tím blíž k sobě. Nosem si našel můj krk, až jsem ho slyšela dýchat. "Voníš hezky," řekl po chvíli.

"Jak voním?"

"Jako já. Je to skvělá vůně."

Protočila jsem oči. Zakroutila jsem se. Bylo mi nepříjemné mu být takhle blízko, s jeho obličejem zabořeným do mého krku.

"Musíme dokončit pravidla před dnešním večerem," řekl se rty na mém krku a s prsty a mých stehnech.

"Dobře," řekla jsem, vytáhla se z jeho objetí a postavila se. Viděla jsem Everetta, jak vyndal ven papír. Změnil na něm položku z "žádné černé oblečení" na "nenosit jenom černé oblečky".

"Oblečky?" Zeptala jsem se, zatímco jsem se znovu posadila do křesla naproti. Nakrčila jsem nos. "To zní jako něco, do čeho bys oblékl dítě."

Everett se na mě podíval s povytaženým obočím. "Máš lepší slovo, jak to říct?" Zavrtěla jsem hlavou. "Dobře, pojďme dál." Napsal na papír své další pravidlo. Když položil ruku na stranu, přečetla jsem ho nahlas.

"Sex po celou dobu?" Pochybovačně jsem se na něj podívala. "Co třeba jenom ‘sex’? Nechci to kvantifikovat."

Everett si dramaticky povzdechl, ale přeškrtl tu část "po celou dobu". "Dobře, jaké je tvoje další pravidlo?"

Poklepala jsem se prstem na bradě a zamyslela se. "Potřebuju prostor," řekla jsem nakonec. "A vím, že nemám zdravé pochopení pro osobní prostor, alespoň co se mě týká. Ale potřebuji čas pro sebe."

"Jsi sama celou dobu, Parker. Žiješ a dýcháš uvnitř té tvojí bubliny víc než mimo ni."

"Proč se dohaduješ o každém mém pravidle?"

"Protože se hádáš o těch mých."

Zavrtěla jsem hlavou. "Potřebuji prostor, Everette. Potřebuji prostor k dýchání, aniž bys znečišťoval můj vzduch."

"Znečišťoval tvůj vzduch? Nemyslím si, že by mě před tebou někdo takhle laskavě popsal."

"Víš, co myslím. Jsi pořád tady. Přišpendluješ mě proti zdi, nutíš mě zůstávat ve tvé náruči,  i když mi to není příjemné." Moje mysl se přesunula k posteli. "Sex nebo ne, chci spát ve své vlastní posteli."

"Nejsem proti tomu spát ve tvé posteli."

Chtěla jsem na něj hodit pero. "Myslela jsem sama. Nech mě dýchat. Čím víc na mě tlačíš, tím je větší pravděpodobnost, že uteču."

"Říkáš mi tím, že nechceš utéct? Chceš tu se mnou zůstat?"

Pokrčila jsem rameny. "Já nevím, co chci. Mateš mě. Nemám tě nijak zvlášť v lásce, ale táhne mě to k tobě. Jako můru k plameni."

"Ten pocit je vzájemný. Nemám tě taky nijak v lásce." Usmál se. Měla jsem chuť ho znovu nazvat pitomcem.

"Můžeš žít s tímhle pravidlem nebo ne?" Zeptala jsem se netrpělivě.

"Jistě." Nezněl přesvědčivě, ale přidala jsem to na seznam.

"Jsi na řadě."

"Chci, abys byla otevřená novým zkušenostem," řekl Everett bez zaváhání. Jedno moje obočí se zvedlo v otázce. "Jestli bude něco, co budu chtít vyzkoušet, a tobě to bude nepříjemné, chci abys k tomu přistupovala otevřeně. Abys to zkusila."

"To může znamenat spoustu věcí." Protestovala jsem. "Nebezpečných věcí."

"Nikdy bych tě nevystavil nebezpečí, Parker. Pamatuješ na pásy? Nic z toho, co ti chci ukázat, nebude nebezpečné, to ti slibuju."

Ne, to nemohl. Ale bylo marné se s ním hádat. Přikývla jsem. "Fajn."

Napsala jsem svoje další pravidlo na seznam a Everett ho přečetl nahlas. "Být milý?" Zeptal se.

"Rád mě hodně dráždíš. Jen chci, abys byl ke mně jednou za čas milý."

"Tvoje vlasy jsou hezké." Řekl s úsměvem.

Prohlížela jsem si ho. "Žádné lži, Everette. Nebo jsi už zapomněl na své pravidlo?"

"Oukej, fajn. Tvoje vlasy vypadají hrozně. Směješ se jako maniak. A jsi příšerná řidička."

"Evidentně ti pointa toho být milý naprosto uniká. A jak můžeš vědět, že jsem špatná řidička?" Zapřemýšlela jsem se nad momentem, kdy mě viděl řídit. Bylo to tehdy, když jsem ho vezla domů z restaurace, když byl opilý.

"Když jsi mě vezla domů. Nebyl jsem tolik opilý, jak sis myslela. Narozdíl od tebe jsem dobrý herec."

Zaměřila jsem na něj svůj pohled. "Páni. Ty jsi vážně pitomec, že jo?"

"Hej," řekl a zvedl ruce, aby mě zastavil. "Tahle pravidla platí pro nás pro oba, ne?" Zní to, jako by ti koncept toho být milý také unikal."

"Být milý," zopakovala jsem pevným hlasem a obtáhla slovo na papíře, aby bylo tučné. "Další pravidlo?"

"Pro teď jsem s pravidly skončil. Pojďme se připravit."

"Připravit?"

Everett se potutelně usmál. "Máme plány, ty a já. Pěkné plány." Položil důraz na "pěkné".

"Tyhle plány zahrnují oblečení nebo ne?"

"No, mám pěkné plány pro nás oba. Jdeš do toho?"

"Asi ano."

***

O dvě hodiny později jsem stála před zrcadlem v mé vlastní koupelně. Everett pro mě vybral šaty. Jednalo se o zlaté šaty, které začínaly nad mými prsy a končily u kolen. Měly jednoduchý střih, ale ta jejich barva křičela. Vlasy jsem si upravila na své levé rameno. Cítila jsem nevysvětlitelnou potřebu skrýt svou jizvu, co nejvíce to šlo. Vystínovala jsem si oči a vklouzla do zlatých páskových bot s vysokým podpatkem, které pro mě Everett také vybral.

"V těchto pro tebe bude těžší utíkat," říkal, když mi podával krabici. Odstrčila jsem ho a pak jsem strávila několik minut pozorováním těch bot, přejížděla jsem po nich prsty a vzpomínala na dobu, kdy bych za takové boty vraždila.

Když jsem se vynořila z koupelny, zjistila jsem, že Everett sedí v jednom z křesel, na sobě měl zářivě bílou košili s knoflíčky zastrčenou do šedých kalhot. Měl jednu nohu přehozenou přes druhou a psal něco do svého notesu. Když jsem se přiblížila, zvedl oči.

"Ahoj," řekl s očima upřenýma na mě. Odložil svůj deník a postavil se. "Vypadáš... mile."

Zasmála jsem se nad použitím toho slova. "Dobře, právě jsi mi složil kompliment. Můžeš se po zbytek noci vrátit k tomu být pitomec, což opravdu jsi."

"Pche, díky," vyfoukl vzduch s přehnanou úlevou. "Připravená?" Položil ruku do mé a vedl mě ven z hotelového pokoje. Když jsme nastoupili do výtahu, stiskl mi ruku, což mi vyslalo zamrazení po celých zádech. "Máš hlad?"

Pouze jsem přikývla, protože jsem nevěřila svému hlasu. Proč na mě měl tak velký vliv? Naše ruce se jen doktly a pro mě bylo stejně intimní jako když byl ještě před pár hodinami uvnitř mě. Ta myšlenka hořela jasně, dole v mém břiše.

"Jaká jsi v pokeru?" Zeptal se.

"Stojím za hovno."

"Dobře. Pojďme utratit nějaké peníze."

***

O pár hodin později, když jsem měla v peněžence o 200 dollarů méně, mě Everett vzal na večeři. "Zaplatím," nabídl se. "Když jsem ti tam napomohl v tvém okázalém nezdaru."

Moje oči se něj zaměřily. "Jak laskavé od tebe," otevřela jsem menu a prohlížela si položky, u kterých jsem si všimla i jejich cen. Snažila jsem udržet oči, aby mi nevypadly z důlků, když jsem viděla ty předražené ceny u předkrmů.

Poté, co si číšník přišel pro naši objednávku, jsem si usrkla ze své vody. "Co znamené to tvoje tetování?" Zeptala jsem se. Everett ještě požádal číšníka, aby odstranil ze stolu sklenice na víno. Přemýšlela jsem, jestli to byl způsob, jak se vyhnout pokušení, nebo si myslel, že by nám tu jednuduše jen překážely.

"Jsi stejně přímočará jako já, Parker," řekl a polkl doušek vody. "Jaké tetování?"

"Tento svět má pro nás vyhrazen pouze jeden sladký okamžik," řekla jsem. Nemohla jsem zapomenout na ty slova.

"Co si myslíš, že to znamená?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Zní to trochu morbidně," přiznala jsem.

"Mohlo by to být vykládáno tímto způsobem," souhlasil, hrál si s okrajem jeho ledové vody. "Je to zčásti důvod, proč jsem si to vybral. Protože má tak otevřený výklad. Právě teď to ale vezmu v tom doslovném smyslu." Napil se vody a položil sklenici, než sepjal ruce na stole. "Proč si myslíš, že podnikám tuto cestu?"

"Něco hledáš?" zeptala jsem se.

Sevřel rty. "Jistě, v některých ohledech. Ale já jsem ještě nenašel svůj sladký moment. Nemohl jsem ho najít v Kalifornii. Příliš mnoho tepla, písku. Příliš mnoho lidí."

"Takže si myslíš, že bys ho mohl najít někde na cestě?"

Přikývl. "Ano. Chci okamžik, pro který bych žil."

"Ale ty umíráš." Naklonil hlavu na stranu při mé odpovědi.

"Myslel jsem, že tohle téma je tabu," řekl.

"Ještě jsme ty pravidla nepodepsali. Ale co myslíš tím, že bys pro to žil?"

"Chci jeden sladký moment, jeden okamžik, který bych držel ve své paměti, když bude moje duše opouštět zemi." To byla odpověď, kterou chtěl říct už předtím. Ale byla to také odpověď, díky které jsem se cítila špatně od žaludku.

Podívala jsem se dolů na bílý ubrus a uhladila ho svými prsty. "Doufám, že ho najdeš." Ta slova vyletěla z mých úst, aniž bych je dokázala zastavit. Rychle jsem se vzpamatovala. "Líbí se mi i tvá ostatní tetování."

"Mám jich spoustu, " řekl.

"A jizvy. Také máš mnoho jizev."

"To mám." Napil se vody, položil sklenici na stůl a kreslil přes ní prsty tvary, díky kondenzaci vody na skle. "Ale ty taky."

"Nemám jich tolik." Nesouhlasila jsem.

"Máš," trval na svém. "Nemluvím o jizvách, které protínají tvou kůži, Parker. Nejsem slepý. Vidím je. Mluvím o jizvách, které jsou mnohem hlouběji. Jizvy, které existují uvnitř tebe. Ty, které se skutečně snažíš skrýt."

"Neznáš mě."

"Nemyslel jsem si, že tě znám." Napil se vody. "Ukázala se, že ano. Proč jsi tak zjizvená, Parker?"

"Už jsem ti to řekla - Morris Jen-"

"Nemluvím o těch povrchových jizvách a ty to víš," přerušil mě. Měl pravdu. Snažila jsem se vyhýbat této otázce. "Ty může vidět kdokoliv. Já se víc zajímám o ty jizvy pod tvou kůží. Řekni mi to, Parker. Řekni mi svůj příběh."

"Nemám žádný příběh," protestovala jsem.

"Řekni mi, kdo jsi byla před 20 lety?"

"Uh, dítě." Řekla jsem to jako nejzřejmější odpověď na světě.

"Koho jsi milovala?"

"Nevzpomínám si."

"Vzpomínáš si, že jsi někdy někoho milovala?"

Asi minutu jsem přemýšlela. "Ne." Znělo to tragičtěji, než to doopravdy bylo.

"Byla jsi v náhradní péči od okamžiku, co jsi se narodila," dodal. Udělal si svůj výzkum.

"Ano. Až do osmnácti."

"A potom jsi byla napadena a stala jsi se tím, kým jsi dnes."

"To jsou otázky?" Zeptala jsem se.

Everett pokrčil rameny a napil se vody. Oblek, co měl na sobě, byl krásně modrošedý. Dobře mu padl. Měl na sobě bílou košili a kravatu. U košile si rozepnul několik vrchních knoflíků. Pozorovala jsem jeho ruce, jak drží sklenici, pozorovala jsem, jak jsou jeho klouby ohnuté, jak prst klepe na sklenici. Mohla bych sledoval jeho ruce pořád. Polkla jsem více vody a tím vyprázdnila svou sklenici.

"Zatancuj si se mnou."

Moje hlava se náhle zvedla. "Cože?" Můj hlas byl malý, slabý.

Vstal a natáhl ruku ke mně. "Zatancuj si," řekl. "Se mnou."

Zuřivě jsem zavrtěla hlavou. "Ne. Já nemůžu tancovat." Hudba, co hrála, byla pamalá a sotva slyšitelná přes hluk konverzací. Nikdo nebyl na tanečním parketu.

"Parker."  Jeho hlas byl trpělivý, ale jako by věděl, že mě dokáže pomocí své vůle přesvědčit. "Už jsi zapomněla na pravidla?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Nebylo tam nic o tanci."

"Prosil jsem tě o zkoušení nových věcí. To bylo pravidlo. Já nepiju. A chci, abys to zkusila."

Zavrtěla jsem hlavou. "Tancování není nové, jen neznámé." Byl to jiný jazyk, jiný jazyk těla a mému tělu to bylo nepříjemné.

"Všichni na nás zírají, Parker," zašeptal, když se skláněl k mému uchu. "Buď si se mnou zatancuješ, nebo si tě ohnu přes koleno, a pak se budeš teprve cítit nepříjemně."

S tím jsem vstala, neobtěžovala jsem se vzít jeho nabídnutou ruku a vyšla směrem k tanečnímu parketu. "Ty jsi takový pitomec," řekla jsem mezi zuby, když mi vzal jednu ruku do své a druhou mi položil na bok. Položila jsem ruku na jeho rameno a podívala se na něj zpod řas. Bylo mi nepříjemně. Nebylo to jenom tím, že jsem tančila, ale že jsme byli jediní na dřevěné podlaze, kde moje podpadky cvakaly, což upozorňovalo na naši přítomnost. Kymáceli jsme se spolu sem a tam několik minut, dokud jsem to už nemohla vydržet.

"Everette," začala jsem s nervózním hlasem.

"Shhh," zamumlal.

"Everette," řekla jsem znovu a podívala se mu do očí. "Každý mě pozoruje."

Ruka na mém pase se přesunula na záda a přitáhla si mě blíž. Oddělovalo nás pouze pár centimetrů. "Já se na tebe dívám, Parker."

Snažila jsem se dívat kolem sebe, ale on byl to jediné, co jsem viděla.

"Jen ty a já, Parker. Ty vidíš mě. Já vidím tebe. Kdo se stará o ty ostatní?"

Bylo těžké se starat o něco jiného, než o jeho tělo přitisknuté k mému, jeho rty kousek od mých. Přitáhl si mě ještě blíž k tobě, čož dělalo tanec ještě víc intimnější. Položil si tvář k mojí, hned vedle jizvy a já vydechla úlevou. Jeho ústa byla u mého ucha.

"Tvoje vlasy hezky voní."

Nemohla jsem si pomoct, trochu jsem třela tváří proti té jeho, jemně ho kousala do vousů. "Mýdlo."

Cítila jsem, jak se usmál. Pohupovali jsme se přes jednu, dvě, tři písničky. Nebyla jsem si jistá. Oči jsem měla zavřené od poloviny první písně a zapomněla jsem na svou nejistotu. Zapomněla jsem na všechno, ale způsob, jakým Everett pohyboval nohama, jak jeho prsty třely dolní část mých zad, byl nezapomenutelný. Cítila jsem tu nejchutnější bolest. Užívala jsem si, že existujeme jen na tomto malém tanečním parketu, ale věděla jsem, že chci pokračovat v prozkoumávání naší vzájemné sexuální přitažlivosti.

Slyšela jsem Everetta mi něco pošeptat do ucha, ale nedokázala jsem zachytit slova. "Hmm?" Zeptala jsem se ztraceně z pocitu, že jsem v jeho náručí.

"Jídlo je připraveno."

"Aha." Odtáhla jsem se a zlomila tím kouzlo, pod kterým jsem byla uvězněna. Everett se na mě podíval s povytaženým obočím, ale já se protáhla kolem něj a vrátila se ke stolu. Vklouzla jsem do křesla a okamžitě začala jíst, aniž bych se obtěžovala podívat na Everetta.

Po několika minutách se zeptal: "Už jsi skončila se žvýkáním?"

Zastavila jsem se v polovině sousta a podívala se na něj. Pomalu jsem ho dokousala a polkla. "Ano. Ale jsem hladová." Byla jsem opatrná. Rozpačitá.

"Na tom není nic špatného, ale jíš tak rychle, že z toho mám pocit, že se snažíš, abychom si spolu nemohli povídat."

To byla pravda. Čím víc jídla jsem si strčila do pusy, tím byla menší šance, že bych se musela zapojit do jakékoliv konverzace s Everettem. Nutí mě cítit tolik věcí, nepříjemných věcí. Ale i tak mě podivně přitahuje pocit, že ve mně dokáže vyvolat nějakou emoci. Bylo to matoucí a děsivé a taky vzrušující.

Takže jsem neměla ponětí, co řekl. Místo toho jsem si vzala další sousto a pomalu ho žvýkala, popíjela vodu a držela svůj pohled na talíři před sebou.

"Červená nebo modrá?" Zeptal se. Zmateně jsem se na něj podívala. "Kdyby sis měla vybrat barvu, byla by to červená nebo modrá?"

"Na co vybrat barvu?"

"Nekomplikuj to. Řekni první věc, co tě napadne."

"Červená."

Everett přikývl, jako by tu odpověď očekával. "Kočky nebo psi."

Nakrčila jsem nos. "Kočky."

Everett si povzdechl a opřel se na své židli. "Teď vím jistě, že se do tebe nezamiluju."

"Psi jsou potřební. Kočky nejsou."

"Psi jsou dobří společníci. Kočky jsou sobecké," hádal se.

"Potom bych si myslela, že se lépe dokážeš ztotožnit s kočkami," řekla jsem, než jsem se napila vody.

Přimhouřil oči, ale vypadalo to, že si užívá naši slovní hru, kterou jsme hráli. "Dobře, další. Studený nebo teplý."

"Teplý."

Everett zavrtěl hlavou. "To nemůže být pravda. Jsi strašně studená. Studená jako led."

Podrážděně jsem se na něj podívala. Měla jsem to na spičce jazyka, abych ho nazvala svým oblíbeným slovem, ale předběhl mě.

"Nech mě hádat. Chtěla jsi mě nazvat pitomcem, že jo?" Zakrojil do svého steaku, studoval plátek, než se na mě znovu podíval. "Jsem překvapený, že mi tak neříkáš pořád. Zapoměň na to, už mi neříkej Everette."

"Možná bychom to měli přidat do pravidel."

"Technicky jsem to už napsal, ale ty jsi to vyškrtla."

Sevřela jsem čelist do pevné linky. "Proč se ti tolik líbí mě zlobit?"

Everett dokousal poslední sousto bifteku, který žvýkal celou minutu, prsty si hrál s ubrusem. Když polkl, znovu ke mně zvedl pohled. "Proto."

Kdyby mi mohla čelist spadnout z obličeje, právě by to udělala. "Vážně?" Zeptala jsem se nevěřícně. "To je celá tvoje odpověď?"

"Chceš přidat úplné odhalení do pravidel, Parker?"

To mi zavřelo pusu. Zavrtěla jsem hlavou a dokončila svoje jídlo, zatímco Everett podal svou kreditní kartu číšníkovi.

Everett vytáhl telefon a poklepal na něco na obrazovce. Sledovala jsem ho několik minut, a to i poté, co se číšník vrátil s účtenkou. A pak jsem vstala a odešla.

"Neslušný pitomec," zamumlala jsem si pro sebe, když jsem stála venku na chodníku. Davy lidí kolem mě procházely, někteří z nich do mě z nepozornosti naráželi. Překřížila jsem si ruce na prsou a rozhlédla jsem se po taxíku.

O chvíli později jsem cítila jeho hruď na zádech. Bezděky jsem se o něj opřela. Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem ráda, že vyšel za mnou. Ale pak jsem si vzpomněla, proč jsem od něj odešla. Otočila jsem se a šlehala na něj dýky pohledem. "Ty," řekla jsem, zatímco jsem zvedla prst a zabodla mu ho do hrudi. "Jsi tak... neslušný. Nezajímá mě, jestli jsem to řekla už stokrát. Jestli něco, tak by ti to mělo ukázat, jak neslušný jsi."

"Není mi to líto."

Zaťala jsem zuby. "Je neuvěřitelně neuctivé ignorovat mou společnost, zatímco si hraješ s telefonem."

"Je neuctivé skoro se zadusit jídlem, jenom abys se mnou nemusela mluvit," opáčil. "A přece," otřel se rukou o mé rameno, a pokračoval dolů po paži. "Jsi to udělala."

Sledovala jsem jeho ruku, jak se posouvá až k mému zápěstí. Začala jsem být lhostejná k památkám a k pachům kolem nás. Byl jenom Everett. Dokázal, aby zbytek světa neexistoval, jako kdyby byl jediná věc, kterou jsem dokázala vidět jasně.

"Kde máš svůj telefon?" Zeptal se.

"Nechala jsem ho v hotelu."

Zamračil se. "Proč?"

Přenesla jsem svou váhu na paty, začínalo se mi na betohu stát nepohodlně. "Je jenom pár lidí, kteří mě kontaktují pravidelně. A dva z nich mě kontaktují pouze v případě, že potřebují nějakou laskavost. A ten další je pitomec, co teď právě narušuje můj osobní prostor, což je proti pravidlům."

Everett se přiblížil. Naše nohy, boky, hrudi se dotýkaly. "Nedám ti žádný prostor, když jsme na veřejnosti. Když budeš chtít svůj prostor až budeme zpátky na hotelu, fajn. Ale kdybych ti nechal prostor tady, porušilo by to moje pravidlo."

"Které?"

"Pravidlo o pásech je více méně paušální pravidlo. V každé situaci, ve které vycítím, že by mohla být potenciálně nebezpečná, se budeme držet v bezpečí." Rozhlédl se po chodníku, kde si všiml opilých lidí, kteří si dělali srandu sami ze sebe. "Tohle není situace, ve které bych ti dal prostor."

S tím jsem dokázala žít. Byla jsem tak zaměřená na Everetta, že jsem nevěnovala pozornost svému okolí. To bylo na mě neobvyklé. Když se nad tím zamyslím, dokonce jsem nechala svůj nůž v hotelovém pokoji. Nedobrovolně jsem se otřásla.

"Máš na mě špatný vliv," zamumlala jsem.

"To doufám." Jeho úsměv byl široký, jako by byl sám se sebou spokojený. "Hotel nebo klub?"

"Hotel." Řekla jsem rychle. Ani jsem na nic jiného nepomyslela. A pak mě zasáhla vina. "Ale jestli chceš jít ven, můžu jít zpátky sama."

"Jo, jasně." Řekl Everett, jemně popadl mou paži a táhl mě dolů po chodníku.

"Jel jsi celou tu cestu až do Vegas, aniž by sis užil noční život?"

"Celou cestu do Vegas?" Zeptal se pochybovačně. "Vegas je více méně jen zastávka. A kromě toho jsem přijel na steak."

"Našel jsi svůj sladký moment ve steaku?"

Everett se na mě  netrpělivě podíval. "Co myslíš?"

Zavřela jsem pusu a kráčela zpátky do hotelu.

***

Když jsme se vrátili do hotelového apartmá, okamžitě jsem se vydala do své ložnice. Zavřela jsem za sebou dveře a zamkla je. Nechtěla jsem zase skončit v Everettově posteli. Nechci, aby se z toho stal zvyk. Zvyky se pak těžko odnaučujeme. A navíc jsem nechtěla na nikoho spoléhat.

Vyklouzla jsem z šatů a bot a natáhla si na sebe Everettovu košili, co jsem na sobě měla předtím. Koutkem oka jsem zahlédla záblesk, který značil oznámení na mém telefonu.

Zvedla jsem ho, zapla jsem displej a uviděla šest zpráv, které mi byly poslány od stejného odesílatele.

Everett: Máš pravdu, rád tě zlobím. Ale když ti řeknu proč, tak utečeš. A já si uživám večeře s tebou tak moc, že nechci, aby skončily.

Zadrhl se mi dech. Poslal to v době, kdy jsme seděli v restauraci, zatímco měl telefon v ruce a ignoroval mě.

Everett: Tak já ti to řeknu prostřednictvím textovky.

Everett: Mám rád, když se ti zbarví tváře. Když jsi naštvaná, tvoje tváře jasně září.

Everett: Jsem rád, když vidím, že něco cítíš, i když je to nepřátelství.

Everett: Dělá to z tebe lidskou bytost. Jsi tak ledová. A myslíš si, že v sobě nemáš žádné teplo.

Everett: Ale se svými růžovými tvářemi už nevypadáš tak ledově.

Poslední textovka do mě něco zasadila - a to mě naštvalo. Naštvalo mě to dost na to, abych se postavila a došla ke dveřím, abych mu řekla, co si o tom myslím. Ale pak jsem si uvědomila, že to bylo přestě to, co chtěl. Tak jsem se zastavila, moje kroky se ustálily na koberci před mými dveřmi. Ohlédla jsem se na postel, kam jsem ve vzteku odhodila telefon. Vykročila jsem k němu s jasným cílem.

Já: Měním si tvoje jméno v telefonu na "Pitomec".

O minutu později mi telefon zazvonil.

Pitomec: Alespoň sis mě nechala v telefonu.

A byla jsem znovu naštvaná.