TB - The Hook-Up 1/2

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Setkání Neila a Emira v Londýně. Ví o něm Neil, ví o něm Sophie, ví o něm i Emir. Všichni tři se schůzkou souhlasí, ale přesto je něco jinak. Nebude nečekané překvapení, které Sophie pro Neila připravila, až moc?                                                             Sinnel

Poznámka autora: To, co následuje, je chybějící scéna Neilova setkání s Emirem v Londýně.

Když jsem na svém telefonu uviděl příchozí hovor od Sophie, byl jsem vzrušený jako školák, ale nemohl jsem s tím nic dělat. To jediné, co jsem dokázal, bylo myslet na ni a já jsem jen málokdy dokázal na ni přestat myslet. V těch okamžicích jsem nebyl Neil Elwood, biliardář, ale Neil Elwood, zmatený teenager. A právě teď je zatraceně nešťastný uprostřed důležitých setkání s člověkem, který sem letěl pět tisíc kilometrů. Bez ohledu na to, jak nenápadně jsem se snažil zkontrolovat číslo příchozího hovoru, někdo by si mohl všimnout, že ta nejdůležitější osoba v místnosti mu přestala věnovat pozornost.

Na druhé straně konferenčního stolu Valerie potřásla hlavou, jak na mě upřeně zírala, výraz v obličeji se jí nezměnil. Byla to jedna z nejúčinnějších technik, které měla ve svém arzenálu zbraní. To mi řeklo, že jsem byl nachytán a pak mi za to vynadá.

Snažil jsem se, aby to znělo omluvně a ne tak, že si oddechnu.

„Omluvte mě. Strašně moc se omlouvám, ale musím to vzít.“ Podíval jsem se na Valerii. Měla nasazený příjemný, neutrální úsměv a očima mě varovala, že k tomu bude později mít co říct. Kvůli Sophii, jsem se chytil své šance. „Prosím, pokračujte beze mě.“

Než stihla Valerie začít protestovat, vyklouzl jsem ven z místnosti a zahnul za roh do své kanceláře. Jakmile se za mnou zavřely dveře, zvedl jsem hovor a ukázal prstem na svého asistenta, čímž jsem mu sděloval, že v tuhle chvíli nejsem k mání.

„Miláčku, to je překvapení. Je skoro… no, u vás skoro šest ráno, ne?“ Jako kdybych to musel počítat. Co byla pryč, jsem neustále přemýšlel o tom, co právě dělá. Sophie pravděpodobně teď spí. Sophie asi právě teď večeří. Sophie si pravděpodobně právě teď nanáší krém na své krásné nohy, kdybych u toho teď onanoval, přišlo by jí to divné?

Zívla a já se v duchu okamžitě přenesl do naší postele v New Yorku, její teplé nahé tělo bylo schoulené vedle mého. Ještě jedna noc a měl bych být doma. To o něco zmírnilo moji bolavou osamělost, kterou jsem cítil v hrudi.

„Chtěla jsem tě chytit u oběda,“ ospale si povzdechla. „Vím, že později budeš mít moc práce.“

„Jo, naprosto.“ Zavřel jsem dveře do své soukromé kanceláře a šel si sednout za svůj stůl. Na obrazovce počítače jsem měl otevřený kalendář. Tamv modrém okénku od osmi do devíti, bylo blokované pole „Večeře“. Večeře s Emirem, našim známým ze soukromého BDSM klubu, který jsme se Sophií navštívili v Paříži. Večeře a něco víc, pokud k tomu večer bude nakloněn.

„Musíš mi slíbit, že jakmile budeš moci, zavoláš mi a všechno mi řekneš,“ zapředla Sophie. Její hlas, bože na nebesích, nízký, ženský alt mi zněl rajským tónem jako volnoběh motoru Ferrari 458 Italia. Ačkoli, pokud se hádala, pak se její tón zvedl a vystupňoval do zvuků Lamborghini Aventador. Stačilo slyšet zvuk jejího hlasu a můj penis se postavil.

„Řeknu ti to, pokud bude co říct. Nemáme domluvené žádné pevné plány,“ připomněl jsem jí. „V případě, že nám dynamika bez tebe bude připadat divná, nebude se jednat o nic jiného, než příjemnou večeři s příležitostným kamarádem.“

„No, doufám, že ta dynamika bude úžasná a skutečně si to užiješ.“ Její ospalý smích na mě působil, jako by měla svoji ruku na mých koulích.

„Ať tak či tak, až se dostanu domů, raději bys měla být připravena na něco skutečně hříšného -“ Přerušilo mě zaklepání na dveře. „Podívej, drahá, musím už jít, ale než půjdu spát, ještě ti zavolám.“

„Spoléhám se na to,“ varovala mě. „Jak na zavolání, tak na hříšný sex.“

Kurva, telefony byly k ničemu, když to jediné, co chcete, je popadnout svoji ženu a líbat ji až k zbláznění. „Miluji tě, Sophie.“

„Taky Vás miluji.“ Nastala krátká pauza a já zadržel dech, než dodala: „Pane,“ s tím nejvíc sexy smíchem, který jsem slyšel.

Když jsem ukončil hovor, znovu se ozvalo klepání. „Ano, Valerie, proboha, pojď dál.“

„Omlouvám se, že obtěžuji člověka, který právě vyběhl a utekl při vyjednávání zahraniční dohody, která nám měla přinést miliony.“
Valerie si rozepnula bundu a sedla si na židli u stolu, přímo proti mně. „Víš, přemýšlím, jestli jsi skutečně tady.“

„Jsem tady.“ Rukou jsem ukázal kolem sebe. „Jsem si plně vědom toho, že nejsem doma.“

„Ty víš, co tím myslím.“ Podrážděně nakrčila čelo. „Jsem překvapená, že sis ji nepřitáhl sebou. Možná, že bys udělal víc práce, kdybys pořád nechřadnul jako pes, který přišel o svého pána.“

„Nechtěla jet. V poslední době musela hodně cestovat.“ Nechtěl jsem s Valerií mluvit o Sophii. Bylo mi to trochu nepříjemné, jako bych tím nějakým způsobem zrazoval Sophii. Navíc vzhledem k tomu, že ohledně sebe byly obě dost nepřátelské, přišlo mi to trochu únavné a vždycky jsem stál na Sophiině straně. Ať to již bylo správné či nikoli.

Bylo však těžké zůstat naštvaný na Valerii, když mi tak silně připomínala vlastní dceru. Ten způsob, jak naklonila hlavu na stranu, jak se jí zúžily oči. Byla to téměř přesná kopie Emmina vlastního vyjádření nedůvěřivosti.

„Neile… není tu žádný důvod, proč bych tohle jednání nemohla zvládnout sama. A i kdybych nemohla já, mohl by to udělat Jonathan. On by mohl převzít jednání tady, zatímco ty bys řešil práci v kanceláři v New Yorku a já dokončila restrukturalizaci Porterasu. Nemohli bychom to udělat takhle?“

„Přestaň mluvit tak absurdně.“ Dát tohle Jonathanovi na starost by bylo jako nechat dítě samotné hrát si s nabitou pistolí. „Byl tu s námi jen -“

„Dvanáct let. Pracoval tady už dvanáct let. A pro tvého otce pracoval šest let.“ To jak protočila oči, mi znovu připomněla Emmu. Jak si mohly být dvě ženy tak podobné a přitom tak rozdílné. A proč oběma připadám, že jsem beznadějný idiot?

Valerie se odmlčela, jako by si v duchu rovnala myšlenky. „Neměl jsi problémy s tím, nechat to na starost Jonathanovi, když jsi byl nemocný.“

„To bylo, když jsem nemocný. Teď je mi dobře.“

No, je to relativní pojem. Pořád se stále snadno unavím a noční můry z doby, kdy jsem byl v ochranné izolaci, mi taky rozhodně v kvalitním odpočinku nepomáhají.

Valerie zavrtěla hlavou. „Jsi posedlý kontrolou, Neile. Žiješ v New Yorku, a teď dojíždíš do Londýna? A tohle si představuješ příštích dvacet let?“

„Skutečně si myslíš, že bych mohl počkat a jít do důchodu v sedmdesáti?“ Dalších pět let myšlenek na to, co bych mohl dělat…

Valerie otevřela ústa, jako by se chystala dodat další zničující poznámku, ale zadržela ji. „Dobře. Jestli nejsi moc zaneprázdněný tím, že řídíš celou zeměkouli, vraťme se zpátky a budeme dál poslouchat toho velice nudného člověka.“

„To nejhorší už je za námi? Je bezpečné vrátit se zpátky?“

„Bohužel ne. Ale tak jako tak se musíme vrátit zpět.“ Vstala a ukázala ke dveřím. „Můžeme? Nebo mám přesunout naši schůzku sem?“

„Bože, ne.“ Vstal jsem a reflexivně si upravil kravatu. „Tahle kancelář je můj soukromý bunkr. Nemůžu si ho ohrozit.“

„A když budeš pracovat na plný úvazek z kanceláře v New Yorku, měli bychom ti na tvůj stůl postavit památník nebo stačí jen utěsnit dveře, jak se to dělá při úmrtí papeže?“ Valerie se na okamžik zastavila a pak se otočila ke mně. „Ach, přemýšlela jsem, že bychom se sešli večer na večeři v té etiopské restauraci, kterou jsme měli rádi. V sedm třicet, jo?“

„Ne, na dnešní večer mám své plány.“ Plány, které s ní nechci sdílet. Byla by to moc třasklavá historka.

Zbytek pracovního dne byl nekonečný. V duchu jsem stále přemítal mezi tím, jak moc mi Sophie chybí a předjímáním toho, jak se vyvine večer s Emirem, takže pozornost, kterou jsem věnoval všemu ostatnímu, byla skutečně pouze minimální.

Nebylo to poprvé, kdy jsem přemýšlel o tom, zda se vrátím do kanceláře po léčbě rakoviny tak brzo, jakmile to bylo možné. Zvykl jsem si nepracovat a snadný návrat do práce, který jsem si představoval, byl mnohem složitější. I když jsem vlastně ve skutečnosti nikdy nepřestal pracovat. Musel jsem hodně protestovat, když mě Sophie v průběhu léčby chemoterapií napomínala ohledně mých pracovních návyků, cítil jsem zoufalou potřebu dohlížet na společnost. Ale teď jsem měl chuť být doma, kde byla stále zapnutá televize, zato kalhoty jsem měl zapnuté málokdy. Volný čas, který jsem v minulosti nikdy moc neoceňoval, mi najednou přišel neuvěřitelně drahý.

Možná to bylo způsobeno tím, že jsem byl konfrontován s velice reálnou možností vlastní smrti, takže jsem si teď plně uvědomoval hodnotu svého života. Sedět v sobotu v konferenční místnosti, zatímco jsem mohl strávit vzácný den volna se Sophií, mi najednou přišlo jako tragické plýtvání časem.

Když jsem se vrátil v noci do prázdného domu,všechno bylo ještě jasnější. U dveří jsem odložil tašku. Poté co jsme tady v Londýně se Sophií strávili skoro rok, přišlo mi divné, že jsem tu sám.

Sice bych tu dnes neměl být sám dlouho. Do Emirova příchodu zbývala jen necelá hodina a půl. Už tu bylo jen pár členů personálu domácnosti, kteří byli v kuchyni a dodělávali svou práci. Dům mi teď připadal jako bez života a to ve mně obnovilo pocit prázdnoty.

Nebyla tu Sophie rozvalená v posteli, kde by sledovala bezduché pořady v televizi. Ani nebyla dole v knihovně, aby tam tvrdě pracovala na své knize nebo dalším videu. Byla daleko za oceánem a stejně jako já proklínala vzdálenost, která nás oddělovala. Ale z nás dvou to byla ona, která na mě dělala dojem, že trpělivě čeká, až jí bude potřeba.

Neile Elwoode, ty jsi ten největší idiot, který kdy žil.

Nebylo to tak dlouho, kdy jsem byl zoufalý z toho, že jsem jí kvůli nesnesitelným nemocničním předpisům nemohl mít u sebe. Víc než jednou mě svírala panika, že bych mohl umřít, aniž bych se jí mohl ještě jednou dotknout. Ještě stále jsem se občas probouzel a v tupé hrůze se po ní natahoval, protože jsem se bál, že jsem stále ještě v izolaci. Od té doby uběhlo jen pár měsíců a vrátili jsme se zpět ke vztahu, který jsme spolu měli, než jsem onemocněl rakovinou. Měl jsem plné ruce práce a se Sophií jsme strávili jen občasný večer nebo víkend. Navíc jí stoupala její vlastní kariéra, kterou si cílevědomě budovala, za což jsem ji obdivoval.

A její přítomnosti ve svém životě jsem si užíval jako naprostou samozřejmost.

Šel jsem do hlavní koupelny. Na zadní straně dveří byla stále ještě zavěšena načechraná růžová róba, kterou Sophie tak moc milovala. Měl bych si zapamatovat, abych ji zabalil sebou do New Yorku.

Ve sprše jsem přemýšlel o Sophii, ale ne tak, jak jsem na ni obvykle ve sprše myslel. Nemohl jsem ji nezávidět její drive a ambice, bez ohledu na to, na jak… experimentální dráhu se právě teď vydala. Ve svých dvaceti jsem myslel jen to, jak by mi moje práce a povrchní titul mohly poskytnout neomezený přístup ke kokainu. V tomhle byla mnohem lepší než já.

Sophie nikdy nebude spokojená žena v domácnosti, která na mě bude nadšeně čekat, až se vrátím domů a ani mně by se tohle uspořádání nelíbilo. Chtěl jsem, aby Sophie dosáhla takového úspěchu, který od ní její rodina očekávala.

Určitě by se jí dařilo lépe se soustředit na svoji práci, kdyby měla doma větší podporu?

Řešení mého dilema tu bylo, ale ještě jsem nebyl ochotný přiznat si ho.

Na večeři s Emirem jsem se oblékl jako na jakoukoli jinou večeři se známým. Na sobě jsem měl bílou oxfordskou košili, tmavě břidlicové kalhoty a své oblíbené černé mokasíny z krokodýlí kůže. Sophie si často z mé kolekce bot utahovala, nedokázala pochopit základní pravdu, že víc bot je vhodnější než méně bot. Což mě vzhledem k její kariéře v novinářském módním průmyslu nepřestávalo překvapovat. Nervy jsem měl napnutý jak špagát a s hlubokým nádechem jsem zkontroloval svůj vzhled ve velkém zrcadle. „Dobře, staroušku. To je to nejlepší, co můžeš udělat.“

Ozval se interkom. Byl tady. V tuhle chvíli jsem se už cítil naprosto nervózní. Posledně jsem se takhle cítil, když Sophie přijela do mého apartmá, abychom tam spolu strávili víkend. Tehdy jsem byl nervózní z úplně jiných důvodů. Byl jsem do ní zamilovaný a zoufale se to snažil nezkazit. Na Emira jsem nepotřeboval zapůsobit. Věděl jsem, kým je, on věděl, kým jsem já a zároveň jsme oba věděli, co od sebe navzájem chceme.

Mimo tenhle životní styl se Emir jmenoval El-Mudadibn Faridibn Abdel Ati, bilionář se společenskými kontakty, který předvádí své rodinné peníze takovým způsobem, jakým je prostě dává na obdiv. Závodí v autech. Vlastní drahé motocykly. Jeho jachta je podobná těm z Bondovek. Vedle Emira by Richie Branson vypadal jako ubohý chudák.

I když jsem neměl pocit, že je potřeba ohromit ho mým bohatstvím nebo šarmem, už jsme společně měli trojku, takže jsme se všichni docela poznali. Teď jsem se bál, že bez Sophiiny mladistvé nevázanosti mu nepřijdu dost v pohodě. Vždycky jsem si sám o sobě myslel, že docela jdu s dobou, ale teď žiju se ženou, která běžně maskovala svůj pohled hrůzy, když jsem neznal nějaké jméno některé dřívější hvězdy Disney kanálu, což mi dokázalo otřást mým sebevědomím.

Aspoň, že my dva budeme s největší pravděpodobností mluvit o autech.

Interkom znovu zapípal a já si pospíšil, abych zmáčkl tlačítko. Ještě než se ozval z druhé strany zaměstnanec, promluvil jsem: „Děkuji, slyšel jsem zvonek. Prosím, ukažte mému hostovi cestu do jídelny.“

„Velmi dobře, pane,“ odpověděl Mathew. „Co mu mám říct?“

„Řekni mu, že hned přijdu.“ Pustil jsem tlačítko, naposledy si v malém zrcadle na zdi u dveří zkontroloval své vlasy, za což by mě Sophie důsledně pokárala. Ujistil jsem se, že mám zapnutý poklopec a srovnaný límeček a zamířil dolů.

Jídelna byla tlumeně osvětlená. Dával jsem přednost matnému osvětlení, protože v době, kdy jsem se zotavoval po transplantaci kmenových buněk, trpěl jsem fotosenzitivními migrénami. I když se mi jich naštěstí podařilo zbavit, jasné vnitřní osvětlení by mi přišlo teď výstřední. Naneštěstí Emir nic z toho nevěděl, a já zpanikařil při pomyšlení, že by si mohl myslet, že to osvětlení má navodit romantickou atmosféru.

Když jsem vstoupil do místnosti, postavil se. Potřásl jsem mu rukou a příjemně se na něj usmál, ale ne víc, než bych se usmál na jakéhokoli obchodního partnera. No. Nepředpokládalo se, že by moje úmysly měly být platonické.

„Leife.“ Emir použil mé jméno z klubu, bylo to tak snadnější a všichni jsme s tím souhlasili. Stiskl mi vyrovnaně, ne přehnaně silně ruku. „Jsem rád, že tě zase vidím.“

„Nápodobně. Soph…, Chloe, byla dost zklamaná, že se k nám nemohla připojit, ale v poslední době jsme hodně cestovali a už nedokázala snést pomyšlení, že nastoupí do dalšího letadla. Doufám, že to pochopíš.“

„No, pak je to naše ztráta.“

Emirovi bylo třicet pět let, byl vysoký, tmavý a hezký s dokonalými zuby a podmanivou osobností. I když tradiční moudrost říká, že bych ho měl brát v úvahu jako hrozbu, která by se mohla na Sophii zaměřit, bylo k tomu muži těžké cítit odpor, když k ní choval skutečnou náklonnost. Byl galantní, zdvořilý a zatraceně sexy, a i když jsem žárlil na každý dotyk, kdy jsem sledoval, jak měl moji přítelkyni nataženou přes klín, kdy se svíjela a sténala, stejně bych znovu mnohem raději přivedl do naší postele muže jako je Emir, než někoho, kdo by ji nedokázal ocenit tak moc jako já.

„Jsem rád, že vypadáš tak dobře,“ pokračoval Emir. „Když jsi byl v nemocnici, jednou jsem volal. Chloe říkala věci, které byly… no, říkala něco jako „Je to v prdeli“ a nemyslela to v dobrém slova smyslu.“

„Stejně jako pro mě to bylo dost těžké i pro ni.“ Vždycky jsem měl podivný pocit viny, jako bych se měl omlouvat za to, že jsem byl nemocný a Sophie musela vším tím projít se mnou. To byla další věc, na které jsem aktuálně pracoval se svým terapeutem. „Bylo to duševně -“

Drž hubu! Tohle nechce slyšet! Potřeboval jsem si zopakovat kurs o tom, jak se v rozhovorech k rakovině nevracet. „Ale proč kazit dnešní večer hovorem o tom?“

Emir v souhlasu přikývl, ale pak jemně dodal: „Doufám, že si uvědomuješ, že moje obavy byly skutečné. Mám tebe i Chloe moc rád.“

„A my oba máme velice rádi tebe.“ Potřeboval jsem změnit téma, tak jsem pokynul směrem ke karafě na stole. Při jeho souhlasném přikývnutí jsem nalil víno – voňavé, červené, které jsem vybral pro dnešní večer do jeho sklenice a pak i do své. „Dnes večer budeme mít výbornou večeři. Můj kuchař je velice dobrý.“

„Myslím, že víš, že dneska večer tu nejsem kvůli jídlu.“ Emírův úšklebek mi zajel až do žaludku, kde se proměnil v roj motýlů. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl svůj mobil a zvedl ho. „Dneska jsem dostal několik velice zajímavých textovek od Chloe.“

„Ach?“ Co to do Sophie vjelo? Nemám rád překvapení, to je něco, co ona připisovala mé údajné vrozené posedlosti kontrolou, a nebyl jsem si jistý, jak se cítím, když vím, že psala Emirovi, aniž by mi o tom řekla.

„Ano, chtěla, abych s tebou něco probral, ale myslím, že by bylo lepší, kdybys ji zavolal, sám.“ Jeho zvednuté obočí mě ještě víc fascinovalo.

„Právě teď?“ Připadalo mi neuvěřitelně nezdvořilé vstát a omluvit se, že si jdu zavolat, když právě dorazil.

„Myslím, že při večeři toho budeme mít hodně k probrání.“ Zvedl svoji sklenici s vínem. „Běž. Zavolej ji. Počkám tu.“

Svůj mobilní telefon jsem měl až úplně nahoře v zatracené hlavní koupelně. Cestou se mi honily hlavou tisíce příšerných scénářů od něčeho naprosto absurdního, že mě opouští kvůli Emirovi až k iritujícím, že mě za zády pomlouvali. Než zvedla telefon, byl jsem připravený vynadat jí, ale při zvuku jejího sladkého hlasu jsem zaváhal.

„Ahoj, lásko. Myslela jsem, že právě teď večeříš s Emirem,“ přivítala mě Sophie s obavou v hlase. „Zrušil to?“

„Ne. Řekl mi, abych ti zavolal. Prý dostal několik zajímavých textovek. Nechtěla bys mi ohledně toho něco říct?“ Doufal jsem, že to nezní tak nervózně, jak jsem se cítil.

Odfrkla si. „Dobře, Pane Žárlivý, psali jsme si o tobě.“

„Díky tomu se fakt necítím líp.“ Ohlédl jsem se přes rameno, i když jsem věděl, že Emir by za mnou nešel. „Co to má znamenat?“

„Vzpomínáš si, o čem jsme spolu mluvili minulou noc? Když ses zeptal, jaké to je být submisivní? A říkal jsi, že jsi přemýšlel, že bys to znovu zkusil?“

Hrudníkem mi projela hrůza. „Sophie… znáš mou minulost.“

„Ano,“ jemně souhlasila. „Ale Emir není ten, kdo ti ublížil.“

Ten, kdo mi ublížil, byl Stephen, Valeriin bratr, ale myslím, že o tom jsem se Sophii nezmínil. Nepotřeboval jsem jí přidat další důvod k tomu, aby Valerii nenáviděla. To jediné, co Sophie věděla, bylo, že jednou jsem hrál sub jednomu velice nezkušenému dominantovi a pak jsem si ublížil, když jsem byl spoutaný, zapomněl své bezpečností heslo a zpanikařil jsem.

„On ne, ale Sophie… Nejsem si jistý -“

„Nemyslela jsem, že byste měli dělat nic bláznivého. Žádná bolest. Žádné svazování. Ale co kdybys ho nechal, aby se trochu ujal vedení, jen pro dnešní noc?“

V hlase jí byl cítit záblesk naděje a pak jsem si uvědomil, proč je to pro ni tak důležité. Když jsme o tom spolu mluvili, tak jsem jí přiznal, že kdyby moje první zkušenost byla více pozitivní, dokázal bych lépe pochopit, proč se jí submise tak líbila. Bylo pro ni důležité, abych to věděl a tohle byl ten jediný způsob, jak mi to mohla skutečně ukázat.

„Proč teď?“ zeptal jsem, abych získal čas, kdy si to můžu promyslet. Když se Sophie na něco zaměřila, klidně by mě mohla požádat, abych si zaplaval v nádrži plné obrovských bílých žraloků, protože si myslí, že je to dobrý nápad a já bych se k tomu možná nechal i přesvědčit.

„Protože tě to děsí,“ prohlásila bez zaváhání. „Nemáš v současné době pod naprostou kontrolou obrovské množství věcí, které se teď pro tebe stávají děsivým peklem. Ale můžeš to udělat, být pod kontrolou a zároveň se toho ve stejný okamžik děsit. Myslím, že by to pro tebe mohlo být dobré.“

Ach, jak moc dobře mě zná. Nejedná se jen o nadcházející svatbu mé dcery a ta skutečnost, že ji ztratím kvůli jejímu Příšernému Michaelovi, také kvůli tomu neustále vyskakuji z kůže. Ale je tu i neustále se měnící povaha mého vztahu se Sophií, kdy si zvykáme na život po rakovině. Neměl jsem jen strach. Byl jsem vyděšený. A Sophie, Bůh jí žehnej, to věděla.

„Podívej, vím, že vždycky říkáš, že uhýbat není řešení a vím, jak moc tě to rozčiluje, když se lidé léčí tímhle způsobem,“ povzdechla si. „Ale taky vím, že je to něco, co tě strašně moc trápí. A protože ten problém byl způsobený špatnou zkušeností, možná by mohlo pomoci zkusit to nahradit lepším zážitkem.“

„Právě teď se k ničemu nezavazuji,“ řekl jsem opatrně. „Zvážím tu možnost, pokud je k tomu Emir svolný. V opačném případě to prostě bude jednoduchá večeře bez jakéhokoli nátlaku se známým.“

„Šukali jsme s ním. Myslím, že jsme mnohem víc než jen známí.“

„Až se dostanu domů, vypráším ti tvá inteligentní ústa,“ zavrčel jsem. Na druhém konci linky se Sophie uchechtla.

„V to doufám,“ zapředla. „Pokračuj. Bav se. Chybíš mi.“

V přízemí jsem našel Emira jak na mě dál čeká, vypadal zdánlivě v klidu. Vzhlédl ke mně a ve svých ospalých očích s temnými řasami měl otazník.

Než stačil cokoli říct, promluvil jsem. „Mluvil jsem s Chloe. Raději bych si to rozmyslel v průběhu večeře, pokud ti to nevadí?“

„Samozřejmě.“

Bylo příjemné potkat se s někým jako je Emir. Kdo nebere potenciální sex jako cíl, kterého musí být dosaženo, ale pouze jako příjemnou možnost. Setkal jsem se a odmítl mnoho mužů i žen, kteří věřili, že bych se s nimi na základě mého životního stylu chtěl okamžitě vyspat. Jako kdyby se jednalo o nějaký jiný druh podání ruky.

Byl jsem rád, že Sophiino první setkání s klubem proběhlo s pozitivními výsledky, a to jak pro nás dva, tak i pro Emira.

Během večeře jsme si povídali o věcech, ke kterým jsme sdíleli společnou vášeň. Především auta, fotbal a hudbu, ale vždycky jsme se vrátili zpátky k autům. Řekl mi o exkluzivním prototypu Ferrari, které měl nedávno možnost řídit při testovací jízdě a já jsem vyjádřil skutečnou závist, že jsem tu možnost taky nedostal.

„Byl jsi nemocný,“ utěšoval mě Emir. „Všichni to věděli. Jsem si jistý, že tě nechtěli pozvat, protože bys to nemohl přijmout.“

Zavrtěl jsem hlavou a zašklebil se. „Myslím, že mnohem víc to mělo co do činění s tím, že jsem zakladatel časopisu Auto Watch. Možná, že jsem byl až příliš krutý k F50.“

„F50 se nelíbila nikomu,“ zasmál se Emir opřený v křesle.

Jídlo bylo vynikající. Desert - horké rozpůlené pečené fíky přelité karamelovou omáčkou byl sladký a na mě na konec až příliš tučný. Vzhledem k tomu, že jsem při večeři i popíjel, cítil jsem díky vínu, že mám končetiny příjemně teplé a ztěžklé.

„V poslední době jsem hodně přemýšlel,“ začal jsem a sám sebe jsem překvapil tím, co říkám, „O své roli ve své společnosti a času, který jsem musel strávit tím, že jsem doháněl věci, které nesouvisí s mým podnikáním.“

„Jsi bohatý muž. Nemohl bys být rentiérem?“ zeptal se Emir s elegantním pokrčením ramen. Byl jsem skutečně bohatý, i když ani zdaleka ne tak bohatý jako Emir a jeho rodina. I tak však nehrozilo, že pokud bych se rozhodl nekontrolovat svojí společnost na denní bázi, měli bychom se ocitnout v nebezpečí se Sophií, že skončíme v chudobinci.

„Není to otázka peněz.“ Prsty jsem přejížděl po okraji své prázdné skleničky od vína. „Řekl bych, že je to moje pýcha. Musel bych si přiznat, že věci by mohly fungovat i beze mě.“

„Mluvíš jako skutečný dom,“ řekl s krátkým zasmáním. Pak si olízl spodní ret a dodal: „Myslím, že teď chápu, proč se Chloe tak zajímala o to, aby ses znovu zkusil poddat. Možná si myslí, že to pro tebe bude dobré nejen proto, abys pochopil ji, ale i proto, abys porozuměl svému konfliktu, který se v tobě odehrává.“

S váhavým úsměvem jsem si přestal pohrávat se skleničkou. Mezi námi tahle komunikace probíhat nemohla, ne o tomhle. „Nejsem si jistý, zda to takhle funguje. Možná, že je o tom Chloe přesvědčena, ale… myslím, že to, co se děje mezi námi v ložnici prakticky nesouvisí s tím, co se děje mimo ní.“

„Věřím, že pro mnohé lidi to pravda je. Ale mám podezření, že u tebe to tak neplatí.“ V jeho tmavých očích se objevila jiskra, díky které jsem náhle cítil slabost v kolenou. V okamžiku však byla pryč, nahrazena nonšalantností, o které jsem doufal, že se aspoň částečně jedná o přetvářku. „Na tom nezáleží. Ve tvé společnosti se mi líbí. Jestli mi má dnešní noc sundat klapky z očí a zkazit náladu, nebudu mít pocit, že jsem to udělal pro nic za nic.“

„Naopak nemyslím si, že by to mohlo zkazit náladu.“ Odstrčil jsem svou židli. „Proč se nepřesuneme do mé pracovny? Můžeme si tam odpočinout a probrat moje podmínky kapitulace.“