TYL - 9. kapitola

Překlad: Verča

BISTRO SE NACHÁZELO v malé slepé uličce, stíněné od rušného poledního provozu. Tlačila jsem proti dveřím, abych je otevřela a zamířila přímo k našemu obvyklému místu v protějším rohu. Sylvii na jehlových podpatcích jsem si hned všimla. Jako obvykle byla na míle vysoká. Její blond vlasy byly lesklé, nehty upravené a její make-up perfektní. Oblečená byla v modrých přiléhavých šatech, které odpovídaly jejím safírovým očím, vypadala ohromně. Políbila jsem ji na tvář a sklouzla na sedačku.

„Chyběla jsi mi jako blázen.“ Sylvie se usmála, prohlížela si mě odshora dolů. Buď bylo v nepořádku něco s mým oblečením, nebo si myslela, že vypadám vyčerpaně, nebo obojí. Ať už to bylo cokoliv nechala si své myšlenky pro sebe. „V bytě se bez tebe cítím osaměle.“

„Promiň.“ Uvědomila jsem si, že jsme nikdy takto dlouho nebyly od sebe. „Cítím se strašně, že jsem tě takhle zanedbávala. Tolik se toho stalo, že jsem si neuvědomila, že jsme se neviděly celé týdny.“

„Patnáct dní a devět hodin.“ Ukázala na její elegantní mobil. „Sledovala jsem to v případě, že by tě Jett navždy zamkl. V případě, že bych musela žalovat ten jeho zadek, abych s tebou měla pět minut.“

Otevřela jsem ústa na protest, když se objevila servírka, která nám přinesla dvě latte. „Objednala jsem jako obvykle,“ řekla Sylvie. „Doufám, že to nevadí. Pro tebe bez kofeinu. Kvůli-“ byla z dětí tak vyděšená, že to ani nedokázala vyslovit.

„Dítěti.“ S úsměvem, jsem zvedla oči a zhluboka se napila. Bylo to výtečné i když to postrádalo kofein. Ačkoliv jsem byla ještě v prvním trimestru, nemohla jsem se dočkat, až bude toto těhotenství za námi, abych mohla přijímat svou pravidelnou dávku kofeinu.

„Už si to řekla tvé matce?“ Zeptala se Sylvie, hrajíc si se lžičkou v šálku.

„Ještě ne.“

Sylvie se zamračila. Zvedla jsem ruku dřív, než mohla začít něco namlouvat a přesvědčovat mě.

„Čekám jak vážné to mezi mnou a Jettem bude. Znáš jí, v momentě kdy se jí zmíním o příteli nebo dítěti, bude chtít všechno tradiční, ty víš-“ mávla jsem rukou, „bude trvat na svatbě a všem ostatním. Nechci Jetta vyděsit.“  Řekla jsem. „Bože, Sylvie, cítím se jako na hovno kamarádka, že jsem se s tebou nespojila dřív. Jak se máš?“

„To je v pořádku. Dobře. Mám-li být upřímná, byla jsem hrozně zaneprázdněná.“ Střelila po mě oslnivý úsměv, který obvykle křičel jednou ze dvou věcí: sehnala kabelku od návrháře, na kterou lidé obvykle čekali celé měsíce, nebo byla ve vztahu. Zhluboka jsem se napila své kávy a odhadovala jsem co mi řekne. „Dostala jsem pracovní nabídku od společnosti Delta & Warren, stále jsem se ještě nerozhodla, zda to vezmu.“

Zírala jsem na ni. „Páni. Sylvie, to je obrovský. To je tvoje vysněná práce navždy. Na co čekáš? Před několika týdny si řekla, že uděláš cokoliv, abys dostala takovouhle práci.“

„Já vím, jasný?“ Sylvie si zhluboka přehnaně povzdechla. Zúžila jsem oči v naději, že rozeznám smysl jejího záhadného výrazu. Způsob jakým si její prsty nemohly přestat hrát s jejím lemem šatů okamžitě pozvedl mé podezření.

„Hmm? Pobídla jsem jí.

„V posledních dnech jsem přemýšlela.“

Sylvie nikdy nepřemýšlela. Chovala se impulzivně, dělala co její srdíčko a žhavé tělo žádalo.

„Nerozumím. Tohle je tvoje vysněná práce. Pracovala jsi tvrdě, a teď mi řekneš, že jsi přemýšlela?“

„Vím, jak to zní.“ Znovu se vyhnula mému pohledu a v tu chvíli jsem věděla, že můj prvotní instinkt měl pravdu. „Kenny mi chce ukázat Arkansas. Tohle by mohl být můj první pokus o skutečný vztah. Nechci to zmeškat. Kromě toho, viděl tolik míst, cítím se jako kdybych toho hodně zmeškala.“

Několikrát jsem zamrkala, neschopná pochopit význam jejích slov. „Chceš jet s Kennym na výlet?“ Zeptala jsem se v šoku.

„Jsou to jen dva měsíce, po kterých bych se vrátila do svého obvyklého nudného života.“

Nudného? Sylvie nevěděla co je nuda.

„Ale ty jsi městská holka, Sylvie. Nesnášíš sezení v autě, nebo vlastně kdekoli, po dobu delší než jednu hodinu. Říkáš, že tě to svědí.“

Pokrčila rameny. „Možná jsem se změnila. Život mění lidi. Studovala jsem a pracovala celý život. Možná je mi z toho všeho špatně. Možná, že musím zkusit něco nového.“

Zúžila jsem na ni oči, posuzovala jsem ji. Něco se muselo stát, věděla jsem, že Sylvie dělá hlouposti, ale nebyla hloupá. Že by ji smrt Jettova otce nějak ovlivnila? Neznala ho, ale možná jeho odchod způsobil to, že si uvědomila jak pomíjivý je život. Hluboko v mém srdci, jsem si připustila, že Sylvie hledá něco nového, protože jsem chtěla vidět, jak je šťastná a chtěla jsem ji podporovat, bez ohledu na to, jak šílené to všechno bylo. Jen jsem chtěla, aby si byla vědoma následků.

„Kdy plánuješ jet?“ zeptala jsem se.

„Kenny chce jet jakmile budu připravená.“

„Jestli to je to, co chceš podpořím tě,“ řekla jsem. „Ale předtím než se rozhodneš, chci ti připomenout, že tahle práce je tvůj sen. Možná je to tvoje jediná příležitost.“

„Já vím,“ zanaříkala, „Což je důvod, proč je rozhodnutí tak těžké. A pak jsi tady ty a –“

„Dítě.“

Mávla rukou. „Jo. Nechci tě opustit.“

„No, neboj se o nás. Jsem si jistá, že budeš zpět ještě před jeho narozením. Stále mám ještě několik měsíců.“

„Jsi si jistá?“ Její hlas zněl pochybovačně. „Možná, že ty a Jett budete potřebovat přestávku. Pokud chceš, můžeš jet s námi.“

Zamračila jsem se. Jak jsem sledovala Sylvii několik posledních minut, věděla jsem, že něco skrývá. Byla nervózní víc než obvykle. A co tím vlastně říká? Ať skončím svůj vztah s Jettem a nechám ho sama v jeho žalu?

„Chceš tím naznačit, abych se s Jettem rozešla?“ Snažila jsem se udržet svůj hlas nízko a neformálně, ale neuspěla jsem.

Naklonila se přes stůl a popadla mě za ruku, zastavila tak náhlou vlnu hněvu, která nade mnou přebírala moc. „Ne, Brooke. Myslela jsem, že by možná potřeboval nějaký čas k zabýváním se jeho zármutku.“

„Nemůžu, Sylvie.“ Můj hlas byl více rozrušený, než bylo nutné. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. „Potřebuje mě víc než kdy jindy. Dokonce i když mě vyhání z jeho života, je část mě a cítím, co cítí. Bolí mě vidět ho takhle.“

Pouhá myšlenka nevidět Jetta denně a neprobudit se vedle jeho drsné tváře pokryté strništěm vousů a slyšet jeho hlas..

„Já vím, zlato, ale popřemýšlej o tom.“ Znovu mě vzala za ruku, její hlas se změnil v šepot. „Existují i jiné věci o které bys měla mít starost.“

Celé mé těl ztuhlo. „Co tím myslíš?“

Kousla se do rtu a její oči sledovaly moje. „To je důvod, proč jsem ti volala, ale ty jsi nikdy nebyla k dispozici. Napsala bych ti, ale když zemřel Jettův otec, byla jsi zaneprázdněná a tohle není něco, co bych chtěla dát do textové zprávy.“

„Prosím tě, neříkej mi, že jsi měla ten druh překvapení, které jsem měla já v Itálii.“ Nervózně jsem se zasmála. Nechtěné těhotenství bylo Sylviina noční můra. „Už tu bylo tolik drama.“

„Ne, to není ono.“ Podívala se dolů, aby se vyhnula mému pohledu, což nebylo dobré znamení. Zneužil ji Kenny? Tyto věci se děly. Slyšeli jste o tom každý den, četli jste to v novinách. Nechtěla jsem, aby Sylvie byla obětí. „Jde o Kennyho? Ať se děje cokoliv, můžeš mi to říct. Jen proto, že mě Jett potřebuje, ještě neznamená, že tu pro tebe nejsem.“

„Věci s ním jsou v pořádku. Randíme. Je to skvělé,“ řekla Sylvie. Otevřela jsem pusu, abych jí odpověděla, když zvedla ruku. „Prosím přestaň, Brooke. Není to o mě. Je to o tobě a Jettovi, a je to špatné… Bože, to je tak těžké ti to říct.“

„Špatné?“ Prsty se mi sevřely kolem mého šálku, bála jsem se.

Co může Sylvie vědět a já ne? Je mi nevěrný a neví jak mi to říct?

„Slib mi, že mě nezabiješ,“ řekla a stiskla mi ruku. „Musíš mi to slíbit, protože přísahám, že ti jinak nic neřeknu.“

Mé srdce začalo závodit. Najednou jsem to nechtěla vědět. Cítila jsem jako bych měla běžet ven ze dveří a neohlížet se za sebou, předstírat, že se tento rozhovor nikdy nestal. Ale moje nohy byly přilepené k podlaze, zatímco uvnitř mě právě zuřilo tornádo.

Co by mohlo být tak hrozné, že má Sylvie strach mi to říct? Znala jsem moji nejlepší kamarádku. Nikdy se nebála říct svůj názor. A pak mi to došlo, Sylvie byla nervózní jen kvůli jedné věci.

Jett měl poměr. Věděla jsem to, protože v poslední době pracoval dlouho do noci a domů přijížděl kolem půlnoci.

Co jsi čekala, Stewartová? Je to chlap s přerostlým egem, které by žádný člověk neměl mít. Která žena by mu mohla říct ne?

„Vím, co mi chceš říct,“ zašeptala jsem. „Věděla jsem to.“

Sylvie se ušklíbla. „Nemyslím si, že mluvíme o stejné věci.“

„Mluvíš o podvádění?“

„Co? Ne, kniha. To bylo to po celou dobu.“

Dívala se na mě, úzkostlivě čekala na mou reakci. Oči se jí třpytily, teď to chápu.

To její poskakování.

Bylo to způsobené strachem. Čistým syrovým strachem.

Druh, kvůli kterému chcete vstoupit do programu na ochranu svědků. Ten druh strachu, který vás nutí koupit si zbraň, a pak zabarikádovat každého koho milujete v úkrytu.

„O čem to mluvíš? Jaká kniha?“ Zeptala jsem se, fyzicky jsem se cítila špatně. „Jak je to vůbec možné? Byla ukradena.“

„Ne tak docela.“ Ušklíbla se. „Našla jsem ji v tašce. Nějak jsem ji musela sebrat s ostatními věcmi, než jsme jeli zpátky do Bellagia nakoupit těhotenské testy.“ Omluvně mi stiskla ruku. „Je mi to líto, Brooke. Moje taška je jako malý Bermudský trojúhelník, který všechno pohlcuje. Je to všechno moje vina.“

„Myslíš tím, že byla celou dobu s námi?“ Řekla jsem pomalu.

Přikývla.

„A co disk?“

Znovu přikývla. „Kniha, disk, všechno je tady. Jediná věc, kterou vzali, jsou finanční zprávy a papíry, které jste našli ve sklepě.“

Moje mysl se začala točit. „Pane Bože. Uvědomuješ si, že toto mohl být důvod, proč zabili Jettovo otce?“ Zavřela jsem oči a přála si schovat se navždy.

Sestoupit do tmy, ale do tmy jsem už klesala.

Jettův otec nezemřel, protože ho Jett nevaroval. Nezemřel proto, že byl na nějakém seznamu. Byl zabit, protože lidé, nikdy nedostali to, pro co si přišli, a nebáli se spáchat vraždu.

„Robert Mayfield byl potenciální svědek,“ řekla jsem pomalu, slova se odrážela v mém mozku s intenzitou bubnů. „Znal klub. Držel všechny informace, které jsme chtěli vědět.“

Moje hlava byla těžká, pociťovala jsem nevolnost, při pomyšlení, co by to pro nás mohlo znamenat.

„Necítím se dobře.“

Běžela jsem na toalety, slabě si vědoma Sylviiny přítomnosti, když jsem se vrhla k záchodu a držela se mísy, dokud můj žaludek nebyl prázdný. Sylviina ruka mi třela záda, ale zůstala potichu, když jsem si umývala obličej. Studená voda chladila moji horkou kůži a pomohla mi vyčistit hlavu. A pak jsem se zhroutila. Jako když praskne přehrada, začaly mi z očí téct slzy, nemohla jsem je zastavit.

„Jak to mám Jettovi říct?“ Zeptala jsem se. „Po tom, co se stalo jeho otci, mohl by si myslet, že nestojím za ty rizika.“

„Nemusíš mu to říkat, Brooke.“ Sylviiny oči se setkaly s mými a na chvíli jsem v nich zahlédla odhodlání. „Jen předstírej, že se nic nestalo.“

„Cože?“ Odfrkla jsem si. „Děláš si do prdele srandu?“

„Než mu to řeknu. Je to moje chyba, takže si to s ním vyjednám.“

„Jsi si jistá, že je to tvoje chyba?“ Zeptala jsem si a vzpomněla si na den, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Mé vzpomínky byly rozmazaný nepořádek vzhledem k obrovské novince, která jak jsem si myslela zlomila můj svět. Vzpomněla jsem si na kabelku a papíry a spěchaly jsme ven, ale kdo co vzal? „Mohla jsem to být klidně já. Vždy zapomínáš věci, a já mám vždy na paměti, vzít všechno sebou. Kromě toho mám tendenci strkat moje věci do tvé tašky, protože je větší než moje.“

„Nezáleží na tom, kdo to byl. Upřímně si nemyslím, že bysme mu to měly říkat.“ Zavrtěla hlavou.

Studený pocit se usadil hluboko v mém žaludku. Slíbili jsme si poctivost. Technicky mu nelžu, ale nejsem si jistá, že udržím tajemství, jako je toto.

„Nemůžu.“ Popadla jsem ji za ramena ve slabém pokusu, aby porozuměla mému problému. „Co když bude zraněno více lidí? Musí to vědět.“

Podívala jsem se jí do očí a viděla můj vlastní strach, který se v nich odrážel. Byl to důvod, proč byla tak odhodlaná jet na výlet, daleko od dramatu a nebezpečí, které jsem jak se zdálo, přitahovala jako magnet?

„Pokud se se mnou rozejde, budu v pořádku,“ řekla jsem. „Zlomí to pravděpodobně mé srdce ještě víc než dříve a bude se dlouho léčit, ale bude pravda venku.“

„Proč bys to dělala? To je hloupé.“

Usmála jsem se, věděla jsem, že to byl falešný úsměv, ale chtěla jsem abych vypadala alespoň trochu lépe. Mírný třes v jejím hlase signalizoval, že si stejně nebyla jistá, co nám přinese budoucnost. „Jsi pro něj příliš dobrá, a on to ví.“

„Tím si nejsem tak jistá.“ Zavrtěla jsem hlavou.

Po „přestávce“ mě Jett ujistil, že to skončilo. Stále si pamatuji jeho slova.

Mají vše, co chtěli, takže není důvod, aby se vraceli.

Ale neměli, co chtěli. Možná, že měli v úmyslu tím, že zabijí Roberta Mayfielda vyslat zprávu. Pokud tomu tak bylo, nikdo nebyl v bezpečí. Ani já, ani Sylvie, Jett nebo Nate. Ale to nebyl můj největší strach. Jettova vina stále na něj dotírající; nemohla jsem setřást pocit, že všechno se to stalo kvůli mně. Po bůhví kolikáté od Sylviina vyznání mě zajímalo, jak by Jett reagoval, kdybych mu odhalila pravdu. Co když mě bude vinit ze smrti jeho otce? A co je nejdůležitější, bude schopen mi odpustit? Tak jako když po krásném slunečném dni přichází chladná noc, nevěděla jsem co pro nás bude znamenat mé doznání. Zůstaneme spolu? Bude mě nadále milovat?

Myslela jsem na všechny časy, kdy jsem očekávala, že mě Jett nechá na holičkách; na všechny doby kdy jsem mu nedůvěřovala. Celé týdny jsem ho sledovala a snažila se číst každé gesto a slovo, zatímco mě nikdy nenapadlo, že jsem možná ta, která udělala chybu, která mohla stát život. Nikdy jsem si neuvědomila, že bych mohla být ta, která selhala, a nenáviděla jsem se za to.

Pokud mě Jett opravdu miluje, odpustí mi neodpustitelné. Moje sestra byla jedna věc. Její smrt byla moje chyba, a stále mě to straší ve snech. Ale co Jettův otec? Mohla bych žít s tím, že mám na svědomí druhou smrt?