SW - 32. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Jitka

Máme tady poslední kapitolku s epilogem. Všem bych chtěla moc poděkovat za povzbuzující komentáře a milá hodnocení a doufám, že i Vám se kniha líbila tolik, jako mě. Konec máme krásně slaďoučký, tak jak to má na konci dobrého příběhu být. 

Brzy budu pokračovat na další knize, od této skvělé autorky, tak snad se bude líbit alespoň stejně tak, jako příběh Liama a Kinsley.

Kdo byste chtěli poslat celou knihu na email, napište mi vaši adresu do komentářů k EPILOGU.

Marťa

Cítila jsem, jak kolem mě proudí vítr, když jsem se nutila ke stále většímu tempu. Překonávala jsem své předchozí časy, ale pořád to nebylo dost dobré. Mé sprinty potřebovaly být rychlejší a mé schopnosti jsem musela stále vypilovávat k dokonalosti, když jsem chtěla, aby mě přijali do olympijského týmu.

Cvičila jsem každý den, tvrději, než kdy za celý svůj život a věděla jsem, že mám šanci získat pozvání na zkoušky. V ženském fotbalu nebyla v Americe žena, která by netrénovala tvrději, než já.

Většinu dní se mnou chodila trénovat Becca a obě jsme se přitom snažily posouvat naše limity. Všechno pomalu zapadalo do příjemné rutiny. Becca pobývala v Pennově domě stále častěji a já si v Liamově domě nechávala věci, kdykoliv jsem tam byla. Na tréninky jsme jezdily společně. Když jsme skončily, trávily jsme odpoledne spolu, a později se vracely do domu v Malibu. Liam a Penn přijížděli domu ve stejný čas a pak jsme si všichni společně uvařili večeři i několikrát do týdne.

Oficiálně jsem se nerozhodla, že se k Liamovi přestěhuji, ale zdálo se, jako bych se jednoho dne probudila a měla všechny své blbosti v jeho domě. Liam si myslel, že proti tomu, že mi tam postupně přenese různé věci, nebudu protestovat. Jednoho dne si vyklidil polovinu šatníku. Příště, zabraly půlku zásuvek v koupelně moje hygienické potřeby. Zítra se tam objeví ručníky s monogramem a on řekne: „Ó, jak divné. Jak se sem dostaly?“

Nenacházela jsem energii na to, abych s ním ještě bojovala. Během několika týdnů začnu chodit do školy a budeme na sebe mít ještě míň času, než doteď, takže dávalo smysl, abychom bydleli spolu. Myslím, že jsem jen ráda dělala, že jsem tak trochu proti. A ano, ten den jsem přišla domů, našla tam několik různých druhů make-upu a všechny možné typy sprchových gelů a šampónů, takže bych byla hloupá, kdybych tu krávu nepodojila. Pst.

„Dobře!“ Zařvala Becca. „Jsem vyčerpaná, pro dnešek to stačí.“

Dokončila jsem sprintem kolečko a popadala jsem dech. Jak jsem chladla, odpočívala jsem s rukama položenýma na hlavě.

Nezbývalo moc času, abychom se dostaly domů a připravily se. Liam a Penn nás pozvali na mexické jídlo na oslavu konce léta. V příštích několika týdnech budou naše kalendáře dost divoké. Buď budu chodit do školy, jak se plánovalo nebo dostanu každým dnem dopis od Americké fotbalové asociace, kterým mi dají možnost dostat se na Olympijské hry. Držte mi palce. A možná i prsty u nohou, kolena, řasy..

„Dám si každé jedno taquito, které tam budou mít.“ Prohlásila Becca, když jsme došly na parkoviště.

„To je nechutné.“

Zamračila se na mě. „Neopovažuj se mě soudit. Mám hlad.“

„Taquitos jsou skvělé. Pojďme si objednat ještě deset nachos.“

„To je moje holka.“

***

Příští dva týdny uběhly jako voda, která teče 4x rychleji, než obvykle. Vše, kromě fotbalu, jako byli přátelé a rodina, kleslo na vedlejší kolej. Zapomněla jsem, co je televize, neměla jsem čas podívat se do počítače a přísahám, že můj make-up a boty s vysokými podpatky byly pokryté pavučinami.

Ale milovala jsem každou vteřinu. Milovala jsem trénink po Liamově boku pokaždé, když jsme skončili s našimi týmovými tréninky. Tlačil mě, abych byla lepší a já se snažila udělat to samé pro něj. Konečně se nám podařilo synchronizovat naše příjezdy tak, abychom se každý den vraceli domů spolu. Neznala jsem přesný okamžik, kdy se náš vztah začal posouvat dál, ale jednou v noci, když jsme leželi v posteli a líčili si, co jsme dělali přes den a mazlili se přitom, mi došlo, že tohle bylo ono.

Byl to on.

Zabořila jsem tvář do jeho hrudi a nechala si své myšlenky pro sebe. Koneckonců, byli jsme spolu jen čtyři měsíce a mně bylo stále devatenáct… v očích většiny lidí jsem ještě dítě.

Druhý den časně ráno mě vzbudil můj telefon vibrující na nočním stolku vedle Liamovy postele. Překulila jsem se a poslepu tápala po přístroji v naději, že mě k němu navedou mé schopnosti. Ne, nic se nestalo. Musela jsem rozlepit oči a podívat se doopravdy.

Na obrazovce byla fotka Emily a já zasténala, než jsem hovor přijala. „Emily? Co se děje?“ Zeptala jsem se ospalým hlasem. Proč mi sakra voláš tak brzy? Vždyť se za hodinu uvidíme na tréninku.

„Kinsley! Přišel ti dopis!“ Vyjekla do telefonu tak hlasitě, až sebou Liam vedle mě ve spánku trhnul.

„O čem to mluvíš? Máma mi pořád posílá nějaké věci. Prostě to přines…“

„Ne! Kinsley! Dostala jsi dopis. Je od Americké fotbalové asociace. Neotevřela jsem ho, ale naprosto jistě vím, že je to pozvání!“

Poslední věta mě probudila tak, jako bych právě vypila pět kafí. Otevřela jsem pusu dokořán a moje prsty zmalátněly a upustily telefon. Zpomaleně jsem sledovala, jak zarachotil na dřevěné podlaze.

„Kinsley! Kinsley?!“ Volala Emily přes reproduktor.

„Do prdele!“ Zakřičela jsem a vyskočila z postele.

„Co? Kinsley, co se děje?! Vystřelil Liam z postele, rychle si mnul oči a snažil se pochopit podivný telefonát, který ho vytrhl ze spánku. Byla jsem zaneprázdněná tančením po pokoji, aniž bych se starala o to, že ho probudím.

„Liame! Dneska ráno jsem dostala dopis od Americké fotbalové asociace! Emily mi to právě volala…“

„Jo… mimochodem jsem pořád tady.“ Slyšela jsem její tlumený hlas z reproduktoru telefonu a začala jsem se smát. Běžela jsem zpátky a zdvihla telefon.

„Ach! Přineseš mi dopis na trénink, Emily? Otevřu ho tam.“

„Dobře. Jsem za tebe tak šťastná! Uvidíme se za chvíli.“

„Díky, Em,“ zavěsila jsem, odhodila telefon na noční stolek a pomalu se obrátila k Liamovi. Seděl na posteli s holým hrudníkem a prošívanou dekou omotanou kolem pasu. Vlasy mu trčely do všech směrů, ale jeho úsměv mě připravil o dech.

„Dokázala jsi to,“ zamumlal skřípavě.

Sevřela jsem rty, abych ovládla své emoce. „Nevím, jestli je to skutečně TEN dopis. Mohlo by jít o něco jiného.“

Sklonil hlavu a ušklíbl se na mě. „Zlato, dokázalas to. Neobtěžují se s posíláním odmítavých dopisů. Pokud ti ho poslali, znamená to, že tě zvou na konkurz.“

„Liame…“

Jeho úsměv se rozšířil, odhodil ze sebe přikrývky a natáhl se ke mně. Konečky prstů mě chytil za pas a já vypískla, když si mě k sobě přitáhl.

„Jsi úžasná,“ zašeptal mi do ucha, když mě přitiskl ke svému tělu.

Opřela jsem se mu rukama o prsa, abych se na něj mohla podívat. Jeho široký úsměv mi bral dech.

„Tak to je bezva, že už s tebou nemusím chodit.“

„Mmm…“ zamumal a přitáhl si mě blíž, až jsem cítila, jak mu v hrudi bije srdce. „Chystáš se mě vyměnit za někoho lepšího?“ Zeptal se a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

Ha.

Snažila jsem se vymyslet, kdo by byl lepší… a podívejme se… nebyl nikdo… ani náhodou. Nikdo.

Jedině Liam. Liam byl člověk, který mě na konci dne dokázal rozesmát a způsobit mi ty nejúžasnější mdloby. Milovala jsem, jak s ním můžu mluvit, cvičit a vařit večeře stejně, jako jsem s ním užívala ten nejlepší sex na světě. Ne vážně, mluvím o skvělém horizontálním tangu.

Nebyl nikdo lepší. Zaskórovala jsem s Liamem Wilderem.

Uvolnila jsem se, spadla na něho a usmála se mu do ohbí krku. „Na druhou stranu si myslím, že zůstanu tady.“

Ovinul kolem mě paže a zasmál se. „Jsem na tebe skutečně pyšný, Kins.“

„Nevěřím, že je to skutečné,“ zašeptala jsem.

Chvíli byl potichu, a pak konečně odpověděl. „Věřila, že to dokáže.“

Připomněl mi mé tetování, které mám na hrudníku. To, na které jsem se dívala každé ráno, když jsem se rozhodovala trénovat tvrději, než předchozí den. Abych posouvala své hranice, protože z koutku své mysli jsem byla dost bláznivá, abych věřila, že svého snu dosáhnu.

A dnes, právě v tomto okamžiku, jsem si uvědomila, že se všechna ta dřina vyplatila.

„Dokázala jsem to.“