FL - 31. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Ahoj děvčata,

   omlouvám se za tu pauzu, ale abych se přiznala tak jsem si trošku přes víkend zalenošila. Ale teď už jsem zpět.
Už se blížíme ke konci, takže teď by měly kapitolky vycházet zase každý den. Často jste psaly, že tušíte že se něco hrozného stane, nebo jste zatoužily po nějaké té akci, tak od dnešní kapitoly to bude jen samá akce, napětí, zlomená srdce a...... pokračování příště ;)
Jinak moc vám všem děkujeme za podporu, skvělé komentáře u kterých jsem se nejednou zasmála a také hodnocení. Moc si toho vážíme :)

Přeji hezký počtení a pevné nervy,

Hannah

Rachel

„Proč odcházíš tak brzy?“ Candice si rozbalila vlasy z ručníku, vysušila si je a ručník odhodila do svého pokoje. „Nebo se ještě před školou chystáš sejít se svým chlapem?“

Zůstala jsem s Kashem celou minulou noc a přišla se sem jen převléct. „No, já…Candice...rozhodla jsem se, že se ze školy odhlásím.“

Ztuhla uprostřed kroku, její výraz vyzařoval šok. „Cože!? Proč?“

Dělala jsem si starosti celou noc, jestli jí o tom mám říct. Vůbec jsem nespala. Byla jsem ve stresu z toho, co se děje. A z toho, že mi moje nejlepší kamarádka nebude věřit. A stále nevím, jestli byl dobrý nápad, říct jí to. „Blake byl…“

„O můj bože, Rachel. Znova? Vážně?“

„Candice, on se vloupal do našeho bytu.“

Protočila své zelené oči a zavrtěla na mě hlavou. „Přísahám bohu, je to jako bych tě tyhle poslední měsíce ani neznala! Nejdřív obviníš mého bratrance ze znásilnění, pak se zasnoubíš s chlapem, kterého jsi právě poznala a teď mi říkáš, že se nám můj bratranec vloupal do bytu, i když neví, kde vlastně bydlíme? Super, Rach. Změnila ses v opravdovou mrchu.“

Naklonila jsem se a vydechla tak jako kdyby mě opravdu udeřila. „Candice…“

„A víš, co mě štve nejvíc? Skutečnost, že po tomhle všem, přes všechny ty lži, přes to, jak předstíráš, jak moc jsi zamilovaná do Kashe a hraješ si na zasranou oběť…. Tak stále chodíš s Blakem!“

„Wow, co?! Já....ne! Kde jsi to slyšela?“

„Nesnáší to, jak k němu ve škole chováš jako k nějakému hovnu. A že skrýváš jeho vztah s ním. Ukázal mi všechny smsky, které mu píšeš.“

Zuřivě jsem vrtěla hlavou a snažila se polknout sucho v krku. „Nepsala jsem mu od té doby, co jsem s ním randila na konci školního roku, Candcie, přísahám.“

„Končím s tím, Rachel. Čekala jsem, až za mnou přijdeš a vysvětlíš mi to. Ale z nějakého důvodu pro tebe naše přátelství už nic neznamená.  Ale jestli chceš vážně skočit do manželství s Kashem, tak přinejmenším buď uctivá k mému bratranci a rozejdi se s ním. V klidu.“

„Že naše přátelství pro mě nic neznamená?! Ty jsi ta, která mi nevěří. A jsi jediná rodina, která mi zbyla.“

Odfrkla si a otočila klikou na dveřích. „A ještě jedna věc. Jak jsi to udělala? Lítala jsi mezi školou, prací, Blakem a Kashsem, aniž bychom si toho Kash nebo já všimli. Poděl se o své tajemství, opravdu by mi pomohlo vědět, jak ses tak snadno stala courou.“

Dveře od ložnice se zabouchly a já tam nehybně stála, snažíc se pochopit co se sakra právě stalo. Jak se to stalo? Jak se mu povedlo ublížit nejenom mě, ale taky našemu přátelství s Candice? Nenávidím Blaka každou částí svého těla a nesnáším, co provedl s mým životem.

Když jsem se konečně přinutila k pohybu, otočila jsem se a lekla se, když jsem viděla Kashe a Masona stát u dveří.

Kash přešel ke mně a přitáhl si mě do náruče. „Je mi to líto, Rach.“

„Jak dlouho tady stojíte?“

„Zrovna jsme otevřeli dveře, ale slyšeli jsme všechno.“

Přikývla jsem do jeho hrudi a tělo se mi zatřáslo povzdechem. „Přísahám, že se nevídám s Bl...“

„Ne. Já vím, že ne, zlato.“

„Kashi“ zavolal Mason ode dveří: „Musíme jít.“

Pustil mě, střílejíc po Masonovi pohledem, chytil mě za zadní část krku a políbil mě na čelo. „Počkej na mě, než se vrátím s Masonem z inventury. Půjdu pak s tebou vyřídit věci do školy.“

Potřebovala jsem si ze školy vyzvednout nějaké věci, než bude v areálu plno. A nechtěla jsem čekat až do příštího týdne. „Jsem v pohodě. Jen tam zajedu, vyřídím, co potřebuji a vrátím se a budu na tebe čekat.“

„Jsi si jistá?“

„Jasně.“

Poté, co mi dal ještě jeden polibek, mě pustil. „Vrátíme se brzy.“

Přinutila jsem se dojít k autu jet do areálu kampusu. Sekretářka se na mě zvědavě dívala, než mi věnovala pohled, který říkal, že jsem jí zařídila nepříjemný pátek. Všechno to trvalo jen pět minut a já jí chtěla říct ať se místo toho pokusí o úsměv…. Ale sama jsem se teď nedokázala donutit k úsměvu. Takže jsem jí poděkovala, odešla odsud co nejrychleji a zamířila k autu.

Byla jsem v polovině cesty, když mě někdo popadl za paži a zaryl do ní své prsty. „Rád bych věděl, proč mě má sestřenice začala zpovídat?“

„Nech mě jít nebo začnu křičet!“

„Vykřikni a já zabiju někoho, koho miluješ.“

Otočila jsem se k Blakovým ledovým očím. „C-co jsi to řekl?“

„Přesně to co jsi slyšela. Teď jdeme.“

Dupla jsem nohou o zem a snažila se jít ke svému autu. „Ne, pusť mě!“

„Do prdele, Rachel.“ naklonil se, takže to vypadalo- že se objímáme. „Nedělej potíže nebo splním svůj slib.“ Z tónu jeho hlasu jsem o tom nepochybovala.

„Prosím, nech mě jít domů. Jak jsi vůbec věděl, že jsem tady?“

Blake si otráveně vydechl, zaryl do mě své prsty ještě tvrději a odváděl mě k jeho autu. „Candice mi dneska volala a křičela na mě. Chtěla vědět, co jsem ti provedl, že se kvůli tomu dneska odhlašuješ ve škole. Už jsem byl v areálu, tak jsem si na tebe počkal.“

Počkat. To znamená, že mi věří? Bolestná naděje v přátelství s Candice mi rozkvetla v hrudi, ale rychle ji nahradil strach, když mě Blake strčil do svého auta a nadzvedl triko jen natolik, aby mi ukázal pistoli na svém boku.

„Uteč, Rachel. Zkus to.“

________________________________________________________________________________

Hruď se mi stáhla a zadusila jsem vzlyk. „Ne.“ Můj zděšený šepot byl sotva slyšitelný, když jsem se podívala na obrazovku ve svých rukou. „Ne, bože. Prosím, ne!“

„Takže, Rachel…. Budeš to komplikovat?“

Brečela jsem a sevřela iPad pevněji, přejíždějíc prstem po videu. Rychle jsem zavrtěla hlavou, nohy se mi vzdaly a přistála jsem tupým nárazem na podlaze z tvrdého dřeva Blakova studia. „Co...co ode mě chceš?“

„Tebe, Rachel. Jen tebe.“

„Jsi nemocný, Blaku.“

Popadl hrst mých vlasů a trhl s nimi dozadu, až mi vyšel výkřik z hrudi, když jsem spadla ze sedu na záda. „Budu předstírat, jako kdybys to neřekla. Jsi moje a jednou to pochopíš.“ Vzal z mých třesoucích se rukou iPad a přiblížil ho na dům lidí, které jsem milovala. „Jestli ne, můžu ti slíbit, že nebudou jediní, které ztratíš. Jen se zamysli, zlatíčko. Jestli je snadné dostat se k nim, jak si myslíš, že bude snadné se dostat ke Candice, nebo k tvému drahocennému příteli?“

„Nemůžeš jim to udělat! Jsou tvá rodina! Jak můžeš... jak bys sám se sebou mohl žít? Co jsem udělala, že jsem si tohle zasloužila? Znásilnil si mě a obtěžoval! Proč? Všechno jen kvůli tomu, že s tebou nechci být?“

Jak se mohl chlap jako je Blake West proměnit v tak velké monstrum, které mě právě uzemnilo. Sevřel mou čelist a drtil svou pusu proti mé. Políbila jsem ho už dřív a nic jsem necítila. Ale po tomhle jsem si připadala, že se budu muset vydrhnout všude a čistit si zuby do doby, až nebudu vědět jak chutná.

„Ty.Jsi.Moje.“ s tím pustil mou hlavu a udeřil s ní o podlahu. Natáhl se a vytáhl mobil z kapsy. Během pár vteřin osoba na druhém konci odpověděla na jeho telefonát. „Můžeš prosím mému hostu ukázat, že si nedělám prdel?“ Znělo to spíš jako rozkaz, než otázka. A jakmile byl jeho telefon zpátky v kapse, sednul si na zem, přitáhl si mě mezi své nohy a zády si mě opřel proti hrudi. Obě jeho nohy se stočily kolem mých, připínajíc mě k zemi, a rukama mě chytil tak, abych nemohla hýbat se svýma. Pak dal iPad přímo před nás.

Chtěla jsem zavřít oči, ale nemohla jsem se přestat dívat. Bylo to, jako se dívat na trosky, i když na obrazovce se nic nedělo. Byl tam stále nehybný obraz domu Jenkinsových. Stejně, jako tomu bylo několik minut potom, co ho vytáhl. Můj dech se stupňoval, když jsem pokračovala v zírání. Vteřiny, které mi připadaly, jako hodiny jsem čekala, až se něco stane. Najednou se spustil alarm u stříbrného Audi na příjezdové cestě, zavrtěla jsem hlavou snažíc se přijít na to, co to dokazuje. „Ne!“ zakřičela jsem, když Candicin otec vyšel ven. Díval se na své auto a rozhlížel se po ulici, aby zjistil, co mohlo spustit alarm. „Georgi, ne! Prosím jdi zpátky dovnitř. Je to tvůj strýc, Blaku!“ Dívala jsem se na něj s hrůzou, jak míří k příjezdové cestě. V půlce cesty jeho auto explodovalo a já vykřikla znova. Mlátila jsem do Blaka, zatímco jsem sledovala George, letícího několik metrů dozadu, než přistál na trávě. „Georgi!“

„Bude v pořádku, zlatíčko.“ Blake položil iPad dolů, aby se dostal lépe k mému uchu. „Chci, abys byla hodná holka a dělala přesně to, co ti řeknu. Nebo příště se už z toho nedostane,“

„Udělám cokoliv!“ slíbila jsem a natahovala krk dolů k obrazovce. Viděla jsem George převracejícího se na kolena a ruce, jak se dívá na své hořící auto na příjezdové cestě. „Cokoliv, přísahám! Jen mu prosím neubližuj!“

„Chytrá holka.“

„Co chceš, abych udělala?“

Opět byly jeho rty na mém uchu, otírajíc se o můj lalůček. „Buď má.“