FL - 29. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Kash

Právě jsme dokončili dvouhodinovou poradu, která byla vlastně o ničem, co se týče Karafiátového vraha, nebo Jamese Camdena. Žádné novinky. A teď ještě soukromé jednání s detektivem Ryderem. Všichni jsou tímhle případem znechucení. V jednu chvíli, Camden začal dělat víc a víc chyb. A teď, když zdvojnásobil nákup jídla, byli jsme si jisti, že se něco chystá. A to brzy. Minulý týden znovu začala škola v Austinu. Nepřetržitě jsme pracovali, snažíc se na něj něco najít. Dokonce jsme do služby nasadili více důstojníků, jelikož jsme si byli jistí, že chystá něco drastického. Jenže byl poslední týdny neviditelný.

Ale i přes to znechucení… Věděl jsem, že pár z nás se vážně děsí toho, že je teď zticha.

„Za prvé si myslím, že buď ví, že po něm jdeme, nebo za druhé, našel si svou další oběť a vyčkává, než jí chytí. Jen si myslím, že je divné, že poslední školní rok každou chvíli útočil a potom přes léto, když škola skončila, byl mimo, choval se jako šílenec… A teď škola zase začala a z něj se stal duch.“ Ryder přikývl a já jsem pokračoval: „Něco mi na tom nesedí. Jako kdyby se na to připravoval? Nevím.“

„Ne, něco na tom je. Proč zmizel zrovna předtím, než začala škola, když žije v univerzitním městě?“ Ryder sroloval nějaké papíry v ruce a zuřivě se s nimi udeřil do druhé ruky. „V noci nepracujete, potřebuji, abyste se se mnou podívali i na jiných místech. Rozumíte?“

„Ano pane.“ Potvrdili jsme s Masonem, potřásli si s ním rukou a odešli z jeho kanceláře.

Mason počkal s otázkou, než jsme došli k autu. „Budeš schopný se s tím vypořádat, aniž by si toho Rachel všimla?“

„Jo, musí teď trávit víc hodin ve škole a bude mít hodně úkolů. Jen jí řeknu, že teď budu mít mnohem víc práce.“

„Kashi, já vím, že si myslíš, že jí stále chráníš. Ale vážně si myslím, že už je čas jí všechno říct.“

„Nebudeme tím procházet znovu, Masi. Řekl jsi ty své rodině, kde se nacházíme?“ Neodpověděl a já věděl, že neřekl. „Takže já nic neřeknu Rachel do té doby, než tohle všechno skončí.“

„Zeptal ses jí, jestli si tě vezme. To je zatraceně velká věc. A slíbil jsi, že jí to brzy řekneš.“

„A taky řeknu.“

Odfrkl si. „A kdy Kashi? U oltáře? Počkáš, až řekne ano a předtím, než jí řekneš to samé, všechno to v rychlosti povíš?“

„Jdi do hajzlu. Víš, že bych jí to nikdy neudělal.“

„No, neměl bys jí tohle dělat, víš, že to k ní není fér.“

„Chápu to, zasraně tomu rozumím! Je mi líto, že nesouhlasíš, nebo neschvaluješ mou situaci, ale není to tak, že jsem se rozhodl, že jí ublížím tím, že ji požádám o ruku. Doslova jsem nemohl myslet na nic jiného, než na to, že se jí zeptám, jestli si mě vezme. Měl jsem počkat, ale neudělal jsem to. Nemohl jsem. Dobře?“

„Ne, to není. Musíš jí to říct!“

Přejel jsem si rukou po tváři a zastavil se na puse, když jsem zavrtěl hlavou. Chtěl jsem. Ale musím jí udržet v bezpečí ještě o trochu déle.

Rachel

Vešla jsem do posilovny a zastavila se hned za rohem, když jsem viděla Candice mluvit s Blakem. Nikdy není snadné ho vidět. Za poslední dva týdny jsem ho vídala denně, a i když se mnou ani jednou nepromluvil, vždy tam byly náznaky….

Po zádech mi přeběhl mráz a já sevřela tašku v ruce. Snažila jsem se zastavit třes, který přišel vždy, když jsem viděla, nebo si myslela, že vidím Blaka. Když se na mě kolemjdoucí začali divně dívat, že tam jen tak stojím, předstírala jsem, že si kontroluji telefon a soustředila se na to, co si Candice s Blakem říkají. Otevřela se mi pusa, když jsem viděla Candice kývnout Blakovi na to, že se s námi vrátí na díkuvzdání.

„Jo, není žádný důvod utrácet peníze za letenku, když řídíš. Takže pojedu s tebou a Rachel.“

„Dobře, dám jen mámě vědět, že přijedeš s námi. Říkala jsem jí, že nevím, jestli se vrátíme nebo ne, ale Rachel i já je potřebujeme vidět.“

Ou, Candice možná jede. Ale jestli se tam chystá i Blake a chce cestovat s námi, tak jsem si ksakru jistá, že nejedu. Můžu počkat do Vánoc, než je uvidím.

„Jen doufám, že Rachel skončila s tou svou hrou, kterou tu hraje.“

Tělo mi ztuhlo a slyšela jsem si Candice povzdechnout.

„Já vím, celá ta věc co provádí….“ Zadrhla se, když začala odcházet a já zapomněla, že se mám chovat nenápadně. Mobil byl dočasně zapomenut, oči se mi rozšířily a naklonila jsem se za roh, sledujíc je směřovat do zadní části posilovny. Jakou hru? Já nic nehraju!

„Rachel.“

„Co?“ prakticky jsem zaječela na Marcuse, kluka z mé třídy, který tam stál a vypadal, jako kdybych se chystala vybouchnout… Znovu. „Ježíši Marcusi, promiň. Vyděsil si mě k smrti.“

„Och, jo. To mi došlo. Chystáš se jít dovnitř, nebo tu budeš jen tak postávat?“

„Ne, já......jdu. Já jen.... už jdu.“

Snažil se zakrýt úsměv, pokyvujíc, abych šla před ním. Nechtěla jsem tady být, ale musela jsem tu zůstat, abych prošla tímhle oborem, takže jsem neměla na výběr. Zachytila jsem poslední část rozhovoru mezi Candice a Blakem o plánu zajít večer na jídlo, ale soustředila jsem se na nešikovný rozhovor s Marcusem, abych nezačala řvát na Candice. Věděla jsem, že Blake byl její rodina, ale nikdy jsem se od ní necítila tak zrazená, jako ty poslední tři měsíce.

Nepodívala jsem se ani na jednoho, když jsem kolem nich procházela. Prostě jsem šla s Marcusem až do zadní části tělocvičny, rozloučila se s ním a tiše mu děkovala za jeho rozptýlení.

„Čau, Rach.“

Zatínajíc zuby a nutíc se k úsměvu jsem se otočila ke Candice.

„Jen ti chci dát vědět, že se s tebou nesvezu domů. Ale na večer budu doma.“

„Oh? Dneska praxi ale nemáš, že?“

„Ne, ale některé z ostatních holek se chystají na brzkou večeři.“

Lhářko. „Dobře, užij si to.“

„Hej.“ Dotkla se mé ruky a otočila mě k sobě, znovu jí čelíc. „Jsi v pohodě?“

„Je mi skvěle.“

Opravdu vypadala, že má obavy, ale tím mě naštvala ještě víc. Protože jsem věděla, že mě miluje a já miluji jí. Vždycky byla jako má sestra. Ale Blake nás ničil. „Jsi si jistá? Nehádáte se s Kashem?“

„Ha...ehm, ne. Ne víc, než obvykle, není to nic vážního. Jsem opravdu v pohodě, Candi.“ Zírala na mě a já doufala, že pochopí náznaky mých dalších slov. „Doufám, že si dnešní večeři užiješ.“

Vytřeštila oči, kousajíc se do tváře a s přehnanou pomalostí kývla a našpulila rty.

Jo, prokoukla jsem tvé lži, Candice. Jen pokračuj. Vše, co děláš, mi ukazuje, jak moc ti na mně nezáleží.

„Zůstáváš dnes večer v bytě? To budeš s Kashem, nebo….“

„Nebo…?“

„Budeš někde jinde?“ zeptala se mě, vyzývajíc.

„Kde jinde bych měla být?“

Pokrčila rameny. „Nevím, proč mi to neřekneš?“

„Ráda bych ti to řekla, kdybych ale věděla, kam tím míříš?“

„Jasně Rach, vzdávám se.“ rozzlobila se a vyrazila opačným směrem pryč.

Jak to, že jsem ji nachytala, jak mi lže a nakonec je ona ta naštvaná?

Kash

Rachel se zachichotala, když jsem cestoval po jejím krku. „Přijdu pozdě na hodinu, pokud s tím budeš pokračovat.“

„To nevadí.“ Lehce jsem se jí otíral o jemnou kůži na krku. „Dej mi chvilku a budu připravený na další kolo.“

„Přijdeš pozdě na inventuru do restaurace. A nemyslím si, že to můžeme udělat znova, zlato.“

„Srágoro.“

„Cha, tak se na to podíváme, poprvé jsi mě kvůli tomu probudil a donutil k dalšímu hned potom… Na což po snídani jsi mě sem donesl a měla jsem hned další dva orgasmy. Ne, nejsem srágora, jen jsem vyčerpaná, mistře.“

Usmál jsem se na ní jako vlk na lovu, políbil ji jemně na rty a miloval to, jak byly z líbání oteklé. „Dobře, až budeme manželé, donutím tě zůstat doma, abych tě mohl mít kdykoliv budu chtít.“

Hlasitě jsem se zasmála. „Vážně? Donutíš mě zůstat doma?“

Zavrčel jsem nějaký druh potvrzení a škádlivě prohlásil: „Proměním tě na manželku z padesátých let. Budeš nosit šaty, zůstaneš doma a budeš pro mě uklízet a vařit. Každý den, nic jiného než palačinky.“

„Jsi směšný. A já to odmítám.“

„Vzít si mě?“ Nadzvedl jsem obočí.

„Být tvou manželkou z padesátých let. Ale nemůžu se dočkat, až si tě vezmu.“ Její oči byly rozptýleny a rukou projížděla mé vlasy.

„Rach, hej.“ Když se její modré oči vrátily ke mně, přetočil jsem jí na stranu a přitáhl k sobě. „Kam jsi odešla?“

„Můžeme utéct, Kashi?“

 To není přesně to, co jsem očekával, když se na mě položila. „Proč? Ty nechceš velkou svatbu a šaty? Nechceš, aby u toho byli Jenkinsovi a tví kamarádi?“

„Ne, jen si tě chci vzít. Prosím? Můžeme se vzít tenhle víkend. Candice se mnou o tom stejně nemluví. Jen mám pocit, jako kdyby nikdo kromě nás nechtěl, abychom byli spolu. Takže nemá žádný význam čekat.“

„To není pravda. Moji rodiče nás chtějí spolu.“

Rychle zamrkala svýma modrýma očima. „Počkej...co? Oni chtějí? Ty, ani Mason jste o svých rodinách nemluvili… Jakože nikdy. Mason mi jednou řekl, že mu připomínám jeho malou sestru a to je doslova jediná věc, kterou jsem od vás dvou slyšela říct o vašich rodinách, od toho víkendu co jste se nastěhovali. A vím, že mě Mason miluje… Ale nikdy jsme před ním o svatbě nemluvili. Vždycky vypadal naštvaně. Všiml sis toho?

Ano. „On není naštvaný, přísahám. A moji rodiče nás spolu chtějí a chtějí tě poznat. Takže se do té doby nemůžeme vzít, zlato.“ Moji rodiče neměli tušení, že jsem zasnoubený. Jen věděli, že se s někým vídám, jelikož mi jednou vyklouzlo Rachelino jméno, když jsem s nimi měl jeden z našich mála rozhovorů. Nesnášel jsem ji před nimi skrývat. Ale tak, jak jsem musel skrývat je před ní, tak jsem musel skrývat i jí před nimi, dokud nebude případ Jamese Camdena uzavřen. A i když jsem si ze všeho nejvíc chtěl tuhle holku vzít, nebyl způsob, jak to udělat, dokud nebude vědět, že ve skutečnosti nejsem Logan Hendricks. Musí zjistit skutečný život Logana Ryana předtím, než jí slíbím strávit s ní zbytek svého života. „

„Kdy?“

„Rachel…“ řekla Candice, když se vřítila do místnosti. „Můžu použít…. Ou! O můj bože, to je Kashův zadek. Ehm...já odcházím...ou, wow.“ Rychle zavřela dveře a z druhé strany dveří vykřikla: „A připrav se, nebo přijdeme pozdě!“

Bože děkuji za perfektní Candicino načasování.

Obličej Rachel se proměnil v červený a se smíchem vylezla z postele. „No tak, musíš jít, abychom se oba mohli připravit.“

Natáhl jsem si oblečení a důkladně ji políbil v naději, že ví, jak moc jí miluju. Držet před ní mé tajemství je pro mě mnohem horší, než jakýkoliv podvod, kterého jsem byl kdy součástí. A požírá mě to zaživa. „Miluju tě, Rach.“

„Hmmm, Taky tě miluju, Logane.“