Enforce - 20. kapitola

Překlad: Mili

Müsli tyčinky jsou nabídka k míru. Potvrzeno.

Nixon

Během oběda jsem se cítil provinile kvůli tomu, že jsem dal Trace červenou kartu. Nebude to vidět jako laskavost, která to byla. Oběd s obyčejnými by ji zničil. V červené jídelně se aspoň nemusela bát toho, že ji lidé budou šikanovat. Ačkoliv bych na to nemohl přísahat, protože jsem vůbec nemohl předvídat ani jednu zatracenou věc, kterou ta holka udělá.

Když oběd skončil, snažil jsem se uniknout zamyšlenému pohledu své sestry. Snažil jsem se a nevyšlo to. Popadla mě za paži a zakroutila ji.

"Satane." Vřelo to v ní.

"Mo, můžeme se hádat později. Až nebudu tak vystresovaný a nebudu chtít střílet kolem sebe?

Pustila mou paži a zakřenila se, pak mi podala cereální tyčinku.

"Ehm, díky, ale zrovna jsem jedl?"

"To není pro tebe, ty osle." Zakoulela očima. "Trace mi zrovna poslala smsku. Nic nejedla. Má hlad. Není jako jedna z těch holek, co předstírají, že jí salát, aby ho pak později mohly vyzvracet. Ta holka omdlí, jestli se nenají."

"A tohle mi říkáš proč?"

"Protože ji máš rád."

Podíval jsem se pryč. "Zatracený dvojče."

"Ha, miluješ mě a bez ohledu na to, co se děje mezi tebou a ní a dokonce Chasem..." Zavrtěla hlavou. "... mám ji ráda. Je to moje spolubydlící, nemá žádné přátele a všechno se proti ní spiklo. A i tak se každý den probouzí s úsměvem na tváři a snaží se mě povzbuzovat, ze všech lidí ona. Díky ní chci být lepší a víš, co je na tom smutné? Určitě to víš. Myslím si totiž, že se tak zatraceně bojíš svých vlastních citů, že používáš rodinu, aby dělala věci za tebe. Toto je skutečný svět. Jsi dospělý. Takže, na."

Vzal jsem si müsli tyčinku  a zíral na ni, jako by byla nějaký zvláštní neznámý předmět.

"Nabídka k míru." Mo mě plácla po zádech. "Jestli budeš čekat u laboratoří, půjde tam okolo za pár minut."

"Děláš dohazovačku?"

"Samozřejmě, že ne." Mrkla na mě Mo. "Jo a PS, myslíš, že bych mohla vzít Texe domů, až budeme mluvit s tátou?"

"Mluvit s tátou?" Zopakoval jsem. "Proč bys to k čertu chtěla udělat?"

Tvář jí pohasla. "No, myslela jsem, že by nám dal své požehnání."

"Není mu dobře, Mo. Umírá..." Wow, skvělá lež. "Možná bude lepší počkat."

"Ale co rodinná večeře?"

"Vrátíme se k tomu, dobře?" Přinutil jsem se k americkému úsměvu a políbil ji na čelo. "A díky za tu tyčinku."

"Jo, no, když začínáš být kretén, tak jsem jediná, komu nasloucháš."

"Naslouchám Chasovi."

"Ha, Chase má rád tvou holku, tak si myslím, že ty dny jsou už dávno pryč."

Žaludek se mi obrátil. Měla pravdu, až to bylo děsivé. "Uvidíme se, ségra."

"Později, ty budižkničemu."

O deset minut později jsem se pořád cítil jako ten budižkničemu, kterým mě nazvala. Opíral jsem se o zeď a čekal, až kolem půjde ona dívka. Jo. Můj svět se zrovna oficiálně rozpadl a shořel na popel. Co to sakra dělám?

Trace zírala do země, pomalu kráčela chodbou s bledou tváří a vypadala unaveně.

Pomalu pozvedla obličej. Podívala se na mě chladným pohledem, jako by si nebyla jistá, jestli mi chce dát facku nebo mi zapálit kalhoty.

"Slyšel jsem fámy, že jsi neměla oběd." To nejlepší, na co jsem se zmohl.

Zvedla obočí. "Fámy, he? No, poplach úřadům. Ou, počkej, zapomněla jsem, cože jsi ty? Soudce, porota, a - "

"Přestaň." Řekl jsem tak pomalu, až mi zachraptěl hlas. S povzdechem jsem šel k ní, až neměla kam uniknout, jen směrem ke zdi, a naše tváře do sebe málem narazily. "Mluvím s tebou."

"A já odcházím." Zasyčela.

"Jen..." Poškrábal jsem se na hlavě a snažil se vymyslet nějaký druh hry. Normálně se mi holky vždycky podbízely. Ty, které se nebály, nepotřebovaly milá slova nebo úsměv. Chtěly jenom moc, která se skrývala za mým příjmením. A to byla prohraná bitva. Ta myšlenka mě donutila k úsměvu. K čertu, chtěl jsem se propuknout v hysterický smích. Nebál jsem se ničeho - až na ni. Bál jsem se jí.

Trace poklesla čelist. Vykročila jeden krok ke mně a pravděpodobně si ani neuvědomovala, že kdyby pozvedla ruce, mohla by si vzít můj obličej do dlaní.

Pomalu jsem přešel za ni a odtlačil ji do výklenku, kde jsem ji natlačil na zeď, přičemž jsem nutil své oči zírat raději do jejích hnědých hlubin než na její plné rty. Chtěl jsem je tak strašně moc ochutnat, až jsem se za to nenáviděl. Nenáviděl jsem ji a nenáviděl jsem život, že mi přihrál někoho, jako je ona, v tu nejhorší možnou dobu.

"Jez," naléhal jsem jemně.

Otevřela ústa, lákajíc mě ještě víc, tak jsem udělal nejlepší možnou věc. Než abych ji políbil, strčil jsem jí tyčinku do pusy.

Jo, byl jsem hotový zabiják žen.

Žaludek jí zakručel dost hlasitě na to, abych to uslyšel.

"Vidíš? Věděl jsem, že budeš mít hlad." Správně. Hudba pro uši každé ženy.

Trochu zasténala.

A já o něco víc umřel.

"Samozřejmě, že mám hlad, ty blbečku! Byla jsem v Červené místnosti! Skoro jsem očekávala, že se tam najím a oni nemají maso. ŽÁDNÉ MASO, Nixone! Nějaká kráva bude žít o den dýl jen proto, že ti lidi tam jedí tofu! Víš vůbec, z čeho je ta věc udělaná?"

V šoku jsem dokázal jenom zírat na její otevřená ústa. Pak mě její malý prst píchl do hrudníku a krev se mi okamžitě navalila do špatných míst. Svatá krávo, ona mi nadává? A proč to do prdele bylo tak sexy?

"A nech mě, ať ti řeknu ještě něco. Nespala jsem s Timem! No, možná jsem tam spala, ale rozhodně jsem se ho ani nedotkla - A, a... já - "

Zvedl jsem obočí. Nemám ani tušení, o čem to mluví a proč bych se měl zajímat o našeho zparchantělého quarterbacka. Ale tahle její stránka? Ta kuráž? Kurva jsem po ní žadonil, olízl jsem si rty a naklonil se dopředu. "No pokračuj. Miluju, když mě někdo ostře kárá. Chceš mi taky dát na zadek?" Ach bože, řekni ano.

Nosní dírky se jí rozšířily a jako na zavolanou jí znovu zakručelo v žaludku. Zavřela oči, jako by si přála úplně zmizet.

"Dobrý bože, ženská! Sněz tu zatracenou cereální tyčinku a řekni děkuji!"

Přimhouřila oči. "Kde jsi byl minulou noc?"

Úsměv mi zmrzl na rtech. No, víš, páchal jsem vraždu - nic velkého, i když ta skvrna půjde kurva těžko dostat z mé oblíbené Henley košile. "Musím běžet."

"Počkej." Chytla mě za paži.

To stačilo k tomu, abych se zastavil, abych chtěl před ní zapustit kořeny. Ksakru, stačilo to k tomu, abych se jí zeptal, jestli ji můžu obejmout a nikdy nepustit. Kdy se ze mě stal někdo takový? Ten typ, který hladověl po lidské náklonnosti, že jsem byl v podstatě připravený se nasáčkovat do náruče dívky, která si zasloužila mnohem víc, než co bych jí mohl dát.

Neschopný kontrolovat své třesoucí se paže, jsem se odtáhl. "Prosím." Zavřel jsem oči, abych nemohl vidět to příkoří na její tváři. "Nedotýkej se mě."

Raději jsem odešel pryč předtím, než jí všechno vyklopím.

Že jsem zabil svého otce.

Že nesnáším svého nejlepšího přítele z toho samého důvodu, z jakého nesnáším sám sebe.

O válce mezi rodinami.

O životě.

Chtěl jsem mít přítele.

Poprvé v životě jsem chtěl mít za přítele holku.

Holku jako Trace.

Vzpomínky se rozběhly kupředu. Neschopný zastavit bolest, která se mi rozdmýchala v hrudi, jsem si vzpomněl na dívku, která byla tak podobná Trace.

"Nebuď smutný!" Zvolala Bella.

Zacpal jsem si uši.

Vystrčila spodní ret. Přestal jsem si zacpávat uši a povzdechl si. "A co s tím chceš udělat, he?"

"Hrát si s barbienama?"

"Ne." Zkřížil jsem ruce na hrudníku. "Kluci si nehrají s barbienama."

"Máš G.I.Joe."

"To není barbie."

Zahihňala se. "Ehm, ano, je. Mamka to říkala."

Podíval jsem se pryč, protože jsem znal pravdu. Už nikdy nepromluví se svou mámou a cítil jsem se, jako by to byla moje chyba, jako bych to mohl zastavit, i když jsem byl příliš malý na to, abych mohl udělat cokoliv, kromě odposlouchávání rozhovorů dospělých.

"Vždycky budu tvůj kamarád. Víš to, že?"

"Ano, Nixone." Pevně přikývla. "Vím to. Jsi můj nejlepší kamarád. Teď si pojď hrát s barbienama, než se máma vrátí."

Ale ona se nevrátila.

A já svou kamarádku už nikdy víc neviděl.