TBZ - 5. kapitola

Překlad: Lucie

Ten večer jsem seděla ve své ložnici a zírala na vzkaz položený na stole. Mé oči několikrát zabloudily k hodinám, jak jsem vedla vnitřní boj, ohledně toho, co mám dělat. Jasmine s Carly už odešly. Zase předpokládaly, že je vyzvednu, ať už se dostanou do jakéholiv nepořádku. Ani se mě nezeptaly. Jasmine se mi akorát vysmála, když mířila ven ze dveří. "Uvidíme se v jednu! Nebo ve dvě, nebo ve tři, nebo kdykoliv budeme připravené."

Neopravila jsem ji, ale ani jsem jí její předpoklad nepotvrdila. Mám dvě možnosti: sedět v bytě a čekat, dokud Jasmime nenapíše, nebo jít k Everettovi.

Mé oči znovu zabloudily k hodinám. 5:45. Začínal mě tlačit čas.

V 6:00 mi zavibroval telefon na stole. Zvedla jsem ho.

Everett: Jdeš pozdě. A pozdě je, no... hrubé.

Nikdy ve svém životě jsem nebyla takhle nerozhodná. Zůstat nebo jít?

O deset minut později jsem stála na jeho prahu. Než jsem stihla zaťukat, dveře se otevřely. Everett se převlékl do svého dřívějšího oblečení. Měl na sobě černé džíny a černé třičko. Moje oči nedobrovolně cestovaly po jeho pažích, než jsem se podívala zpátky na něj.

"Je mi líto, že jdu pozdě," řekla jsem, když jsme si měřili jeden druhého.

"Ne, není," odpověděl, ustoupil na stranu a pokynul mi rukou, abych vstoupila dovnitř.

"Jak to víš?"

Everett za mnou zavřel dveře, než mi ukázal, abych ho následovala temnou chodbou do rozzářené kuchyně.

"Protože si nemyslím, že jsi měla v plánu přijít."

Polkla jsem. "To neměla."

Everett přikývl a přistoupil k ledničce, zatímco jsem si prohlížela jeho kuchyni. Byla v hřejivých barvách, spousta červené a zlaté, moderní vzhled dodávaly nerezové spotřebiče a malá světla, která vysela nad kuchyňských ostrůvkem. Sedla jsem si na jednu z barových židlí, zatímco Everett vyndal láhev bílého vína z ledničky.

Přidržel ji přede mnou a já přikývla. Nalil dvě skleničky a jednu mi podal. Sledovala jsem ho, jak drží svou sklenici, a nedokázala jsem zadržet slova, co se ze mě vysypala.

"Měl bys to pít?"

Everett zvedl obočí a napil se. "Právě jsem to udělal," odpověděl, poté co to polknul.

Hrála jsem si s nožičkou u mé skleničky. "Ale řekl jsi, že jsi alkoholik."

"To jsem řekl. A taky, že jsem."

Zmateně jsem se na něj dívala.

"Nejsem vyléčený alkoholik, Parker. Vím, co jsem. Většina alkoholiků to popírá. Já ne. Já vím, že je to jeden z mých nedostatků."

Stále jsem byla zmatená. A můj obličej podle toho musel vypadat. Everett si povzdechl, odložil sklenku na druhé straně ostrůvku naproti mně.

"Jsem alkoholik a nemám žádnou touhu to měnit."

"Proč ne?"

"Nespadl jsem do alkoholismu tak, jako většina lidí, kteří se zoufale snaží dostat ven, ale zabředávají do toho stále víc. Já to mám naprosto pod kontrolou."

"Až na to, že jsi opilý." Slova na mém jazyku byla hořká, odstrčila jsem sklenku s vínem pryč. Byl to malý krok, ale Everett si ho všiml.

"Ano, naštěstí, ale nemám ve zvyku se opíjet ve společnosti jiných lidí. Opíjím se doma, sám, takže jediné nebezpečí představuji pro sebe já sám."

"Byl jsi opilý včera. Musela jsem tě odvést domů."

Everett se podíval dolů na jeho skleničku. "Ano, byl. Řekl bych, že mě to mrzí, ale to bych lhal."

"A ty nelžeš?"

"Ne."

Oba jsme na sebe zírali.

"Nikdy?"

Zavrtěl hlavou a díval se mi do očí.

"Proč ne?" Napila jsem se velkým douškem svého vína. Vstupovala jsem na nebezpečné území.

"Řekla jsi mi, že jsem hrubý, Parker." Přikývla jsem, abych to potvrdila. "Já jsem. Jsem hrubý, protože nedodržuji standardy společnosti, že bílé lži jsou přijatelné. Neveřím ve schovávání se za slova, která nejsou pravdivá. Jsem netrpělivý muž. Nechci chodit kolem horké kaše. Pokud se mě na něco zeptáš, nebudu ti lhát."

"Lhal jsi barmanovi. Řekl jsi mu, že jsi můj přítel."

Everett vypadal překvapeně. "Máš pravdu, to jsem řekl. Myslím, že máš na mě špatný vliv."

"Nevěřím, že na tebe vůbec nějaký vliv mám."

"Oh, ale máš," trval na svém.

"Jaký?"

"Něco ze mě vyvádíš na povrch."

"Není to něco hrubost? Protože jestli to tak, pak můžu jen souhlasit."

Přikývl. "Jsem hrubý, ano, protože neříkám věci, které tak nemyslím." Napil se vína, dokud nebyla sklenice prázdná. "Vezmi si tuhle skleničku na víno, například. Kdybych do ní nalil mléko a řekl, že je to víno. Byla bys naštvaná, kdybys ochutnala, očekávajíc chuť zkvašených hroznů a místo toho by to bylo mléko?"

"Mám ráda mléko."

Everett bojoval s úsměvem. "To já taky. Ale také mám rád když vím, co přijde. Potřebuji mít nad tím kontrolu." Everett popadl láhev vína z lednice, obešel kuchyňský ostrůvek a doplnil mi sklenici. Jeho ruka se natáhla podél té mojí, když naléval. To bylo všechno, co nás oddělovalo.

Stál vedle mě, tak jsem se nadechla a otočila se k němu. Díval se dolů na mě. Jeho vlasy byly vepředu dlouhé, upozorňovaly na jeho oči, které prohledávaly ty moje. Sklonil se dolů na ostrůvek, čímž se naše tváře dostaly blíž k sobě.

Jeho oči pomalu zkoumaly moji tvář. A potom se jeho rty rozdělily. "Mám rád kontrolu, Parker." Jeho slova byla jako šepot, který rozpohyboval vzduch kolem mých úst.

Olízla jsem ret. "Proč?"

"Protože," zašeptal, jeho vzduch působil teple na mé mokré rty. Lehce pohnul svou paží, takže se mě nyní dotýkal na žulové desce. Cítila jsem, jak se teplo z jeho paže vlnilo na mé vlastní. Byl to šok, jeho dotek byl jako elektrická vlna, pohybující se skrz mě, díky své blízkosti a svým slovům. Přiblížil svůj obličej ke mně a moje tělo hučelo. "To potřebuju," zašeptal a jeho druhá ruka se dotkla mých vlasů. Cítila jsem jeho prsty, jak přejíždí přes prameny, ale oči jsem stále držela na těch jeho. "Chci kontrolovat věci, které kontrolovat nemůžu." Přitáhl si část mých vlasů k sobě, hrál si s nimi. "Existuje spoustu věci v mém životě, které jsou mimo moji kontrolu. Velké věci. Špatné věci. Takže, když můžu," řekl a naklonil se, "převezmu kontrolu, jako by to bylo mé záchranné lano. Nemůžu se vzdát kontroly." Jeho rty se vznášely nad mými. "Nikdy." Moje hruď se těžce zvedala, moje nádechy byly krátké a rychlé. Moje srdce hlasitě bilo, krev mi hučela v uších.

A potom se odtáhl. "Mám rakovinu, Parker."

Mé srdce se zastavilo na minutu, restartovalo se. O chvíli později jsem popadla dech. Cítila jsem se jako pod vodou. A pak jsem se prodrala zpět na povrch, snažila se dostat kyslík do mých stísněných plic. Byla jsem beze slov.

Everett mě sledoval, když jsem si procházela sérií reakcí. Chtíč, který zažehl oheň v mém těle, byl uhašen realitou.

"Mám nádor na mozku," pokračoval.

Moje ústa byla otevřená, ale žádný zvuk z nich nevyšel.

Everett přerušil oční kontakt a napil se vína. "Je to dobrý soupeř. Silný." Poklepal si rukou na čelo. "Ten bastard je přímo tady."

Bylo mu to jedno, opřel se o pult a popíjel víno. Moje myšlenky běhaly jedna přes druhou.

"Chodíš na chemoterapii? Ozáření? Nebo co to vlastně dělají?"

Everett položil sklenku a přesunul se na protější stranu ostrůvku, popadl chňapku a otevřel dvířka trouby. "Ne. Jen čekám."

"Čekáš?" Zeptala jsem se. "Na co?"

Sledovala jsem ho vytahovat lasagne z trouby, položil je a stáhl si chňapky. Díval se na mě s povytaženým obočím, jako by byl naštvaný, že jsem to nepochopila. "Na smrt."

Bylo to jako facka. Studená zlomyslná facka pravdy. "Není to operovatelné nebo tak něco?" snažila jsem se pochopit, co se mi právě snažil říct, nemohla jsem pochopit, že čeká až umře a je mu to jedno.

"Jsem si jistý, že je. Ale nemám zájem." Vytáhl dva talíře ze skříňky. "Chceš jíst tady nebo v obyváku? Půjčil jsem hodně filmů."

Hodila jsem hlavou dozadu a podívala jsem se na něj jako by se zbláznil. Rozmrzelost a vztek se ve rozhoříval, jako svíčka politá benzínem. "Dělaš si ze mě srandu?" Řekla jsem a postavila se za kuchyňský ostrůvek. Everett odložil talíře a unaveně se na mě podíval, zatímco čekal na můj proslov.

"Právě ses ke mně nakláněl, jako bys mě chtěl políbit a o vteřinu později mi řekneš, že máše nádor na mozku a že nejdeš na operaci, a tím samým dechem se mě zeptáš, jestli chci jíst na gauči a koukat se s tebou na filmy?"

Sevřel rty. "Ano, máš pravdu. Až na tu část s líbáním. Nechystal jsem se tě políbit."

Bylo to jako šlehnutí bičem. Tak by se dala nejlépe popsat tato situace. Vypustila jsem tu část o líbání a soustředila se na zbytek. "Proč nejdeš na operaci? Proč s tím nic neděláš?"

"Protože to není moje první rodeo, Parker. Měl jsem tu samou rakovinu už dřív." Everett obešel pult až ke mně. "Tohle," řekl a odhalil svou jizvu kolem linie vlasů, "mi to každý den připomíná. Bojoval jsem s touhle rakovinou tři roky, když jsem byl teenager. A další tři roky jsem strávil rehabilitováním. Učil jsem se doma, byl jsem samotář, nemocná nicka." Vrazil své ruce přede mě. "Propichovali mě, dloubali do mě a já strávil tři roky v posteli nebo rehabilitací." Dal ruce zase dolů. "Bojoval jsem dost dlouho. A jsem z toho unavený. Rakovina je zase zpátky a ještě horší než předtím. Vyhlídky nejsou dobré. A já jsem s tím v pohodě. Jsem v pohodě se svým životem. Jsem v pohodě se smrtí."

Zuřivě jsem přimhouřila oči. "Co to vůbec znamená? Jak s tím můžeš být v pohodě?"

"Se smrtí?" Zeptal se. "Snadno. Já jsem s tím pohodě. Není žádná jiná možnost, jak to říct. Je to, co to je."

"Co si myslí tvoje rodina?"

"Nebuď hloupá, Parker. Co si myslíš, že si myslí?" Zavrtěl na mě hlavou s rostoucí netrpělivostí. "Samozřejmě, že chtějí, abych s tím znovu bojoval. Ale tohle je to, co chci. Potřebuju mít aspoň nějakou kontrolu nad svým životem. Tak to prostě je."

"Tak to prostě je?" Zeptala se a ukázala kolem. "Být alkoholik a čekat až ti vyprší čas?" Nevím, proč jsem byla rozzuřená, ale byla jsem. Nebyla to moje věc a za normálních okolností by se můj mozek koupal v lhostejnosti. Ale něco na tom bylo úplně špatně. Nemohla jsem si pomoct, ale takhle mluvila moje mysl.

"Tak to prostě je," potvrdil. Popadl servírovací lžíci a podíval se na mě. "Každý jednou zemře, Parker. Ty zemřeš, já zemřu, všichni zemřou. A já chci opustit tento svět s trochou důstojnosti. Chci strávit zbytek svého života, bez ohledu na to, kolik času mi zbývá, deláním toho, co chci. Nechci zemřít v posteli, v nemocnici, po prohrané bitvě. Chci umřít v klidu."

Uvědomila jsem si, že stále stojím od mého předchozího výbuchu, a tak jsem si sedla, klidně. "Kolik času ti zbývá?"

Everett nabral plnou servírovací lžíci lasagní. "To je krása této situace - nevím. Moji doktoři neví. Tento typ rakoviny je jako tikající bomba. Ještě chvíli můžu být naživu, nebo můžu zemřít dnes večer."

Zhluboka jsem se nadechla., snažila jsem se odprostit od hněvu.  Ta emoce mě sžírala, byla syrová a nebezpečná. Usadilo se to. Ne zpátky do lhostejnosti. Neexistovala možnost, abych se vůči Everettovi cítila lhostejně. Ale usadilo se to. Tak jedině jsem to mohla popsat. Moje emoce byly neutrální.

"Prosím, neumírej dnes večer."

Everett se zasmál a podstrčil mi talíř. "To by bylo v souladu z obrázkem, který sis o mě namalovala, viď? Bylo by dost hruhé umřít do mých lasagní."

Nebylo by správné se tomu smát, ale cítila jsem, jak to zmírnilo napětím mezi námi, které jsem vytvořila. "Jo, a to by nebyla moc důstojná smrt."

Everett se tiše zasmál. "Chci ovládat, Parker. Nechci mít omezenou dobu platnosti. Kdo opravdu chce vědět,  kdy zemře? Nechci se zabývat svou smrtí. Chci žít. Chci vložit svoje ruce do celého života a nechat si zaplavit smysly. Všechny. Všechny najednou." Everett se ani nepohnul zpoza druhé strany ostrůvku, a přesto jsem cítila jeho slova, jako kdyby mi je šeptal do ucha.

"Vypadá to, že máš plán," řekla jsem na napila se vína.

"To mám. Tento víkend odcházím."

"Kam?"

"Nakonec mám v plánu dostat se do Grand Canyonu."

Zvedla jsem vidličku a vzala si malé sousto lasagní. "A pak?"

Everett si vzal sousto a polknul. "Four Corners." (pozn. překl.: The Four Corners Monument se nachází na jihozápadě USA, na hranicích, kde se sbíhají Colorado, Arizona, Nové Mexico a Utah.)

Vzala jsem si další sousto. "Je to dobré, Everette."

"Extra sýr, Parker."

Kousla jsem se do rtu. Jak jsem se z pocitu lhostejnosti dostala přes chtíč, hněv, klid až k tomu, že se chci smát během několika málo minut? Podívala jsem se na Everetta a sledovala ho, jak žvýká.

"Kam dál?"

Everett pokrčil rameny a vzal si další sousto. Po spolknutí pokračoval. "Pojedu navštívit města duchů, zvláštní atrakce a cokoliv jiného budu chtít." Mé srdce zrychlilo. Nebylo nic zajímavějšího, než myšlenka na návštěvu opuštěného města, bez lidí. Skutečnost, že byste mohli udělat krok zpět v čase a vidět intimní část života někoho jiného, nazarazila na mé nejšťastnejší místo mé duše. Což bylo to jediné šťastné místo. Místo, které držím ukryté.

Rozhořela se ve mně žárlivost. Kousla jsem se do tváře.

"Co?" Zeptal se Everett.

Zvedla jsem k němu oči. "Nic jsem neřekla."

"Jasně, že řekla. Jenom ne nahlas." Jeho oči se pod světlem leskly. Jejich studená barva byla teplá tím, jak jsem předpokládala, vzrušením z jeho nadcházející cesty. Poprvé po dlouhé době jsem toužila. Nejen po vyhlídce cestovat, ale po spojení. Chtěla jsem být s Everett. Chtěla jsem lidské spojení. Chtěla jsem jeho dotek. Chtěla jsem jeho ruce, jeho rty a jeho kůži na té mojí.

Když jsem byla s Everett, zapomínala jsem, proč jsem se tomuhle všemu vyhýbala.

Vstala jsem z místa, kde jsem seděla, a obešla celý ostrůvek. Byl to experiment. Za normálních okolností žiju svůj život na základě pozorování, nikoli na základě zkušeností.

Tohle by to mělo změnit.

Šla jsem k Everettovi. On mě pozorně sledoval,zřejmě vycítil mé úmysly. Odložil vidličku, otočil se ke mně a otevřel se mi.

Se vší odvahou, co jsem měla, jsem přistoupila blíž, dokud jsme nebyly jeden dech od sebe. Postavila jsem se na špičky a přitlačila svá ústa na ty jeho.

Zamýšlela jsem jen rychlý dotek rtů, ale proměnilo se to v pozření rtů, v pozření očí. Jeho ruka se mi ovinula kolem zad, přitiskl si mě blíž k sobě. Odtáhla jsem se a podívala se mu do očí. Byl v nich oheň, díky kterému mé srdce bubnovalo a vyskakovalo z hrudi.

Díval se na mě, jako kdyby hladověl. A pravděpodobně tomu tak bylo. A tak jsem nakrmila jeho hlad svými ústy, líbala jsem ho podél čelisti, líbala jsem každou vrásku způsobenou smíchem. A nakonec moje rty našly ty jeho a on se do toho ponořil. Naše jazyky se střetly. Mé ruce svíraly pěvně látku jeho košile.

Cítila jsem jeho prsty, jak mi projíždí ve vlasech. A pak jsem ucítila škubnutí, když mi za ně  zatahal. Prinášelo to s sebou vynikající druh bolesti.

Nakonec jsem se odtáhla a zhluboka jsem se nadechla. V jediném okamžiku se mi v očích začaly tvořit slzy. Odvrátila jsem se ke kuchyňskému ostrůvku, zatajila jsem dech a zavřela oči.

Everett mi nedovolil posbírat mé myšlenky. Najednou mě uvěznil proti ostrůvku, nemohla jsem se na něj podívat.

Cítila jsem, jak přes mě převalila hanba. A strach. A tisíc dalších věcí. S očima zavřenýma, jsem si přála, aby všechny slzy zmizely. Představovala jsem si je jako kapky. Klouzající dolů. O šest nádechů později jsem se otočila čelem k tělu, které mi stálo přímo za zády. Otevřela jsem oči a hledala ty Everettovi.

"Vězníš mě," řekla jsem. Nechala jsem svým hlasem prosakovat podráždění.

"Jo."

"Uhni."

"Donuť mě."

Zaťala jsem zuby a zatlačila proti němu. Byl silný. Ale každý člověk měl Achillovu patu a jeho byla přesně tam, kde se setkávaly jeho nohy. Zvedla jsem koleno a jemně zatlačila proti místu, u kterého jsem věděla, že ho donutí ustoupit. "Uhni," zopakovala jsem.

Everett se usmál, zle usmál, ale ustoupil. Zdál se být na sebe hrdý. Nemohla jsem přijít na to, proč.

Odešla jsem.

"Zase utíkáš, Parker?"

Byla jsem k němu zády a podívala jsem se na něj přes rameno. "Ještě ne." Sedla jsem si zpátky před mé zapomenuté lasagně. "Mám hlad."

Everett se stále usmíval. Bylo to nepříjemné.

"Takže, " řekla jsem, než jsem si vzala další sousto a nechala výbuch rajčat a koření si pohrávat na mém jazyku. Polkla jsem . "Kdo je Charlotte?"

Jeho úsměv se vytratil. "Nikdo," odpověděl, než si vzal spousto svého jídla.

"Myslela jsem, že jsi říkal, že nelžeš."

Podíval se na mě z pod hustého černého obočí. "Nelžu. Pro mě je nikdo."

Nevěděla jsem, jak se mám ohledně toho cítit. Polkla jsem nějaké víno, položila jsem sklenici a prstama si hrála s její hranou. "Odkud se znáte?"

"Šukal jsem ji jednou nebo dvakrát."

Byla jsem v polovině loku a málem jsem se udusila. Dala jsem i ruku na ústa a nepohodlně polkla. Představila jsem si Charlotte, jak se mi se svými dlouhými andělskými vlasy a krásnými ústy, vysmívá v mých myšlenkách. Nemělo by mě to trápit, ale trápilo. Byla jsem naštvaná, sakra.

"To je neomalené," řekla jsem nakonec.

"Takový už jsem."

"Také jsi trochu idiot."

"Jo," souhlasil. "Ale proč si to myslíš?"

"Protože jsi dovolil, aby byla někdo, koho jsi  ‘šukal’. Je mi jí líto."

"Jo, no, nemusí. A já jsem jí nic nedovolil. Taková už ona je. Byla to vzájemná dohoda. A zklamání pro nás pro oba."

"Chovala se jako žárlivá přítelkyně, když mě sledovala na toalety."

Everett vypadal překvapený touto informací. "To by neměla. Dokonce jí ani nemám rád."

Cítila jsem, že zasahuji do něčeho osobního, tak jsem se dívala na svůj talíř, zatímco jsem si hrála s vidličkou v ruce.

"Ale byl jsi s ní na snídani." Najednou ta myšleka zasáhla mou mysl. "Vy jste... Byl jsi s ní minulou noc?" Jen, co jsem ty slova řekla, udělal můj žaludek kotrmelec. Kyselina mě pálila v krku. "To je jedno," rychle jsem dodala. "Není to moje věc."

"Chtěla bys, aby to byla tvoje věc?" Ztišil hlas. Chloupy na mých pažích se naježily. "A abych odpověděl na tvoji otázku, tak ne. Je to kolegyně z práce. Přebírá ve škole za mě nějaké věci, až odejdu, tak jsme se sešli, abycom pro projednali."

Podívala jsem se nahoru a přistihla ho, jak se naklání přes pult. Vlasy měl spadané přes jedno oko, tím druhým mě zkoušel. "Pracuješ s ní? Každý den?"

Everett se opřel zpátky, rukou si prohrábl vlasy. "Pracoval. Tohle je můj poslední pracovní víkend."

"Na léto?"

"Napořád. Skončil jsem. Odcházím do důchodu."

Naše předchozí konverzace mi vytanula na mysli. Byl jako tikající bomba. "A to se chystáš žít na cestách? Na jak dlouho?"

Vzal si další sousto lasagní. "Na tak dlouho, jak budu chtít." Ukázal na dům. "Dům je prodaný, auto je prodané. Nemám žádné finanční závazky." Everett zvedl sklenku a usmál se na bledou tekutinu. "Jsem volný."

Záviděla jsem mu tu vášeň pro to žít své poslední dny, tak jak chtěl. Necítit se svázaný emocemi. Emocemi, kterých jste se sami záměrně zbavili. Být volní. Zavřela jsem oči a představovala si to.

"Mohla bys to taky udělat, víš," zamumlal, čímž přerušil moje myšlenky. Moje oči vystřelily nahoru.

"Co tím myslíš?"

"Utéct. Na malou chvíli opustit svoje problémy. Být bezstarostná."

Zatřásla jsem hlavou. "Ne."

"Co tě brzdí?"

Na vteřinu jsem se zamyslela. Odpověď byla jasná: nic. Tak jsem zalhala. "Musím se sama uživit. Být chudou vysokoškolačkou mi neposkytuje takový luxus jako být bezstarostná."

"Chudá, vážně? Už jsi utratila všechny peníze? Tomu se těžko věří."

Hlava mi vytřelila nahoru. "O čem to mluvíš?"

Everett se za sklenicí vína usmál. "Tvoje vyrovnání."

Vydechla jsem nosem, abych uklidnila svůj hněv, který se obracel na chlad. "Jak o tom víš?"

Everett odložil svou sklenku. "Google. Řekl jsem ti, že jsem si vygooglil Morrise Jensena."

Moje ruce se zformovaly do pěstí. "To není tvoje věc." Odstrčila jsem talíř pryč. "Nemůžu uvěřit, že jsi mi vtrhl do soukromí."

"Za prvé, věř tomu. Je mi ukradené soukromí kohokoliv. A za druhé, jsem nevtrhl do tvého soukromí. Všechny detaily tvé nehody jsou na Googlu. Stejně jako informace o tvém vyrovnání. Neměla jsi mi o té věci říkat, když jsi nechtěla, abych to věděl." Vzal si poslední sousto lasagní, popadl naše talíře a odnesl je do dřezu. "Kromě toho je těžké uvěřit, že jsi utratila tolik peněz. Tvoje auto je rachotina. Nejsi povrchní. Neoblíkáš se do značkového oblečení. Nestaráš se o svůj zevnějšek. Kdyby jsi utratila ty peníze, jako první bys odstranila tu tvou jizvu na tváři."

Hněv se stupňoval. "Ty jsi tak..."

Everett se ohlédl přes rameno. "Hrubý?" Pobídl mě. Otočil se zase zpátky čelem ke mně. "Ano. Jsem. Řekl jsem jen to, co vidím. A já vidím dívku, která se skrývá za svými vlasy, která se nestará o svůj vzhled. Myslíš si, že si tě nikdo nevšímá. Myslíš si, že můžeš sedět vzadu a pozorovat všechny ostatní a nikdo se nepodívá tvým směrem. Ale hádej co, Parker? Já tě vidím. Vidím věci, které nechceš, aby někdo viděl."

Obešel ostrůvek a znovu mě zahnal do kouta. Moje srdce začalo šíleně vlát v mě hrudi. Stoupla jsem si na špičky, když napadl můj osobní prostor. Everett na mě přimhouřil oči. "Jsi ledová královna. Nenecháš sama sebe nic cítit. Nestaráš se o nikoho, dokonce ani o sebe." Jeho tvář se pohnula blíž ke mně a já zalapala po dechu. "Tady," řekl, zatímco tlačil na kůži v oblasti srdce, "jsi tak hrozně studená. A jsi blíže smrti než já."

Odtáhl se a podíval se na mě se směsicí vzteku a smutku. A pak odešel. "Můžeš se vyprovodit sama?" Zavolal přes rameno. Slyšela jsem ho dupat na schodech do druhého patra, a tak jsem udělala jedinou věc, co jsem mohla. Vyšla jsem ze dvěří.