Unforgiven - 23. kapitola

Překlad: Peťa

Holky, chci vám všem moc poděkovat za komentáře, všechny je poctivě čtu a jsem z nich nadšená (nejvíc z těch, kde komentujete i děj a postavy). Tato knížka mě vážně hrozně moc chytla a nemůžu se od ní vůbec odtrhnout a nemůžu se dočkat, abyste i vy měly co nejrychlejší pokračování děje. To, že přidávám tolik kapitolek, ale není tak úplně zásluhou mého rychlého překládání jako spíš tím, že kapitolky jsou vážně povětšinou kraťoučké, ale to je zase pro mě dobře, protože když zrovna není volno, tak přes týden na to tolik času nemám. Proto jsem se i snažila během Velikonoc toho přeložit co nejvíce, abychom se posunuly co nejvíc, to jde.

K samotnému ději chci říct, že mi to kolikrát taky trhá srdce, když sleduju Darrena a Bailey a ještě to dost těžké bude, však samy uvidíte. Vím, že vás kolikrát štve, jak se Darren k Bailey chová (v této kapitole je to dokonce až dost drsné), ale je to pro něj fakt těžké se s tím vším vyrovnat a hrozně prožívám to, jak je chudák rozpolcený, protože ji vždycky miloval a hodně mu na ní záleží a při tom si myslí, že by ji měl nenávidět (proto i to viditelné střídání jeho chování vůči ní).  

Peťa

Teď

Přišel domů týden po jejich běhání do domu smrdícího kouřem a ne jen smrdícího ale i plného kouře. Zakřičel na ni, nejprve se bál, dokud si neuvědomil, že kouř má jednoznačně italskou vůni. Právě v tu chvíli se vynořila z oblaku s chňapkou na jedné ruce a druhá ruka jí odháněla kouř z obličeje. Grimasa na jejím obličeji byla k nezaplacení a on se málem začal smát, než se mohl zarazit. No prosím, přemýšlel, že ji možná požádá, aby si šli zaběhat. Ona měla zřejmě na mysli, že mu vypálí dům. 

„Promiň. Tvoje trouba je… komplikovaná.“

„Je?“ Chvíli ji studoval, rozhodoval se, jestli se chce usmát nebo ne. Usadil se na úšklebku a ona se kousla do spodního rtu. „Takže co to hoří v mé kuchyni?“

„Měly to být lasagne. Ale jsou… černé.“

Pomalu přikývl. Teď si s ní jen pohrával. Jasně že byla nervózní. Nebyl to její dům nebo její kuchyň, které zaplnila kouřem a vůbec si neuvědomovala, že mu to je u prdele.

„Co kdybys mi pomohla otevřít okna.“ Otřel se kolem ní a zamířil do kouře. Když byla okna otevřená a kouř se rozplynul, setkal se s ní zpátky v kuchyni. „Pojďme.“

„Jít?“

„No, protože jsi zničila večeři, budeš mě muset nakrmit.“ Zčervenání na jejích tvářích zanechalo jeho ptáka tvrdým. Odvrátil se od ní, než si mohla všimnout, co mu dokázaly udělat nejjednodušší věci, když přišlo na ni. „Neboj, platím já.“

Následovala ho ven, a když popadla svoje kolo a začala na něj vylézat, na moment se pozastavil, než si kolo od ní vzal a položil ho do zadní části jeho SUV. Samozřejmě že to dávalo smysl vzít její kolo, protože s ním nebydlela a neměla žádný důvod se s ním po večeři vrátit, ale přesto to bylo zklamání.

O pár minut později zajel k Harry a Sally´s. V tu chvíli jeho mozek běžel na autopilota. Nenechal ho přiblížit se nikam blízko k emocím, které se obvykle objevovaly, když byl kolem ní. To samé dělal při jejich běhu před několika večery. Sakra, začínal to dělat kdykoli, kdy byl kolem ní. Prostě už nechtěl nic z toho cítit. Vše, co chtěl cítit, bylo, jak dobře ho dokáže přimět se cítit. A dokázala to.

Elektřina, která jím proudila, když s ní trávil čas, byla intenzivní. Vzrušení, které popadalo jeho péro, a neopadlo, dokud se neudělal za sténání jejího jména, když byl sám ve sprše, bylo rozptýlením, pokud nic jiného. Fakt, že od ničeho z toho nechtěl utéct, byl záhadou, v jejímž vyřešení selhal. V tuto chvíli si udržoval tuto zvláštní záhadu pro sebe. Nebyl připravený přiznat, co dělal s touhle holkou, kterou měl nenávidět. Samozřejmě, že když s ní bude jíst u Harry a Sally´s, nejrušnější malé restauraci ve městě, neprojde to bez povšimnutí. Jak by mohlo? V tomto městě nebyla žádná taková věc jako, to není tvoje věc. Lidé měli pocit, že si zaslouží vědět cokoli a všechno, co o jejich sousedech na tomto místě vědět chtěli a bylo málo pochybností, že jejich interakce zvednou několik obočí.

Otevřel pro ni dveře, a když zvonek připevněný na dveřích odzvonil jejich příchod, od stolu zíralo několik hlav. Během chvil se několik párů očí změnilo na každé oko v malé jídelně. Někteří lidé jen nehorázně zírali, jiní si navzájem šeptali a mohli jste vidět, jak jim po tvářích proběhlo poznání, jak jim došlo, na co se dívají. Byli zatracenou podívanou.

„Dr. Cory. Ráda vás vidím a… um…“ Sallyiny oči zabraly Bailey vedle něj a Sally byla najednou němá – rarita. „No, teda… stůl pro dva?“ Přikývl a následovali ji do boxu u zadní zdi. Stěží nabízel nějaké soukromí, ale box byl aspoň vysoký, takže mohli předstírat, že jsou sami bez očí celého města, které je sledovaly.

Sally si od nich vzala objednávku na pití a konečně byli sami. „Takže co tě to popadlo, že ses mi snažila uvařit?“

Její tváře byly znovu růžové, jak se snažila přijít na to, jak mu odpovědět. Pokrčila rameny. „Nevím. Předpokládám, že jsem si jen myslela, že by to bylo hezké.“

„To vidím.“ Chvíli se na ni díval a nic neříkal. „Řekni mi o vězení.“

Shodila láhev kečupu, kterou přesunula z místa mezi nimi a vypadala, jako by se dusila svým jazykem. „Oh… uh.“ Zavrtěla hlavou, trochu omráčená, zatímco ji klidně sledoval. „Víš hodně zdí ze škvárobetonových tvárnic a mříže. Není moc co říct.“

„Kecy. Je toho hodně co říct. Jen o tom nechceš mluvit.“

Povzdechla si. „Nemůžeme mluvit o něčem jiném?“

„Okay.“ Naklonil se dopředu a položil spjaté ruce na stůl mezi ně. Neulehčí jí to. „Jak to je dlouho, co tě někdo ošukal?“ Odmítl odvrátit pohled od jejích očí, když se jí vyvalily ponížením.

„To je osobní.“

„Toho jsem si vědom. Odpověz na otázku.“

Její pusa se pořád otvírala a v sekundě, kdy před ni Sally položila ledový čaj, začala ho ucucávat. Darren naklonil hlavu, odmítal ji nechat uniknout bez odpovědi. Snažil se ji přimět cítit se nepohodlně, ale taky to chtěl vědět. „Od doby před nehodou. Několik měsíců před tím, předpokládám. Je těžké randit, když tě nikdo nemá rád. Už v tomto městě nejsem moc oblíbená.“

„Huh, zdá se.“ Byl sarkastický, ale popravdě cítil úlevu, že ví, že se s nikým nepoflakuje  -  ne že by očekával, že jo. Jen to teď shledával stejně bolestivým představit si to, jako to pro něj bylo vždy v minulosti.

„A ty?“ Teď se pokoušela hrát jeho hru.

„No, nebylo to pět let. Ani zdaleka.“

„To není odpověď.“ Vyzývala ho.

„Fajn. Pár týdnů.“ Její pozornost klesla k jeho rukám, tváře jí zbledly, když ji sledoval a polkla přes hroudu v hrdle. Přesně věděl, jak se cítí. Vždycky to bylo bolestivé představit si Bailey s jinými chlapy a hádal, že ona s tím taky zápasí. Zvláštní že se s tím pořád měli rvát. Ale věděl, že on by s tím taky zápasil, kdyby byla situace opačná.

„Nevěděla jsem, že někoho vídáš.“

„Někoho vídáš.“ Zopakoval její slova, náhle se cítil zahanbeně a tentokrát to byl on, kdo odvrátil pohled. Jasně že si myslela, že šukání a být ve vztahu jsou synonyma. „Nevídám nikoho. Jen šukám.“

Vypadala zraněně a snažila se na rtech vynutit bezstarostný úsměv, ale bylo to naprosté selhání a skončila tím, že se podívala z okna a její obočí sebou cukalo. Nemohl jí slovy ublížit víc a ta samá bolestná potřeba způsobit jí emocionální bolest vřela pod jeho kůží. Bylo to bolestivé, protože po tom tolik toužil, ale přinášelo mu to právě tolik vnitřnostmi trhajícího zármutku jako jí. Mohl cítit odmítnutí, které právě teď cítila ona. Mohl to cítit, jako by se to dělo jemu samotnému, ale pořád to bylo uspokojující. Bylo to jako škrábat se po škumpě jedovaté. Bolelo to a pálilo jako čert, když jste se škrábali, ale pořád to byla úleva. Bože, byl pokurvený kokot.

„Nechci o tom mluvit.“ Její hlas byl tichý jako šepot.

„Takže vězení je mimo limity; šukání taky. Co zbývá? Chceš mluvit o dni, kdys zabila mou sestru?“

Zírala na něj svýma širokýma modrýma očima, do kterých se vždycky miloval dívat. Její oči se leskly, ale žádné slzy nevypadly. Zcela se ovládala a on dostal husí kůži jen z toho, jak se díval na chladnou kontrolu, kterou dávala najevo. Narazil na její limit, který nevěděl, že existuje a čekal na její odpověď.

Sevřela stůl, ale nepostavila se. „Myslíš, že nenávidím sama sebe dost na to, abych tě nechala mučit mě. Ani na moment si nedokážu představit, jaké to pro tebe je, ale pokud si myslíš, že jsem tak sebedestruktivní, že tě nechám zničit mě, měj na paměti tohle. Taky jsem dala slib svému otci a na rozdíl od tebe mám v úmyslu ten svůj dodržet.“ Potom vstala, pořád pohledem tvrdě držela jeho oči, a když se nakonec odvrátila od stolu, bylo to přímo do jeho rodičů, kteří se magicky objevili na straně jejich stolu. „Oh! Oh…“

„Bailey.“ Hlas jeho mámy byl šokovaný a roztřesený.

„Paní Cory.“ Nikdy v životě ji neslyšel nazvat jeho mámu paní Cory. „Já… musím jít. Omlouvám se. Já jen…“ Otočila se a rychle vystřelila ke dveřím, když ji sledovali odcházet. Taky sledoval, jak otevřela zadní část jeho SUV a popadla svoje kolo, přičemž bleskla jeden poslední pohled k restauraci, než šlapala pryč.

Když se pozornost jeho rodičů přesunula zpět k Darrenovi, zlostně na něj hleděli. Pádili na stranu boxu, kterou Bailey právě uvolnila, a byl na něm udržován zlostný pohled. „O čem to celé bylo?“ Obočí jeho otce sebou trhlo do tvrdé linie.

„No, měla to být večeře, ale věci se… napjaly.“

„A máš večeři s Bailey proč?“

„A to jsem si prosím myslel, že budete šťastní, že se snažím se s ní vypořádat.“

„Kdybych si myslela, že to děláš ze správných důvodů“-

„Co to má znamenat, mami?“ Vynášela soudy, které měla každé právo vynést. Během minulých let byla svědkem jeho spirály k hněvu a nevěřila jeho úmyslům s Bailey.

„Neřekl jsi nám, že s ní trávíš čas.“

„Taky jsem vám neřekl, že ji zaměstnávám, abych ji mohl přimět zůstat v Savoy radši než, aby následovala svou matku do Memphisu, protože jsem si myslel, že zešílím, když jsem zjistil, že se tam plánuje přestěhovat.“ To přiznání vyšlo v emocionálním a naštvaném přívalu a jeho máma zalapala po dechu. „Nechtěl jsem, aby odešla.“ Díval se na své rodiče, jejichž výrazy teď vyjadřovaly kompletní obavy, nezmiňujíc zmatek. „Taky si nejsem jistý, že se s ní dokážu vyrovnat, když je tady.“

Máma položila ruku na vrch té jeho a neřekli nic. On taky neřekl nic a zíral na vršek stolu. Ukázala se Sally, aby si vzala jejich objednávky a poslali ji pryč s prázdnýma rukama, on pořád zíral na desku stolu.

„Darrene, jak se ohledně ní cítíš?“ Jeho máma znovu.

Dlouhou dobu seděl tiše a snažil se na to přijít. „Před šesti lety…“ Podíval se z okna, nejistý si, že tohle je rozhovor, který s rodiči chce mít. Nakonec zavrtěl hlavou a podíval se zpátky na ně a rozhodl se držet jazyk za zuby. Nebyl ochotný právě teď položit své srdce před ně na stůl. Pokrčil rameny. „Kdysi jsme byli přátelé. A teď…“ Znovu pokrčil rameny. To, co neříkal, bylo, jak do ní byl před šesti lety zamilovaný – jak posedlý jí byl. Jasně že to nikdy nikomu neřekl.

„My víme. Ale proč ji tady chceš“-

„Já nevím.“ Lhal, nebo minimálně nebyl úplně upřímný.

Chvíli bylo ticho, a když znovu přišla Sally, tentokrát si zvládli objednat večeři.

„Jaké máš úmysly s Bailey?“ Jeho matka teď byla samá starost.

Pokrčil rameny.

„Musíš na to přijít.“ Byl dítětem, kterému bylo znovu dáváno co proto, ale měli pravdu. „A pokud se k ní nedokážeš chovat s respektem a překonat tuto věc, opravdu to překonat, pak ji musíš nechat, aby šla se svým životem dál.“ Její slova ho zasáhla jako pěst do vnitřností a dech ho ve spěchu opustil při ničem víc než jen při samotné myšlence na to. Znovu se v něm zvedala panika a sotva mohl nabrat dech. Vše, co mohl dělat, bylo přikývnout.

Jejich večeře byla naprosto tichá. Dav na večeři se na něj nepřestal dívat, ale on to ignoroval. Byl na pozornost zvyklý a byl příliš zaměstnaný přemýšlením o Bailey, aby se staral, jestli ho dobří místní ze Savoy chtějí studovat. Po večeři se s rodiči rozloučil a jel domů. Jeho dům byl pořád cítit kouřem a kompletně svou katastrofální večeří zničila zapékací mísu. Usmál se, když to vzdal a hodil celé jídlo do smetí.