Unforgiven - 16. kapitola

Překlad: Peťa

Před třemi lety

„Bála jsem se, že nedorazíš. Myslela jsem, že jsi říkal, že nechceš dneska jít. Nebo jsi jen nechtěl jít s tátou a se mnou?“ Právě se díval na Jessin náhrobní kámen, když jeho máma mluvila. „Dělám si o tebe starosti, Darrene.“

„Proč?“ Jeho hlas byl chladný, neústupný, bez emocí. Poznal to, ale ztratil schopnost ho kontrolovat. „Neměla by sis o mě dělat starosti. Budu promovat mezi nejlepšími ve třídě s červeným diplomem a načas, když na to přijde – bez ohledu na“-

„Bez ohledu na to že jsi před třemi lety ztratil svou sestru?“

„Ztratil? Proč to tak lidé vždycky říkají? Ztratit naznačuje něco, co může být nalezeno. Je mrtvá, mami. Zkus to pro změnu říct nahlas.“ Jen ho sledovala. Byla tak klidná. Velmi málo zdeptaná žena, pravděpodobně to, co pro klid člověka dělala práce školního poradce.

„Proč se snažíš, aby tvoje akademické postavení znělo jako symbol psychického zdraví? Myslíš, že věřím, že jsi v pořádku, protože odpromuješ s červeným diplomem? Je to to, co znamená být v pořádku?“

„Nevím, co chceš, abych řekl.“

„Být v pořádku není požadavek.“

„Oh, no tak, mami. Jsi školní výchovný poradce, ne zkurvený poradce přes smutek. Šetři si ty psychologické žvásty pro někoho jiného.“

„Fakt, že jsi právě řekl to slovo na f své mámě, mi říká, že jsem se trefila do černého, zlato.“ Zašklebila se. „Promoce načas a mezi nejlepšími ve třídě je působivé jen pro někoho, kdo tě nezná tak dobře jako já. Tvoje vzdělání se stalo zástěrkou pro to, co se s tebou opravdu děje.“

„Vážně budeme mít tento rozhovor na hřbitově?“ Podíval se na otce, který pokrčil rameny. Tohle byla matčina párty a on se ji chystal nechat mít jakýkoli rozhovor, jaký na hřbitově chtěla. „Fajn. A co se se mnou opravdu děje, mami?“

„Neposunul ses dál. Držíš se svého hněvu, jako by to nějak ctilo život tvojí sestry. Používáš to, abys zablokoval bolest. Chtěl bys, abych pokračovala?“ Darrenův otec stál se stoickým klidem a během toho sledoval jejich interakci. Nepřerušil by ji a Darren to věděl.

„Ty nejsi naštvaná? Nebudíš se každý den s vědomím, že tvoje dítě je mrtvé v zemi? Nepřeješ si víc než cokoli, aby ses mohla vrátit a udělat věci jinak? Můžeš mi upřímně říct, že se necítíš, jako by byl tvůj život zničený?“ Jen ho klidně sledovala se slzami usazenými na dolních okrajích očí. „No, pak jsem šťastný za tebe. Protože to je to, jak se cítím každý den – každý… zkurvený… den.“

Otočil se a odešel. „Nemůžeš takhle pokračovat, Dare. Jess by to pro tebe nechtěla.“

„Nech mě hádat, taky bych měl odpustit Bailey. Je to to, co řekneš jako další? Zníš jako nějaká katastrofa z reality show na TLC.“ Hodil svou hrubost přes rameno, aniž by se zastavil nebo otočil.

„Protože jsi to vytáhl… myslíš, že nenávidět Bailey ctí Jess? Myslíš, že ti to nějakým způsobem pomáhá? Myslíš, že tohle by tvoje sestra chtěla?“

Zastavil se, moment zíral do země, než se k ní pomalu otočil. „Myslím, že nenávidět Bailey vyvolává opravdu dobré pocity.“

Znovu se odvrátil, ale než udělal jediný krok, jeho máma znovu promluvila. „Nebo je nenávist k ní dobrým způsobem, jak mučit sám sebe?“ Znovu zamrzl a tentokrát se odmítal otočit. „Vím, že se cítíš provinile. Neměl bys, ale vím, že to tak je. A taky vím, že dost dobře chápeš, že nenávist k Bailey tě nikdy nemůže přimět cítit se dobře. Ale je to velmi efektivní způsob, jak ubližovat sám sobě.“ Neohlédl se ani neodpověděl; odešel a nechal ji zírat za ním.

Jeho jízda zpět do Little Rock byla dlouhá. Na to aby nechala jeho mysl toulat se a ztratit se hodně dlouhá. Byl pořád na cestě k tomu, aby odpromoval načas. To byl vážně zatracený zázrak. Vlastně to vůbec nebyl zázrak. Odmítl dovolit Jessině smrti, aby ho i jen trochu zpomalila. Vrhl se přímo zpátky do svého harmonogramu, sotva si vzal celý den volno na pohřeb. Věděl, že je to špatné. Bylo to tak zlé, ale nedokázal tomu čelit a to, že zmizel ve svých učebnicích, v nemocnici, v dlouhých hodinách praxe, mu dalo prostředky k tomu, aby předstíral, že život je ohromný. A to byl způsob, jakým trávil těch několik let od její smrti.

Jiní studenti medicíny se snažili, aby udrželi krok, ve svém vyčerpání se s obtížemi soustředili. Darren ne. Vyžíval se v rozptýlení a jako důsledek byl učiněnou špicí úspěchu studenta medicíny. Jen nemohli vidět katastrofu uvnitř. Věděl, že je posraný, ale nevěděl, jak cokoli udělat jinak než se dál tlačit vpřed a doufat, že jednoho dne dokáže ovládnout umění sám sebe přesvědčit, že je v pořádku.

Jeho byt byl tichý a prázdný, když se konečně dostal domů. Jeho rodiče ho měsíce nutili, aby ustoupil, aby si vzal den volna a přijel domů na výročí Jessiny smrti. Znělo to skoro jako oslava. Děsil se toho a teď když byl zpátky ve svém bytě, nevěděl, co sám se sebou dělat. Všichni věděli, proč si vzal tenhle den volna a nechtěl se vyrovnávat se soucitnými kravinami v nemocnici, kdyby se rozhodl tam jít a pracovat. To byla ta poslední věc, kterou potřeboval, tak se místo toho zpil do otupělosti.

Když byl dostatečně opilý, aby zvládl být kolem jiné osoby, zavolal Candace. Candace byla holka, se kterou zrovna předstíral chození. Popravdě spolu šukali a o tom to bylo. Neměl čas na víc a jí to bylo jedno. Legitimně se nestarala, že jejich vztah nesměřuje nikam. Darren neměl tušení, proč byla tak vyřízená jako on a no, bylo mu to jedno.

Během hodiny byl pohřbený v jejím těle, bušil do ní zezadu, když jeho ruce svíraly tyčky v čele jeho postele. Sténala a on to vypnul, rozčilený, že mu ztěžovala zmizet do jiného světa, zatímco do ní vjížděl. Hlasitě se udělal a ona taky. Ležel vedle ní a těžce oddechoval, ani se neobtěžoval tím, že by si s ní povídal, dotýkal se jí nebo ji jakkoli vzal na vědomí.

„Kdo je Bailey?“ Její hlas prolomil ticho a jeho pozornost bleskla k ní.

„Co?“ Jak o ní sakra věděla?

„Řekls jméno Bailey. Nebo bych měla říct, žes ho zasténal. Když ses udělal? Máš zájem mi říct, kdo to je?“

Candace nevypadala ani trochu naštvaně a Darren věděl, že není. Maximálně byla možná dotčená, ale nebyla to pro ni osobní urážka. Prostě se o sebe navzájem nestarali dost na to, aby jim záleželo na tom, jestli ten druhý chce během sexu vykřiknout jméno někoho jiného. Zvláštní věc nebyla, že ani v nejmenším nejevila péči, že vykřikl jméno jiné ženy, bylo to to, že si ani neuvědomil, že ho řekl. Jasně, pořád byl opilý jako skunk.

„Je nikdo,“ zamumlal a doufal, že to nechá být. Neměl tolik štěstí.

„Není to pro mě žádný rozdíl. Jsem jen zvědavá. Myslím, miluješ ji.“

„Ne! Nemiluju ji.“ Začínal být rozčilený a ukazovalo se to v jeho hlase.

„Řekls Bailey, oh Bože, Bailey. Miluju tě.“ Skoro zněla, jako by si z něj dělala srandu, když říkala ta slova hranou modulací.

Darren vstal a šel ke dveřím ložnice. Zastavil se a ohlédl se na ni. „Můžeš se předvádět venku.“ Neobtěžoval se s nějakými omluvami za to, co řekl; neobtěžoval se to pokoušet vysvětlit. Nemělo to s ní zatraceně nic společného a nedlužil jí vysvětlení. Tak jako tak si nebyl jistý, že by to dokázal vysvětlit, pokud by se pokusil.

Uslyšel, jak se přední dveře jeho bytu zavřely, když stál ve sprše. Měl závrať a podpíral se o stěnu sprchy, zatímco přemýšlel, jestli možná není příliš opilý, aby se sprchoval v horké vodní páře, která závrať ještě zhoršovala. Myslel na Bailey hodně a zřejmě se to začlenilo do opilých šukacích schůzí s jeho příležitostnou šukací partnerkou. Myšlenky týkající se Bailey byly bolestivé… a zároveň byly neuvěřitelné. Měl na ni příliš mnoho komicky vzrušujících vzpomínek, aby to nebylo neuvěřitelné.

Stál a nechával horko sprchy, aby mu bušilo do ramen a myslel na ni. Blokoval hněv a zlost, které podněcovala, a soustředil se na pocit z ní. Její kůže byla jemná a on si dokázal vzpomenout na chvění, které jí proběhlo kůží, kdykoli se jí dotkl. Pravděpodobně nevěděla, že si toho všiml, ale bylo těžké si nevšimnout. Vždycky to nechalo jeho ptáka tvrdým a jeho vlastní tělo brnělo potřebou. Teď byl znovu tvrdý, ale brnění bylo vinou a on bojoval se svým mozkem, aby ji nechal jít, aby mohl utišit emoce ve své hlavě, kterými se prostě nechtěl zabývat.