Unforgiven - 13. kapitola

Překlad: Peťa

Teď

Jen na ni zlostně zíral. To byla asi jediná reakce, kterou od něj v tuto chvíli mohla očekávat. Líbilo se mu zlostně se na ni dívat asi tolik, jako se mu dřív líbilo se na ni usmívat… nebo šklebit… nebo mrkat. „Já se odstěhuju.“ Hlas se jí chvěl, když mluvila, ale on na její slova vůbec nereagoval. Jeho oči zůstávaly na ní a jediná reakce, kterou mohla vycítit, bylo něco neproniknutelného, když viděla, jak se mu zvedá a padá ohryzek, jak polykal. Něco to znamenalo – to napětí v jeho krčních svalech – ale jeho výraz zůstával chladný a klidný.

Unavila se čekáním na odpověď, a protože neměla tušení, co vyvodit z jeho ticha, pokračovala. „Máma se rozhodla přestěhovat se do Memphisu. Za pár týdnů. Většina galerií, které vystavují její práci, jsou blíž k Memphisu než k Savoy. Můj kurátor schválil přesun a tamní kurátor odsouhlasil převedení kompetence.“ Pročistila si hrdlo. Z nějakého důvodu otálela. „Prostě si myslím, že tohle bude lepší.“ A pak se podívala pryč. Byl to těžký rozhovor. Neměl by být. Pravděpodobně mu zlepšila den, ale bylo to těžké, protože to bolelo.

Její máma měla absolutní pravdu, když řekla, že Bailey chce být Darrenovi nablízku. Zdálo se, že nezáleží na tom, že ji nenávidí. Dokonce nezáleželo ani na tom, že byl víc než ochotný jí ukázat, jak moc ji nenávidí. Bylo to vtipné, protože její potřeba být blízko nebyla nějakou sebedestruktivní akcí, kterou si působila – ačkoli žádný cvokař na světě by jí pravděpodobně nevěřil, kdyby to řekla. Jen skutečně a opravdu potřebovala vědět, jestli jí někdy bude moct odpustit. Nedal jí žádný důvod k tomu, aby si myslela, že by mohl, ale taky jí nedal tak úplně důvod, aby si myslela, že nemohl. Ne úplně.

Dotýkal se jí. Ukázal touhu, kde žádnou mít neměl. Vyhledal ji a nebylo to proto, aby jí ublížil. Dokázala pochopit jeho potřebu mlátit kolem sebe, být naštvaný, ale bylo tam toho víc a ať už měl v úmyslu to ukázat nebo ne, udělal to. I teď ji jen sledoval, vážně a chladně, ale mimo to jí nedával žádnou skutečnou reakci. To, co nedělal, bylo to, že by vyjasnil, že s jejím rozhodnutím souhlasí. Neříkal spánembohem. Jen ji sledoval, zlostně hleděl, zíral a zastrašoval ji svýma tmavýma očima. Ale nic neříkal. Což pro Bailey znamenalo hromadu lítosti. Byla zvyklá litovat, ale tato lítost byla kvůli jednání, kterého se jí ještě nedostalo. Bude se stěhovat a pravděpodobně jako důsledek nikdy nezíská odpověď na svou otázku. Mohl by jí někdy odpustit?

„Darrene, omlouvám se, jestli ti můj návrat sem způsobil víc bolesti. Nechci to a doufám, že můj odchod pomůže.“ Říkala přesně to, čemu nechtěla věřit a on jí pořád nic nedal. Kdyby jen souhlasil, kdyby jí jen ukázal, řekl jí, jak moc nenávidí všechno týkající se jí, pak by mohla odejít a ta zatracená otázka by byla uložena k odpočinku, ale byl kamenem. Ne silným odolným kamenem záruky, jen tichým, vzdáleným, neproniknutelným a tvrdým stvořením. Možná tohle byla jí určená odplata a věděl, že jeho ticho ji pošle balit se s větším množstvím otázek a lítosti, než kolik už jich měla.

„Prosím, řekni něco.“

Sledovala, jak se mu znovu zvedá a klesá ohryzek; napětí v jeho ramenou a krku bylo v držení jeho těla viditelné. Nosní dírky mu prudce vzplanuly, jak se zhluboka nadechl a když se konečně vzdala a odvrátila se, aby se vrátila ke svému kolu, popadl ji za loket. Jeho ruka se pevně sevřela, když se pozastavila v půli kroku. „Zbabělče.“ Jeho zuby byly zaťaté, když promluvil a jeho čelist byla napnutá.

Oči se jí zaplnily slzami. Neměl tušení, o čem to pro ni doopravdy bylo. „Jen ti nechci ubližovat.“ Sotva dokázala potlačit vzlyk, který se jí zvedal v hrdle, a když se jeho stisk na jejím lokti uvolnil, odtáhla se a šla ke svému kolu.

Zíral do země, když mu přesunula kolo z cesty a úplně ji ignoroval, když vyjel před ni, přičemž ji nechal, aby za ním zírala. Když přijela zpátky do své chatky, vrhla se do fušky v podobě spakování si svého života. Neměla moc na výběr kromě toho, aby odešla s mámou, a když jí mamka před týdnem zavolala, nezabralo jí to víc než pět minut rozhodnout se. Jen protože to rozhodnutí bylo jednoduché, nedělalo ho to vítaným. Nechtěla mu ubližovat, ale taky prostě nechtěla čelit faktu, že mu ubližuje každý den.

Tady před ním nebylo úniku a ona to nechtěla. Byl to kopanec. On se od ní možná chtěl držet dál, ale ona to tak necítila, sakra nemohla to cítit stejně. Taky ho nemohla nechat, aby kvůli ní opustil svůj život v Savoy. Zasloužil si tady své místo setsakra víc než ona a ona za to prostě nebude zodpovědná. Fakt, že byla zlomená a ani v této chvíli nemohla zaplatit za svoje účty, jí pomohl učinit rozhodnutí. Prostě v této chvíli neměla na výběr.

Zazvonil jí telefon a vyčerpaně se zhroutila na gauč. Kolem byly rozházené krabice. Některé byly plné, některé z části prázdné, některé pořád úplně prázdné. Měla málo času. Máma se rozhodla impulzivně, něco k čemu mamka měla celkem sklony. Smlouva o pronájmu jí vypršela před několika měsíci a platila z měsíce na měsíc na místě. Bylo načase. Máma věděla, že domácí se ukáže s další smlouvou o pronájmu a bude očekávat, že to podepíše a uváže se na další rok a co Baileyina máma věděla, bylo, že tam nechce být další rok.

Takže Bailey zůstaly méně než tři týdny, aby se sbalila a dostala svého kurátora na palubu, co se týče jejího plánu. Naštěstí se zdálo, že ji ten sladký starý chlapík má rád dostatečně na to, aby byl na palubě, co se týče čehokoli, co chtěla. V této chvíli nedokázala samu sebe podpořit, a když viděla, jak ji tam tak jako tak opravdu nikdo nechce, zdálo se to jako správná věc.

„Oh, zlato, bude to pro nás dobré. Víš to, že? Potřebujeme nový začátek. Vím jistě, že já jo, a miláčku, pro tebe je taky načase.“

„Já vím, mami. Těším se na to.“ Její hlas nezněl moc přesvědčivě. V některých ohledech se na to těšila, ale v jiném, v tom, který se snažila ignorovat, se toho děsila. Ale máma měla pravdu. Prostě byl čas posunout se dál a zapomenout na svůj starý život. Její život ublížil lidem a pokračovalo to doteď. Čas odříznout ztráty a utéct.

„Není to zlá věc dívat se dopředu, Bailey, a přestat se ohlížet. Vím, že je to pro tebe těžké. Taky si myslím, že to nakonec bude snazší a i šťastnější.“

„Dobře, protože přespříští pondělí mi odpojí elektřinu, jestli do té doby nezaplatím účet a nemám ani penny, abych jim zaplatila, beru to jako znamení od Boha, že mám být za hranicemi Memphisu. Kromě toho je v Arkansasu uprostřed léta zatraceně horko, abych fungovala bez elektřiny.“

Její máma se zasmála. „Takže Michelle za tebe prodá tvůj nábytek příští měsíc v garážovém výprodeji?“

„Jo. Obchod má stěhovací vůz, takže ho během příštího víkendu pošle a nechá je přestěhovat můj nábytek do příštího měsíce do jejich skladu. Pořád mi říká, že mi ty peníze pošle a já jí pořád říkám, ať si je nechá, protože tak jako tak je to ona, kdo mi dal veškerý nábytek.“

„Je ti dobrou kamarádkou, Bailey. Vím, že ti bude chybět.“

Bailey nic neřekla. Dusila se nad ničím víc než nad tou myšlenkou. Tohle místo jí kdysi dávno bylo i domovem. Byla dobrou studentkou; vyhrála několik cen v psaní a taky byla pekelnou závodnicí v plavání. Lidi nejen že věděli, kdo je, ale znali ji ze správných důvodů. Lidé ji pořád znali hodně dobře a taky ji znali z důvodů, před kterými nemohla utéct. Její pád ze slávy byl ošklivý a lidé měli v těchto částech dlouhou paměť. Tak proč tohle bylo tak těžké?

Jedna její část si opravdu přála, aby jí Darren řekl spánembohem. To by pomohlo. Kdyby s jistotou věděla, že pro něj dělá správnou věc, přinejmenším by se mohla spolehnout na to, že ji to dostane přes tohle rozhodnutí, ale byl tak zatraceně stoický. Držel své emoce a názory kolem ní pod pokličkou takovým způsobem, jako to nikdy nedělal. Skutečně už to nebyl její Darren. Byl skořápkou muže, kterého znávala, a tohle musela být pro ně pro oba nejlepší věc. Musela. Poskytne mu odstup, který potřeboval a možná si jednoho dne vzpomene, co za úžasného muže by mohl být. Možná se jednoho dne dokáže dostat přes to, co se stalo a najít ve svém životě nějaký kousíček pokoje. Zasloužil si to.

Později přijela Michelle s několika starými fotkami Jess, Michelle a Bailey. Trávily veškerý čas spolu a jediný důvod, proč s nimi Michelle nebyla na těch osudných jarních prázdninách, byl, že se její vysokoškolské jarní prázdniny neshodovaly s těmi jejich. Bylo tam víc fotek, než si Bailey vůbec vybavovala, že bylo pořízeno a studovaly je hodiny. Chichotaly se, smály a brečely. Hodně. Pro Bailey bylo těžké dívat se na fotky Jessiných očí plných života a pak vzpomínat na ty mrtvé, které viděla se na ni dívat zpět ve vraku auta. Bylo těžké vidět tolik života na snímku její nejlepší kamarádky a vědět, že byla zodpovědná za to, že to sebrala. Zároveň si nemohla pomoct, ale nad některými fotkami se smála.

Jess vždycky byla hvězdou místnosti. Bailey byla taky hodně populární, ale Jess byla prostě typ, který vzbuzoval pozornost. Byla krásná, ale zároveň dovedla být hlasitá a drzá a nebála se ze sebe udělat blázna. Což znamenalo, že tam bylo hodně fotografií Jess, kde byla naprostým a kompletním pitomcem a nebyl způsob, jak se na ně dívat a nesmát se. Ke konci noci byla Bailey tak unavená, že sotva dokázala udržet oči otevřené.

Probrala se následující ráno a Michelle byla pryč. Touto dobou bude v obchodě s nábytkem a Bailey opět bude trávit den balením. Na konferenčním stolku byla fotografie, kterou tam nechala Michelle. Byly na ní Bailey a Jess. Byly opálené a stály na pláži u jezera, ale neměly na sobě maličké bikiny ani se nesnažily vypadat jako ženy. Možná si užívaly pozornost, které se jim dostávalo, když to tak bylo, ale taky věděly, jak se umazat a to bylo zřejmě to, co dělaly tento den.

Jess měla na sobě staré otrhané tričko s ustřiženými rukávy a předek trička byl zakrytý blátem. Její dlouhé tmavé vlasy byly spletené a z čela jí je držel šátek. Její paže byla přehozená kolem Baileyiných ramen a Baileyina stejně tak kolem Jessiných. Bailey měla na sobě černý vršek bez zad a byla pokrytá právě tak velkým množstvím bláta a písku jako Jess. Měla běžecké legíny, které byly ustřižené do šortek, a její vlasy byly nahoře ve vysokém nepořádném uzlu na vršku její hlavy.

Bailey si nemohla na ten den vzpomenout úplně stoprocentně, ale věděla, že byly venku a potloukaly se lesy kolem jezera. Chytily želvy ozdobné, než je po chvilce pustily; poskytly mrtvé rybě, která se vyplavila na břeh, náležitý pohřeb tím, že hodily její trosky zpátky do vody; předstíraly, že jsou v jiném světě, zatímco objevovaly husté a vlhké lesy. A na konci se ukázaly zpátky na pláži a vypadaly jako dvě plážové tulačky bez domova a byly cítit mrtvou rybou a jezerní vodou.

Bez pochyb tábořily a vozily se loďkou během letních prázdnin a Darren se s největší pravděpodobností nedaleko smál nad jejich absurditou, zatímco protáčel oči. Jejich úsměvy byly skutečné a bezstarostné. Nepózovaly, aby vypadaly dobře. Bylo jim u prdele, jestli to tak bylo nebo ne. Prostě byly mladé a dovádivé. Měly celý život před sebou, aby nakonec byly vážné a dospělé.