TLOM - EPILOG

Překlad: Liv

GEORGIA

„NEHÝBEJ SE, UŽ TO SKORO JE,“ trval na svém Moses a já jsem si povzdechla a položila hlavu na paži. Byl posedlý malováním mých obrazů. Moje těhotné tělo nebylo nijak zvlášť krásné, ale Moses nesouhlasil a moje velké kulaté břicho zařadil mezi svých denních pět skvělých, spolu s mýma nohama, očima, blond vlasy a tou skutečností, že jsou moje plné prsa o velikost vetší.

Kdo potřeboval foťák, když byl jeho manžel světoznámý umělec? Jen jsem doufala, že nahé obrazy Georgie Wrightové nebudou viset v ložnici nějakého starého boháče, nebo ještě hůř, v muzeu na očích tisícům lidí.

„Mosesi?“ řekla jsem tiše.

„Jo?“ Jeho oči se krátce zvedly z plátna.

„V Georgii je nový zákon.“

„Je to v přímém rozporu s jedním z Mojžíšových zákonů?“

„Ano. To ano,“ přiznala jsem.

„Hm. Tak si to poslechneme.“ Odložil štětec, otřel si ruce do utěrky a přistoupil k posteli, kde jsem ležela, zahalená do prostěradla jako Ruberneque Madonna. Naučila jsem se ten termín od něj a zdálo se, že to považuje za dobrou věc.

„Nebudeš malovat,“ přikázala jsem přísně. Naklonil se nade mnou, jedno koleno na posteli, jeho silné paže z obou stran mé hlavy a já se trochu otočila, abych se na něj podívala.

„Už nikdy?“ Usmíval se. Sledovala jsem, jak jeho hlava klesla, a rty se otřely o mé. Ale jeho zlato-zelené oči zůstaly otevřené, sledoval mě, když mě políbil. Moje prsty na nohou se zkroutily a moje oči poletovali, když jsem ochutnala jeho rty.

„Ne. Ne nikdy, jen sem tam,“ vydechla jsem.

„Jen když jsem v Georgii?“ zašeptal a jeho ústa se proti mým zvlnila.

„Ano. A potřebuju tě tady častěji. Celou dobu. Často.“

Moses mě hluboce políbil, pohladil mě rukou po křivce břicha a dítě s nadšením zakopalo, což nás od sebe oddělilo a my se s údivem zasmáli.

„Je tady celkem plno,“ řekl, ale jeho oči tančily. Byl šťastný a moje srdce bylo tak plné, že jsem nemohla popadnout dech.

„Tady je tady plno.“ Položila jsem ruku na mé srdce a snažila jsem se nebýt emocionální těhotná dáma, ale selhala jsem. „Miluju tě, Mosesi,“ řekla jsem a vzala jeho tvář do dlaní.

„Taky tě miluju, Georgio,“ řekl. „Předtím, potom, vždycky.“

**

MOSES

SNAŽIL JSEM SE NEMÍT ŽÁDNÉ OČEKÁVÁNÍ. Život po smrti je jedna věc, příchod na svět druhá. Georgie byla klidná. Nádherná. Starý profík, jak sama řekla. Ale já jsem to poprvé prošvihl a teď jsem se bál mrknout, aby mi něco neuniklo. A nebyl jsem klidný.

Ani Tag nebyl klidný. Musel čekat venku. Byl můj nejlepší přítel, ale ani nejlepší přátelé nesdílí takové věci. Navíc si nemyslím, že Georgia mohla porodit a oba nás udržet od omdlení.

Jediné, co jsem mohl dělat, bylo držet Georgiu za ruku, stát u její postele a modlit se k Bohu, k Gi, k Elimu a každému, kdo byl ochoten poslouchat, aby mi dal sílu a sebekontrolu. Sílu, abych byl muž, kterého Georgia potřebovala a sebekontrolu, abych odolal nutkání pokrýt Georgiin nemocniční pokoj nějakou zběsilou malbou.

Když se narodila naše dcera a plakala, jako by byl konec, mohl jsem jen plakat s ní. Po letech kontrolování vody se zdálo, že voda kontroluje mě. Jak bych mohl neplakat? Byla nádherná. Perfektní. Zdravá. A když jí dali Georgii na hruď a Georgia se na mě usmála, jako bychom vytvořili zázrak, mohl jsem jen přikývnout a souhlasit. Vytvořili jsme dva.

„Kathleen,“ řekla.

„Kathleen,“ souhlasil jsem.

„Myslíš, že bude mít tvoje oči a nos,“ řekla Georgia a uklidňovala naší dceru, která rozhodně neměla můj nos. Nebo alespoň prozatím. Ale měla moje oči. Oči mé matky. Teď jsem to mohl přiznat.

„Máš oči jako tatínek?“ zavrhala Georgia.

„Bude mít tvou barvu pokožky. A vlasy,“ přispěl jsem při pohledu na bledé chmýří, které pokrývalo Kathleenu hlavičku a růžový odstín pleti. Už teď jsem uvažoval, jakou barvu použiju, až jí budu malovat.

„Má Eliho pusu, Mosesi. Možná bude mít jeho úsměv,“ Georgiin vlastní úsměv trochu sklouzl z její tváře a mě zabolelo v hrudi. Chyběl nám. Chyběl nám Eli. Ale jeho nepřítomnost byla jen stín v tomhle okamžiku.

„V to doufám. Byl to skvělý úsměv,“ řekl jsem. Naklonil jsem se a políbil Georgiu na ústa, která měl Eli i Kathleen.

„Moje vlasy, tvoje oči, Eliho úsměv, jméno její praprababičky…“

„A Tagův šarm. Doufejme, že bude mít Tagův šarm.“ Oba jsme se zasmáli.

Potom Georgia tiše promluvila k naší dceři, pohladila jí po tváři a kolébala jí v náručí. „To je tvých pět skvělých, Kathleen. Pět skvělých pro dnešek a pro vždycky.“

Georgia a já jsme se odmlčeli a sledovali naší holčičku. Přestala plakat, dívala se za nás, její oči vytřeštěné a její ručička se omotaná kolem mého prstu.

Otočil jsem hlavu a přemýšlel, co asi viděla.

A koutkem oka jsem ho viděl taky. Jen letmý pohled. Na chvíli. A zachytil jsem záblesk toho úsměvu.

KONEC