TLOM - 30. kapitola

Překlad: Liv

GEORGIA

ELI NIKDY NEMĚL OBLÍBENOU BARVU. Nikdy se nemohl rozhodnout. Každý den to bylo něco jiného. Oranžová, červená jako jablka, modrá jako obloha, zelená Johna Deera. Celý týden zůstal u žluté, protože to byla barva sluníčka, ale nakonec se rozhodl pro hnědou, protože je to Calico, Eli a já máme hnědé oči a je to taky barva bláta a on miloval bláto. Když se ho někdo zeptal na oblíbenou barvu, odpovídal pokaždé jinak, až dokud jednoho dne neřekl „duha“.

Minulý rok, na výročí jeho smrti, jsem koupila padesát balónků v tolika barvách, kolik jsem mohla najít, pronajala jsem si nádrž s héliem, abych je nemusela převážet, a potom jsem je pustila v ohradě do nebe a udělala soukromý obřad. Myslela jsem, že mi bude líp, ale když jsem balónky pustila a pozorovala, jak míří nahoru a pryč, cítila jsem jen žal, když jsem sledovala, jak ty radostné barvy odplouvají z mého dosahu a už se nikdy nevrátí.

Nevím, co budu dělat letos. Líbila se mi představa, že zasadím nějaké stromy, ale bylo špatné roční období. Chtěla jsem přispět na charitu v Eliho jménu, ale neměla jsem moc peněz navíc. Moses zahrnul Eliho do nástěnné malby ve stodole – Eli jel na bílém koně, když mířil do oblak, jeho hlava byla zakloněná, ručičky měl zdvižené a bosé nohy měl zkroucené na tom nádherném stvoření. Moses byl skoro hotový a bylo to velkolepé. Rodiče na to nic neřekl, ale viděla jsem tátu, který na to užasle hleděl, a stékaly mu slzy po tvářích. Můj táta se pořád vinil z Eliho smrti. Kolem byla spousta viny. Ale tím způsobem, jak se díval na malbu, když se usmíval přes slzy, to vypadalo, že vinu opustil. A možná to stačilo. Možná, že stačilo to, že jsme se všichni pohybovali dopředu a Moses se vrátil. Možná jsme nepotřebovali žádné velké gesta a stačila jen vzpomínka.

Když jsem odcházela ráno od Mosese, trvala jsem na to, že dokážu zajít za roh bez doprovodu a on mě k sobě přitáhl, něžně mě políbil a řekl, že mu budu chybět. A pak mě sledoval odejít, jako já ten balón, ale tentokrát to byl on, kdo si přál, aby mě nepustil.

„Georgio!“ zavolal nejednou a já se s úsměvem obrátila.

„Jo?“

„Kde jsi vzala Calico?“

Byla to tak náhodná otázka, úplně v rozporu s tím jeho pohledem naplněným touhou, že jsem na něj pár vteřin jen zírala a měla jsem zamotané myšlenky.

„Dal nám jí šerif Dawson. Proč?“

**

GEORGIA

DŮM BYL NEOBVYKLE tichý, když jsem vklouzla do dveří a šla chodbou do pokoje, abych se připravila na nový den. Dveře do ložnice rodičů byly zavřené a o půl deváté v úterý to bylo docela nezvyklé. Ale nebudu zpochybňovat své štěstí a nechtěla jsem vysvětlovat, proč jsem nepřišla včera domů.

Ta konverzace přijde a bude se muset udělat několik rozhodnutí. Ale ještě ne.

Měla jsem naplánované ráno plné práce. V deset budu mít dvouhodinové sezení s autistickými dětmi a potom rozhovor s někým z Hill Air Force Base (vojenská letecká základna), která se zajímá o koňskou terapii pro letce a jejich rodiny, které trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Hill AFB byl v Ogdenu, dvě a půl hodiny severně od Levan a ještě jsem si nebyla jistá, jak bych to udělala, kdyby mě na základně potřebovali několik dní v týdnu. Ale jsem ochotná to zkusit a začínám si myslet, že je to dar z nebes. Navíc, Moses má byt v Salt Lake, což bylo jen třicet minut od Ogdenu, a tak by bylo dojíždění několik dní v týdnu představitelnější a mnohem jednoduší, pokud bude Moses chtít, abychom byli spolu. Levan bylo skvělé místo na život, ale ne pro Mosese. Nedokázala jsem si představit, že by chtěl žít ve starém domě Kathleen a strávit tady celý život, malovat a sledoval, jak trénuju lidi a učím lidi. Ale možná půjde udělat obojí.

Ve tři hodiny přišel DaleGarett pro Cusse. To tvrdohlavé zvíře už bylo zlomené a já se těšila, až to Daleovi ukážu. Ale když ve tři hodiny přijel a já jsem měla setkání za sebou, Dale nechtěl mluvit o Cussovi. Ve skutečnosti přijel ve svém pick-upu i s přívěsem a byl připraven si svého koně odvést domů, ale ještě předtím seděl dobrých dvacet minut v autě a telefonoval, zatímco mě nechal čekat. Když jsem se konečně přiblížila k autu, zvedl prst a naznačil, abych ještě vydržela, tak jsme stála se založenýma rukama a podrážděně čekala, až dokončí svůj telefonát. Když vylezl z auta a já ho pozdravila, okamžitě jsem se otočila ke stodole a chtěla jsem mu ukázat Cusse, ale Dale neztrácel čas a hned mi dal vědět, co si myslí.

„Slyšela jsi o té Kendrickově holce?“

Ztuhla jsem, ale pokračovala v chůzi, a v hlavě jsem měla rozhovor, který jsem měla včera s Mosesem. Mluvili jsme o Kendrickové, ale nemyslela jsem si, že to byla ta, kterou měl Dále na mysli.

„Lise?“

„Jo. To je ona. Malá blondýna, asi sedmnáct?“

V duchu jsem se zděsila, ale obličej jsem nechala neutrální. „Jo. A ne. Neslyšela jsem.“

„Našli její dodávku, dveře dokořán, na boku silnice severně od města. Včera v noci odešla z domu jejího přítele v Nephi a nevrátila se domů. Její rodiče si to uvědomili dneska ráno, zavolali jejímu příteli, jejím kamarádům, sousedům a nakonec policii. Celé město je vzhůru nohama.“

„Ach ne,“ vydechla jsem.

„Jo. Neuvěřitelné.“ Klidně se na mě podíval. „Lidi o tobě zase mluví, Georgie. A to je zatracená škoda. Ale tvoje jméno bude pořád spojeno s tím jeho.“

Zvedla jsem obočí a našpulila rty. „O čem to mluvíš, Dále?“

„Tentokrát už nikdo čekat nebude. Prý už sejmuli otisky z jejího auta. Jen předběžně. A někdo říkal, že otisky MoseseWrighta jsou po celé její dodávce.“

**

MOSES

USNUL JSEM. To bylo všechno. Dokončil jsem broušení terasy, moje oči bloudily celé odpoledne do ohrad Geogie a sem tam jsem jí zahlédl, což mi pomohl odpočívat a zmírňoval nepříjemný pocit, který jsem nemohl setřást. Když mě začaly bolet záda a moje ruce křičely únavou, dal jsem si pauzu, udělal si oběd a vlezl do velké mosazné vany, kde byla včera Georgia, takže se mi po ní začalo stýkat a začal jsem přemýšlet, jak jí do té vany zase co nejdřív dostat. Teplo a voda mě uklidnily a noc předtím jsem vůbec nespal. Oči mi ztěžkly, myšlenky se zpomalily a já jsem strnule dokončil vanu, pomalu si natáhl džíny, břichem padl na postel a potopil hlavu do polštáře, na kterém noc předtím spala Georgia.

Okamžitě jsem usnul.

A probudil jsem se s pistolí, která mi mířila na hlavu.

„Bylo to až moc jednoduché. Nevěděl jsem, jak to všechno udělám. Myslel jsem, že tě budu muset zastřelit hned, jak projdu dveřmi.“

Přemýšlel jsem, proč to neudělal a pak jsem se rozhodl, že by pro něj bylo těžší vysvětlit, kdyby mě střelil do zad, zatímco jsem spal. Ale i tak bude muset hodně vysvětlovat, to jsem si byl jistý. Měl na sobě svou uniformu, tmavě hnědé kalhoty a vyžehlenou košili, naprosto oficiální. A já jsem měl pocit, že jsem oficiálně mrtvý.

„Jsi tu, abys mě zatnul nebo zabil, šerife?“ zeptal jsem se konverzačním tónem, moje ruce ve vzduchu, zatímco mě vedl dolů úzkým schodištěm a tiskl mi zbraň k zádům. Nevěděl jsem, kam jdeme, ale byl jsem polonahý a nebyl jsem oblečený na to, abych opustil dům. Nebyl jsem dost oblečený na nic, co měl v plánu.

Přišli jsme do kuchyně a zastavil se.

„Popadni jeden z těch nožů. Ve skutečnosti je vem všechny,“ nařídil mi a ukázal na novou sadu černých nožů, které jsem koupil.

Zíral jsem na něj a ani se nehnul. Nebudu mu pomáhat mě zabít.

Vystřelil a pohřbil kulku do skříně vedle mé hlavy. Jeho oči byly prázdné a jeho ruka se zbraní klidná.

„Vezmi ten nůž!“ zopakoval, zvedl hlas, jeho oči na spoušti a čekal, až mu vyhovím. Chvíli jsem o něm uvažoval, srdce mi bušilo, měl jsem vysoký tep a díky adrenalinu jsem chtěl popadnout nůž a hodit ho na něj. Došel jsem k nožům a vytáhl nejdelší, nejostřejší nůž ze všech a držel ho volně v ruce. Šerif se svým synovcem očividně nemluvil o tom, jak moc mám nože rád.

„Chceš, abych to na tebe hodil, šerife? Možná bych tě mohl trochu říznout, aby to vypadalo, že jsi to musel udělat? Přišel jsi mě zavřít, a není mi úplně jisté za co, ale já jsem na tebe šel s nožem, takže jsi mě musel zastřelit. To je tvůj plán? Neměl bys mi přečíst práva nebo mi říct, za co jsem zatčený?“

„Jsem tady, abych se tě zeptal na zmizení Lisy Kendrickové,“ řekl, prst na spoušti, oči na noži a čekal, až se pohnu, aby to měl konečně za sebou. „Až budeš mrtvý, najdu jí tady. Svázanou. Zdrogovanou. A nikdo to nebude zpochybňovat, nikoho nebude zajímat, že jsi mrtvý.“

Nebyl jsem si jistý, jestli zešílel, nebo jestli mi něco uniká.

„Myslíš Sylvii Kendrickovou?“ zeptal jsem se a hlava se mi točila.

„Myslím Lisu. Měl jsem takové štěstí, když jsem jí včera viděl v autě. A věděl jsem, že jsi řídil její dodávku, když jsi jel do vězení pro Davida Taggerta. Byl to jako zázrak. Jen pro mě.“

„Zabil jsi mou matku? Takhle to všechno začalo, šerife?“ zeptal jsem se tiše a snažil se to dát dohromady co nejrychleji.

„Nezabil jsem jí. Miloval jsem jí. Tak strašně jsem jí miloval. Ale byla to děvka. Víš, jaké to je, když jsi zamilovaný do děvky?“ Zasmál se, ale znělo to spíš jako vzlyk a okamžitě zmlkl, zaťal zuby a držel ruku v klidu. Ale dotkl jsem se jeho nervů. Dotkl jsem se TĚCH nervů.

„Vůbec nevypadáš jako já. Nemohl jsem tomu uvěřit. Malá věc zabalená u praček. Myslel jsem si, že museli udělat chybu. Myslel jsem, že jsi můj,“ řekl a levou rukou se poplácal po hrudi. „Myslel jsem, že jsi můj, ale mám špatnou barvu, co?“ další smích, který mě nutil couvnout ke dveřím a pevněji sevřít nůž. Udělal agresivní krok mým směrem, ale ještě nedomluvil.

„Je kurva jasné, že nejsi můj! Byl jsem hlupák. Jenny spala s každým, samozřejmě. Dal bych jí všechno, co by chtěla. Nedávalo mi to žádný smysl. Tobě to dává smysl?“ JacobDawson se na mě zmateně podíval, jako by chtěl, abych se vyjádřil k něčemu, s čím se nedokázal pětadvacet let smířit.

„Měla bordel v hlavě. Myslel jsem, že jí budu moct opravit, ale nemohla se těch sraček vzdát. Nemohla to nechat na pokoji. Stejně jako Molly Taggertová a Sylvie Kendricková. Připomínaly mi jí. Hezké holky, ale tak problémové. Ubližovaly svým rodinám. Udělal jsem jim laskavost. Mířily stejným směrem, jako Jenny, braly drogy, utíkaly z domu, byly to sobecké děvky. Udělal jsem jim laskavost. Zachránil jsem je přes jimi samotným, jejich rodiny jsem ušetřil bolesti.“

„Kolik jich bylo? Kolik dalších dívek jsi zachránil?“ zeptal jsem se a snažil se neznít sarkasticky. „A co Georgia? To jsi byl ty, že? Na karnevalu. Chtěl jsi unést Georgiu. Ta moc neodpovídá tomu popisu, šerife. Ani Lisa Kendricková.“

„Nechtěl jsem vzít Georgiu. Byla ke mně zády, myslel jsem, že je někdo jiný. Ale pak jsi přišel a já jsem musel přestat. Ve skutečnosti je dobře, že jsi přišel. Nerad bych ublížil Georgii. A Lisa bude v pořádku. Nic si nebude pamatovat. Střelil jsem jí takové sračky, že bude mít štěstí, pokud si vzpomene na vlastní jméno.“

Nic jsem neřekl. Nebyl moc vysoký, spíš šlachovitý a hubený a mnohem menší než já. Tyčil jsem se na ním a měl jsem pravděpodobně o třicet kilo víc. Ale on měl zbraň. A byl naprosto šílený.

Smutek, pocit viny, zvrácená logika, všechny ty léta, kdy se snažil držet své hříchy pod zámkem a odvracel tvář od lidí, kteří ho milovali a důvěřovali mu, postupně ničila jeho lidskost a nakonec už nezbylo žádné světlo, které by ho oddělovalo od tmy. A teď byl tady, stál v kuchyni mé babičky, na místě, kde opustila svůj život a ukázala mi, kým přesně byl. Musí to být úleva. Ale on to neudělal pro rozhřešení. Neudělal to pro škodolibou radost ani vysvětlení. Udělal to proto, že mě zabije, přesně to mi naznačovali inkoustové skvrny na okrajích mé vize. Sledovači znali jeho záměry. A čekali, až je udělá.

„Věděl jsem, že si se mnou celou dobu hraješ. Namaloval jsi obličej Molly Taggertové na podjezd a já jsem věděl, že to nějak víš. Věděl jsem, že jsi mě viděl tu noc na karnevalu. Ani nic jsi neřekl. Choval ses, jako bys to nevěděl.

„Ale potom jsem viděl ty zdi, kdyžKathleen umřela.“ Jeho oči střelily směrem k rodinnému pokoji na zdi, kde už nebyl ani jeden obličej. „Všechny ty malby na stěnách. Ty dívky. Namaloval jsi ty dívky! A stejně… jsi nic neřekl. Nevěděl jsem, co chceš. Snažil jsem se přestat. Chtěl jsem, aby si lidi mysleli, že jsi to byl ty. Ale pak jsem jí uviděl. Čtvrtého července, viděl jsem jí. Ve stejný den, kdy umřela Jenny. A vypadala jako Jenny. Usmála se, stejně jako Jenny. A byla sťatá. Sledoval jsem jí domů. A vzal jsem si jí.“

Nevěděl jsem, o kom mluví, ale hádal jsem, že to byla ta holka, o které mluvil Tag, když jí viděl na letáku v Nephi.

„Včera večer jsem byl u starého mlýna se svým synovcem, který tam hodil pár věcí, zatímco jsem čekal v autě a viděl jsem, jak se Georgia Shepherdová plíží ven a běží, jako by viděla něco, co jí vyděsilo k smrti. Řekl jsem Terrencovi, aby jel kolem jejího domu a viděl jsem, jak je na tobě přilepená a jdete sem. Ví to? Řekl jsi jí o mně?“

Čekal jsem, protože jsem si nebyl jistý tím, co chce a jestli na tom záleželo. Ale neměl jsem náladu na prázdné kecání.

„Proč chtějí děvčata jen spodinu? Jennifer to tak měla. Georgia taky. Nechápu to.“

Znovu jsem čekal a připadalo mi ironické, že mě vrah několik žen označuje za spodinu.

„Chtěl jsem vědět, co má Georgia za lubem. Co máte oba za lubem. Takže jsem šel zpátky do mlýna, když mě Terrence vysadil. Nebyl jsem uvnitř od té doby, co se před třiceti lety zavřelo. Neměl jsem důvod. Představ si mé překvapení, když jsem viděl tvou malbu na zdi. Molly, Sylvie, Jenny, i ty další, spousta dalších. Nevím, jak jsi na to přišel, nebo co chceš, ale vrátil ses do Levan, i když jsem ti řekl, abys to nedělal. Dal jsem ti možnost prostě odejít. A teď jsi zpátky a znovu maluješ.“ Jeho hlas se při poslední poznámce zoufale zvedl, jako by si opravdu myslel, že si s ním celou dobu hraju na kočku a myš. Myslel si, že jsem se vrátil do Levan kvůli něj. Myslel si, že ta malba ve mlýně je nová, nový pokus, jak ho vydráždit. A teď už nemohl dál čekat.

Neměl jsem strach. Bylo to divné. Moje srdce bušilo, měl jsem problém dýchat, ale to byly fyzické reakce. V mé hlavě, tam, kde jsem viděl věci, které ostatní ne, tam jsem byl v pořádku. Klidný. Lidi se bojí neznámého. Ale tohle pro mě neznámé nebylo. Smrt mě neděsila. Ale opustit Georgii kvůli JacobaDawsona ano. Pokud si myslí, že něco ví, zabije jí.

Já možná umřu, ale JacobDawson bude muset umřít taky. Nemůžu ho nechat naživu. I když mě Eli uvidí ho zabíjet.

A Eli to uvidí.

Stál po mé levici, těsně za mou nataženou rukou, v jeho Batman pyžamu, i s kapucí. Pousmál se na mě, smutně, až mě zajímalo, jestli je pořád dítě. Už neměl tělo, které by mohlo vyrůst nebo na kterém by se mohly ukázat zkušenosti. Ale nebylo to čtyřleté dítě, které čekalo, až mu někdo vysvětlí, co se děje. Věděl to. A celou dobu se mi to snažil říct.

Čekal, až mě bude moct vzít domů.